Nepřehlížej To! – 64. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Kde právě je?

16.12.2016 (11:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 759×

„Lásko, proč nespíš?“ Všiml si mě udiveně Rob při scházení schodů.

„Prcek si hraje na fotbalistu, dnes byl dost neklidný,“ povzdechla jsem si unaveně a znovu položila hlavu na sedačku. Byla jsem o dvě hodiny dřív vzhůru než obvykle. Přežila bych to, kdybych nešla spát tak pozdě na popud Roba. Zalezl do kuchyně a vrátil se po chvíli s hrnkem kávy, kterou jsem před chvíli udělala, samozřejmě jen pro něj.

„Jsi ta nejlepší manželka,“ vysmekl mi pochvalu a zamířil si to ke mně na sedačku. Donutil mě se na chvíli posadit, aby si sám sedl, dal si polštář, co jsem měla původně pod hlavou, na klín a nechal mě si znovu lehnout na záda, tak abych měla hlavu u něj na klíně.

Hladil mě chvíli po vlasech a koukal se mnou na to, co dávali takhle po ránu v televizi. Spokojeně jsem si povzdechla a zavřela oči. Byla to ale jen chvilinka, než mě zase prcek vyzkoušel, jestli ho vnímám, dost silným šťouchnutím, hned nato jsem ucítila, jak se šponuje břicho a uviděla i pod tričkem mírnou vybouleninu. Koukla jsem se nad sebe na jeho obličej. Vypadal spokojeně a koukal se na moje břicho. Jeho to nebolelo a byl tím více než fascinován, většinou prckovi odpovídal tím, že ho taky šťouchal. Tentokrát naštěstí ne, asi mu došlo, že jsem trochu rozmrzelá po tom nočním nácviku karate, o které se špunt snažil.

Nepřestával mě hladit po vlasech a druhou rukou přemístil na břicho, kde jemně přejížděl.

„Pokus se usnout.“

„Ráda, jestli to dovolí i on,“ ukázala jsem si na břicho.

„Určitě, vyřádil se v noci. Já budu muset brzo jít,“ švihnul pohledem k hodinám.

„Jdi,“ nadzvedla jsem se tak, abych mu dala prostor pro hladké vyklouznutí ze sedačky a zpátky se uvelebila.

Zmizel v patře a já se zavřenýma očima odpočívala. Zaslechla jsem, jak se vrací a došel zase ke mně. Hodil přese mě peřinu a dostala jsem i pusu na čelo.

„Odpočívej, vrátím se kolem třetí.“ Nadzvedla jsem se a natáhla se pro polibek.

„Budu tady,“ kývla jsem, znovu se opřela do měkké sedačky. Bear si lehnul k sedačce a stejně jako já jen pozoroval, jak páníček odchází.

Konečně jsem usnula. Prcek se přestal protahovat i jiné věci, spala jsem tvrdě až do oběda. To jsem si ohřála včerejší jídlo a u televize se v klidu najedla. Bear loudil, a tak jsem se trochu podělila. Jenže jsem se začala nudit, tak jak to bylo poslední dobou časté, co si mě Rob nebral sebou na rozhovory ani natáčení.

Projížděla jsem veškerá DVDčka, co máme, až jsem zakotvila na – Remember me. Pamatovala jsem si tu dlouhou diskuzi o tom, že mi ten film nekoupí. Ale já prosila a využila všechny zbraně a vyhrála. Chvíli jsem uvažovala, jestli si to pustit. Ale nakonec bylo rozhodnuto, Rob tu nebyl, aby držkoval, a protože tu nebyl, musela jsem si ho nějak nahradit, tak by mi mohl pomoc film s ním, ale upíra jsem nechtěla.

Nešťastně jsem popotáhla nosem a sledovala obrazovku, kde byly závěrečné záběry. Tichá a smutná hudba dokreslovala ponurou smutnou náladu. Přesně jsem si pamatovala, jak to dopadne, a přesto to nešlo potlačit a já zase brečela. Natáhla jsem se pro další papírový kapesník a pořádně se vysmrkala. Konečně nastal poslední záběr, ale ta hudba pokračovala a moje slzy nešly zastavit.

Podívala jsem se na hodiny a všimla si, že je už dávno po třetí hodině. Popadla jsem svůj mobil a vytočila Roba. Jenže mi to nezvedal. Zkoušela jsem to dobrých deset minut a stále nic. Prcek mě znovu šťouchnul a já se rozbrečela nanovo. Byly skoro čtyři hodiny a on nebyl doma.

Choulila jsem se na sedačce pod peřinou a potichu brečela s tím, že přestat nešlo. Až jsem zaslechla zámek a moje kanálky začaly vypouštět víc slané tekutiny.

„Lásko, už jsem tu…“ Přerušil ho můj vzlyk. „Alex?“ Přiřítil se ke mně a svoje věci položil na stolek a pak ze mě stáhnul peřinu.

„Jsi v pořádku?“ ověřoval si a kontroloval mě pohledem. Fňukla jsem a natáhla se, aby mě objal a já mohla brečet u něj.

„Co se děje?“ zjišťoval a přejížděl mi po celé délce zad.

„Nebyls tady,“ vyčítala jsem mu a odtáhla se znovu na sedačku a měřila si ho nepřátelským pohledem. Překvapeně pozvedl obočí, zarazila jsem ho tou změnou. „Nezvedal jsi telefon!“ pokračovala jsem dál naštvaně a založila si ruce na hrudníku, a že to moc nešlo s větší velikostí podprsenky i břicha. Podíval se po pokoji, až se zastavil u obalu filmu, na který jsem se koukala.

„Alex,“ povzdechl si při tom pohledu a trochu se rozesmál. Přemístil se ke mně na sedačku a pevně mě objal.

„Je to jen film,“ připomněl mi. Zamračila jsem se na něj.

„Nezvedal jsi telefon a slíbil, že přijdeš ve tři,“ připomněla jsem mu zase já a zabodla mu prst do hrudníku.

„Byl jsem koupit večeři a nějaké zásoby a mám taky čokoládovou zmrzlinu i dort,“ mrknul na mě.

„To nezabere,“ mračila jsem se dál. „Zvednout telefon jsi mohl. Co kdybych rodila?“

„Máš ještě přes měsíc čas.“ Nedal se a pohladil mi břicho.

„Předčasný porod, o tom jsi neslyšel?“ zavrčela jsem.

„Omlouvám se, bylo to naposledy, slibuju. A ty nebudeš už koukat na ten film, budu ho muset schovat.“ Znovu si mě přitáhl.

„Co bude k večeři?“ zeptala jsem se nevinně. Rozesmál se, popadl mé tváře do dlaní a dal mi velkou pusu.

***

Vypadala jsem jako meloun, i když se mi všichni snažili tvrdit opak, ale já věděla svou a nikdo mi to nevymluvil, ani můj manžel. Natáčel další film, ale byl poblíž, kdyby se něco dělo. Měl dohodnuto, že v případě nutnosti „porodu“ mohl odjet.

Kris mě vytáhla ven a na menší nákupy pro prcka. Hlavní věci jsme s Robem měli nakoupené, podařilo se nám to i potají bez novinářů.

„Z toho auta brzo nebudu schopná vystoupit,“ stěžovala jsem si a za pomoci Kristen se pořádně postavila.

„Kdy že to máš vyprdnout?“ zeptala se mě a ukázala na moje břicho, jako by mi to nebylo jasný.

„Hele, kroť se!“ napomenula jsem ji. „Je to moje dítě, nebude tě mít za to rádo! Příští týden mám termín. Už se těším. Chci zpět svou malou váhu,“ povzdechla jsem si. Spíš jsme už jen štrachaly a jen se rozhlížely.

„Tak jdeme na oběd,“ vedla mě ke kase. Kris mi dala rámě jako vždy od doby, kdy se ze mě stal pumíč. Držela jsem se jí, nesla mi tašku.

„To je směšný, nejsem nesvéprávná,“ připomínala jsem jí.

„Užívej si to. Pak ti už nikdo nebude pomáhat,“ chytře argumentovala, jako většinou, když se mi něco nezdálo.

Zastavila jsem se uprostřed pohybu a chvíli v tichosti stála. Kris se na mě překvapeně koukala, možná si myslela, že dítě kope. Jenže nic takového se nedělo. Cítila jsem mokro tam, kde by být rozhodně nemělo. Vytřeštila jsem oči a viděla, jak Kris koukala pode mě. Věděla jsem jen, že to mokro jsem měla na nohách, ale nekoukala jsem.

„Alex, ty rodíš!“ podívala se na mě Kris, jako by mi říkala úplně novou a báječnou informaci.

„Já vím,“ zamumlala jsem v šoku.

„Alex, v pohodě?“ zajímala se rychle. „Půjdeme k autu, ano?“

„Dýchej zhluboka,“ promluvila na mě Kristen a trochu do mě drcla rukou. „Zavolej Robovi,“ připomínala mi a já začala rychle hledat mobil.

„Co se děje, lásko?“ ozval se po několika zvonění.

„Měl bys přijet,“ zašeptala jsem roztřeseně. Byla v něm znát panika. Sakra, kde se vzala, vždyť jsem se tak těšila!

„Co se děje?“ zajímal se okamžitě a bylo poznat, že znejistěl z mého hlasu.

„Já rodím,“ vysvětlila jsem mu. „Jsem s Kris a veze mě do nemocnice.“

„Všechno je v pořádku, Alex. Už jedu. Budu tam. Dej mi Kris,“ sliboval mi a já mu věřila. Podala jsem telefon své řidičce. Nevnímala jsem, co si říkali, ale jen dýchala a uklidňovala svou bujnou mysl.

Kris mě dovezla do nemocnice a na vozíku dovnitř. Byla pořád se mnou.

„Děkuju.“

„To je v pohodě. Měla bych být připravená, jak to vypadá, až jednou,“ pokrčila rameny. Rozesmála jsem se nad představou Toma na sálu, jak ji povzbuzuje.

Cítila jsem kontrakce, když přicházely. Rozhodně to nebylo příjemné už od začátku. Ale zatím jsem rozhodně neměla potřebu křičet na celou nemocnici jako ve filmech. Tam dělají z porodů rozhodně něco děsivého. Co jsem si pamatovala mámu, byla v klidu. Taky ona rodila potřetí a já poprvé.

***

Byly to už skoro dvě hodiny, co mi praskla voda. Když si všimla Kris, jak jsem nervózní a netrpělivá, šla na chodbu zavolat Robertovi, kde vězí.

„Je na cestě.“ To bylo jediné, co jsem se dozvěděla. Brala jsem to v klidu. Povídala si s ní a občas se i zasmála. Do doby než uběhla asi další hodina a ty kontrakce se zvyšovaly jak časově, tak bolestně.

„Kde je?“ zafňukala jsem opravdu nahlas a už zoufale. Doktor mě už nechal připravit, protože měl být porod každou chvíli.

„Určitě je na cestě, víš, že natáčí mimo město, trvá to, než se sem dostane,“ připomínala mi konejšivě a hladila po zádech.

„Slíbil mi to,“ kníkla jsem a pevně jí držela ruku a koukala se na ni.

„Volala jsi mu ty a já před chvíli. Je na cestě,“ klidnila mě, ale nepomohlo to v tuhle chvíli.

„Já mu tu rodím potomka a on se někde fláká!“ rozčilovala jsem se při dalším stahu a Kris drtila ruku.

***

Konečně jsem se spokojeně usmívala a mohla i dokonce sedět. Sestřička mi s velkým úsměvem přivezla mého syna, kterého jsem si šťastně a co nejvíc opatrně vzala k sobě. Oči měl ještě zavřené a zvláštně pohyboval pusinkou. Byl neuvěřitelně nádherný a tak maličký. Pořád jsem si prohlížela ty malinké ručičky a hlavně prstíky.

Ze zírání na něj mě probudilo tiché klepání a otevírání dveří. Ten kajícný výraz a vlasy mluvily za vše. V tu chvíli jsem si s úsměvem povzdechla. Konečně tu byl ten, koho jsem tak moc postrádala.

„Omlouvám se, Alex. Byla zácpa, to víš, špička. A když jsem dorazil, řekli mi, že odpočíváš, a tak jsem s Kris dojel domů pro věci a auto,“ vysvětloval mi hned a šinul si to k mojí posteli. Když domluvil a odložil tašku, sklopil konečně pohled do mojí náruče.

Na tváři se mu objevil obrovský a fascinovaný úsměv, určitě jsem se tvářila stejně. „Je nádherný,“ špitl potichu a usadil se ke mně na postel.

„Taky ses na něm podílel,“ mrkla jsem po něm. Naklonil se ke mně a dal mi pořádný polibek.

„Ještě jednou se omlouvám a děkuju,“ špitl mi a dal mi další polibek.

„Vezmeš si ho na chvíli?“ Jen co jsem to řekla, už nadšeně spolupracoval a bral si malého neuvěřitelně opatrně k sobě. S dětmi to uměl, hlavně to zacházení, takže jsem se rozhodně nebála. Díval se na něj jak na svatý obrázek a zkoumal, jako jsem to dělal já. Ten pohled na ně byl tak neuvěřitelně krásný. Čekala jsem, kdy se jako pěna rozpustím.

„Jaké mu dáme jméno?“ zadíval se na mě.

„No, přemýšlela jsem,“ přiznala jsem se, ale stále od malého neodtrhl pohled. „Napadlo mě, dítě - hlavně prvorozený syn - by se měl jmenovat po otci. Takže Thomas.“ Dokončila jsem svou řeč a v tu chvíli se na mě podíval.

„A to je jako po mně?“ zajímal se zvednutým obočím.

„Koukni se někdy do občanky. Tvoje druhé jméno. Jsi slavnej, takže Robert nepřipadá v úvahu,“ pokrčila jsem rameny.

„Bude se nám to plést s Tomem,“ připomněl mi.

„Nebude, Tom pozná, kdy se volá na něj,“ uklidnila jsem ho. Navíc přeci s námi nebude Tom každý den, sice je to nejlepší kamarád, ale až tak zase ne. Navíc jsem nevěděla ani jak on to má s dětmi.

Natáhla jsem se, abych mu dala další pusu, a pak se přitulila a zadívala na Thomase. Jako by věděl, že na něj upíráme zrak a možná to byl i showman po otci. Otevřel oči.

„Jo. je můj,“ řekl spokojeně Rob, když uviděl barvu očí, co měl po něm. Bouchla jsem ho do ramene, ale tak decentně, přeci jen držel v rukou naše dítě, zamračil se. „No co,“ pokrčil rameny. „Nečetla jsi, že každý čtvrtý otec vychovává cizí dítě?“

Jen jsem zavrtěla hlavou a dala mu další pusu, aby raději nic neříkal.

***

„Můžeme?“ ověřoval si Rob. Byla jsem oblečená, papíry podepsané, malý byl taky oblečen a připraven, a tak jsem kývla na souhlas. Opatrně vzal vajíčko s Thomasem a vydali jsme se konečně domů, kam jsem se těšila.

„Do necelého měsíce dotočíme film a pak mám dost volna, než se něco objeví,“ prozradil mi to velké tajemství, že ho budu mít doma a on si nás bude užívat.

Doma to bylo, jak jsem to zanechala, než jsem šla s Kris na nákupy. Šla jsem rovnou do ložnice. Byla jsem ráda za to, jak byla prostorná. Krásně se tam vešla postýlka a vše, co bylo potřeba. Přebalovací pult, když jsem se na něj podívala, něco jsem si vybavila a musela se usmívat. Bylo to už pár let, ale já si to pamatovala.

Rob se jako táta činil. Sám vyndal Thomase z vajíčka, a jelikož stále spinkal, opatrně ho dal do postýlky.

Byla jsem ráda za to, že se nehádal o tom, kde bude, a souhlasil s jejím místem u nás v ložnici. V moderní době a hlavně u slavných bylo zvyk mít dítě v jiném pokoji a elektrickou chůvičku. To jsem nezastávala. Byla jsem vychována jinak a Rob, jak se zdálo, tak taky.

Došla jsem k němu a objala ho kolem pasu a přitom se dívala na to spící dítě.

„Kdo by si to před těmi lety pomyslel, jak dopadneme,“ zamumlal mi Rob do vlasů, v kterých měl schovaný obličej.

„Asi nikdo,“ přiznala jsem se smíchem a zvedla tvář k němu pro polibek. Malý si pofňuknul a my se hned podívali.

„Mimochodem, na něco jsem si vzpomněla,“ znovu jsem zvedla pohled k mému manželovi. „Neříkal jsi něco o tom, že budu mít dítě jako první?“ šibalsky jsem se usmívala a jemu v obličeji proběhlo pochopení.

„Technicky jsi o něm věděla dřív,“ pokrčil rameny.

„Ne, ani jeden jsme se netrefili. Máme ho ve stejnou chvíli a společně. A ty budeš přebalovat,“ usmívala jsem se na něj. Zakroutil hlavou a přitáhl si můj obličej v dlaních pro polibek.