OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nehřešíš? Hřešme spolu! - 1. kapitola

08.10.2013 (15:00) • Arterie • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 786×

„Ari? Eri! Iri, kde jste?!“ Dantalion vběhl do malého pokoje na svém panství. Rudý tmavý pokoj byl vyhrazen pro pobyt netopýrů. Ale lépe by našel jehlu v kupce sena, než netopýry v pokoji.

„Ari?“ Dantalion odhrnul závěs u okna, který byl schumlaný na pravé straně, a poodhalil spícího netopýra. Když k němu proniklo denní světlo, pootevřel jedno očko a zadíval se modrýma očima na pána.

„Eri? Kde jsou ostatní? Potřebuji nutně vaši pomoc.“

Eri se více zachumlal do svých křídel. „Nevím, kde jsou ostatní. Mám je zkusit přivolat?“

Dantalion uchopil netopýra a postavil ho na stolek. „Najdi je! A vyřiď jim, že hledáte Lausarinu.“

Eri na něho koukal s otevřenou pusou. Netopýr vypadal směšně. „Co, prosím?“

„Lausarin nikde není. Hledal jsem ji. Všude. Bojím se o ni.“

Netopýrek si zívl. Došel ke kraji nočního stolku a seskokem z něho vzlétl do vzduchu. Vytřepal se mohutnými tempy až na výšku Dantalionových očí. „Vévodo, je dospělý démon. Někde se schovává a brzy se tu objeví. Tak jako vždycky. Vsadím se, že dnes večer spolu povečeříte.“

Dantalion skousl ret. „Jenže necítím sílu její pečetě. Ani ždibínek. Doběhnu za Sitrim, třeba bude něco vědět, anebo mi pomůže hledat. Svolej ty dva a vyřiď jim, že začíná pátrací akce.“

Eri bezmocně sledoval svého pána řítícího se chodbou ke vchodovým dveřím. Na kratičkou chvíli se soustředil na své skřeky, které byly na vysoké frekvenci a tak je mohli slyšet jen jeho bratři. Když k němu konečně došly vlny od Ariho, vydal se střemhlav za svým pánem.

„Vítejte, vévodo Dantalione. Druhý princ, dvanáctý démon Sitri, vás již přijal a očekává, až se objevíte v pokoji pro hosty. Vycítil vaši přítomnost, už když jste byl u Luciferových skal.“ Sitriho sluha s ovčí hlavou čekal na Dantaliona u otevřených dveří a vybízel démonního vévodu rukou dovnitř. Dantalion se poklonil a pak rychle pospíchal po fialovém koberci po schodech do druhého patra. Vběhl do společenské místnosti, kde vždy se Sitrim sedával. Našel Sitriho u stolečku, kde měl už připravené dva šálky s čajem a tác se sušenkami.

„Dantalione! Konečně jsi tady! Co tě sem přivádí? Myslím, že dnes není pátek, takže vylučuji partičku pekelného pokeru. A není ani neděle, takže nedělní opíjení s Orobasem taky padá. Děje se něco?“ Sitri vstal ze svého fialového křesla a podal Dantalionovi ruku na pozdrav. Ten ji přijal a pak se posadil na pohovku naproti. Uchopil malou čokoládovou sušenku a hodil ji do úst. Cukr trochu zklidnil jeho pocuchané nervy.

„Sitri, neviděl jsi teď v týdnu Lausarinu?“ Dantalion zkřížil prsty a prokřupal si klouby. Pohlédl úzkostlivě na Sitriho.

„Ne, neviděl. Naposledy jsem se s ní bavil, když mi byla předat nějaká lejstra z jejich zasedání. Kvete, všiml sis? Pod tvým velením doslova roste. Mám pocit, jako bych koukal na tebe zamlada.“

„Už jsem ji dva dny neviděl, a než něco namítneš… nezapomeň, že já sám bych měl její pečeť cítit na míle daleko. Není tomu tak. Ani slabý záblesk, a i kdyby byla u lidí, vycítil bych to, byť minimálně.“

Sitri zavřel oči. Dantalion pozoroval fialovou pečeť na tváři, která se rozjasnila. Chvíli bylo v místnosti hrobové ticho, které ho mírně znepokojovalo.

„Necítím ji. Ale to stále nic neznamená. Nejančil bych hned. Je dospělá a v boji umí to, co ty sám. Učil jsi ji, víš, jak moc je dobrá. Není se čeho obávat.“

Dantalion odmítl Sitriho svačinu a s díky na rtech odešel. Tentokrát nevyužíval magii na zrychlení chůze. Musel přemýšlet, rychle. Šel svým líným krokem, když tu v dálce zaslechl třepot. Pozvedl hlavu a uviděl, že kilometr od něho letí Eri.

„Můj pane, Iri a Ari pročesávají démonní okruhy, kam by třeba vaše nejjasnější síla nedosáhla, ale…“

„je to marné, já vím, Eri.“

„Neztrácejte naději, vévodo. Řeknu ostatním, aby začali hledat v lidském světě. Tam je větší možnost, najdeme ji.“

Dantalion šel dál se svěšenou hlavou. Poslouchal Eriho návrhy. Byl celý zpruzelý a jen si něco mumlal do pláště.

„Dojdu za Baelem a poprosím ho o uvolnění. Pak za vámi přijdu do světa lidí a budeme hledat.“

Eri poslušně letěl vedle Dantaliona. Při vyslovení Baelova jména špatně máchl křídly a na chvíli zůstal pozadu.

„Vidíte! Zeptejte se krále Baela. Ten o ní bude určitě vědět. Je v jeho službách. Ví o všem a o všech.“ Eri se nervózně zaculil a následoval Dantaliona, který změnil směr a pomocí magie zrychlil tempo pohybu. Netopýr jej v letu snadno dohnal a začal informovat Ariho a Iriho o dalším postupu.

Konečně došli před obrovský palác. Všude plály třímetrové ohně k označení královského místa.

U brány jej zastavily stráže. Zkontrolovaly jak netopýra, tak Dantaliona. Vrhli se dovnitř, když je dostatečně prohlédly a zjistily, že jsou neškodní a nic neudělají. Dantalion procházel kolem démonů, které znal. Všichni tam byli z Baelových řad. Všechny ty démony si Bael přivlastnil. Nechal je podepsat zavazující smlouvu a z té už nebylo cesty zpět. Dantalion byl tehdy mladý a hloupý. Význam Baelových slov mu zcela nedošel. On byl jeden z jeho prvních démonů. Sám Bael dohlížel na jeho výcvik.

Z jedné části ho nesnášel. Za ten podlý trik, kterým ho naverboval. Už třetí staletí si přál být volný jako noví démoni, kteří jsou nezávislí a můžou si dělat, co sami chtějí a uznají za vhodné. Jenže jen sedm démonů ze sta odmítne vstoupit pod krále. Všichni si jinak myslí, že je to ohromná čest.

Ale na druhou stranu jej i uctíval. Přece jenom to byl jeho král, a on mu složil slib, slíbil oddanost a pomoc v nesnázi. A pokoru držel samozřejmě kvůli jeho obrovské síle. Proto byl také král.

„Pane Dantalione? Král Bael vás očekává v salonku.“ Viffon, mufloní sluha, který byl v Baelových službách teprve šedesátým rokem, navedl Dantaliona správným směrem. Vévoda ho měl rád. Byl mladý a věděl, jak správně zacházet s nadřazenými démony. Loajalitu u mladších schvaloval.

„Co sem asi přivádí nejlepšího démonního vévodu? Práce to asi nebude.“ Dantalion stál mezi dveřmi v salonku a sledoval Baela, který se nenamáhal zvednout od svých lejster.

Pomalým krokem k němu došel a nakonec poklekl. Políbil prsten na nabízené ruce, kterou mu Bael podal.

„Můj pane, nejjasnější králi. Rád bych se vás na něco zeptal. Tápám, a i přesto, že jsem, jak jste mě sám nazval, „nejlepší démonní vévoda“, nejsem s to vyřešit nynější problém. Mohl byste být tak neskonale nápomocný?“ Dantalion se postavil a snažil se zahnat husí kůži, kterou měl vždy v přítomnosti svého krále.

„Milý Dantalione, sám víš, že jsem velmi vytížený démon. Co potřebuješ? Uvidím, jestli ti budu nějak nápomocen, ale také nejsem vševědoucí ani všemocný.“ Bael odložil brk do kalíšku s kalamářem, založil si ruce pod bradu a pohlédl vévodovi do očí s až přehnaným úsměvem.

„Lausarin. Jako by se po ní země slehla. Nemohu vycítit její sílu. Nikde není. V démonním světě není, to vím na sto procent. Ale i v lidském světě bych ji snad cítil. A kdyby umřela, už bych to dávno věděl. Cítil bych, že se mi vrátil ten kousek síly, co jsem jí dal. Kde je? Vy to víte, že mám pravdu?“

Baelovi zmizel úsměv při vyslovení Lausarinina jména. Opřel se o židli a uchopil do ruky brk.

„Máš pravdu, mrtvá není,“ řekl Bael a začal opět pracovat na svých pergamenech. Dantalion nic neříkal, tiše stál a čekal, jestli bude Bael pokračovat. Ten však neměl něco takového v plánu.

„Pane, kde tedy je? Prosím,“ hlesl Dantalion a opět poklekl vedle svého krále.

„Dantalione… Dám ti jednu ze svých rad. Nepleť se do věcí, kterým nerozumíš, mohlo by se ti to vymstít. Nech ji být, nestarej se o ni. Vzniknou z toho potíže, uděláš si zbytečně nepřátele. Už takhle máš našlápnuto na to, stát se příštím králem, nezahoď tu šanci. Je v pořádku, žije se jí dobře, věř mi!“ Bael ztišil hlas a výhružně se na Dantaliona podíval. Přísný pohled zelených jedovatých očí Dantaliona přibil k zemi. Nasucho polkl a už zařazoval zpátečku. V půlce druhého pohybu se zastavil. Otočil se a s větší kuráží došel k Baelovi.

„Při výcviku jsi mi vždycky říkal, že se nemám vzdávat a nikdy se nepodřizovat. Zkoušet kompromisy. Tvrdil jsi mi, že vždy budeš na mé straně, když se něco stane! Tak jako stojíš na straně všech svých démonů. Byly to lži?! Lhal jsi mi při tom tvém super náboru?“ Dantalion prskal nadávky. Ani si nevšiml, že začal Baelovi tykat, jako to dělal při svém výcviku. Měl na něho vztek.

Bael na něho nevěřícně koukal. Chtěl něco říct, ale rozmyslel si to. Nakonec na něho jen mávl rukou. „Vassago,“ zašeptal a koutkem oka sledoval, jak se Dantalion vyřítil ze salonku. 

Autor: Arterie, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nehřešíš? Hřešme spolu! - 1. kapitola: