OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nechtěná... - 7. kapitola

04.05.2012 (12:00) • Liefe • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 923×

Ráno, když jsem se vzbudila, jsem okamžitě věděla, že dneska nemám na nic náladu – je zpátky mé pravé já. I když mě to částečně mrzelo, byla jsem i přesto ráda, že už můžu být sama sebou a za nikoho – obzvláště za Marii – se nevydávat. A jaká to byla úleva.

„Teri, vstáváš?“ Sestřin hlas pronikl skrz ticho v pokoji. Zaraženě jsem vzhlédla a uviděla jen její úsměv.

Zašklebila jsem se na ni. „Ne, stále ještě spím a na tebe mluvím pouze ze spaní,“ provokovala jsem.

„Ok,“ pronesla jen a během okamžiku mi svírala obě ramena. „Vstávéj!“ hulákala a přitom se mnou třásla. Ale v očích jí hrály jiskry.

„Fajn, fajn, přestan,“ odsekla jsem, odstrčila ji a prošla kolem ní ke své skříni. „Ráda bych trochu soukromí,“ upozornila jsem ji, ale nevěnovala jí jediný pohled. Jen jsem slyšela bouchnout dveře.

„Aby se jí něco nestalo,“ zaslechla jsem za dveřmi. Hm, spíš aby se nic nestalo jí, když ani nemůže mluvit sprostě.

„Já to slyšela!“ oznámila jsem a dál se nevědomky prohrabovala ve skříni. Hrábla jsem jen po nějakých džínách a tričku, ani jsem si nevšimla, jaké barvy tričko je.

Nejednou se prudce otevřely dveře a dovnitř vletěla máma. Upozornuji předem, že rozzuřená.

„Buď si naštvaná jak chceš, ale na svou sestru taková nebudeš, ano? A obleč se, venku na tebe někdo čeká,“ doplnila, poukázala na mé spodní prádlo, ve kterém jsem před ní stála, a nakonec odešla. Hned mě ale napadlo, kdo tam asi bude stát.

„Pošli ho pryč! Že s ním nechci nic mít a nechci s ním ani mluvit!“ zavolala jsem na ni přes dveře.

„Jsi si jistá? Myslím, že by to nebylo slušné,“ upozornila mě. Nebylo slušné? On sám není slušný!

„Prostě ať vypadne! Ten mě pořád otravuje,“ zamumlala jsem, ale stejně jsem se oblékla a sešla ke dveřím, které jsem prudce otevřela.

„Už včera jsem ti to řekla dost jasně a říkám ti to znovu. Vypadni z mýho života, přestaň se o mě starat a... Pane profesore?“ vyjekla jsem a zírala s očima dokořán otevřenýma. „Já... Totiž... Myslela jsem...“ blábolala jsem a nevěděla, co k tomu dalšího povědět.

„Ehm... Dobré ráno,“ pozdravil mě pouze a upřeně mě sledoval. „Jen jsem si říkal, jak vám dnes je. Jestli už půjdete do školy, nebo ještě ne... Ale jak vidím, asi už je vám dobře, že ano?“ otázal se s pohledem upřeným do mých očí.

„Ehm... Jo, jasně,“ odpověděla jsem zaraženě, protože jsem si nebyla jistá, jestli dneska Marie půjde nebo nepůjde do školy. Ale upřímně jsem doufala, že půjde.

„V tom případě vás nechám, ať se můžete pořádně obléct.“ Poukázal na mé tričko, které jsem měla momentálně oblečené totálně špatně. Jak naruby, tak naopak.

„Jasně,“ zamumlala jsem znovu a chtěla už zajít do domu, ale něco jsem si uvědomila. „Vy jste šel pěšky od vás až k nám?“ zeptala jsem se ještě nechápavě.

„No, nikde tu nevidím žádné jiné auto, než vaše, takže asi ano,“ odpověděl jakoby nic. Nechápavě jsem se zamračila, nevěděla, co dalšího říct.

„A nechcete vzít?“ vypadlo ze mě najednou. Nevěděla jsem, jestli jsem jenom blbá, nebo i navedená. Copak snad není jasný, že než něco vypustím z pusy, měla bych nejprve přemýšlet?! Proč to pořád nedokážu pochopit, krucinál?!

Pátravým pohledem jsem zabrousila směrem k němu a očekávala jakoukoliv reakci na tuto debilní – ano, debilní – otázku. Čekala jsem absolutně cokoliv. Od křiku, až po omluvy, ale tohle jsem tedy nečekala.

„Jestli to nebude vadit, tak přijímám,“ odpověděl a sledoval můj výraz obličeje, který se začal měnit. Vykulenýma očima jsem na něj zírala, jestli to myslí vážně a stále si v mysli přehrávala jeho slova.

„No, sama jste to nabídla!“ obhajoval se se zdvyženýma rukama a zmatkem v očích. Polka jsem a snažila se najít svůj hlas.

„Ne, omlouvám se. Jenom mě to překvapilo,“ koktala jsem, nevěděla jsem, zda mám ještě něco říct, nebo co mám momentálně dělat.

Oba jsme nervozně postávali naproti sobě a ani jeden z nás nevěděl, co říct. Krucinál, co mám teď jako dělat? Když už jsem to nabídla, nemůžu to jen tak zrušit. Nebo můžu? Jasně, že můžu. Ale co by si o mně pomyslel? Nic, co by si měl myslet?

Nakonec to sám vyřešil a mě tak vysvobodil z této trapné situace, která určitě nebyla příjemná ani jemu.

„Myslím, že se uvidíme ve třídě. Zatím,“ rozloučil se s poloúsměvem a odešel. Ještě dobrou chvilku jsem sledovala jeho vzdalující se záda, ale nic nemohla udělat. Okamžitě jsem zapadla zpátky do domu, zavřela dveře a vyletěla zpátky do svého pokoje, kde jsem si spravila tričko.

Poté jsem sešla dolů do obýváku a neušla máminým otázkám.

„Co potřeboval?“ zeptala se naoko nezaujatě, ale zajímalo ji to. Nechápavě jsem stála naproti ní a opravdu netušila, o čem mluví. „No profesor. Co chtěl?“ ujasnila mi a protočila oči nad mým pomalým myšlením.

„Eh... Jenom se přišel zeptat, jestli už dnes půjdu do školy,“ odpověděla jsem. „Však víš, kvůli tomu doučování,“ dodala jsem vzápětí spíše pro sebe, než pro ni.

„Opravdu? Jenom kvůli tomu přišel až k nám domů?“ vyzvídala dál s pozvednutým obočím a lišáckým úsměvem, který jí hrál na tváři.

„Jasně, proč taky ne?“ odpověděla jsem taky otázkou, ale v hlavě už mi to začalo šrotovat.

„Jak myslíš. Nezapomeňte si s Marií klíče od domu, odpoledne nebudu doma,“ oznámila mi a tím ukončila předchozí debatu.

„Hm,“ zamumlala jsem jen a jako v mátohách si ze stolu vzala klíče, nasedla do svého auta a čekala, až Marie nastoupí.

Celou cestu do školy jsem ji nevnímala a byla uvězněná ve vlastních myšlenkách. Stále jsem v hlavě slyšela máminy slova a nemohla na ně ani za nic zapomenout.

Do třídy jsem vešla zároven s Marií, která pořád něco vykládala o večeři, restauraci a nějakých nákupech. Upřímně, byla mi ukradená nějaká večeře nebo něco takového. Ale o nákupech jsem začala přemýšlet. Nebyl by až tak špatný nápad si jít nakoupit nějaké nové oblečení. Kruci, o čem přemýšlím? Nákupy jsem přeci vždycky nenáviděla, co najednou taková změna?

Všechny myšlenky o nákupech a jiných blbostech jsem vyhodila z hlavy a nechala tam pouze myšlenky z rána. Opravdu přišel jen proto, aby se zeptal, jestli přijdu do školy? Nebylo za tím ještě něco jiného? Ne, to je blbost. 

Mezitím vešel do třídy, takže objekt mých myšlenek mi byl okamžitě na očích. Sledovala jsem každý jeho pohyb a kdykoliv se mi podíval do očí, v myšlenkách jsem měla takové představy, za které bych se měla stydět.

„Slečno Stantová?“

„Ano?“ otázala se Marie poslušně a okamžitě mu věnovala svůj pohled.

„Promiňte, myslel jsem vaši sestru,“ promluvil k ní a podíval se mi do očí. „Jste v pořádku?“ zeptal se starostlivě, ale snažil se to nedát najevo. Nemohla jsem rozumně myslet, takže jsem se neměla ani k odpovědi. Krucinál, tak proč ke mně dnes přišel?! přemýšlela jsem stále a nemohla přijít na důvod.

„Proč?“ vyhrkla jsem rychle a vzápětí se zarděla. Dávej si bacha, co mluvíš, okřikovala jsem se.

„Jste nějaká bledá,“ vysvětlil a teprve potom mi došel význam jeho slov.

„Aha,“ zamumlala jsem. Bylo mi dobře, tak proč se mě tak ptá? „Vlastně je mi trochu špatně,“ vykoktala jsem a nechápala, proč jsem to řekla. Jsem já normální? Vždyť je mi absolutně dobře – po stránce nemocí. Chvíli si mě nedůvěřivě měřil, ale nakonec přikývl.

„Buďte tu chvíli potichu, ano? Hned jsem zpátky,“ promluvil k celé třídě a pokynul mi hlavou, abych s ním šla ven. Pomalu, jak nejpomaleji to šlo, jsem se zvedla a šla za ním. Pustil mě ze třídy ven, vešel za mnou a zavřel za námi dveře.

„Zajdu s vámi na ošetřovnu,“ prohlásil po chvilce, co jsem ho sledovala na druhou stranu školy.

„Na ošetřovnu?“ vykvikla jsem. Otočil se na mě, tak jsem s ním srovnala krok a předstírala, že je mi špatně.

„Ano. Nechci, abyste se mi ve třídě pozvracela či hůř, omdlela,“ vysvětlil a dál mě vedl na ošetřovnu.

„Tak jsme tady,“ promluvil po chvíli, kdy otevíral dveře s nápisem ‚Ošetřovna‘ a pustil mě dovnitř. Vešla jsem a za malým pultíkem uviděla mladou paní, mohla mít okolo pětadvaceti let.

„Zdravím, přejete si?“ ozvala se mile s přívětivým úsměvem, který byl věnován především profesorovi. Ten jí ho oplatil, takže jsem jenom odvrátila zrak.

„Tady slečně není moc dobře,“ oznámil a pohlédl na můj – odvrácený – pohled. Sestřička, jak jsem předvídala, se vydala ke mně a chytla mi na čelo.

„Na teplotu to nevypadá,“ konstatovala a pokynula mi, abych se posadila na lůžko. Ani jsem se na ni neusmála, jenom ji obešla a sedla si, ruce jsem si zapřela o okraj. Přešla ke mně s baterkou v ruce, posvítila mi s ní do očí a ještě chvíli něco zkoušela.

„Nic vážného to není, zřejmě je to jenom z toho dnešního sluníčka. Pila jste dnes něco?“ zeptala se mě s tvrdým výrazem a po mém záporném zakývaní mi věnovala přísný pohled. „Doporučuji, abyste alespoň něco vypila,“ pokračovala a podívala se za má záda. „Dohlídnete, že hned jak bude moci, vypije alespoň trochu vody?“ zeptala se profesora a nezapomněla dodat vřelý úsměv.

„Jistě, sám ji k tomu při nejhorším donutím,“ vtipkoval, také s úsměvem. Sestřičce to zřejmě přišlo vtipné, takže se okamžitě zasmála, jen já tam seděla se zamračeným pohledem směřovaným na sestřičku.

Nenáviděla jsem to. Nenáviděla jsem, když o mě někdo mluví, jako kdybych tam vůbec nebyla. Měla jsem chuť na ně zařvat, že tam stále ještě jsem, ale udržela jsem se.

Nakonec se profesor teda s poděkováním rozloučil a se mnou za zády vyšel z ošetřovny. Počkal, až projdu dveřmi, a pak jsme zase mlčky šli zpátky do třídy. V myšlenkách jsem proklínala tu chvíli, kdy jsme vešli do ošetřovny a zároven chvíli, kdy jsme z ošetřovny vyšli.

Nenáviděla jsem ten způsob, jak se se mnou baví. Jako bych byla obyčejný děcko, jeho studentka, co nic neví. Zato k ní se choval úplně jinak. K ní se choval jako ke skutečné ženě.

Jasně, samozřejmě, jsem jen jeho problémová studentka. Ale co když jí nechci být? Co když nechci být jen jeho studentka? 

Autor: Liefe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nechtěná... - 7. kapitola: