OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nepřehlížej To! – 15. kapitola

11.01.2015 (10:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 981×

„Ha, tady máme dívku, já s ním nespím. Ale jsou to lži,“ slyšela jsem její pisklavý hlas a už mě sral. Radka si spokojeně seděla na své lavici tak, aby mohla být dobře viditelná pro své publikum. Zatnula jsem ruce v pěst a čekala, co z ní zas vypadne.

„Tak co, Alex, ozval se ten tvůj cizinec?“ zasmála se výsměšně. Otočila jsem se k ní a měla ledově klidný výraz.

„Jo, dává mi o sobě vědět už dlouho,“ usmála jsem se na ni sladce. Překvapeně vykulila oči. Asi ji překvapilo to – už dlouho. Spokojeně jsem se usmála a otočila se zpět k tabuli. Myslela jsem, že budu mít už pokoj, ale to bych ji hodně podcenila.

Dala sice pokoj během hodiny a další přestávky, ale po další hodině už zase začala.

„Jo, tak vy se znáte už z Londýna, a na co jsi ho utáhla, podplatila jsi ho?“ zasmála se a její ocásek Veronika nemohla být pozadu a další husičky.

„No, aspoň jsem ho utáhla. Ne jako ty, byla jsi u rodiny, kde měli dva syny a ty jsi nedokázala uhnat ani jednoho,“ vysmála jsem se a cítila se opravdu dobře, hlavně ten její nenávistný pohled mě potěšil.

Na dalších hodinách jsem se dozvěděla, že se do Londýna pojede ve dvou termínech a bude to probíhat jako každý rok. Chtěla jsem to napsat Robovi, ale pak mi došlo, že třeba natáčí. Navíc bych asi vypadala jako stíhačka.

Když profesorka vyšla ze dveří, čekala jsem další kecy, urážky a bůhví co, ale nic. Překvapeně jsem se ohlédla po Radce, jestli je přítomna nebo vůbec živá. Byla tu a dokonce horlivě o něčem debatovala se svou nejlepší kamarádkou Veronikou.

Úlevně jsem se usmála a otočila ke svým věcem. Připravila jsem se na další hodinu. Ani po zbytek dne jsem už nic z její strany neslyšela. V duchu jsem si gratulovala, jak šikovná jsem.

„Ta zima mě už vážně štve,“ zašeptala jsem si pro sebe, když jsem čekala na autobus domů. Mám ráda sníh a zimu, ale jen když se na to koukám pěkně z okna a mám v ruce hrnek teplé čokolády.

Další den mi začal celkem zvesela. Měla jsem pocit, že po včerejšku, kdy jsem Radce ukázala, že si na hlavu dupat nenechám, bude klid a mír. Proto jsem šla bez obav do školy. Jenže moje pocity jsou pěkně na prd. To jsem poznala hned, jak jsem vešla do třídy. Radka se vesele usmívala a její kámošky taky okolo ní – to nikdy nevěstilo nic dobrého a pro mě rozhodně, obzvlášť po tom včerejšku.

Zářivě se na mě usmála a já si rychle sedla do lavice a modlila se, aby už zvonilo, ale to bylo nereálně, protože jsem do školy chodila, abych měla dost času se popřípadě učit na test.

„Víte, holky, jak se naše stydlínka Alex hádala za to, že s ním nespí?“ zeptala se na celou třídu. Holky jí odpověděly sborově.

„Tak mám důkaz, že to jsou jen řeči,“ usmívala se spokojeně. Překvapeně jsem se otočila. Nechápala jsem, o čem mluví? Co může vědět? A hlavně něco, co není pravda?

„No tak, Alex, nedělej ze sebe svatou.“

„Prosím tě, co ty můžeš mít za důkaz?“ mávla jsem rukou. Já věděla své, těžko může mít důkaz, že s někým spím, když to tak není.

„Ale spala jsi s ním. Moje sestra vás viděla v hotelu. Zapomněla jsi, kde pracuje,“ usmála se na mě.

Vytřeštila jsem na ni oči. A do prdele! Měla jsem chuť se bouchnout do čela, jak mi to došlo. Proto ten pohled recepční a to, jak mi připadala povědomá. Její sestru jsem viděla jen dvakrát. Proč bych ji měla znát, když se s Radkou nemusím?

Krucinál, to si Rob nemohl vybrat jiný hotel? Ale zarazilo mě, proč i neřekla, kdo on ve skutečnosti je? Nebo nezná Harryho Pottera, pochybuju. Spíš nechce, aby věděly, koho se mi podařilo ulovit. Ne, že bych se s tím chtěla chlubit, ani omylem. Rozhodla jsem se nevyvádět, proč taky? Budu nad věcí tak, jako když jsem s Robem.

„Hups, tak je to venku. No co, je to moje věc, jestli s ním spím,“ pokrčila jsem rameny a otočila se od nich. Ani nevím, kde se ve mně ten klid vzal.

„Prosím tě, jen si s tebou hraje. Takovejch jako ty má určitě mraky,“ pokoušela se znít výsměšně, ale v jejím výrazu a tomu, jak to řekla, bylo něco jiného.

„Štve tě, že hezkej kluk z ciziny chtěl raději mě než tebe, i když tě viděl u školy?“ vylítlo ze mě najednou, až jsem byla sama překvapená.

„Jsi vedle, ten je pod mou úroveň.“ To nebyl, pokud jí sestra řekla jméno.

„Já zapomněla, ty roztahuješ nohy jen těm bohatým,“ uvědomila jsem si nahlas. Byla to pravda, všichni kluci, se kterými něco měla, nepatřili mezi chudé děti.

„Chceš říct, že on jako herec není bohatý?“ vypálila na mě, a když jí došlo, co právě řekla, zarazila se. Pobaveně jsem zvedla obočí. Takže to ví.

„Vadí ti, že je herec?“

„Herec? Prosím tě, vždyť Cedrik byl zahraný naprosto nevěrohodně,“ prskla mi do obličeje a ušklíbla se.

„Cedrik? Z Harryho Pottera?“ ozýval se třídou zběsilý šepot.

„Ten Cedrik, kterého jsi v kině žrala?“ otočila se na Radku Veronika s vykuleným pohledem.

„Tak žrala?“ zaryla jsem si do ní. „Slintáš nad ním po nocích? Věř mi, nech si zajít chuť. Takové jako ty ho nezajímaj.“ Otočila jsem se zpátky k tabuli a cítila hrozné zadostiučinění.

„A jaké ho zajímají? Takové, jako jsi ty? Ubožačky? Má tě jen kvůli postavě.“ Nahrávala mi do karet víc, než se jí líbilo. Otočila jsem se zpátky na ni a byla si jistá, že bude zuřit.

„Tobě se líbí moje postava? To jsi moc hodná. Děkuju. Robovi se líbí taky. Zvlášť v posteli. Ani nevíš, jak si ji užívá,“ ušklíbla jsem se.

Ve třídě bylo tíživé ticho, všichni čekali, co se bude dít. Kdo jako první po té druhé vystartuje. Radka vypadala, že kdybych ještě něco řekla, udělá to. Naštěstí, nebo bohužel přišla do třídy profesorka, takže musela jít soptit na své místo.

£££

Dneska mi Niky řekla, abych po škole šla do jedné cukrárny, že tam na mě bude čekat. Prý si se mnou chtěla promluvit, ale protože doma pořád někdo byl, nebylo pořádné soukromí. Tak jsem se tam za ní vydala. Už čekala u jednoho stolečku s horkou čokoládou a dortíkem.

„Ahoj, sestři, copak jsi tak důležitého potřebovala?“ zeptala jsem se, když můj zadek spočinul na židli.

„Ahoj, no… nesmí o tom zatím nikdo vědět, chci, abys byla první.“ Něco mi na ní nesedělo. Vytřeštila jsem oči a ruce si dala k puse, abych nekřičela.

„Jsi těhotná?!“ zašeptala jsem a měla jsem co dělat, abych nekřičela.

„Ne, bože, Alex, klid nic takového,“ klidnila mě hned a koukala se vyděšeně. Jo, ten její výraz mě donutil jí věřit. Navíc to byla moje starší moudrá sestřička, ta by přeci nikdy nic takového nedovolila.

„Co je tedy tak důležité?“

„No víš, chodím na vysokou tady do Prahy, přednášky mám celkem blbě dané, takže jezdit pořád tam a zpět je na prd a přes den nemám kde být, když mám volno. Honza tu má byt a nabídl mi, abych se k němu nastěhovala. Byli bychom spolu i víc,“ usmívala se a já jí viděla v očích to štěstí.

„To je skvělý, Niky, a ještě když ti to nabídl sám,“ souhlasila jsem. Ale pak mi došla další věc. Odstěhovala by se do nás. Sice teď bude prcek, ale i tak tam budu nějakou dobu sama. „A kdy se chceš odstěhovat?“ zeptala jsem se už ne tak veselým tónem, i když jsem se o něj snažila, vážně.

Smířlivě se na mě usmála, asi tušila, proč nezním tak vesele. „Proto jsem chtěla, Alex, abys to věděla jako první. Jsme sestry, i když já jsem o něco starší, obě jsme si zvykly na přítomnost té druhé. Navíc, když odejdu, postavím tě do pozice prvního dítěte v domě. Nepotrvá to dlouho a narodí se to škvrně.“

„Nehodlám ti bránit nebo tě citově vydírat. Já to zvládnu, uvidíš,“ usmála jsem se na ni.

„Takže se ti stýskat nebude a mám se odstěhovat hned?“

„Já tě zase nevyhazuju tak rychle,“ vyhrkla jsem rychle.  Začaly jsme se obě smát. V kapse mi zavibroval telefon, tak jsem ho vytáhla a podívala se, kdo mi píše. Byla to Martina, moje spolužačka, chtěla jít v pátek večer ven se bavit, a tak se ptala, jestli půjdu. S kladnou odpovědí jsem jí odepsala. Podívala jsem se na Niky, která se potutelně usmívala.

„Tak co dělá Rob?“ ptala se. Proč si hned myslela, že je to on?

„Nevím, dnes jsme si ještě nepsali,“ pokrčila jsem rameny.

„Kdy o něm hodláš vůbec říct našim? Čím dřív to uděláš, tím to bude lepší,“ poučila mě.

„Niky, to není tak jednoduchý. Jak jim mám asi říct, že jsem bydlela u staršího cizího kluka?“

„V tom ti neporadím, ale musíš v klidu, aby se nerozčílili,“ poučovala dál.

„Vážně? To mě nenapadlo.“ Moje ironie musela být slyšet na míle daleko.

„Promiň, ale v tomhle ti nepomůžu. Možná jsi jim ho měla představit, když tu byl,“ nadhodila.

„Nechtěla jsem, aby ho táta na místě zabil. Je ještě mladý, má život před sebou.“ Niky se začala smát a já se po chvíli přidala.

Ještě chvíli jsme tam zůstaly a různě si povídaly, a pak se vydaly domů. Kde byla jen máma, táta byl v práci. Nadšeně nás přivítala, když jsme přišly za ní do obýváku. Byla ráda, že není konečně doma sama.

Niky se na mě povzbudivě usmála a strčila do mě zezadu se slovy: „Čím dřív tím líp.“ Hned na to se vypařila, vážně ta umí podpořit. Povzdechla jsem si a dodala odvahu.

„Mami, potřebovala bych si s tebou promluvit,“ spustila jsem váhavě a nejistě.

„Copak, Alex, potřebuješ?“ usmála se na mě a pokynula na volnou židli naproti ní u stolu. Posadila jsem se tedy a přemýšlela jak začít.

„Já… dlužím ti pravdu.“ Podívala jsem se na ni, ona se na mě koukala nechápavě. „Lhala jsem tobě i tátovi. Ale vy byste mě jinak nepustili,“ obhajovala jsem hned své lhaní.

„V čem jsi lhala, Alexandro?!“ použila přísný autoritativní tón rodičů.

„Lhala jsem s tím Londýnem o prázdninách.“

„Kde jsi tedy byla?“ vyjekla překvapeně.

„V Londýně. Lhala jsem jen trochu o té rodině,“ připustila jsem.

„Co jsi neřekla?“ Zkoumala mě pohledem a nahodila tvrdou masku.

„Mají opravdu dvě dcery, ale obě jsou o hodně starší, a pak mají ještě syna, ten je jen o čtyři roky starší než já. Rozumím si s ním a to on chtěl, abych přijela. A já tam vlastně jela za ním.“ Rychle jsem uvedla všechno na pravou míru, nebo jsem v to aspoň doufala. Mlčela, jen si mě prohlížela zkoumavým pohledem.

„Ty… s ním něco máš?“ promluvila po dlouhé době ticha.

„Ne, jsme jen přátelé. Před dvěma měsíci tu byl. Přijel sem za mnou. Jak jsem spala u kamarádky, tak jsem ve skutečnosti byla u něj.“

„Ty s ním spíš?“ vykřikla a vytřeštila na mě oči. Oplatila jsem jí stejně vytřeštěnýma očima a polkla.

„Ne, říkala jsem, že jsme jen přátelé,“ připomněla jsem jí.

„To neznamená, že spolu nemůžete spát,“ stála si za svým. Tak toto si o mně myslela moje vlastní mamá? No je pravda, že jsem jí to možná podala trochu blbým způsobem. Rozhodla jsem se jí to vysvětlit a vážila každého slova.

„Tak to vážně není, mami, přísahám. Jsme jen přátelé, je starší než já. Byla jsem u něj, jen protože se ti udělalo špatně a já neměla jak se dostat domů. Nechtěl mě pustit samotnou taxíkem a vzal mě k sobě do hotelu. Sdíleli jsme jeden pokoj nic víc. Bere mě spíš jako mladší sestru, řekla bych. Je s ním sranda a mám ho ráda, ale ne jako něco víc než je,“ říkala jsem to, co si myslela.

„Myslíš, že ti po tom budu věřit?“

„Vím, že jsem ti to měla říct, ale já se bála, že byste mě do Londýna nepustili. Klidně se na něj zeptej Niky. Když tu byl, poznala ho. A zná ho i naše angličtinářka.“

„Nenechám to bez následků. Máš domácí vězen do odvolání. A s tím Londýnem od školy si to ještě promyslím.“

„Dobře,“ pípla jsem a vydala se urychleně do svého pokoje. No, vzala to celkem dobře, myslela jsem, že bude víc vyvádět. Jen doufám, že mi ten Londýn povolí. Poté, co jsem si udělala věci do školy, jsem si sedla k počítači.

„Ahoj cizinko,“ – pípla mi zpráva do Roba.

„Ahoj zachránce.“

„Jaký jsi měla den?“

„No… ve škole se nic nedělo. Sestra se chce odstěhovat k příteli a mámě jsem dnes řekla o tobě.“

„A jak to dopadlo?“

„Máma je na mě naštvaná, to se dalo čekat. A ještě si nechá promyslet ten Londýn se školou.“

„Dost času, pustí tě,“ uklidňoval mě.

„To doufám.“

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepřehlížej To! – 15. kapitola: