OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nesmíš zradit - 20. kapitola

19.03.2019 (10:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 694×

Rozpoutala jsem doma peklo a pak jsem zbaběle utekla k Ryanovi. I tak bych to mohla říct, co se dnes odpoledne po obědě s Ryanem událo. A určitě bych nebyla daleko od pravdy. Jako první jsem musela zařídit tu věc se Silvií a její cestou do Itálie, tohle byla momentální priorita, a po dlouhé době, kdy jsem přišla domů, tam nebyla má sestra, ale máma, jako by si někdo další přál, aby to tak bylo.

Nenápadně jsem vysvětlila mámě, o co jde, a odmítla jsem prozradit, od koho to vím, prostě jsem se to dozvěděla. Stejně si myslím, že má nějaké podezření. Naštěstí máma nezměnila od mého zákazu názor a hned jsem poznala, že problém, který dělal Ryanovi starost, je vyřešen, kdyby jen věděli oba, že táhnou za jeden provaz.

Jenže moje sestra byla přeci jen o dost bouřlivější asi i díky tomu, že ona si tátu vůbec nepamatovala a pokoušela si to vykompenzovat jinak.

„Proč tam nesmím, když jsem se tam narodila?!“ zajímala se už hlasitě Silvie a prohlížela si mě a mámu jako nepřítele.

„Už jsi občankou téhle země,“ odsekla jí máma. Asi si vzpomněla na náš rozhovor, který byl o něco klidnější.

„Jasně! A co ona!“ Ukázala nespokojeně na mě a zas jsem nevěděla, o co tu jde.

„Já jsem taky nesměla,“ vrátila jsem jí argument přísně, aby to pochopila. Silvie si pohrdavě odfrkla.

„Ale pamatuješ si něco, já ne,“ nedala se jen tak a bojovala dál hrdě a neohroženě.

„Zas tak moc taky ne. Pamatuju si až spíš Chicago,“ připustila jsem pravdivě. „Z Itálie to jsou útržky a ani nevím, zda jsou skutečné, nebo ne,“ dodala jsem ještě.

„Pořád jste mi neřekli proč,“ připomněla a pokusila se nás vrátit zpět k původnímu tématu.

„Prostě ne,“ odpověděla jí máma. „Já si to nepřeju. Itálie nám nepřinesla nic dobrého a klidně mě můžeš nenávidět,“ promluvila máma rozhodně jako pravá autorita téhle domácnosti a použila podobnou řeč jako u mě. Viděla jsem, jak si nás dvě Silvie prohlíží a pak se prostě otočila na patě a šla se zabouchnout, hlučně zabouchnout, do pokoje. Povzdechla jsem si a podívala se na mámu, vypadala unaveně.

„Ono ji to přejde,“ prozradila mi a šla se posadit zpět k televizi. Tak to vypadalo, že je to uzavřené.

Počkala jsem ještě hodinu, ale to sestra trucovala, máma si v klidu vyšívala a Ryan mi psal zprávu, a tak jsem se rozhodla, že budu u něj, nechtěla jsem přilévat oleje do ohně, stejně vím, že Silvie mě z toho podezřívá, a právem, bohudík nebo možná v tomto případě bohužel neví to, co vím já, jinak by to chápala.

Seděla jsem pohodlně natáhnutá na pohovce, Ryan vedle mě a mezi námi byla mísa s popcornem. Historický film z doby první světové války se mi líbil. Knížky jsem číst nemohla, ale filmy mi nevadily.

„Je něco nového?“ zeptala jsem se během filmu. Tak nějak jsem si vzpomněla. Bylo ticho, Ryan jen koukal na televizi a nějak nereagoval, napadlo mě, zda vnímal. A tak jsem se na něj podívala.

„Nic moc,“ připustil stále nespokojeně. I minule říkal něco podobného a bylo vidět na jeho výrazu, že se mu to pořád stejně moc nelíbí.

„To jsou tak dobří?“ ověřovala jsem si, nevím, jestli to bylo obdivuhodné, nebo spíš děsivé, od každého něco podle úhlu pohledu, pro mě a Ryana to mělo být jenom děsivé. Já se ve svých pocitech nevyznala, ale Ryan nevypadal na vyděšeného, ale nespokojeného.

„Nevím, zda se to dá tak říct. Prostě je vidět, že někdo, kdo tahá za nitky, není žádný amatér a má zkušenosti. A vypadá to tak, že není ani z Ameriky,“ připustil. Získal si teď mnohem větší pozornost než ten film, co běžel stále v televizi, tak co, přehraju to od místa, kdy jsem začala vnímat, ale Ryan by mohl cuknout v povídání o tomhle tématu, a to bych už nemohla vrátit. Posadila jsem se víc zpříma a natočila se tak, aby poznal, že má moji pozornost a že se chci o tom bavit dál. Nespokojeně se nadechl.

„Nejsou z Ameriky?“ opakovala jsem tu zásadní informaci po něm jako otázku, aby tohle rozvinul.

„Olívie, opravdu nemusíš vědět podrobnosti. To musím vědět já, abych tě mohl chránit,“ pokoušel se mě zastavit. Měl smůlu, předem si měl zjistit, co znamená, když je někdo italského původu, a hlavně, když to jsem já.

„Jenže já to chci taky vědět. Zajímá mě to, Ryane. Prosím, a budeš se určitě cítit líp, když mi to řekneš,“ přemlouvala jsem ho a byla jsem ochotná vyzkoušel i silnější kalibr přemlouvání, kdyby se pokoušel odolávat. Dívala jsem se na něj a prosila ho i očima a asi to zabralo.

„Jeden ze zdrojů našel stopy v Kanadě a jeden v Evropě.“

„Takže stejně nevíte a ve finále může být z města,“ rýpla jsem si. To byla teda mafie, když neměla žádné informace, jak to, že je ještě nikdo neodpráskul? mumlala jsem si nespokojeně ve své hlavě na to, co mi řekl.

„To jsou oficiální zprávy od špehů. Já mám jiné vodítko a vím, kam přesně mě vede,“ řekl najednou Ryan sebevědomě a pyšně na to, že to ví. Tak proč mě tu pak celou dobu pokouší uspokojit něčím, co je neuspokojivé.

„Jak to, že to víš ty a ne tví zvědové?“ nedalo mi to se ho zeptat. Usmál se na mě na půl pusy a přejel mě pohledem, že jsem se zachvěla, a tohle je zas co? Ale ten nevědoucí pohled jako by říkal beze slov – jsem prostě nejlepší.

„Řekněme, že kdybych na vše potřeboval ostatní, byl bych na prd šéf,“ stále se culil. Protočila jsem na něj oči, nepotřeboval nikoho jiného než sebe, aby dokázal své ego vyzvednout do nebeských výšin.

„Takže jsi úžasný, děkuju za potvrzení, hned se cítím líp. A kam tě tvoje stopa vede?“ zajímala jsem se.

„Stejně jsem ti to chtěl říct, protože jsem se už před tím vším chystal, že bych tam měl letět, a teď se moje intuice potvrdila a na příští týden mám objednanou letenku.“ Koukala jsem se na něj a měla pocit, že mě fláknul místo mluvení po zádech. A najednou mi došlo, že chce jet pryč a já si připadala… nesvá. Přeci jen nebyla jsem na něj nějak upnutá, ale Ryan prostě pro mě znamenal bezpečí a jistotu, i přesto, že mi tu nechá celou hordu jeho lidí, to nebude ono, už teď jsem to věděla.

„Kam?“ vykvíkla jsem. Dělalo mi problém si to představit, že odjede někam hodně daleko. A co když se to zvrtne? Co když se zas objeví ti, co mě chtěli dostat a on tu nebude?

„Olívie,“ promluvil na mě tiše a natáhl se tak, aby mi pomohl posadit se na jeho klín a přitáhl si mě k sobě. „Všechno je v pořádku, budeš v bezpečí. Několik mých mužů bude s tebou ve dne v noci, a pokud nebudeš dělat naschvály, všechno to bude v pořádku,“ pokoušel se mě uklidnit. Jeho velké dlaně mi přejížděly po zádech a po bocích. Já na něj ale stále koukala a přišlo mi nemožné, aby někam odjel. Navlhčila jsem si rty a popadla pořádně dech i odvahu.

„Kam?“ zeptala jsem se znovu o dost víc v klidu, a ten nevím, kde se tu vzal.

„Do Itálie,“ připustil tiše a pozoroval mě, jako bych se z toho měla zhroutit. Narovnala jsem se v zádech a podívala se na něj jako na blázna.

„Firenze,“ vyslovila jsem jméno města, ve kterém jsme bydleli, bez jediného zaváhání, bylo to jasné. Našpulil pusu a neodpověděl mi, tedy ne slovně. „Takže za tím bude někdo, kdo ví něco o tátově nehodě,“ napadlo mě. Vzpomínala jsem si na novinový článek, kde se kladla otázka, zda budu já i sestra v bezpečí a nepomstí se mafie i na nás.

„Ne, to nevím jistě… jedu tam taky, abych navštívil Ricarda a domluvil se s ním,“ řekl mi, jak to myslel. „A chtěl jsem toho času tam využít a něco zjistit,“ dodal ještě záhadně. Nebyl si jistý, tedy to tvrdil mně, ale podle toho, jak se tvářil, on tam už jel na jistotu.

„Chci jet taky!“ vyhrkla jsem svoje rozhodnutí ještě předtím, než jsem se nad ním zamyslela a stejně bych ho neměnila. Ryan na mě vykulil oči a pak se zamračil, jeho zelená jako by byla tmavší a rozhodně nebezpečnější. Obočí stažené do jedné linie, nespokojeně našpulenou pusu. Být cizí, tak bych se ho bála, ale já věděla, že jsem pro něj prostě poklad, kterému se nic nestane, a proto jsem byla oprsklá a sebevědomá.

„Dobrý vtip, Olívie,“ zabručel a rozhodně se nesmál, a to ani já ne, myslela jsem to zcela vážně, tak, jak jsem to řekla, jsem to i myslela, bez jediné kapičky humoru.

„Nedělám si srandu,“ podotkla jsem, aby to pochopil, a založila si ruce na hrudi. Byla jsem o trochu vyšší jak on tím, že jsem mu seděla na nohou.

„Ne, Olívie, ty sis dělala srandu, protože ti to nedovolím!“ Rozkazovací a panovačný tón.

„Nejsem tvůj poskok, já chci jet!“ vrátila jsem mu stejně neurvale. A stále se s ním pokoušela vyhrát hru, kdo z nás se víc bude mračit, bohužel jsem prohrávala na celé čáře, mafián to měl prostě už naučené.

„Věř mi, Olívie, mám dost prostředků na to, aby ses bez mého souhlasu nedostala ani za hranice města,“ vyhrožoval mi. On mi fakt s naprostým klidem vyhrožoval o mém možném vězení v tomhle městě. Teď jsem to prohrála, protože jsem místo mračení byla ohromená, ale ne zrovna v tom dobrém slova smyslu.

Tak teď mě určitě nějaký zbloudilý duch tohohle města nakopnul, podle toho jak jsem se ocitla na nohou a jak jsem se cítila.

„Ty mi vyhrožuješ?“ ověřovala jsem si a můj hlas se ocital na hranici hysterie. Ukázala jsem na sebe prstem, kdyby nepochopil, koho myslím. Důrazně přikývl a mlčel dál. Zamrkala jsem na něj několikrát. Bez slova jsem rozhodila rukama a jen na něj koukala a pak zas upažila.

„To nemyslíš vážně!“

„Zcela upřímně ano,“ odpověděl mi to, co jsem slyšet nechtěla. Dnes se asi rozhodl hrát si na drsného kluka a mě zcela upřímně začínal děsit.

„Tak to teda ne! Tohle neuděláš!“ křikla jsem po něm lehce vyděšeně, ale rozhodně. Nenechám se sebou zacházet jako s dítětem.

„Olívie, priorita je, abys byla v bezpečí, a to budeš tady,“ připomněl mi vážně. Ne tímhle si nepomůže.

„Ne!“ odmítla jsem ho rázně. „Tohle nehodlám poslouchat, a co kdybys taky komunikoval se mnou,“ nadhodila jsem otráveně. „V bezpečí budu kdekoliv, protože všude budeš mít bandu dalších, co tě poslouchají.“ Hodila jsem svou první kartu na stůl.

„Olívie, já s tebou o tomhle nebudu diskutovat,“ rozhodl nakonec. Postavil se, ještě jednou se na mě hrozivě zamračil a pak odešel do své kanceláře, kde se zavřel. Koukala jsem se za ním a přišla si, jako by na mě vylil kýbl ledové vody. On opustil hádku? Sakra, co je tohle za italského mafiána?

Ještě chvíli jsem čekala na svém místě, ale neukázal se, a tak jsem sebou praštila do sedačky a dívala se nespokojeně na film a dojedla sama zbytek popcornu. Ryan se ani na konci filmu neobjevil, jestli tohle znamenalo, že se mnou o tom nebude mluvit a že se hodlá do svého odjezdu schovávat v pracovně, tak ať. Šla jsem si lehnout a nezajímala jsem se o toho bručouna.

Musela jsem zabrat, protože jsem si určitý čas nepamatovala. Vzbudil mě Ryan, když si zalézal do postele vedle mě. Nebyla jsem zvyklá s někým spát v posteli, a tak mě to probudilo.

„Stejně neustoupím,“ promluvila jsem ospale do tmavého pokoje, kvůli tmě zněl můj hlas hlasitěji, než ve skutečnosti byl.

„Olívie,“ promluvil jako předtím a pohnul se na posteli tak, že se pohnula celá matrace.

„Nechci se hádat, ale myslím, že mám dost pádných argumentů, ale povím ti je až zítra,“ dodala jsem a chtěla ho tak zadržet, pokud se opět chystal odejít, aby oddálil hádku. „Na Itala si hrozně nehádavej,“ postěžovala jsem si ještě a zavrtala se do peřiny. Cítila jsem na matraci, jak se pohnul ke mně, až jsem ho ucítila na svých zádech.

„Teď nám hádky k ničemu nepomůžou,“ pošeptal mi. Ještě chvíli jsem přemáhala spánek, zda něco neřekne, mlčel, a tak jsem se nechala přemoci spánkem.

****

Ráno mě probudil Ryan bez toho, aniž by se o to snažil, způsobila jsem si to sama. Během spánku jsem se k němu tak přitulila, že jsem na něm skoro celá spala, a tak když chtěl vstát, musel mě odtáhnout, a to mě probudilo.

„Ahoj,“ zamumlala jsem ospale a koukala se po pokoji. A jako první jsem viděla jeho úsměv, a to mi zvedlo o dost náladu a povzbudilo mě to, včerejší chmury zažehnány, to byla dobrá zpráva, pokud se Ryan takhle vyspí ze všeho, bude to krásný život.

Odpověděl mi stejně přátelsky a pak začala motanice a přetahování. Ani jeden z nás na toho druhého nebyl zvyklý, ale přesto bych řekla, že jsme to zvládli moc dobře, jen dvakrát jsme do sebe narazili ve dveřích. Podle mě to byl úspěch.

Oblečená, umytá jsem přišla do kuchyně ke stolu, kde už čekala americká snídaně – slanina a tousty. Ryan už jedl a nikoho dalšího jsem neviděla, a tak jsem se posadila a sama se najedla. Vnímala jsem, jak mě Ryan během žvýkání své snídaně pozoruje a vypadal hluboce zamyšlen.

„Vrátíš se už na zem?“ zeptala jsem se ho usměvavě. Zamrkal na mě, a to mě ubezpečilo, že opravdu přemýšlel a rozesmál mě.

„Jaké máš dnes plány?“ zeptala jsem se ho a z jedné nohy si sundala boty, abych je mohla opřít o sedák a sedělo se mi tak lépe.

„Mám několik schůzek, a tak normálně, nic výjimečného.“ Napil se své kávy. „A ty?“ oplatil mi.

„Pracovat, pracovat a pracovat. To víš, šéfík mě přidělil do nového obchodu a tu firmu řídí hrozný pedant,“ zazubila jsem se na něj. Jeho ďolíčky a zářivá zeleň v očích byly nepřekonatelné skvosty. „Máš volný oběd?“ sondovala jsem.

„Podle toho, jak zajímavou dostanu nabídku,“ připustil a nechal mi volné pole působení. Ten chlap mě dostával.

„Je dost lákavý oběd se mnou?“ nadhodila jsem vesele a tohle mě začínalo bavit. Ryan rozhodně nebyl suchar a uměl si hrát. To mě přivedlo na myšlenku, jestli má nějaké počítačové hry nebo konzoli, co jsem věděla, tak v práci ji měli snad všichni a první, co udělali, když přišli domů, bylo tak na hodinu hrát nějakou hru, aby opustili realitu, já si četla a nebo koukala na seriály, to bylo také jako dary z nebes, když byl dlouhý pracovní den.

„Počkej, zamyslím se.“ Ukázal zdvižený ukazovák a předstíral zamyšlení. Otevřela jsem pusu a pod stolem do něj lehce levou nohou drcla.

„Hej,“ ozvala jsem se protestně, ale stále usměvavě. Rozesmál se spolu se mnou.

„V kolik tě mám vyzvednout?“ zeptal se nakonec.

„V kolik se ti to hodí, ale na půl druhou by to bylo ideální.“ Kousla jsem si toustu.

Marco nás vezl oba, nejdřív ale vyhodil Ryana v práci, protože Marco se ode mě prostě nesměl hnout na déle než pět minut a na určitou vzdálenost.

„Fakt musíš dostávat dobrej plat, když to děláš,“ prohodila jsem stále vesele na Marca v autě kousek od budovy, kde byla moje cílová stanice.

„Jsem zvyklý, slečno. Dělal to už můj otec, tak pokračuju v rodinné tradici,“ prohodil Marcův hluboký hlas s lehkým nádechem italského přízvuku.

„Narodil ses tady?“ zajímala jsem se. Vlastně jsem krom jména a toho, že udělá vše, co mu Ryan přikáže, o něm nic nevěděla a ty dvě informace přeci jen byly dost málo, když jsem s ním v denním kontaktu, bylo jasné, že Ryan o něm ví úplně vše a já chtěla něco vědět sama.

„Ano, slečno. Už můj otec se tady narodil,“ odpověděl mi poslušně.

„Máte ale přízvuk,“ vyhrkla jsem okamžitě. Sama jsem se ho zbavovala hodně dlouho, než jsem přišla na americký akcent, trvalo mi to ale.

„Vyrůstal jsem v italské komunitě a domácnosti,“ prozradil mi. Takže to nebylo jako u mě, ve chvíli, kdy moje nohy vstoupily na americkou půdu, jsem nesměla mluvit italsky, jen anglicky; ani o samotě s mámou, ta dělala vždy, že mě neslyší.

„Aha, to je zajímavý. Děkuju za pokec,“ rozloučila jsem se při vystupování a věděla jsem, že mě odveze domů odpoledne.

***

Dnešek se nečekaně stal dnem, kdy mi šlo vše od ruky, a tak jsem si mohla klidně promýšlet, jak se nenechám jen tak odbýt, tady nešlo už jen o moje bezpečí, ale i o mou rodinu a její minulost a já chtěla něco zjistit, když nikdo nic ve skutečnosti nevěděl.

A jako by to sám Ryan věděl a připravoval se na to, když se objevil, měl opravdu vážnou tvář, zamyšlený a nespokojený. Musel to tušit, po mých slovech jsem se jen tak nehodlala vzdát, neměla jsem to v povaze. Vzal nás do úplně jiné restaurace a nechal nás usadit tak vzadu, že jsme byli schovaní před ostatníma, i možnost, aby nás slyšeli, nebyla, pokud nezačneme křičet.

Mlčel a díval se na mě. Měla jsem volné pole působnosti a věděla jsem, že i jistý nesouhlas z jeho strany. Proč někdo, kdo má tak pěkný úsměv, se umí tvářit tak nespokojeně a přístupně? Mělo by to být zakázáno, hlavně pokud tuhle masku umí používat a dělá to tak často.

„Poslouchej a nepřerušuj, prosím.“ Moje první věta, chtěla jsem se ujistit, že si tu masku nechá alespoň po celou dobu a já budu moc mluvit a doufat, že to vnímá a bude mít pochopení.

„Je úplně jedno, jestli zůstanu tady sama na zadku, anebo pojedu s tebou, protože mi je jasné, že když pojedu s tebou, jede i Marco a další tvoje gorily, ale to je vedlejší. A když nad tím tak sama přemýšlím, s tebou tam to bude bezpečnější než tady v Chicagu sama, jestli si pamatuješ, tady mě unesli. Chci tam, chci poznat svého strýce a chci se dozvědět něco o tom, co se dělo před tou divnou nehodou. Mám na to právo. A buď se to podaří teď, nebo později, ale jednou bych tam stejně jela. Na druhou stranu, i ten, kdo se o to pokouší, bude předpokládat, že tu zůstanu, tím pádem zamícháme karty my, a to by byla výhoda pro nás, ne?“ mluvila jsem odhodlaně a pořádně ani nedýchala po celou dobu, takže jsem teď byla jak po dlouhém běhu a musela jsem se i napít, abych to zlepšila.

A zase se tvářil nějak! To opravdu jde? Může být někdo tak matoucí? Nespokojeně jsem se na něj zamračila a založila si ruce na hrudi, opřela se o opěrku židle.

„A jak ses měla v práci?“ zeptal se. Otevřela jsem pusu na prázdno a měla jsem chuť zakňučet. Mohla jsem jen doufat, že poslouchal a něco z toho se mu dostalo až do hlavy. Povzdechla jsem si. S ním prostě nehnu.

Nahodila jsem nejfalešnější úsměv, jaký jsem uměla, tak aby to poznal. „Skvěle,“ začala jsem až moc spokojeným hlasem i na mě samotnou, a abych byla ještě trochu víc mrcha, začala jsem mluvit o Mattovi. Bohužel to nemělo žádný účinek, ani ten, který jsem chtěla. Tam v paličatosti měl navrch.

Neuvěřitelně se mi hodilo do karet, že dnes byl pátek a já měla dohodnutý večer s Miou poté, co jsem musela jako poslušný pejsek čekat na Ryana v jeho bytě a volala jsem jí. Marco dostal jasnou instrukci, že chci domů, kde jsem se připravila a ještě zavolala své kamarádce, kde se sejdeme.

„Kočko, není mi dobře, asi to budeme muset odložit,“ začala Mia a nezněla vůbec dobře, vlastně zněla více než hrozně.

„To rozhodně ne, neviděla jsem tě dlouho a potřebuju s tebou mluvit,“ zamítla jsem rázně a okamžitě její smutný návrh. „Přijdu k tobě a budeme jen u tebe a pouštět si filmy, jak jsi chtěla. A když jsi nemocná, dokonce ti dovolím i horor,“ zkusila jsem to s novým plánem na večer. Trochu se mi i hodilo, že se Mia necítí dobře a nechce nikam jít. Neměla jsem náladu na lidi, budu ráda jen s ní a mluvit o všem možném, jen ne Ryanovi a jeho stupidním plánu jet do Itálie beze mě.

„Jestli se ti chce riskovat bacil, já budu jen ráda za společnost. Stephan se vytratil k rodičům,“ připustila.

„Platí, do půl hodiny budu u tebe, tak zatím vše připrav. Mám něco koupit, popcorn nebo tak?“ zajímala jsem se a začala si do tašky balit věci na převlečení.

„Popcorn a brambůrky by byly super, nic tu není,“ připustila a zdála se nespokojená, umím si představit, kdo to snědl a že ona to nebyla.

„Tak v tom případě do hodiny jsem u tebe,“ opravila jsem svůj čas příjezdu a po rozloučení to položila. Sbalila jsem si pár dalších věcí a pak jsem se vydala dolů k autu. Nemělo cenu pokoušet se utéct, a protože jsem si ještě stále živě vybavovala ten pocit, když mě unesli, nechtěla jsem to riskovat, a tak jsem došla poslušně k černému autu, kde seděl Marco.

„Jedem do obchodu,“ oznámila jsem mu při nastoupení na zadní sedadlo. Kývnul na souhlas a rozjel se do ulic města. Nechtělo se mi do velkého obchodu, takže jsem mu rozkázala, aby zastavil u prvního většího obchodu v domech v ulici. Nebavila jsem se s ním, prostě jsem vystoupila a šla tam a on mě následoval jako můj šedý stín. Velký a děsivý stín, který mi byl v patách během nakupování samých nezdravých, ale tak dobrých věcí k filmovému večeru.

Jedna výhoda byla, že bez toho, abych si o to řekla, nebo se na něj podívala, vzal mou tašku s nákupem, já mám i sluhu nebo nosiče, tak to mi zapomněli při instrukcích, když jsem ho dostala, říct.

V autě jsem mu nadiktovala adresu, kam chci odjet, poslechl ani se neptal. Věděla jsem, co nastane a jen jsem čekala, kdy mi přijde ta zpráva od Ryana s otázkou. Bylo samozřejmé, že mě Marco práskne.

Miu jsem překvapila svou rychlostí, jakou jsem se i s nákupem dostala k ní domů. Marca jsem sice propustila, ale tak nějak jsem si byla jistá, že bude venku hlídat. S Miou jsme si na její obrovské sedačce udělaly stanoviště s dekami a peřinami. Všechno, co jsem nakoupila a to, co měla ještě Mia doma, jsme rozkládaly po stole a pustily první film. Kritizovaly jsme herce, okolí, vše, co nás napadlo, špatné dialogy. Nebo jsme do toho začaly vyprávět, co nás napadlo. Takových večer s mou kamarádkou jsem potřebovala. Zapomenout na vše, co jsem se v posledních dnech dozvěděla a být zas na chvilku ta obyčejná holka, kterou Mia zná.

Dívaly jsme se na líbací scénu ve filmu, kdy jsme věděly už jako diváci, že to je zlomový bod filmu. Obě jsme nastejno vzdychly. Tulila jsem k sobě polštář a nebyla schopná se odtrhnout pohledem od scény na televizi. Mia byla vedle mě zabalená do deky a vypadala podobně jako já.

Zrovna ve chvíli, kdy se odtrhly rty páru na obrazovce, se ozval bytem zvuk zvonku. Nadskočila jsem na svém místě a podívala se na Miu. Ta se mračila, a tak nějak jsem tušila, že ona nikoho nečeká. Zvonek se ozval znovu a v tu chvíli mi po páteři naskočila husí kůže a vzpomněla jsem si na svůj vypnutý telefon v kabelce na kuchyňské lince.

„Jdu tam,“ prohodila jsem k Mie tiše, aby to znělo i klidně, ale to jsem rozhodně už nebyla. Bud ta stojí rozzuřený Marco a bude mě chtít odtáhnout násilím k Ryanovi a nebo jiný děsivý poskok, který bude mít stejné rozkazy.

Před dveřmi jsem se zastavila a zhluboka se nadechla, než se ozval znovu zvonek a já nadskočila, tak jsem byla přímo u dveří a držela kliku. Ve chvíli, kdy jsem dveře odtáhla od zárubně mi došlo, že jsem mohla použít něco jako kukátko, které Mia ve svých dveří měla. Příště to chce přemýšlet dřív.

To samé jsem si řekla, když jsem zalapala po dechu a dívala se přímo do tmavě zelené bouře, která mě chtěla rozcupovat na kousíčky jen touhle silou. Čekala jsem toho dost, ale rozhodně ne samotného Ryana u dveří.

„Olívie Anno Cristino Argiolas,“ promluvil na mě tiše, ale důrazně. Zněl podobně jako máma, kdykoliv jsem něco provedla a chtěla poté vést vážný rozhovor. Nebylo to ani trochu vzrušující. Nevyvolalo to u mě obvyklou příjemnou reakci, když promluvil.

„Olie?“ volala na mě Mia, když dlouho nic neslyšela. Nejdříve jsem otevřela pusu jen naprázdno, než jsem polkla.

„To je pro mě, hned jsem zpět,“ zvolala jsem do bytu, aby sem nechtěla náhodou jít. Slyšela jsem jen nějaké brblání od ní, jinak ticho, špicovala uši. „Co tu děláš?“ obrátila jsem svou pozornost na návštěvníka a zamračila se, bohužel v porovnání s ním jsem se mohla jít leda tak klouzat než děsit lidi.

„Musíme si promluvit,“ promluvil a nepřestával mě propalovat tím pohledem. Moje noha se musela zvednout sama od sebe, jinak nevím, jak bylo možné, že jsem překročila práh dveří, které jsem přivřela a jeho vystrčila dál na chodbu, aby Mia nic nemohla slyšet. Vypadal taky překvapeně, že jsem to udělala, asi čekal stejně jako já, že mu prostě zabouchnu dveře. Což jsem měla udělat.

Nadechla jsem se proto, abych mohla začít mluvit, dokud byl on trochu paralyzován. Nejlepší obrana je útok a u něj to platilo. Chtěla jsem se rozčilovat a být uražená, aby mi nedělal hlídacího psa, když ví, že dole je Marco, který mě hlídá a jsem v bezpečném domě a další podobné věci. Stihla jsem jen otevřít pusu, co se dělo dál, bylo mimo mou kontrolu.

Moje záda se natiskla na studenou zeď chodby. Držel mě okolo pasu a jednou rukou na zátylku, udiveně jsem vyhledala jeho oči. Pořád ta nebezpečná zelená bouře. Jako by mě někdo, spíše on, ovládal na dálku, natáhla jsem krk k němu ve stejnou chvíli, kdy se on sklonil, tak se stalo nevyhnutelné a naše rty se na půl cesty setkaly. Nekontrolovatelně jsem vzdychla, jako by ze mě něco spadlo a já cítila úlevu. Chytla jsem ho za sako a pevně držela. Jeho rty dobývaly moje bez jakéhokoliv slitování, nedával mi prostor a já ho ani nechtěla. Natlačil i mou spodní polovinu těla na zeď tou jeho.

Vzdychla jsem a zaklonila hlavu. Potřebovala jsem vzduch, kterého se mi nedostávalo. Nohu jsem měla omotanou okolo jeho boku a druhá mi visela kousek nad zemí. Nic víc jsem si nestačila uvědomit, opět mou pozornost ovládaly jeho polibky. Svírala jsem pevně jeho sako, stejně tak jako jeho zuby svíraly můj spodní ret. Bylo to tak vzrušující a moji mysl ovládl jediný obraz, a to byla postel, ve které je se mnou. Druhou rukou jsem se pokusila zapřít o zeď a dotáhnout Ryana někam stranou do většího soukromí, přestože jsem netušila, zda to je na téhle chodbě vůbec možné.

Odtáhl se ode mě. Prudce jsem otevřela oči a protestně zaskuhrala. Když jsem se po něm natahovala rukama, v zoufalé snaze přitáhnout si ho zase k sobě, chytil je a přitáhl ke zdi u mé hlavy. Překvapeně jsem se na něj dívala a jen čekala na další krok.

Upřeně mi opětoval pohled a jeho zelená bouře se uklidnila na rozdíl od jeho dechu, pod jehož náporem se jeho hrudník divoce vzdouval stejně jako můj, až se vždy srazily.

„Uvidíme se zítra,“ promluvil tichým hlasem. Otevřela jsem ohromením pusu a div nespadla, když mě pustil a odcházel. Viděla jsem jeho záda, jak mizí na schodišti. To bylo jako vše?

„Ryane?“ křikla jsem polohlasně, jen tak, aby byla možnost, aby mě slyšel, ale odpověď mi nepřišla. Ještě stále jsem dýchala jako parní lokomotiva s rukama přitisknutýma ke zdi, abych nespadla a dívala se na potemnělou a prázdnou chodbu.

„Olívie?“ zaslechla jsem Miu a konečně byla schopná něčeho jiného než zírání do prázdna. Prohrábla jsem si rukou vlasy a vrátila se do bytu.

Nechápala jsem, co ten Ryanův útok na chodbě měl vlastně znamenat. Jestli mě chtěl donutit na něj myslet, povedlo se mu to s určitostí a mohl by si za to zasloužit zlatou medaili. Stejně tak za to, jak jsem toužila po tom být u něj v bytě. Byla to hodně dlouhá noc s vysvětlováním a s hodně málo spánku.

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nesmíš zradit - 20. kapitola: