OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nepřehlížej To! – 26. kapitola

07.05.2015 (09:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 764×

Duben - květen 2007

Schovala jsem telefon pod lavici, aby nebyl vidět, a rychle odpověděla Robovi na zprávu. Asi bych mu měla nenápadně říct, že mi máma hrozí ublížením na zdraví, poslední dobou jsem pořád prosila o peníze na kredit. Ono to ale bylo důležité!

„Alexandro, pojďte si vypočítat další příklad, když vás tento tak pobavil,“ pokynul mi učitel. To, že se nemáme rádi, byla veřejná věc. Nikdy jsem neholdovala matematice a poté, co jsem dostala tohoto profesora, už tuplem ne. Dokázal mě podusit, ale já jeho taky. Ohledně tohoto předmětu jsem si nikdy nedělala moc hlavu, zvládala jsem ho celkem dobře, nic extra ani nic hrozného.

Na škole si vždy mysleli, že jsem hodná, milá a poslušná, ovšem ve chvíli, kdy jsem před čtyřmi lety dostala poprvé tohoto profesora, museli někteří učitelé přehodnotit názory. Už naše první hodina se zapsala do dějin. Tehdy po mně chtěl vypočítat něco, co jsme se nikdy neučili, a i třída mi to potvrdila, ale na mě hudroval, že to není možné. Tehdy jsem viděla poprvé ředitelnu zevnitř jako rebel – tak mě taky profesor tehdy nazval.

„Opravdu musím jít já? Znáte moje matematické umění, tohle je tak ponižující,“ usmála jsem se na něj.

„K tabuli a hned!“

Vyskočila jsem tedy ze svého místa a došla k tabuli, kde jsem začala počítat. To, že v testech záměrně někdy vynechávám jednoduché příklady, je v tom, že mi je vždy dá u tabule a já mu je hned vypočítám. Ani po tolika letech se nepoučil a nepoučí.

Dvakrát jsem podtrhla výsledek a otočila se s úsměvem na profesora. „Říkala jsem, že je ponižující si mě stále brát k tabuli,“ mrkla jsem na něj a vrátila se do lavice. Naučil se, že mi už nemá odpovědět, jinak dostane odezvu. Moje výhoda byla, že jsem dokázala rychle reagovat, a ke všemu na něj i slušně, takže mi svým způsobem nemohl nic říct.

Vždy si mě jen naštvaně změří a vyvolá někoho jiného. Moje spolusedící se potichu smála a já se k ní musela přidat.

„Alex, ty ho vážně budeš štvát tak dlouho, než ho klepne nebo vybuchne,“ smála se Martina při cestě ven ze školy.

„To má za to, co mi udělal první den. Já nezapomínám, a ke všemu když na mě lidi řvou,“ smála jsem se a vyšla a podržela nám dveře ven.

„Jo, to si pamatuju, a když na tebe řval podruhé, rozbrečela ses mu hraně a pak si stěžovala ředitelce,“ smála se dál.

„No co, jsem přeci tak citlivá,“ smála jsem se s ní.

„Koukni, Radka zase nemá den, kouká jako naprostej dement,“ poukázala k jmenované, co stála u školy a kouřila se svou partičkou a novým přítelem cigaretu. Jo, tento rok si začala s Markem, byl to frajer a hluboko do kapsy neměl.

„Jo, a to že si začala před nedávnem s Markem, bylo tak… nečekané,“ předstírala jsem šok. Rozesmály jsme se s Martinou.

„Ale asi má nový objev,“ ukázala rukou k lavičkám. Podívala jsem se a šťastně se rozesmála. Seděl tam osamoceně starší kluk a na lavičce mu dělala společnost černá cestovní taška.

„Toho má vyhlédnutýho dlouho, ale je zadaný,“ smála jsem se. „Tak ahoj zítra, Martino,“ mávla jsem na ni rukou.

Začala jsem se rychlejším krokem blížit k němu, ale postupně se z toho stal běh.

„Robe!“ varovala jsem ho křikem, aby stačil reagovat a já mu mohla skočit do náruče. Obtočila jsem okolo něj veškeré své končetiny a tiskla se. Potichu se zasmál a trochu si mě nadhodil, aby lépe pobral svůj nový náklad.

„Ahoj,“ usmíval se.

„Taky jsi mi mohl říct, kdy tě mám čekat,“ řekla jsem mu naštvaně a objala ho pevněji.

„Nebylo by to překvapení,“ rošťácky mrknul.

Nečekaně jsem se spokojeně a vesele usmívala během procházení kolem Radky. Usmívala se na Roba a vehementně mu mávala, ten jen zvedl ze slušnosti ruku, pořádně se na ni ani nepodíval.

Museli jsme vyřídit neodkladnou záležitost s Jarošovou. Poté, co byla letos odhlasována změna školního výletu. Místo do Londýna se mělo jet do Paříže. Nejdříve se mi to ani trochu nelíbilo, nechtěla jsem přijít o společný čas strávený s Robem, když měl za nedlouho odjet do Ameriky a nevěděl, kdy se vrátí, pokud sežene práci.

Sehnal si i manažera a ten dává pozor na všelijaké castingy na role do filmů. Mně se zase blížil maturitní rok, a to jen potvrdilo, že naše vyhlídky na společně strávený čas byly minimální.

Moje nevinná narážka to celé vyřešila a on se rozhodl okamžitě. Nejen já jsem byla jeho návrhem dost překvapena, ale i profesorka. Myslela, že si dělá srandu, ale když se mě tři dny ptal, jestli jsem to zařídila, pochopila jsem, že to myslel opravdu vážně a svou návštěvou zde to jen potvrzoval.

Pojede s námi jako doprovod. Prý si chtěl jednou Paříž také prohlédnout a proč to rovnou nespojit a čas, co bude trávit se mnou a zbytkem spolužáků.

„Něco pro tebe mám,“ usmál se a začal hledat po kapsách v bundě během cesty k nám domů. „Tady,“ usmál se spokojeně a podal mi tabulku mojí oblíbené čokolády, co jsem si pokaždé koupila v Londýně, u nás nebyla k dostání.

„Já tě zbožňuju,“ vypískla jsem a vrhla se po tabulce čokolády. „Hmm,“ spokojeně jsem si zamručela pod tou úžasnou chutí. Obratně mi z ramen stáhl batoh a vzal mi ho přesto, že se sám vláčel se svými věcmi, hádat se s ním nemělo cenu, odmítl mi moji vlastní tašku vrátit.

Máma ho přivítala s překvapením, ale i velkým nadšením. Tedy to nadšení pramenilo z mého příchodu, kdy vyfasuju kočárek s Peťulí a hurá na procházku, a abych to měla jedním vrzem, bere se i Riki.

Okružní kolečko kolem vesnice. Zvědavá starší populace vesnice u jediného obchodu zde. Nezapomněli z nás nezpustit oči, jakmile si mě s kočárkem a Roba všimli. Tiché, tedy jak pro koho, mumlání a hádání, kdo ten hezký mladík je, a jestli pak to mimino nakonec není moje. Opomenuli na mámino břicho, pokud si ale chtěli hrát na detektivy, mohli by dodat, že jsem se v té době já na vesnici moc neukazovala. Naštěstí detektivní společnost si zakládat nechtěli a zůstali jen u tichých dohadů a zkoumání.

Nazpátek jsme to raději vzali oklikou, taky to bylo kratší, malá se probudila, dostat se co nejrychleji do domu bylo hlavní.

„Podrž ji.“ Chtěla jsem mu vrazit do ruky Peťuli, abych mohla zaparkovat. Nereagoval okamžitě, prohlížel si ji a až pak si ji přebral, abych mohla zaparkovat kočárek do garáže.

„Je tak velká,“ mumlal si stále překvapeně.

„A stále roste,“ přisadila jsem si na jeho překvapení. Nepustil ji pak z ruky. Ochotně se staral během přípravy večeře a nevadilo mu, jak moc slintá, takový malý rodinný bernardýn. Na oplátku dělal obličeje a něco si nesrozumitelně anglicky ňamtal.

„Holky moje, jsem doma,“ volal na nás ze síně táta. Nějak jsme na to nereagovali. Byla jsem si jistá, že jako první, co uvidí, až vejde do kuchyně, bude Robert u stolu s malou, jak na sebe dělají škleby, a také že jo.

Zarazil se v otevřených dveřích a zamrkal, aby si byl jistý, co vidí. Rob ho slušně pozdravil. Mě a mámy si všiml, až když jsme se začaly smát jeho výrazu.

„Co tu dělá?“ zabručel naštvaně.

„Tati,“ napomenula jsem ho. „Přijel na návštěvu a pak se mnou jede do Francie,“ připomněla jsem mu. Nedůvěřivě si každého z nás prohlédl zkoumavým pohledem. Protočila jsem nad jeho počínáním jen oči. Zajímalo by mě, jestli jsou všichni tátové takoví. Budu se muset někoho zeptat, asi Lizzie a Victorie, už jsou dospělé a Richard se mi zdál být normální. I když zdání klame.

Měla jsem naspěch, trochu jsem zaspala do školy, a to byl u nás Rob jen první noc. Dala mámě instrukce ohledně hlídání Roba, když já budu ve škole. Nikdy jsem se nemýlila, co se týkalo odhadu chování mých milovaných spolužáků. Myslela jsem si, že si na Roba aspoň trochu zvykli, ale ani trochu to nevypadalo. Po škole už kolovaly drby. Jedna pěknější historka za druhou.

„Rodiče ho vyhodili, když se z něj stal neúspěšný herec, tak přijel?“ nedala si pokoj Radka.

„Nevím, co tebe to zajímá. U tebe nebydlí,“ odbyla jsem ji a ani se na ni nepodívala. Dalších jejích připomínek jsem si nevšímala. Nechtělo se mi jet do Francie s monoklem a navíc jsem něco slíbila a já své slova plním, vydržela jsem až do konce vyučování.

Moje máma se asi s Robem domluvila na tom, že moji spolužáci mají strašně málo drbů a potřebují další a možná se i pokoušeli o to, aby Radka zkolabovala. Při pohledu na ni jsem musela uznat, že od toho nemá daleko.

U laviček v menším parčíku, co patřil ke škole, na mě čekal Rob. To by nebylo až tak něco nového po včerejším dnu, jenže on měl sebou kočárek, ze kterého malá vystrkovala ručičky.  A on se k ní nakláněl a pokoušel uklidnit.

Schody jsem skoro seskočila a nabrala rychlé tempo přímo k nim.

Ještě si mě nevšiml.

Zvedl pohled a konečně si všiml, jak se k nim neomylně blížím, za doprovodů zvědavých pohledů ostatních, usmál se na mě jako sluníčko, co svítilo.

„Ahoj, s tím kočárkem ti to sekne,“ mrkla jsem na něj. Objal mě kolem ramen a přitáhl k sobě.

„Už jsem se bál, že ji budu mít celý den na starosti jen já. To bychom nezvládli,“ usmíval se na mě a střelil pohledem ke škole. Roštácky mu svítilo v očích, a tak se sklonil a dal mi pusu na tvář.

Podala jsem mu můj batoh, který hodil do síťky pod kočárkem, a já si vzala malou do náruče, už se po mně natahovala.

„Ahoj, princezničko,“ pozdravila jsem ji a dala pusu na baculatou tvářičku. Periferně jsem viděla zmatené a velmi zaujaté pohledy spolužáků a hlavně Radky. To bude pomluv.

„Jak jsi to dokázal?“ otočila jsem se na Roba.

„Co?“ zamrkal na mě.

„Moje máma nechala cizího kluka se svou sotva roční dcerou samotného v cizím městě pro něj,“ vysvětlila jsem mu situaci.

„Jsem prostě okouzlující,“ pokrčil rameny a obdařil mě jedním z jeho roztomilých úsměvů.

„Jo, asi jo. Ale taky jsi právě dostal vstupenku do rodiny.“

„To je Petra?“ objevila se vedle mě Jarošová. Pozdravila se s Robem a pak svou veškerou pozornost obrátila k malé, kterou si půjčila.

„To bude pomluv,“ vydechla jsem, když kolem nás prošla nasupená Radka se svým věrným ocáskem. A všimla si i profesorů, co přihlíželi.

„A co teprve až zjistí, že jede Robert s námi do Francie,“ přisadila si Jarošová. Ne, to mi raději neměla říkat. Už nebudeme jen za rodiče dítěte, ale já budu navíc ta holka pod dozorem svého kluka. Povzdechla jsem si. Profesorka se spěšně rozloučila.

„Co budeme dělat, taťuldo?“ koukla jsem se na Roba, když jsem vrátila malou do kočárku.

„Nevím. Kam bys ráda, mamino?“ zazubil se na mě a ujal se kočárku.

„Tak se jdeme projít po městě,“ rozhodla jsem tedy o naší další aktivitě.

Všichni se na nás pořád koukali a zkoumali pohledy. Neustále. Asi za to mohlo, jak jsme oba mladí a vedeme kočárek. Nejedna dívka se na Roba smála, ale když si všimla mě a kočárku, zamračily se a odešly rychle pryč. Bylo to vtipné, už vtipnější, a tak při další pěkné tvářičce, co se na Roba usmívala, objala mu jednu paži a přitulila se k němu.

Opět se na mě zamračila a rychle kráčela jinam.

Pobaveně jsem se smála.

£££

Probudila mě moje prapodivná poloha – sedo-leh. V celém autobuse bylo šero, svítila jen zelená světla, která byla tlumená, za okny byla černočerná tma, nic jiného.

Zadek mě bolel, přes sebe jsem měla přehozenou jako deku Robovu rozepnutou mikinu. Nabírala jsem vědomí a začala si i uvědomovat cizí ruce kolem mě. Držely mě okolo pasu a ramen. Pootočila jsem hlavu a trochu zvedla pohled. Spal, hlavu měl opřenou o sklo a moji mikinu použil jako polštář, částečně jsem na něm ležela, takže jsem ho zakrývala.

Opatrně jsem se posunula do pohodlnější polohy a víc se schovala pod mikinu, abych mohla znovu usnout.

Tohle byl jen začátek cesty. Pravděpodobně jsme už byli v Německu. Pohledem jsem zavadila o protější sedadla, kde bylo volno, a tak místo zabíraly naše batohy a Robova kytara. Nedal si říct, během balení jsme se vzájemně hodinu přesvědčovali, proč ji sebou brát a nebrat, já byla proti. Ale byla to jeho kytara, kterou sebou bere všude.

Zavrtěla jsem, něco pode mnou zašustilo. Časopis, koupila jsem si ho u benzinky před hranicemi, nudila jsem se a taky tam byl článek o filmu a Robova fotka. Chtěla jsem ho poškádlit.

Probudilo mě, jak se mnou někdo hýbal. Mělnil mou pohodlnou a příjemnou pozici, a to se mi nelíbilo. Protestně jsem zabručela a otevřela oči. Svítilo se. Rob byl ten uličník, co se mnou hýbal a pokoušel se mě posadit. Rozespale jsem se na něj podívala a posadila se po chvíli sama. Ostatní se také probouzeli a začali se oblékat a štrachat ve svých věcech.

„Co se děje?“ zívla jsem si a trochu se protáhla.

„Přestávka, jdu si ven zakouřit. Klidně spi. Nechceš něco koupit?“ vypálil na mě tolik informací, že jsem zamrkala a mlčky pozorovala, jak si obléká svou mikinu, kterou mi vzal.

„Půjdu se protáhnout,“ vydechla jsem nakonec a začala se cpát do své mikiny, podal mi ji.

„Pozor na těch schodech,“ upozornil mě, když jsme měli scházet schody z autobusu.

„Spadnu na tebe.“ Držela jsem se stran, moje nohy byly pěkně nejisté a já opravdu čekala, kdy na něj spadnu.

Zastavil se na zemi pod schody a já nemohla dál.

„Naskoč, s tímhle tempem to nestihneme.“ Nejdřív jsem nechápala, ale když se přikrčil v kolenou, pochopila jsem a vylezla mu na záda. Pevně jsem se ho chytla a opřela si hlavu o jeho rameno. Nesl mě až na benzinovou pumpu, kde mě položil až vevnitř a já si odskočila, zatímco on mi koupil sladkosti.

Držela jsem se rukávu jeho bundy a pomalu poslepu jsem ho následovala zpět k autobusu, kde si zapálil. Opřela se o jeho bok celou vahou, ani mi nevadilo jeho kouření. Moje pusa se nestále otevírala, jak jsem zívala.

„Tady někdo spinká,“ ozval se známý hlas, a tak jsem se přinutila otevřít oči. Byla to profesorka, jen jsem jí kývla a zase je zavřela. Zasmála se a nebyla jediná, Rob se mi pochechtával celou dobu.

V polospánku mě navigoval zpět do autobusu a na naše místa. Pohodně jsem se o něj opřela a mohla znovu spát.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepřehlížej To! – 26. kapitola: