OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nechtěná... - 6. kapitola

16.04.2012 (16:00) • Liefe • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1004×

Nic dalšího jsem už nepotřebovala, a tak jsem okamžitě vyjela domů. Přes slzy jsem pomalu neviděla na cestu, ale nevadilo mi to. Bylo mi totálně ukradený, jesli se někde vybourám, nebo dojedu v pořádku domů. Jediné, co jsem chtěla, bylo zapomenout na to. Zapomenout na ten obraz, který vidím stále před očima, kdykoliv se podívám na Marii. Kdykoliv se podívám na její postel. Chci to dostat z hlavy, ale nejde to.

Jakmile jsem zaparkovala před domem, nešla jsem dovnitř. Místo toho jsem si hlavu položila na volant a naplno se rozvzlykala. Strašně dlouho jsem ze sebe dělala někoho, kdo vůbec nejsem. Nejsem protivná, nejsem drzá a už vůbec nejsem statečná. Jsem cokoliv, jen ne tohle. Tohle je jenom zástěrka, kterou nikdo nemůže prokouknout.

Proč se tak vůbec chovám? Proč pořád něco předstírám? Odpověď je jednoduchá. Protože nedovolím, aby mi někdo znovu tak moc ublížil. Proto si nikoho nepouštím k tělu a všechny odháním. Nemíním znovu zažít tu chvilku, co se mé srdce rozervalo na milion kousíčků a už se nikdy neslepilo.

S Marií jsme vždy byly nerozlučné, ale od toho večera se k ní chovám jako k cizí. Jako svou sestru ji už nepovažuji, přesto ji nedokážu nenávidět. Je jen otázkou času, jesti si někoho dokážu připustit k tělu stejně tak, jako Johna nebo Marii. Oba byli mou součástí, mou druhou polovičkou. Ale vše se změnilo. Já jsem se změnila.

Nechtěla jsem, aby to někdo věděl, a tak jsem o tom nikomu neřekla. Když se mě kamarádky ptaly, co se mezi mnou, Johnem a Marií stalo, jen jsem řekla, že jsme se pohádali. Kdyby jen tušily pravdu.

Nejraději jsem to chtěla vyhlásit do celého světa! Aby každý věděl, jaký ten hulvát doopravdy je. Milovala jsem ho, zažila jsem s ním své poprvé, ale až pozdě jsem si uvědomila, že to byla ta největší chyba v mém životě. V mém ubohém životě...

Všechno se na mě najednou valilo ze všech stran a já nevěděla, jak to mám sama zvládnout. Jenže nebyl tu absolutně nikdo, kdo by mi s tím mohl pomoct, kdo by vůbec byl schopnný pochopit mou situaci, ve které se právě nacházím.

Proč zrovna já? Proč se tohle všechno musí dít mně? Byla jsem nechtěné dítě? Neměli mě rodiče v plánu, tak se mi tohle všechno děje?

Byla jen jedna doba, kdy jsem se cítila štastná a celá. A to bylo před pár lety, než jsem se změnila v tuhle... neznámou dívku.

Ani na okamžik jsem neměla ponetí, že by život mohl být až takový. Nikdy, nikdy v životě jsem nikomu nelhala, nikdy jsem nedělala nic, co by ostatní nechtěli. A stejně se stalo tohle všechno.

Minulost si mě našla, nestačilo, abych se prostě odstěhovala pryč od starého života. Nestačilo, abych se celá změnila a byla někdo jiný. Nestačilo ani, abych si všechny držela od těla. Stejně jsem se tomuhle všemu nevyhla.

Věděla jsem, že jednou se mi tohle všechno vymstí. Věděla jsem, že jednou nastane doba, kdy někomu budu muset říct pravdu o tom všem. Proč jsem se změnila, proč svou sestru najednou tak nenávidím, proč všechny odháním. A taky jsem věděla, že ta doba nastala právě teď.

Teď bylo jen otázkou, komu to říct. Rodičům? To ani náhodou. O Marii ani nemluvím, ta to moc dobře ví – tedy pokud si na to vůbec pamatuje. Kamarádce? Klidně, kdybych nějakou měla. Nebo snad tomu, kdo byl před chvílí svědkem mé minulosti? To teda ne.

Nikomu to říct nemůžu, protože nikoho nemám. Vždyť já ani neznám nikoho, kdo by dokázal pochopit můj život. Je to tak komplikovaný, že víc už to snad ani nejde.

Pozvedla jsem hlavu, opustila své myšlenky, ale stále přemýšlela, co ted budu dělat. Můžu jít jen tak domů a dělat, že se nic nestalo? Mám snad někam utéct a nevracet se? Utéct od všeho? To by asi bylo nejlepší... Ale taková já už nejsem. Změnila jsem se a nemíním zahodit všechnu tu snahu o nový život jen tak za hlavu.

Utřela jsem si slzy pod očima, které se vsákly už i do oblečení. Zhluboka jsem se nadechla, abych si vyčistila hlavu a nakonec vystoupila z auta.

Všechno jsem vnímala jako nějaký sen, takže mě ani nepřekvapilo, když mě někdo zezadu chytil kolem pasu.

„Já ti říkal, že jsme si to ještě nevyříkali,“ zašeptal John a začal mi laskat krk. Bylo mi to příjemné, ale jediná myšlenka, že tohle dělal nejspíš i s Marií, mě okamžitě probudila a vrátila do reality.

„A já ti řekla, ať okamžitě zmizíš z mého života,“ odsekla jsem slabě a odstrčila ho. Neměla jsem náladu se s ním tu teď hádat, ale taky už bylo načase, aby pochopil, že už ho ve svém životě nechci.

„Ter, říkám ti to naposledy,“ varoval mě s pozvednutým obočím.

„Jo, já tobě taky. Vypadni z mého života, vypadni ode mě, vypadni z tohoto města. Dělej si, co chceš, ale ke mně se prostě nepřibližuj,“ oplatila jsem stejným tónem jako on. Bála jsem se, a jak. Ale nedala jsem to najevo. Jediné, co jsem totiž měla v plánu, bylo vyhnat ho. Vyhodit, vyhnat, vystrnadit a zapomenout na něj.

„Takhle to nechceš, vidím ti to v očích. Chceš mě, stejně jako tenkrát. Proč prostě nehodíme za hlavu vše, co se stalo? Nechme minulost minulostí, žijme přítomností. Vidím to v tvých nádherných očích a nic z toho, co jsi řekla, nemyslíš vážně,“ opakoval stále dokola. Znělo to tak krásně.

Nechat minulost minulostí. Hodit za hlavu, co se stalo. Žít přítomností. Přistoupila jsem k němu co nejblíž, takže jsme si viděli z očí do očí. Bud to vyjde, nebo nevyjde. Risk je zisk.

Sladce jsem se na něj usmála a pohladila ho po tváři. „Ani nevíš, jak nádherně to zní. Žít přítomností, začít od začátku, hodit za hlavu vše, co se stalo...,“ začala jsem a vyloženě si to vychutnávala. „Jestli mi tohle všechno vidíš v očích, pak jsi tam ještě něco přehlídl,“ dokončila jsem a pomalu se k němu naklonila.

S vítězným úsměvem mě chtěl políbit, ale pak jsou to riskla. Místo polibku jsem mu druhou rukou, kterou jsem měla podél těla, vlepila obrovskou facku, až to plesklo. Stále jsem stála těsně u něj a věděla, že jsem právě zariskovala až moc. Ale stále jsem si opakovala, že se nemám čeho bát.

Chytil se za tvář, která začala lehce řervenat a už zvedal ruku, že mi to oplatí, ale já mu vlepila další.

„To bylo teprve za to, jak ses ke mně choval, když jsem tě milovala. Nechtěj, abych si na tobě projevila svůj vztek, který držím od doby, co jsem vás přistihla. No počkej, ty to vlastně nevíš,“ pronesla jsem jakoby nic s naoko překvapujícím výrazem. „Aby bylo jasno. Ten, kdo tebe a Marii tenkrát po tom večírku přistihl, jsem byla já, jestli jsi náhodou zapomněl,“ dokončila jsem.

Prošla jsem kolem něj a chtěla zajít do domu, ale chytil mě za ruku.

„Ty malá couro, takhle si se mnou nebudeš zahrávat,“ vrčel vztekle, v očích mu plál hněv. Ale, bohužel pro něj, já toho vzteku v sobě měla o hodně víc, jak on. Napřáhla jsem se a nezaváhala, ani když se ke mně přiblížil, že mezi námi nebyla jediná mezera. Znovu jsem ho pleskla a s vízězným úsměvem konečně došla ke dveřím domu.

„Tohle byl jenom začátek. Ty si nechtěj zahrávat se mnou. Už se tě nebojím,“ prohlásila jsem k němu a okamžitě vlezla do domu.

„Vždy jsi byla a budeš jen ta nechtěná,“ zaslechla jsem, než jsem zavřela dveře. Nečekala jsem, zamkla dveře a vběhla do svého pokoje, kde jsem se převlékla do svého pyžama.

Venku už byla tma, bylo něco kolem osmé večer. Rychle jsem přešla do koupelny, kde jsem ze sebe smyla všechnu tu špínu v podobě jeho dechu. Nechtěla jsem na něj mít jedinou vzpomínku.

Přešla jsem zpátky do pokoje, nevnímala Marii ve dveřích svého pokoje a zavřela se u sebe. Kdo by se taky chtěl po něčem takovém s někým bavit? Kdo by měl náladu na cokoliv? Já určitě ne.

Lehla jsem na postel, zabalila se do peřiny a přála si, abych na všechno mohla okamžitě zapomenout. Ale nic takového se stát nemohlo, tady nejsem v pohádce, kde jsou štastné konce.

Oči jsem měla pevně zavřené, nereagovala na kamínky, které mi bouchaly do oken a snažila se jenom usnout. Ale v hlavě mi stále zněla jeho slova. ‚Vždy jsi byla a budeš ta nechtěná.‘

Možná má pravdu... Možná jsem jen nechtěná...

Autor: Liefe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nechtěná... - 6. kapitola: