OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Není zloděj jako zloděj! - 28. kapitola

07.12.2015 (14:00) • Ronee • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 753×

25. kapitola

Studený vítr mi sfoukával drobné kapičky deště do obličeje. Ošila jsem se. Natáhla jsem se po kapuci a přetáhla si ji přes hlavu. Promnula jsem si ruce. Nevěděla jsem totiž, co s nimi. Nakonec jsem to vyřešila tak, že jsem je vecpala do kapes slabého kabátku. 

V dáli nebylo slyšet nic víc, než šustění listí. 

Celé toto místo za sebou zanechávalo jen ponurou a smutnou atmosféru. Bylo to tu přímo nasáklé bolestí a zármutkem. Vyndala jsem zmrzlou ruku z kapsy a bez sebemenšího gesta zaváhání si z obličeje setřela pozůstatky studených kapek deště, mísící se s drobnými slzami, kanoucími mi z očí. 

Mám na to právo, uklidňovala a ujišťovala jsem se v duchu zároveň. 

Navíc tu nebyl nikdo, kdo by mou slabou chvilku mohl pozorovat a soudit. Nikdy jsem neměla ráda ten pocit slabosti. O to míň nechat se strhnout emocemi. Vždy jsem si dokázala udržet chladnou hlavu, ale v tuhle chvíli jsem si zkrátka nemohla pomoct. Já vlastně ani pořádně nevěděla, jestli jsem doopravdy chtěla. 

Ještě chvíli jsem si prohlížela nápis na náhrobku před sebou.

Zde, na tomto místě ve věčném klidu a míru, odpočívají Reid a Sonia Clarkovi. Milovaní manželé, kolegové a přátelé nás opustili dne 17. 3. 2003. 

Quod dividitur in mortem, aeternitatis reclusus.

„Co smrt rozdělila, věčnost zase spojí," vyslovila jsem ta slova a z obličeje setřela zbytek slz. 

Zhluboka jsem vydechla a zkoumavě se zadívala na náhrobky a hroby okolo. 

Takže jsem zbyla už jen já. 

Dokud jsem to neuviděla na vlastní oči, nevěřila jsem. 

Teď tu ale přede mnou ležel neklamný a nepopiratelný důkaz. Teprve až s touto skutečností jsem si uvědomila, že to tuhle situaci stavilo do úplně jiného světla. 

Ve vzduchu už nevisely jen hypotetické otázky. 

Toto byla nevyvratitelná pravda, která zbylé pochyby definitivně smetla se stolu. Všechno se to ve mně najednou sepnulo. Jako bych prohlédla přes tu mlhu, co mě kdysi halila.

Vlastně jsem ani pořádně nevěděla, co jsem si chtěla dokázat tím, že jsem sem přišla. Pořád jsem si ještě nechtěla připustit, že jsem stále čekala na okamžik, kdy se vrátí. 

Když jsem byla malá, představovala jsem si jejich návrat pouze prostřednictvím happy-endu. V mých představách a snech to končilo vždy stejně. Přišli za mnou, objali mě, dali mi pusu na čelo a řekli: „Vrátili jsme se pro tebe, holčičko." Byla jsem tak šťastná, ale jen do té doby, než jsem si připomněla krutou skutečnost. 

Časem jsem si musela připustit i to, že se to nikdy nestane. Nepřestávala jsem je ale nadále omlouvat. 

V této přetvářce jsem žila další dva roky. Až jednoho dne jsem si uvědomila, že vlastně omlouvám cizí lidi. Lidi, kteří si na mě ani nevzpomenou. 

Zároveň s tímto přiznáním nastala další etapa mého života. Čím víc šly mé roky kupředu, byly i mé představy střízlivější. 

Už jsem nebyla ta malá bezbranná holka, co jen sní. Jeden čas jsem si dokonce myslela, že se mě zřekli kvůli tomu, že se mnou nebylo něco v pořádku. 

Pobyt u mého tyranského otčíma jsem vlastně i zčásti považovala za jakýsi druh trestu, o kterém jsem byla přesvědčená, že si ho zasloužím. 

Později jsem si ale uvědomila, že to byl nesmysl. Nic a nikdo přeci nemohl odsoudit právě narozené dítě. 

Díky tomuto uvědomění jsem k nim poprvé pocítila nenávist. Až teprve teď ze zpětného pohledu jsem viděla, že jsem si na ně jen úmyslně nacházela stále nové a nové chyby, díky kterým se můj odpor k nim jen čím dál tím víc krmil a posilňoval jako nějaký parazit. 

A přesně to jsem taky chtěla. Nenávist mě hnala stále kupředu. Celé ty roky tu byla se mnou. Nepřipouštěla jsem si jiné možnosti, i když ony existovaly. Byla jsem vůči nim nespravedlivá. Ale kdo se mi mohl divit? Vždy jsem si v sobě budovala heslo: nikdy nikomu nevěř. A teď jsem najednou zjistila, že celá ta léta odříkaní citů byla zbytečná. 

Nic nebylo tak, jak se na první pohled zdálo. Nic. 

Toto odhalení podrylo veškeré základy, kterými jsem se celé ty roky ubírala. Teď jsem si ale najednou musela připustit, že jim na mně záleželo. Nikdy už to nebude tak jak dřív. Nemohla jsem zapomenout. Důkazů bylo příliš mnoho. A vzpomínky zkrátka nešly zahnat.

…

Celý můj život se vlastně změnil v to dopoledne. Bylo to krátce po mé rekonvalescenci. Seděla jsem v obýváku a upíjela kafe, které jsem si ale, ať jsem se snažila sebevíc, nemohla zkrátka vychutnat. 

V televizi dávali zrovna nějaký seriál. Nezajímal mě, a tak jsem pohledem bloudila všude možně. Aspoň až do té doby, než jsem si všimla klíčků od našeho přechodného bytu. 

Byly pověšené na zdi v chodbě. Tehdy jsem je vzala do ruky a chvíli si je jen tak přetáčela v dlani. Nebylo na nich nic zvláštního, ale přesto mě na nich něco fascinovalo. 

Brzy mi došlo, že mě ani tak nelákal předmět v mé dlani, jako prostory, co odemykal. Nejdřív jsem to chtěla přejít mávnutím ruky, ale můj zájem o tuto věc nadále rostl. 

Nešlo mi ani tak o tu místnost. Mě především zajímal malý šuplíček vbudovaný v psacím stolu. Ukrývala se v něm hnědá obálka velikosti A5. 

A tak jsem společně s klíčky od bytu do kapsy strčila i ty od auta. 

Kdybych to bývala nechala bejt, tak tu teď nestojím. Ušklíbla jsem se, ale co se má stát, stane se. Boží mlýny mlely pomalu, ale jistě. 

V bytě se nic nezměnilo. Vše bylo přesně tak, jak jsme to tam zanechali. Na malém kuchyňském stole ležely prázdné umělohmotné misky. U nohou židle stály různé lahve s vodou. Pořád jsem tam cítila naší přítomnost, která vyzařovala třeba i jen ze sebemenších detailů. 

Ledabyle zmuchlaného přehozu, odloženého nádobí u dřezu, cereálií vykukujících s otevřené skříně. 

Všechno toto a ještě mnohem víc o tom dávalo neklamně znát. 

Sundala jsem si mokrou bundu, odložila ji na opěradlo jedné ze židlí a pak jako by snad někdo namířil reflektorem na psací stůl. V tu ránu všechno ztmavlo a vybledlo. Zbytečně jsem neotálela a rozešla se k němu.

Rukou jsem nahmatala šuplík, otevřela ho a ze dna vylovila mně známou obálku, co jsem sem ve spěchu založila. Došla jsem k jednomu z nafukovacích lehátek, sedla si a zády se opřela o zeď. 

Přemýšlela jsem, jestli ji mám otevřít. Nevím, jak to vysvětlit, ale tak nějak podvědomě jsem prostě tušila, že až tak učiním, všechno včetně mě se změní. 

Problém byl ale v tom, že jsem vždy byla velmi zvědavý tvor. 

Teď nebo nikdy, řekla jsem si tenkrát a obálku otevřela. 

Převrátila jsem ji vzhůru nohama. Vypadly z ní další dvě, tentokrát menší bílé obálky. Obě jsem si je důkladně prohlédla. 

Na jedné z nich bylo rozmáchlým písmen nadepsáno mé jméno. Na druhé byla pro změnu nakreslená červená šipka ukazující na obálku číslo jedna. Rozhodla jsem se tedy, že tuto drobnou výzvu nebudu ignorovat, a sáhla po nadepsané obálce. Byl v ní dopis. Rozložila jsem ho a začetla se do něj. 

Drahá Willou,

jestli tohle čteš, znamená to, že jsme už po smrti. Asi se divíš, proč tohle píšu. Na tvém místě bych byla překvapená asi stejně. A vím skoro jistě, že kdyby tvůj otec zjistil, že jsem se přece jen odhodlala a napsala ti, hned by mi to zakázal, ale také vím, že si v hloubi duše přeje, abych to udělala. Jediné, co mu brání to přiznat, je jeho hrdost.

Tak tedy, co bych ti chtěla říct? Vím, že si asi teď nejspíš říkáš: Co bys mi zrovna ty asi tak mohla říkat? Vždyť mě absolutně neznáš a já zase neznám tebe, ale omyl byl pravdou. Já tě znám, Willou. Vlastně, my oba tě známe až moc dobře. Opravdu sis myslela, že bychom byli schopni tě opustit? Já vím, na tuhle otázku si nemůžeš odpovědět. Zatím ještě ne. Ale z celého srdce doufám, že ti v nalezení odpovědi tento dopis pomůže. 

Začnu od začátku, dobře? Tak tedy, pro začátek chci, abys věděla, že když jsme se s tvým otcem dozvěděli, že jsem v jiném stavu, byl to pro nás nejšťastnější den na světě, opravdu nepřeháním. Já i tvůj otec jsme vyrůstali v neúplných rodinách, a proto jsme se těšili a chtěli ti dát všechno to, co jsme my dva neměli a nepoznali. Lásku, zázemí, pocit bezpečí a také rodinnou soudržnost. Mrzí mě, že to nakonec tak nedopadlo. Velmi nás to mrzí, ale my jsme dělali jen to, co pro tebe bylo v danou chvíli nejlepší.

Tuhle větu jsi slýchávala asi často, že? A asi si také říkáš, jak lepší? Možná, že se také zarážíš nad tím, jak zrovna já můžu vědět, co se ti právě teď odehrává v hlavě.

Víš, Willou, máš stejnou povahu jako tvůj otec, proto i částečně předvídám, jak budeš reagovat. Zdá se ti to děsivé? Na mě to dříve působilo podobně, ale teď zpět k našemu příběhu. Nemám moc času. Tento dopis musím stihnout dopsat, než se tvůj otec vrátí.

Jak už jsem psala, nepocházeli jsme z úplných rodin, proto jsem já i tvůj otec zasvětili život vládě. Posílali nás na různé akce. Dělali jsme pro různé lidi. V rámci tvé bezpečnosti bych o tom psát neměla, ale přeji si, abys věděla pravdu.

Tak tedy, s tvým otcem jsem se seznámila při jedné misi. Měli jsme za úkol odhalit špiona nasazeného jako osobního strážce jednoho velmi váženého politika. Zvládli jsme to. Nebudu ti lhát, ve své práci jsme byli zatraceně dobří. Tato naše společná mise mě a tvého tátu zcelila a dala dohromady. Byli jsme spolu už půl roku, dokonce jsme začali zvažovat možnost, že odejdeme. Úplně jsme se k tomu odhodlali ale až teprve tehdy, když tvého otce postřelili. Z prací tajných špionů jsme se tedy nadobro rozloučili.

Všechno šlo dobře. Vlastně to pro nás bylo nejkrásnější období našeho života. Asi po měsíci našeho odchodu s té mezivládní organizace jsme se dozvěděli, že jsem těhotná. Tvůj táta i já jsme tou novinou byli naprosto unešení. Dalších sedm měsíců probíhalo asi ve stejném duchu. Pomalu nastal čas vybrat ti jméno. Rozhodli jsme se tě pojmenovat Willou. Toto jméno máš po mé babičce, byla to úžasná žena. Doufám, že budeš stejně tak jako ona taky velmi výjimečná a nebudeš postrádat cit pro spravedlnost. Věř mi, že v tomhletom už tak zmateném světě se lidí s opravdovou osobností rodí čím dál tím méně.

Koncem mého osmého měsíce jsme si s tvým otcem všimli, že nás začal někdo sledovat. Nezapomeň na to, že jsme byli tajní agenti. Měli jsme více rozvinuté smysly. A tudíž nám to neuteklo.

Později se k nám donesla zpráva, že všichni, co s námi pracovali na posledním projektu, začali postupně mizet. Uvědomovali jsme si to riziko o to víc, že jsi měla přijít na svět. No, a jeden den to opravdu přišlo. Chtěli jsme s tvým otcem jet na kontrolu k doktorovi, ale zpozdili jsme se. Když jsme pak docházeli k našemu autu, vybuchlo nám přímo před očima.

To byl pro nás nejspíš ten zlom. Prodali jsme byt, přestěhovali se a nezanechali za sebou absolutně žádná vodítka. Nebylo to pro nás nic složitého. V podstatě to pro nás byla druhá přirozenost.

Můj porod probíhal v tichosti. Jen co jsi byla na světě, vyplnili jsme s tvým otcem formuláře o tom, že jsme se tě zřekli. Nechtěli jsme, aby se ti něco přihodilo. Proto jsme i zůstali v anonymitě. A přestěhovali se hodně daleko od tebe.

Nemáš ani ponětí, jak nám to rvalo srdce. Ale jinak to zkrátka nešlo, byla jsi pro nás vše. Doufala jsem, že to jednou pochopíš, a vím, že jestli právě teď čteš tento dopis, dospěla jsi do určitého stádia, aby sis na celou tuto věc mohla utvořit svůj vlastní názor.

A teď tedy, drahá Willou, si můžeš odpovědět na své otázky, ale ještě než tak učiníš, chci, aby ses naposledy zamyslela a zároveň upřímně odpověděla na můj poslední dotaz. Co bys udělala ty, kdybys byla ve stejné situaci, ve které jsme se nacházeli my? Přemýšlej o tom, ano?

Nemysli si ale, že jsme o tebe ztratili veškerý zájem. V okolí dětského domova, kde jsi vyrůstala, jsme podplatili jednoho fotografa. Byla jsi pro nás jako droga. Droga nezbytná k přežití a my byli jako feťáci, kteří postupně snižovali dávky.

Pravidelné informace jsme o tobě dostávali do tvých čtyř let. Možná si vzpomínáš na strýčka Milese? Čas od času si s tebou promluvil. No, a právě on byl náš člověk. Já vím, já vím, není to zrovna legální, ale pochop. Pro nás to byl tenkrát jediný kontakt s tebou. Znal mě i tvého otce, proto nám také sdělil, že podobná jsi sice mně, ale povahu máš po Reidovi.

Tento dopis jsem napsala, když ti bylo jedenáct let. Rozhodla jsem se ho uschovat do bezpečnostní schránky. Věděli jsme o něm jen já a Zen. Jeden čas to byl náš parťák a pomáhal nám i dlouho po tom, co jsme z organizace odešli.

Teď ale, Willou, cítím, že nastal ten pravý čas. Utíkali jsme příliš dlouho. Mám takový pocit, že už to nebude dlouho trvat, a já se prostě nemohla smířit s tím, že bych z tohoto světa odešla bez vysvětlení a zároveň rozloučení s tebou.

Teď tedy znáš veškerá fakta. Záleží jen na tobě, jak s nimi naložíš. Ale na jedno nikdy nezapomínej. Oba, jak já, tak tvůj táta, jsme tě milovali, milujeme a milovat budeme, jsi přeci naše dcera. 

S láskou a prosbou o pochopení, máma a táta.

Musela jsem to ještě chvíli vydýchávat. Jinak to ani nešlo. Hlavu jsem si sevřela mezi koleny. Nevím, kolik času uběhlo, ale já prostě musela. Později bych k tomu třeba nemusela sebrat odvahu. Rukou jsem vyhledala obálku číslo dvě. Otevřela jsem ji, ale namísto dopisu, který jsem čekala, z ní vypadl útržek novinového článku.

Velký výbuch ve staré továrně kdysi sloužící k výrobě automobilových součástek značky Ford Motor Company zmařil několik životů.

Publikováno 18. 10. 2003 - Grant Dixon - Detroit Free Press 

Z pátku na sobotu zahynulo při explozi továrny v Detroitu dvanáct lidí. Policii se ale prozatím podařilo identifikovat jen devět těl. U zbylých tří obětí se důsledkem výbuchu a popálení nedala prokázat shoda totožnosti. Policie se díky výpovědi svědků domnívá, že mohlo jít o Grigoriho Kalashnikova, Nikolay Ulyanova a Gustava Adelharda. Tito tři muži byli určitými svědky viděni před dobou tragédie na místě zmiňovaného neštěstí. Jestli se ale opravdu jedná o dotyčné muže, prokáže až soudní pitva. Společně s nimi byly pod troskami dnes už bývalé továrny nalezeny ještě ostatky dvou žen a sedmy mužů. Podle identifikace se jednalo o Simona McAndersona, Eileen Brayovou, Marcuse Dandridge, Jareda Nelsona, Jeffa Damarona, Soniu Clarkovou, Cole Alvareze, Evana Lombarda a Reida Clarka. Záchranáři nadále nepolevují a prohledávají suť. Z tohoto počínání tedy vyplývá, že oběti tohoto neštěstí můžou stále ještě narůstat. Příčina výbuchu nám není prozatím známá. Odborníci na bezpečnostní opatření se ale na základě dobře ověřené informace o tom, že továrna byla i po odstavení nadále plně vybavená a schopna okamžitého uvedení do provozu, shodují v myšlence, že k jedné z nejpravděpodobnějších variant, jak k tomuto neštěstí mohlo dojít, je zkrat nebo samovolné spuštění strojů či klimatizace. Policie prozatím nezavrhuje ani možnost cizího zavinění neboli následné sabotáže. A nakonec se nám nabízí otázky. Jak k celé této nešťastné a zároveň zapeklité situaci mohlo vůbec dojít? Od dobře ověřeného a spolehlivého zdroje jsme totiž obdrželi jisté informace o tom, že celý objekt byl pod neustálým kamerovým a zabezpečovacím systémem.

Prudce jsem od článku odvrátila oči. A stejně tak jako dopis jsem ho chtěla založit zpět do obálky. Všimla jsem si ale, že v ní zůstala ležet ještě nějaká kartička. Rozklepanými prsty jsem po ní sáhla. Byla to vizitka. Na jejím modrém pozadí se jasně rýsoval malý andělíček hrající na flétnu. Přes něj byla v bodech pod sebou napsána adresa hřbitova. 

Grand Lawn Cemetery

23501 Grand River Avenue

Detroit, MI 48219

(000) 531-2050

Ještě chvíli jsem očima kmitala po těch řádkách a nakonec vizitku otočila. „Myslím, že by byli rádi, kdyby ses za nimi přišla podívat." Sice jsem tento rukopis nikdy dříve neviděla, ale okamžitě mi bylo jasné, komu asi patřil.

…

A tak jsem tu tedy stála. Na místě, které jsem vždy považovala za jakési ohnisko všeho. Nechápala jsem, proč si lidi chodí připomínat osoby, o které přišli. 

Proč neustále obnovovali zapomenuté rány a stále dokola si připomínali tu bolest, ale teď… Nemůžu sice říct, že bych to chápala o něco víc, ale přesto jsem těm lidem začínala zčásti rozumět. 

Naklonila jsem se nad hroby a prsty přejela po studené mramorové desce. Uvolnila jsem dlaň a nechala na hrob dopadnout jednu rozkvetlou červenou růži. Pohledem jsem se zastavila na podobizně muže a ženy vyryté na náhrobku. Oba se smáli. Žena se opírala o muže, který stál za jejími zády s rukama opatrně položenýma na jejím těhotenském bříšku. 

Koukali se přímo na mě, jako by snad věděli, že jednoho dne přijdu. „Slečno?" ozvalo se mi za zády. 

Otočila jsem se k příchozímu. „Ano?" Kousek za mnou postával kněz.

„Přála jste si se mnou hovořit?" 

„Jistě," natáhla jsem k němu ruku. „Willou Clark." Stisk ruky mi opětoval. Neunikl mi jeho rychlý pohled, co vrhl nejdříve na náhrobek a následně na mou osobu. Shovívavě se pousmál.

„Rozumím. Nuže, jestli se nemýlím, chtěla jste se mnou prodiskutovat renovaci."

„Nemýlíte, na nástěnce před hřbitovem stojí, že veškeré změny na této půdě se s vámi musejí nejdříve konzultovat."

„Jste dobře informovaná. Tak tedy…" rukou mi pokynul k lavičce stojící opodál pod památečním stromem. Vykročil jako první. Váhavými kroky jsem ho následovala. „Takže," usedli jsme na lavičku, „co přesně byste si přála renovovat?" 

Zhluboka jsem se nadechla. „Náhrobek, chtěla bych na něj jen něco připsat," přikývnul.

„Rozumím, mohu vám doporučit firmu, která pro pozůstalé tyto služby nabízí?" 

„Velmi vám děkuji za ochotu, ale ne. Já už jsem si vlastně jednu firmu vyhlédla. Dokonce jsem s nimi už i mluvila. Ubezpečili mě o tom, že by ničím nezasáhli do běžného chodu hřbitova." Sevřel v ruce růženec. 

„Dobře tedy. Nechám vám v tomto případě volné ruce." 

„Moc si toho vážím a děkuji vám," zvedla jsem se z lavičky. On se mnou. V tichosti jsme se vydali k hlavní bráně. Už už jsme vycházeli, když… 

„Promiňte, že jsem tak smělý, ale mohu vědět, co byste si na náhrobek přála dopsat?"

Zamyslela jsem se. Možná že to bude znít poněkud sentimentálně, ale já to prostě tak cítila.   

„Milovaní rodiče," usmála jsem se a zrak obrátila na bílou oblohu. Kněz moje slova nijak dále nekomentoval. 

Chápala jsem ho. Bylo řečeno vše, co mělo. Naposledy jsem se zadívala na hřbitov.

Na všechny ty náhrobky okolo. Na všechny ty životy, co byly navždy ztraceny. Ať už přirozenou cestou, či nehodou. Bylo jich tu tolik. A přesto se na jejich hrobech objevovaly stále nové a čerstvé květiny. 

A právě toto byl neklamný důkaz toho, že na ně lidé, kteří měli tu čest patřit do jejich života, nezapomněli. 

Bylo sice smutné, že ty lidi už nikdy nespatříme, neuslyšíme je se smát, radovat se společně s námi či smutnit ze společně prožitého zážitku. 

Občas je ale třeba si na tyto okamžiky prožité s nimi zavzpomínat. 

A právě tohle bylo na celé této situaci i to krásné. Vzpomínky byly tou nejdražší věcí, kterou každý člověk má.

Nedají se vzít ani odcizit, jsou prostě takové, jaké si je každý člověk vytvoří a uchová. A jsou to zase a právě vzpomínky, které napomáhají lidem vzpomenut si na ty vzácné chvíle strávené se svými nejdražšími. A pak, když to opravdu přijde a oni od nás navždy odejdou, jsou vzpomínky zase tou jedinou věcí, která nám po nich zůstane a zároveň dopomůže k tomu, aby naše rodina přátelé nebo lidé, které jsme měli rádi, nadále žili v našich srdcích. 

Pousmála jsem se a rukou zmáčkla kovovou kliku brány. Pohledem jsem spočinula ještě na velké soše anděla stojící kousek ode mě. 

Bylo na ní vyryté: Kdo je neznal, neví, o co přišel. 

Posmutněla jsem, byla to pravda. Teď už sice nemám šanci zjistit, jací byli mí rodiče, ale život je už zkrátka takový.

Někdy nám něco sebere a někdy pro změnu dá. Mně třeba dal velkou lekci, která zněla: Nikdy nikoho nesuď bez důkazů. 

Na tuto lekci nadosmrti nezapomenu. 

Zesílila jsem stisk na klice, pomalu rozevřela bránu a opustila hřbitov. V mysli se mi kupodivu nic nehonilo. 

Nebyla jsem schopná přemýšlení. 

Šla jsem ještě chvíli po asfaltovém chodníku a zabočila za roh budovy. Došla jsem k mé nové zaparkované motorce postavené u zdi činžáku. 

Naučeným pohybem jsem sáhla do kapsy kožené bundy, vytáhla klíč a zastrčila ho do zapalování.

Nikdy nezapomenu na to, co jsem s kluky a Lu prožila. Nikdy. Byla to ta nejhezčí etapa mého života. Nejlepší část z něho. 

Dokonce bych si troufla tvrdit i to, že oni na ty naše společně prožité roky taky jen tak nezapomenou. Ale stejně tak, jako vím tohle, vím také to, že kdybych se od nich nerozhodla odejít, jen bych si prodlužovala své trápení. 

Vzpomínky by na mě na každém rohu doléhaly čím dál tím víc. Až teprve teď jsem si uvědomila, že jsem stále žila minulostí. 

Vždy jsem se za ni snažila skrýt, a dokonce jsem s ní omlouvala i mé omyly a špatná rozhodnutí. Kdybych tu zůstala, vybavovala bych si tu nenávist, kterou jsem k rodičům pociťovala. 

Všechny ty klamy a křivá obvinění, kterým jsem chtěla věřit, které jsem považovala za pravdivé. Všechny ty vzpomínky. Kdybych zůstala, číhalo by na mě toto všechno jako bubák. 

Proto si myslím, že opuštění toho domu a jich bylo správným rozhodnutí, ale taky velmi těžkým. Už teď jsem věděla, že mi budou neuvěřitelně moc scházet.

Všechny ty maličkosti s nimi spjaté a vůbec, celá jejich přítomnost. 

To, jak pokaždé vybuchli, když něco nebylo přesně podle jejich představ. Dokonce mi bude chybět i to Loganovo věčné poučování. 

Vždy jsem věděla, že to myslí dobře a pokouší se mě jen ubránit před dopadem mých špatných rozhodnutí. Jenže nepomyslel na to, že každý člověk, stejně tak jako já, se musí občas nějakých chyb dopustit, aby si z nich vzal ponaučení a později i lekci. 

Chybět mi bude i to, jak mě Robert vždy objal a snažil se tak utlumit mou zuřivost na ně. Jeho objetí na mě vždy působilo jako všelék. Nikdy nedělal věci polovičatě. Vždy říkal všechno na rovinu a nehledal nějaké skryté kličky. Když se mu něco nelíbilo, prostě to řekl, bez ohledu na to, co si mysleli nebo říkali ostatní. Nikdy jsem nepoznala upřímnějšího člověka, než byl on.

Chybět mi bude i to, jak se Stev snažil vždy strašně nenápadně proklouznout v noci domů tak, abychom ho neslyšeli. Při této vzpomínce jsem se hlasitě zasmála. Vždy nadělal takového kraválu, že zburcoval celý dům. A nakonec to dopadlo stejně tak, že ho Robert, Logan nebo Rio museli podepřít a odvést až do jeho pokoje. Scházet mi budou i ta rána, co jsme Steva nacházeli ležet na desce kuchyňského stolu vedle kouřícího hrnku té nejčernější a zároveň nejsilnější kávy, již jsem měla možnost kdy ochutnat. Vždy jsme nad ním jen tiše stáli a pobaveně kroutili hlavami nad stavem, do kterého se zase uvedl, mezitím co Stev jen bolestně sténal a naříkal. Většina z nás se neudržela a při pohledu na něj se hlasitě rozesmála. Když si všiml, že se bavíme na jeho účet, položil si tvář do dlaně, zároveň se loktem podepřel o desku stolu a snažil se nám dosti nemotorně vysvětlit, že je jen společensky unavený. 

Chybět mi bude i Rio a ta jeho vážná tvář, která byla schopna úsměvu v tu nejméně pravděpodobnou dobu. Pokaždé se nás snažil ochránit a zároveň zničit každou hrozbu, která by se v našem teritoriu vyskytla. Vždy mi přišlo, že si na svoje bedra nakládá až příliš moc zodpovědnosti. 

Hodně jsem o všem přemýšlela. A hlavně o tom, jak se rozhodl řešit celou situaci za našimi zády. 

Na jednu stranu jsem ho opravdu chápala a na tu druhou mi bylo líto, že s tím za námi nepřišel a nesvěřil se nám, ale ať to bylo tak či tak, v mých očích ho to nějak neočernilo, právě naopak, obdivovala jsem ho a bude mi chybět úplně stejně. 

Scházet mi bude i Luci a ta její náladovost. Když jsem tak nad tím přemýšlela, došla jsem k závěru, že pro mě vlastně vždy představovala takovou moji soukromou vrbu, u které jsem měla možnost se vypovídat. I když jsem jí nikdy neřekla úplně všechno, stejně věděla dost a nikdy toho nezneužila. A právě za to jsem si jí vážila. 

A nakonec i Trevor, za tu dobu, co u nás strávil, mi přirostl k srdci. A i když jsem se bála to přiznat, záleželo mi na něm a měla jsem ho ráda. 

To, jak mě dokázal rozveselit, jak se staral o to, jestli jsem v pořádku, bylo to opravdu moc příjemné a dalo by se na to rychle zvyknout. Neuvědomovala jsem si to hned, ale každým dnem se mu čím dál tím víc dařilo bourat ty hradby, ve kterých jsem se schovávala. Každým dnem se ke mně dostával blíž. 

Dokonce jsem si na jeho přítomnost začínala i zvykat. Ze začátku jsem si to ani tolik neuvědomovala, ale začala jsem jeho přítomnost vyhledávat. Vždy jsem si našla nějakou výmluvu, proč tomu tak bylo. O to víc jsem se teď musela smát nad svojí bláhovostí. 

Ty pocity, co jsem v jeho přítomnosti pociťovala, byly úplně nové. Nevadilo mi, když mě před ostatními držel za ruku nebo mě obejmul či políbil. Nevadilo. Přišlo mi to přirozené, automatické. 

A právě proto jsem se rozhodla odejít. Nemohla jsem veškerou svou sílu vkládat do vztahu bez toho, abych si vyřešila své staré záležitosti. Dříve nebo později by se stejně objevilo něco z minulosti, co by náš vztah rozbilo. 

A tak jsem se tomu rozhodla zabránit. Potřebovala jsem si v životě nejdříve udělat pořádek, seřadit si priority a alespoň zčásti si svůj život načrtnout, naplánovat, ale ze všeho nejvíc zjistit, jestli to vůbec dokážu. 

Byla jsem přesvědčená o tom, že takhle to bude nejlepší. 

Další věc, která s tímto uvědoměním ale přišla, bylo oznámit jim můj odchod. 

Snažila jsem se najít ten nejlepší způsob, jak jim to říct. V duchu jsem si i nacvičila pár verzí, ale všechny zněly strašně škrobeně. 

Nakonec jsem došla k tomu, že nejlepší způsob, jak jim to oznámit, bude dopisem. Byla a jsem totiž strašný srab. Nedokázala bych se jim při tom, co bych jim oznamovala, že odcházím, dívat do očí. Nezvládla bych to. 

A myslím si, že oni mě znali natolik dobře, že to pochopí. Stačil by mi jediný pohled. Jediné zadívaní do těch pro mě tolik známých tváří a nevěděla bych, co mám říct. 

Nedokázala bych jen tak odejít a otočit se k nim zády. Na to jsem neměla dost síly. 

Vím, že napsání dopisu byla vážně slabošská věc, ale já jinou možnost neviděla. Mezitím, co jsem ten dopis psala, jsem se utěšovala alespoň myšlenkou, že se jednoho dne zase sejdeme, ale než se tak stane, budu muset projít ještě dlouhým procesem. Ještě hodně dlouhým. 

Lucius Annaeus Seneca jednou napsal: Jednej tak, abys byl šťastný, ne, aby ses šťastným jen zdál. Rozhodla jsem se tedy, že dám na jeho slova. 

Opět jsem se zaposlouchala do drnčivého zvuku motoru. Nevím, kolik času mohlo po mém vyjetí už uplynout. Mohla to být hodina, dvě anebo možná jen pár minut. Nevím, nějak jsem zapomněla vnímat čas. 

Jenom jsem si tak jela a uvažovala nad tím, čeho jsem vlastně v mém životě docílila. Čím jsem se do tohoto světa vryla. Co jsem po sobě zanechala. Odpověď byla jednodušší, než se zdála. Nic.

Ani jsem vlastně pořádně nevěděla, kam mám namířeno. Prostě jsem jenom jela. Přišlo mi, že všechny svoje starosti nechávám pohřbené hluboko za sebou. 

Házela jsem je za hlavu a ty otěže, co mě věznily a držely při zemi, povolovaly, až nakonec úplně odpadly. 

Nikdy jsem se necítila takhle nezávisle. Volná jako pták. Rozpažila jsem ruce. Vítr mě bičoval do kožené bundy. Rukama jsem pevně sevřela řídítka a přidala plyn. 

Čím rychleji jsem jela, tím víc jsem se cítila uvolněněji, až ze mě nakonec všechen ten stres a nervozita odpadly. 

Už vím, co jsem. Už to vím a myslím si, že až právě teď nastal ten pravý čas začít úplně od začátku, ale tentokrát bez strašáků ve skříni. 

Že už bylo ale na čase. Myslela jsem si, že mi nic nechybí, nic neschází, ale to byla chyba. Ohromná chyba. 

Až teď mi to všechno konečně došlo. Zapadlo to do sebe jako puzzle. Musím se oprostit od minulosti a myslet pouze a jedině na přítomnost. 

A to nejdůležitější - začít konečně plnohodnotně žít. 

Život mám jen jeden a přece si ho nenechám zničit jen kvůli pár rokům.

Vím, že úplně nezapomenu, ale každý den se o to budu snažit čím dál tím víc. 

Až jednou se toho dne opravdu dočkám. 

Dne, kdy se probudím a nebudou mě tížit ty vzpomínky. Bude to pro mě konec a začátek v jednom. Začátek nových dnů. Dnů, co si hodlám užít až do sytosti. 

Dnů, co pro mě přináší nové naděje, nové zítřky, nové vzpomínky, nové sny. 

To vše se jednou stane. Musí. Věřím tomu, že jednou ten den opravdu přijde. 

A já si na to počkám, budu čekat tak dlouho, jak jen to bude nutné, ale počkám. Vím, že uplyne ještě hodně vody, než se mi podaří, zapadnout mezi každodenní všední život. Naučit se žít, ale já to dokážu. Možná že jsem snílek, ale já to prostě vím.

Vím to.

Autor: Ronee, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Není zloděj jako zloděj! - 28. kapitola: