OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nenávist je jako láska, sice mě nemiluješ, přesto ke mně chováš city - 9. kapitola

19.09.2010 (15:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 832×

Huk a je tu valibuk!

Na tu stránku jsem pěkně dlouho valila bulvy a dávalo mi pěknou práci je zase vrátit zpátky do důlku.

„Odkud ho znáš?“

„Proboha, vždyť je to Juliin bratranec, hrávaly jsme si s ním,“ uculovala se.

No jo! Je to on.

Když jsem byla malá, vždycky jsem do něho byla zabouchlá, ale to se změnilo. On se odstěhoval a sejde z očí, sejde z mysli – myslím, že se to tak říká, ne?

„Nečum na mě, nemám to ráda!“ okřikla jsem ji.

„A na co mám potom oči?“ vyhrkla.

„Aby důlky nebyli samy,“ usadila jsem ji a zvedla jsem se ze země. Šrotovala jsem si to do pokoje si všechno pěkně promyslet.

Jak to, že jsem na to nepřišla už dřív? Honily se mi v hlavě myšlenky tohoto typu.

Rychle jsem se převlíkla a brala to přes zkratky k Julii. Otevřela mi její máti.

„Jé ,ahoj Tiff, jdeš za Julii?“

„Ne nevíte, kde je Jay?“ vyhrkla jsem až moc rychle. Jen co jsem to dopověděla, z poza zad paní Hartové vykoukl Jay.

Poslal ji někam za Julii a zavřel za sebou dveře.

„Co chceš?“ zeptal se lhostejně.

Oou... To není dobrý...

Jen jsem se usmála a vzpomněla na jeho nedávnou odpověď.

„Tebe,“ vyhrkla jsem bez dalšího přemýšlení.

Jeho výraz na tváři se měnil a já měla pocit, že to zabralo.

„No tak jo,“ vydal ze sebe. Šli jsme směrem do jejich zahrady. Sedli jsme si pod jeden velký strom a jen tak civěli do země.

„Proč si sem vlastně přišla?“ zeptal se po chvíli ticha.

Absolutně jsem nevěděla, co říct a tak jse radši přemýšlela, abych neplácla další ptákovinu. Odpověď jsem si rozmyslela a raději se jeho na něco zeptala.

„Proč si odešel?“ otočila jsem se na něho.

„Tak když si řekla nevím,“ vzdychl si smutně.

„A co je na tom špatného?“ divila jsem se.

„Jen, že nevíš, co chceš. Jestli chceš mě,“ pokračoval.

Jednu chvíli mi to připadalo, jako otázky a odpovědi. Jen jsem lehce zatřepala hlavou a myšlenky byly v čudu.

Došlo mi, co řekl a nevěřícně jsem na něj zírala. Zasmál se tomu a já si uvědomila, že moje čelist je na návštěvě země. Radši jsem ji zaklapla.

„Já vím co chcu,“ řekla jsem jen tak. Abych pravdu řekla, nevěděla jsem, jestli ho chcu, ale jedno sem věděla.

Přiblížila jsem se k němu a on můj pohyb napodobil. Lehce jsem otřela rty o ty jeho a se slovy „Večer přijď!“ jsem se rozběhla domů.

Byla jsem na sebe pyšná, konečně jsem nějaký krok udělala já a né pořád on.

Když jsem přišla domů, zabouchla jsem za sebou dveře a sjela po nich domů. Chvíli jsme tam seděla a čučela do neznámého bodu. Přemítala jsem si to, co jsem před chvíli a rozhodla, že ot bylo správné a že jsem to doopravdy chtěla, dokonce jsem se přistihla, že bych chtěla víc.

Nehehehe...

Čučení do neznámého bodu jsem ukončila a konečně jsem se zvedla z lina.

Velice pomalým krokem jsem se došourala do svojeho pokoje a hodila placku na postel.

Vzpomínala jsem na ty krásné polibky. Nestačila jsem na nimi áchat.

Při mojem áchání jsem si ani nevšimla, že se začalo stmívat. Vytáhla jsem si noťas a koukla na videjka, co jsem tam měla. Překvapilo, že tam ještě byl Achmed – můj velký teroristický vzor z dětství – a další kraviny.

Nad některými jsem se zasmála a u některých smutných mi i ukápla nějaká ta sprcha.

Z ničeho nic se ozývaly z venku takové divné zvuky. Později jsem zjistila, že to Jay házel kamínky na okno.

Jakmile sem ho uviděla, usmála jsem se a šla mu hodit žebřík. Tajně lezl do mojeho pokoje a když už byl nahoře skočila jsem mu do náruče. Bylo to na něj chudáka moc rychle tak pod mojí váhou se málem podlomil.

Naštěstí se udržel na nohou a odnesl nás do mojeho pokoje. Lehli jsme si do postele a tiše si povídali. Bylo to tak jiné a zvláštní, ale bylo mi moc fajn a tak jsem to nechtěla rušit svými blbými kecy.

Najednou mě začal líbat a ani nevím jak, ale ocitla jsme se bez mikiny. Nic neslušného jsme neměli v plánu, ale když už byla toková krásná atmosféra.

Šlo to rychle, ale se spodním prádlem jsme z místa ani nehli. Ležela jsem na jeho hrudníku – teda luxusním – a kreslila mi na něj kolečka, on mi něco kreslil na ruku.

Přišlo mi to strašně fajn.

Najednou do pokoje vtrhla Lin s polštáři a se slovy „Huk a je tu valibuk!“

Ta aby zase nazaperlila... Protočila jsem oči.

Shrnutí // 10. kapitola

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávist je jako láska, sice mě nemiluješ, přesto ke mně chováš city - 9. kapitola: