OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nechtěná... - 8. kapitola

05.05.2012 (13:00) • Liefe • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 947×

Než jsme společně vešli do třídy, zastavil mě dřív, než jsem stihla otevřít dveře. Zmateně jsem na něj pohlédla, nechápala jsem, co se děje.

„Chci, abyste věděla, že mi můžete říct, jestliže vám není dobře. Klidně vás osobně dovedu domů, jenom mi o tom musíte říct, ano?“ Upřeně se mi koukal do očí, zajímajíc se o můj stav.

„Proč?“ zeptala jsem se jen a očekávala odpověd. Samozřejmě jsem čekala upřímnou.

„Jste má studentka,“ podotkl na skutečnost, která mi ještě nikdy neušla. Kdo by na to nemyslel? Mít za profesora, kterého máte navíc na doučování, takového... hm... zdá se, že dokonalého muže.

S pozvednutým obočím jsem neodpovídala a stále čekala. Nevím, zda se mi to zdálo, nebo ne, ale přísahám, že se mi vyhýbal pohledem.

„Nepopírám, že o vás nemám starost. Ale chápejte, jste má studentka,“ podotkl znovu. Podvědomě jsem stále doufala, že dodá ještě něco ve smyslu ‚záleží mi na tobě, neberu tě jen jako studentku‘. Ale věděla jsem, že nic takového se nikdy nestane.

„Je mi dobře,“ odpověděla jsem nakonec a bez dalších slov otevřela dveře do třídy. Ani mě neudivovalo, když nikdo neseděl na svém místě, místo toho se všichni spolu živě bavili – zřejmě o něčem zajímavém.

„Klid!“ zahřměl profesor hlubokým hlasem, ale ani to nepomohlo. Přešel k tabuli, vzal pravítko do ruky a spolu s ním do tabule třikrát po sobě bouchl. Okamžitě se třídou rozhostilo ticho.

„Sednout na místa! Okamžitě!“ zakřičel znovu, tak si všichni poslušně posedali.

„Ten má ale náladu,“ zamrmlala nějaká holka přede mnou s kyselým výrazem.

„Ale stejně to neubírá jeho kráse. Právě naopak,“ odvětila její kámoška, co seděla hned vedle ní a se zaujetím ho sledovala. Nejraději bych jí na místě vyškrábala oči, ale místo toho jsem si hlavu položila na lavici a nic, kromě jeho hlasu, který třídou zněl jak ozvěna toho nejkrásnějšího zvuku, jsem nevnímala.

„Hej, co jste dělali tak dlouho?“ špitla ke mně jedna z těch holek – ta, co o něm řekla, že má ‚dobrou náladu‘. Podrážděně jsem zvedla hlavu a zamračila se na její obličej, který lemoval blonďaté vlasy dlouhé sotva po ramena.

„Co asi?“ odsekla jsem.

„To se tě právě ptám,“ podotkla a protočila nade mnou oči. Bože, nemělo by to být naopak?

„Bože, jenom mě zavedl na ošetřovnu,“ odpověděla jsem a dál se s ní už nebavila.

„To by mě zajímalo, co fakt dělali, když mají oba najednou špatnou náladu,“ zaslechla jsem někoho z přední lavice. Oni si snad nedají pokoj, co?

„Fajn, ještě někdo chce říct něco na to, že jsem odvedl slečnu na ošetřovnu?“ zeptal se po chvíli rozzuřeně profesor a každého zvlášt si prohlédl. Nikdo ani nedutal, slyšeli byste spadnout i špendlík. „V tom případě laskavě ztichněte,“ odsekl podrážděně, sedl si za katedru a bezmocně se lokty opřel o stůl. „Dneska už máte volno,“ rezignoval, takže třídou se ozývalo jen šustění papírů, jak si všichni schovávali své pomůcky.

„Slečno, můžete?“ otázal se mě profesor se zdviženým obočím. Pomalu jsem se zvedla a přešla k němu, moc se mi nechtělo.

„Ano?“ Nemáš se čeho bát, nic jsi přeci neprovedla, není provinilé, že... prostě je to normální, ujišťovala jsem se – marně.

„Opravdu je vám dobře? Jste bledá a nejsem si jistý, zda mi říkáte pravdu,“ přiznal své obavy vůči mě a dožadoval se pravdy. Jasně, není mi dobře. Vůbec mi není dobře, nejraději bych se k tobě přitulila a už tě nikdy nepustila!

„Opravdu je mi dobře,“ řekla jsem už nahlas, nevnímala své myšlenky okolo něj, za které by se styděl absolutně každý.

„Slečno?“ zeptal se znovu s pozvednutým obočím.

„Víte co? Nemusí vás to ani zajímat,“ odsekla jsem, vzala si svou tašku s věcmi a odešla ze třídy zrovna ve chvíli, kdy zazvonilo. Myšlenky jsem měla totálně zmatené, jediné, co jsem chtěla, abych se už konečně mohla dostat domů.

***

„Marie, pohni si, krucinál,“ popoháněla jsem svou sestru od posledního zvonění, protože mi tahle škola začínala lézt na nervy.

„Teri, co se s tebou dneska děje? Jsi nějaká podrážděná,“ strachovala se Marie, ale po mém vražedném pohledu se raději odvrátila. Já sama jsem ani nevěděla, co se mnou dneska je. Jsem taková, protože mě vytočila skutečnost, že se ke mně chová jako k dítěti?

„Nezapomeň ale, že rodiče chtějí jít dneska na tu večeři s jejich známými, ano?“ podotkla jen tak mimochodem. Šlehla jsem po ní zmateným pohledem.

„Jaká večeře?“ zeptala jsem se jí.

„Večeře, dneska, s rodiči a jejich známými z práce. Copak jsi na to už zapomněla?“ připomněla mi a nedůvěřivě si mě měřila.

„Jasně, že ne.“

„A... Nezapomněla jsi ani na to, čeho se máma doslova dožaduje?“ zeptala se opatrně s pohledem upřeným na silnici.

„A to je?“

„Máme být stejně oblečené,“ špitla s úsměvem. Prudce jsem zabrzdila a s šokem se na ni podívala.

„Cože?! Já nebudu na nějaké stupidní večeři stejně oblečená jako ty!“ vypískla jsem a prudce bouchla rukou do volantu. „To snad ani není pravda!“ nadávala jsem podrážděně.

„Jenom ti to připomínám,“ upozornila a stále s úsměvem mě sledovala. „Nešil, už dřív jsme se oblékaly stejně,“ uklidňovala mě a tím víc to napomohlo mému hněvu.

„Jasně, když jsme byly malé, ne teď, když nechci vypadat jak nějaká malá holka, co zbožnuje svou sestřičku!“ ječela jsem, ale vzápětí toho litovala.

V autě nastalo hrobové ticho a ani jedna z nás nevěděla, co říct. Samozřejmě, že jsem to nechtěla říct tak drsně. Je to přeci má sestra, kterou mám jenom jednu, ale prostě to ze mě vylítlo. Mám se jí omluvit? Nebo to mám nechat plavat?

„Teri, chápu, proč se ke mně takhle chováš. Nejsem tak blbá, jak si myslíš,“ promluvila ke mně po chvíli Marie, snažila jsem se ji ignorovat. „Moc se omlouvám, ale stalo se to už dávno,“ na chvíli se odmlčela. „Byla jsem tehdy blbá, jenom jsem ti záviděla,“ pokračovala se slzami v očích. „Kdybych mohla, tak to jakkoliv zruším, prostě bych to už nikdy neudělala,“ dokončila a chtěla mě obejmout, ale já uhla a s nevěřícným pohledem si jí měřila.

„Závidělas mi? To byl ten důvod, proč se mi celý svět zhroutil? Kvůli tomu, že jsi žárlila?! To snad nemyslíš vážně! To už byla lepší ta myšlenka, že tě jenom svedl! Díky, ségra, teď už vím pravý důvod, proč tě milovat,“ pronesla jsem rozzuřeně s jistou dávkou ironie. „A je mi absolutně jedno, jestli tě to mrzí, jestli jsi byla tehdy blbá, nebo jestli to bylo ze závisti. Stalo se to a už to nikdy nezměníš, pochop to,“ zakončila jsem a znovu se rozjela směrem domů.

Celou cestu už jsme ani jedna nic neřekly. Jediná věc, díky které jsem měla Marii ještě trošku ráda, byla naděje, že to neudělala schválně. Ale z toho mě vyléčila...

„Teri, prosím,“ prolomila ticho, když jsem zastavila u domu, takže jsem se k ní prudce otočila s blesky v očích. Nereagovala jsem na její slzy, které jí spadaly po tvářích a vpíjely se do jejích šatů.

„Ne, já prosím. A poslouchej mě pozorně. Vždy jsem si myslela, že ty bys mi to nikdy neudělala schválně, že to bylo nedorozumění – i když to byla totální blbost. Ale teď, když vím, že jsi mi to udělala ze závisti, mám pravý důvod tě nenávidět. Ne, nepřerušuj mě,“ umlčela jsem ji, když chtěla něco namítnout, „chci, abys na to zapomněla. Chci, abys zapomněla, že se něco takového stalo. Chci, aby tahle část našich životů prostě zmizela.“ Jiskřičky naděje se objevily v jejích očích, ale já teprve začínala. „Chci, abys zapomněla, žes kdy měla sestru. Prostě chci, abys na mě zapomněla,“ dokončila jsem, vystoupila z auta a okamžitě zalezla do svého pokoje, kde jsem lehla na svou postel.

Nevydržela jsem to, tohle jsem nikdy nechtěla, nikdy jsem nic z toho nechtěla, ale i přesto se to všechno stalo. Vždy jsem si přála malou sestřičku, o kterou bych se mohla starat, a to se mi splnilo. Do doby, než jsem poznala její pravou stranu.

Slzy mi začaly stékat přes tváře, jedna za druhou pomalu na polštáři tvořily malou loužičku, ale já je nechala. Musela jsem to dostat ze sebe, musela jsem se přes to dostat.

Chtěla jsem jen jediné... Začít znovu, zapomenout na cokoliv, co se stalo, jen začít svůj život žít znovu – a to s těmi správnými lidmi.

Autor: Liefe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nechtěná... - 8. kapitola: