OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nerozhodnutí 5

21.12.2013 (11:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 691×

NEROZHODNUTÍ SE ŠPETKOU VERONICI ROTH

5. kapitola

Dívím se, jak si Nash sedá na TJe a Chris vedle mě. Přímo vedle mě a Cala. Tam, kde předtím seděla Nash. Zkusím se napřímit, ale Cal mě drží v šachu. Nemám šanci se zavděčit jemu a zároveň nenaštvat Chrise. Ale ten přece nemá být proč naštvaný, i kdyby vůbec byl. Třeba z toho nic není pravda a chová se tak vždycky. Každopádně v tuto chvíli mu nic nedělám. Z toho celého přemýšlení si začnu hrát s Calovými prsty.

„Takže, Chrisi, čím nás hodláš mučit dnes večer?" začne Nash, když je v kroužku ticho.

„Rozhodl jsem se, že si vás pozvu na individuální cvičení." Mým hlavním bodem se stává zem přede mnou. „Doladíme spolu vše, co vám jde i nejde."

„Ale tak ses rozhodl až teď, že?" vyletí mi z úst, než se stačím zadržet. Tento svůj výjev ještě podpořím pohledem na něj. Chci znát odpověď.

„Dá se to tak říct," on se na mě usměje, ale v jeho očích smích není. On se na mě usmívá, zatímco ve mně bojujou city. Pevný stisk Cala a pohled Chrise se mnou cloumají ze strany na stranu. Nejjednoduší by bylo teď omdlít nebo radši rovnou umřít. Nevím, co dělat, a nevím, proč vůbec něco dělat.

„Nejdeme na večeři?" prolomí ticho Dan. Děkuju. Calův stisk povolí a já mám konečně šanci si z něj stoupnout.

Kráčím za skupinkou. Přede mnou o něčem diskutují Chris a Cal. Vidět je vedle sebe, jejich rozdíly, které tu prakticky ani moc nejsou. Oba mají tmavé vlasy, svalnaté ramena a pěkné zadky. Jen v chování to bude zřejmě jiné. Nash se prodere mezi nimi, začne kráčet vedle mě.

„Kolik mu je?" zeptám se po chvíli šeptem.

„Dvecet jedna," odpoví mi o něco hlasitěji. Zpomallím a ona se mou. Alespoň něco, když už bude řvát. Třeba ji neuslyší. Pak mě něco napadne. Jak věděla, koho mám na mysli? To je to tak zřejmé? Nebo odhadla, že když zírám na Chrise a Cala, že myslím jednoho z nich, a Calovi je sedmnáct? To snad vím. „Měla ses vidět. Byli jste jak v tunelu, když ti řekl, že to vymyslel teď."

„Zřejmě si toho všimnul i Dan."

„Nevšiml by si toho jenom slepej."

„Myslíš, že ten individuální výcvik je kvůli mně a Calovi?"

„Sama jsem si nemohla nevšimnout, jak se k tobě má, a podle mě, ani tobě to nebylo jedno." Ani nevím, zda mi to bylo nebo nebylo jedno. Zaúpím a zastavím se. Co když o mně ostatní ví víc, než sama o sobě já? Nash mě chytne za ramena. „Hele, alespoň mu to můžeš pořádně vytmavit." Zkusím se pousmát. Plácne mě po rameni. „Tak pojď, nebo nám to ostatní sní." Rychlým krokem vejdeme do jídelny. Zamíříme rovnou k pultu. Na večeři jsou špagety. Jelikož nejím sýr, poprosím o porci bez něj. Měla bych dělat něco s tou vybíravostí.

Sednu si na své obvyklé místo a pustím se do špaget. Ani nevnímám, jak chutnají, protože mi hlavou projíždí jen myšlenky na to, jak to asi bude vypadat. To cvičení. Bude mě zase nějak ponižovat? Snad ne.

Odnáším tác a odebírám se na pokoj. Sedám si na postel a beru do ruky jednu z knížek. Přečtu si první stranu a v pokoji jsou už všichni. Překvapivě jsou všichni zticha. Pár lidí se převléká a pár si lehlo a zavřelo oči. Psychické připravování na cvičení. Tenhle trénink nebude zásadní, ale je pravda, že bychom měli přemýšlet nad tím, co nám nejde, abychom mohli dnes vypilovat i detaily. Ale mě, bohužel, upoutá knížka. Na nějaké přemýšlení není čas.

Někdo hlasitě tleskne. „Takže, lidi! Zadám vám pořadí a v tom budete chodit do tělocvičny! Cal! Ab!" vykřikuje jména a já je ani nevnímám, dokud neřekne mě. „Al! Sof! Nash!" Když řekne všechna jména, Cal se zvedne a jde rovnou s ním. Jsem v pořadí osmá, takže času mám dost.

Dočítám padesátou osmou stránku, když přijde Oli a odejde Al. Jdu po něm. Něco uvnitř mě, a předpokládám, že to musel být žaludek, se ve mně nekompromisně sevře. Chce se mi zvracet. Co mi udělá? Udělá mi vůbec něco? Bude zase dávat něco najevo, nebo mě nějak poníží? Proboha, tolik otázek a žádná odpověď.

Uběhne třičtvrtě hodiny, než se Al vrátí. Ale když se dveře otevřou, objeví se v nich Al s úsměvem na tváři. „Vytřelil jsem a trefil se," udělá zvláštní gesto, že to dokázala, a všichni okolo začnou výskat. Je dobrej. Fakt že jo. Zvednu se na nohy a odejdu z pokoje. Aniž bych pustila své prsty, vstupuji do chodby, která vede přímo do tělocvičny. Navalí se mi. Ne. Zastavím se na místě a rozhodnu se. Nerozbrečím se. Nedám mu jakýkoliv podmět k tomu, aby si rejpnul. Prostě nic.

Opřu se do dveří. Vejdu přesně v momentě, když Chris háže na zem dva kusy oblečení. Naprázdno polknu.

„Prvně chci, abys ses převlékla." Hypnotiizuju tu hromádku a doufám, že ji teleportuju někam pryč odsud. Ale on by si našel něco jiného. Přijdu do kruhu a postavím se nad oblečení. Řekla jsem si, že mu nic nedovolím. A taky že ne. Pohotově si sundám boty a sleduji, jak se Chris opřel o stůl, zkřížil ruce na prsou a teď mě bez jakékoliv emoce pozoruje.

„Triko?" zeptám se. Přikývne. Jedním tahem si jej sundám a pohodím na zem. „Teď kalhoty, pokud se nepletu." Zase přikývne, a tak si svleču i je. Otočím se pro oblečení. Natáhnu si měkké riflové kalhoty a šedé obtažené tílko. Jediné, co na mně zbylo z minula, je ta sportovní podprsenka, která mi teď dodává tvary. Musím se pousmát. Zvládla jsem to na jedničku.

„A teď, když jsi mě svlíknul, mohli bychom přejít k tréninku?" řeknu a odhodím špinavé oblečení ke dveřím. Odrazí se od stolu.

„Prvně bys měla vystřelit." Posměšně popadnu zbraň z nejbližšího stolu. Prohlídnu si ji. Zamřím a vystřelím. Ozve se tupá rána. Zeď. Chris se zasměje a já odhodím zbraň na zem. Vše ve mně vře. „Fajn. Teď mi vraž." Zastavím se. Na chvíli ztišuji plamínek uvnitř mě. Pak mi ale dochází, co po mně chce. Dojdu doprostřed kruhu a už jen ten pohled mě rozžhaví na sto stupňů. Rozmáchnu se a dám všechnu svoji sílu do rány. Odrazí ji rukou a vrazí mi do břicha. Prudce vykulím oči a lapnu po dechu.

„Tvé kroky jsou moc vypočítatelné, Sof." Něco mi říká, že nemluví jen o souboji.

„To je můj problém?" Zamyslím se, co bych mohla udělat. Rozběhnu se proti němu a začnu mířit na nohy. Předkloní se a já toho využiju a kopnu ho do brady. Zuby mu cvaknout.

„Vážně?!" zakřičím. Jsem jak naspeedovaná. Mám energii a chci ji dostat ven. Ani nevím, kde se to ve mně najednou vzalo.

„Vážně," řekne to nějak zvláštně. Rychle se otočím. Zrovna se zvedl. „Přesně tohle jsem čekal." Zasměju se. Dělá si srandu? Zase se otočím a dojdu k němu. Chci vyrazit pěstí a tentokrát trefit. Levou rukou mu chci vrazit do břicha, ale použiju i druhou ruku a vrazím mu do zubů. Do levé ruky nedám dostatečnou sílu, protože měla jen splést protivníka, a jen ta dopadne na jeho tělo. Protože mi pravou zase odvrátí. Tentokrát ji ale chytne a přetočí ji, což způsobí, že se na něj s bolestí přilepím zády. Zaskučím.

„Musíš na tom zapracovat," zašeptá mi do ucha a já najednou roztaju. Ještě chvíli se snažím mu vymanit, ale drží mě v šachu. Jednou rukou svírá moje pravé zápěstí a druhou má obtočenou kolem mého pasu. Jeho stisk je pevný. Uvolním se. Volnou ruku svěsím podél těla a skloním hlavu. Jsem poražena, ale on mě stále nepouští.

„Pusť," špitnu.

„A proč?"

„Protože jsem tvoje žačka," zvednu hlavu. Mám pravdu, neměl by si se mnou takto zahrávat.

„Tady se na to nehraje," cítím jeho dech na krku. Zavřu oči.

„To vidím." Musím něco udělat, jinak mě dostane úplně. Párkrát škubnu rukou. Najdnou ji mám volnou. Myslel si, že už nebudu bojovat. Vytrhnu se mu, ale je pohotvý a chňapne po mé levé ruce. Stočí mi ji bolestivě za záda a já, abych alespoň trochu potlačila bolest, otočím se na něj. Zatlačí, což mě vyhoupne na jeho hruď.

„Au," řeknu mu vyčítavě do očí.

„Nemůžeš mi utéct," slova mi doslova dýchne do obličeje.

„Nepřestanu se snažit." Pousměje se a já si všimnu, že je blíž. Blíž, než jsem chtěla. Cuknu hlavou dozadu. Zvážní. Cítím, jak povolil stisk na mé ruce. Najednou je pryč úplně. Vyjede mi po rameni nahoru až na tvář. Začnu se nekontrolovatelně třást, ale neuhnu. Přiblíží se. Tohohle musím využít. Nakloní se ještě blíž. Zavírám oči a jeho rty se jemně otřou o tý mé. Jen se k sobě přitisknou. Není to žádný vášnivý polibek, nýbrž jemný a něžný. Jako by po mně nic nechtěl. Jen mi říkal něco naprosto důvěrného. Chtěla jsem toho využít, bleskne mi hlavou. Aniž bych nějak uhnula obličejem, přejedu mu po ruce. Stisknu jeho paži. Tak namakanou, že mám chvíli chuť vůbec nic nedělat.

Rve mi to srdce, ale trhnu rukou dozadu. Zalomím mu ji, jako předtím on mně. S vytřeštěným obličejem se otočí a přimáčkne se na moji hruď. Bohužel je větší, takže se mu čelem opírám o záda. Stoupnu si na špičky.

„Nenech se soupeřem rozptýlit," polohlesnu mu do ucha. Zasměje se. Je to zvláštní smích. Pustím ho a otočím se na odchod. Všimnu si rozvázané tkaničky, tak si kleknu na jedno koleno a začnu si ji zavazovat.

„A ty..." ozve se blízko mého ucha. Prudce rozevřu oči. Nečekala jsem ho tak blízko, umí chodit opravdu tiše. Chci se zvednout, ale to už mě drží za pas a tiskne k sobě. Sám si mě zvedne a kráčí se mnou do středu kruhu. VYkopnu nohy a snažím se z jeho sevření dostat, ale je silný. Jinak bych asi zrovna nelítala ve vzduchu. Když to nejde dopředu, snažím se s pomocí jeho rukou odstrkat nahoru.

Ochabnu. Nemá to cenu. „Nikdy soupeře nepouštěj," cítím, jak se mi usměje do vlasů.

„Nestačilo by to?" Zkusím se otočit, ale nejde mi to. Jsem až příliš zaklíněná jeho rukama. Pustí mě na zem, ale stále kolem mě drží ruce. Povzdechnu si. Pustí mě.

„Tak konec." Otočím se. Už jde ke svému stolu.

„A co jsem se naučila?"

„Nejde o to, co ses naučila, ale z čeho jsem tě vyzkoušel. Máš za sebou, jako každý, tři věci. Někdy přístě se zaměříme na další," opře se o stůl.

„Tři?" Vždyť jsem se ho jen snažila dostat na lopatky, no ne?

„Ta první - tvoje ostýchavost." Aha, ještě to oblečení. „Druhá byl ten boj a třetí," odmlčí se a já si nemůžu nevšimnout malého úsměvu na tváři. „Ta poslední je pusa," nadzvednu obočí.

„Pusa? Z toho zkoušíš všechny? Holky teda?" Zavrtí hlavou.

„Ani náhodou." Teď se musím pousmát já. Jsem výjimečná? Pro něj? Možný to je, to už teď vím. Otočím se ke dveřím a pomalu sestoupím z plochy pro boj. Popadnu u dveří oblečení a vyjdu ven.

Vejdu do pokoje a hodím věci na postel. Nash se zvedne a přijde ke mně. „Tak co? Všechno v pohodě?" Sjedu na ni pohledem a sluníčkově se usměju.

„Vše ok." Nash si mě prohlédne.

„Nejsi převlečená?" zpanikařím. Nemůžu jí říct, že mě Chris prakticky podruhé vysvlékl. A tak se usměju.

„Převlékla jsem se po cestě." Nevypadá, že by to na ni nějak zabralo. „Neměla bys?" ukážu ke dveřím.

„Oh! Ježiš, no jo." Zasmějeme se a ona vyběhne ven. Otočím se a oddychnu si. Tohle bylo o fous.

„Lidi! Pojďte si zahrát nějakou hru!" zařve Ab do pokoje a všichni se buď někam pakují, a nebo jí to vymlouvají.

„Zítra!" Ab vyskočí na Dana, který leží na posteli, a obkročmo si na něj sedne. Přestávám situaci pozorovat a otevřu šuplík. Hodím tam špinavé oblečení a vytáhnu knížku.

„Sof?" ozve se za mnou. S cuknutím se otočím. „Můžu s tebou mluvit?"

„Jasně," usměju se a vyjdu za Calem ven. Jde pořád rovně, kolem jídelny a koupelny. Zastaví se až u dveří, kterými jsem šla ráno ven.

„Cale? Co se děje?" zamračím se. Vypadá napjatě. Strčí si ruce do kapes. „Cale?"

„Já-byl jsem jako první, víš? Teď, u Chrise." Přikývnu. „Něco mi tak nepřímo naznačil." Nadzvednu obočí. Teď už má moji plnou pozornost. „Že nebude tolerovat vztah ve skupině."

„Cože?!" vyvalím na něj oči. To nemyslí vážně!?

„Já nevím, Sof, ale prostě mě to dostalo. Myslím, že jak jsi na mně v té kavárně... vždyť víš." Chvíli čekám. Čekám, že to dořekne. Nic, tak kývnu. Nevím, proč se mi zdá jako citlivka vlastně. „No... myslím, že je to kvůli nám." Mozek mi pracuje na plné obrátky. Ovšem v té chvíli se na mě Cal doslova vrhne a přitiskne mě na zeď. Stiskne mi boky a políbí na ústa. Snaží se dostat jazykem dovnitř, ale nedovolím mu. Odtlačím ho od sebe. Odstoupí. Polekaně se na něj podívám. „Promiň, já to musel vyzkoušet." Vzpamatuju se.

„V pohodě, jen... jen jsem to nečekala." Přikývne. Odtáhnu se od stěny a odejdu pryč. Nevím, jaký z toho mám pocit, ale stoprocentně dobrý rozhodně není.

Potlačím zívnutí. Právě jsem dočetla stodesátou stránku, když přišel poslední. Zhasíná se a pokoj utichá. Všichni jsme mrtví. Tohle byl velice náročný den. Zavřu oči a k mému překvapení témeř okamžitě usínám.

Postupuji po schodech krok za krokem. Schod za schodem. Jsme doma a máma nás zrovna zavolala k večeři. Vejdu do pokoje. Všechny tři pohledy spadnou na mě a prohlíží si mě. Doslova na mně klouzají. Prohlédnu si je. Jsou v bílém. Jejich slavnostní úbory. Ty, co měli v den mého Rozhodnutí. Podívám se na sebe. Jsem celá v černém.

Posadím se na posteli. Tohle nebyl nejhorší sen, ale vidět matku a otce... Je to tak živé. Sesunuju deku z těla a stoupám si. Nenapadá mě nic lepšího, než jít ven a někam se zašít. Opouštím pokoj a ocitám se na chodbě.

Takže! Já děkuju všem za skvělé komentáře :** Jste moje zlatíčka!! Mám vás ráda:)

Tady máte toho Cala.

 Jeho jméno je Callum, ale vybral si zkratku Cal.

Vaše JanieHutcherson :*

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nerozhodnutí 5: