OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nenávist je jako láska, sice mě nemiluješ, přesto ke mně chováš city. - 2. kapitola

11.09.2010 (18:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1366×

Průjem

Sedla jsem si a čučela do zdi. Po chvíli jsem se oklepala a podívala se z okna. Byla ještě tma a tak jsem chtěla ještě spát, jenže... Začalo mě divně bolet břicho. Rychle jsem se zvedla a běžela na záchod. Stihla jsem to za pět minut dvanáct, ještě chvíli a měli bychom novou barvu koberce – konkrétně hnědou.

Ani nevím jak dlouho jsem seděla na záchodě, ale když jsem přišla zpátky do pokoje, už svítalo. Bylo mi vážně blbě, připadala jsem si, jak by ze mě vypadlo i to, co jsem snědla jako batole.

Neměla jsem v sobě žádnou šťávu a tak jsem spořádala celý balíček hroznového cukru.

Za chvíli ze mě letěl, ale tento krát jiným otvorem. Cítila jsem se čím dál tím líp – ironie.

Raději jsem si sedla na postel a čučela nepřítomně z okna. Nedalo se říct, že jsem přemýšlela, ale honilo se mi hlavou spoustu blbostí a vzpomínek. Při vzpomínce na sen jsem se znova oklepala. Nechala jsem zírání z okna a šla se oblíkat – to bylo to nejlepší co jsem udělala.

Po pár minutách jsem byla hotová a neměla co dělat. Tak jsem sešla do kuchyně a propalovala jsem pohledem rohlík.

Mám? Nemám? Mám? Nemám? Mám hlad jako sviňa.

Zakousla jsem se do něj asi jako lev do právě ulovené antilopy či co to loví – na příroďák jsem nikdy nebyla dobrá.

Po rekordním sešrotování rohlíku se ozval žaludek, nějak se mnou nesouhlasil a poslal rohlík zpátky na denní světlo. Naštěstí jsem stihla doběhnout k dřezu a rohlík mohl ven. Docela jsem se divlila, že to byl takový griláš - myslela jsem, že bude ještě celý.

Nezbývalo mi nic jiného, než se opřít o linku, abych nepolíbila zem. Na pomoc mi přišel Fíkus, motal se mi pod nohama, takže kdybych spadla, bylo by to do měkkého.

Žaludek začal znova protestovat a já musela znova na záchod. Bylo divný, že tam ještě něco zbylo. Připadalo mi, že dneska strávím na záchodě více času, než je normální.

Na vécku to byla muka, šíleně to bolelo.

Co budu dělat, až budu rodit? Uklidňovala jsem se, ale nějak to nezabíralo.

Díky bohu utrpení skončilo a já mohla vyrazit do školy. Ještě před odchodem jsem si chtěla promluvit s žaludkem.

„Dneska si mě tak nas..štval! Ještě jednou a už ti nic nedám,“ pohrozila jsem.

Na to žaludek zakručel. Brala jsem to jako souhlas a v dost blbé náladě jsem vyrazila směr škola.

Cestou do školy jsem míjela jednu hospodu. Seděli tam asi tři kluci a měli toho vážně dost.

„Jsem sám! Jsem sám!“ křičel na mě jeden z nich.

Měla jsem výbornou náladu a tak jsem si nenechala ujít tuhle příležitost.

„Hej, se ti nedivím!“ poslala jsem mu zpátky.

No co, žádný krasavec to nebyl a navíc když mám blbou náladu, tak mi jedině pomůže smát se na cizí účet.

Překvapivě rychle jsem dorazila do školy.

Ve třídě mě čekalo překvapení. V „mojí“ lavici seděla zase Julie a smála se od ucha k uchu. Došourala jsem se k lavici a umlčela jsem Julii prstem. Určitě mi chtěla říct nějakou pikantnost, ale já musela na záchod.

Tak, máš to spočítaný! Dneska žádný jídlo!

Zase zakručel, ale to už jsem seděla na záchodovém prkýnku a snažila se, abych nebyla moc hlučná.

Jen jsem zírala, kde můj žaludek sebral takovou hroudu.

Asi se to tam nějak šprajclo. Nic lepšího mě nenapadlo.

Když jsem vycházela z kabinky doufala jsem, že už to bude dneska poslední zastávka na záchodě a že to nesmrdí, jinak bych se asi samou ostudou vpila do lina ve škole.

Do třídy jsem to stihla na poslední chvíli, jen co jsem dosedla zazvonilo a učitelka vešla do třídy.

Jako každý den, jsme si museli stoupnout a já myslela, že ze mě i vypadne dítě, ale brzo nás posadila a tak jsem si oddychla.

Učitelka zadala práci na tabuli a my jako poslušní žáčci začali vyplňovat úkoly. Nejsem zase až takový debil a tak jsem měla úkoly hotové dřív než většina třídy. Julie skončila hned po mně a já věděla, co následuje a tak jsem raději začala já.

„Proč sis sedla sem, když Jason sedí sám?“ vyjela jsem na ni.

„Tak přece nenechám bratránka první den sedět samotného,“ odůvodnila.

Tak bratránka?

„No nekoukej tak na mě, ještě před koncem roku jsem ti to říkala,“ mračila se na mě.

Jouda, to bylo dávno.

Vzpomněla jsem si, i když to je u mě moc vzácný a na zamení jsem si pleskla do čela. Později jsem toho začala litovat a Julie se mi začala smát.

„Čemu se směješ?“ Teď jsem se mračila já.

„Máš na čele červený flek!“ vyprskla.

„Klid slečno Hartová!“ napomenula ji učitelka.

„Vidíš, máš být zticha!“ přidala jsem se k učitelce.

„Marjá! Koukni na Angelu, jak se mu vtírá,“ zuřila.

„Mně je to jedno, pro mě za mě ať mu klidně leží i v kalhotách,“ pronesla jsem otráveně.

„Co proti němu máš?“

„Nic, jen mám z něho průjem!“ zakřičela jsem přes celou třídu

Třída ztichla a pak se začali všichni smát. Začala jsem na židli klesat níž a níž.

„To je sice zajímavé slečno Tortonová, ale tuhle novinku si příště nechejte pro sebe a nebo ji neříkejte tak nahlas,“ neodpustila si rýpnutí učitelka.

Jen jsem kývla na souhlas a rozhlédla se po třídě.

Všichni na mě zírali a někteří si dokonce i šuškali.

„Dobrá, klid třído!“ zazněl učitelky hlas. Všichni až na pár vyjímek se uklidnili a začali zase dělat úkoly.

Znova jsem se rozhlédla po třídě. Všichni už měli hlavu dole, jen Jason se na mě usmíval jako absolutní magor. Při pohledu na jeho debilní úsměv jsem začala šumět. Cítila jsem, jak ve mně bublá žaludeční šťáva a že brzo pozdraví odpadní trubky.

Rychle jsem odběhla ze třídy směr záchod a vůbec jsem se neohlížela na učitelku.

Teď mě jen natahovalo a nic nešlo. Když už jsem si byla jistá, že už se žaludek uklidnil, vypláchla jsem si pusu a omyla obličej.

Všimla jsem si narůžovělého fleku na hlavě a přetřela ho studenou vodou.

Do třídy už jsem šla pomalu a „čučela po vranách, po strakách“.

„Kde jste byla slečno Tortonová?“ vyptávala se mě učitelka.

Se mi udělalo z tvojich debilních keců blbě.

Na tváři jsem nahodila škleb připomínající úsměv.

„Udělalo se mi špatně,“ pípla jsem, aniž bych chtěla. Odkašlala jsem si radši, aby už další odpověď zněla trochu jako hlas patnáctiletého člověka, ale už se mě na nic dalšího nevyptávala.

Když jsem procházela uličkou k lavici, zahlédla jsem Jasona, jak se na mě zase tak debilně usmívá.

Ách, kéž by věděl, že bych ho nejraději nakopala do pohlaví, za ten debilní sen.

Shrnutí // 3. kapitola

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávist je jako láska, sice mě nemiluješ, přesto ke mně chováš city. - 2. kapitola: