OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nevidím, ale i tak miluju - Epilog

26.06.2011 (18:00) • LittleGii • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1530×

Nevidím, ale i tak miluji

Epilog

Nikdo kdo u toho nebyl by to mu nevěřil. Je to už dlouho co se to stalo, ale i přes to se vám to pokusím popsat, a nebo vám rovnou ukážu tu vzpomínku:

Anie držela malou Kathrine a pak se to stalo. Místnost zavalilo oslepující světla a pak tma. Lucy Měla oči zavřené a klidně oddechovala. Mě bodlo u srdce a v uších jsem uslyšel hlas matky: „Teď už stárneš, užívej života. Bůh tě miluje jako syna, ji jako dceru. Snad se vám poštěstí.“ Podíval jsem se znovu k Lucy, která otevřela oči. Pak je rychle zavřela.

„Co se děje?“ zeptal jsem se a stiskl jí ruku.

„To není možné,“ zašeptala znovu otevřela oči a podívala se na mě. Ano, opravdu je to tak. Její oči už nebyly mléčné, ale normální. „Já tě vidím,“ zašeptala.

Těžko se tomu dá věří, ale opravdu se to stalo. A tak byly nucení říct Anie, pravdu. Uvěřila jí. Ostatním se řeklo po vyšetření doktorem, že za to může možná ten porod. Bylo to nevysvětlitelné, ale všichni byly šťastní. Lucy konečně viděla. Měli s Lukou krásnou dceru. Ideální život, ale ještě něco tomu vlastně chybí. A to se odehrává právě teď.

Pohled Lucy

Krok za krokem jsem zdolávala zrádné schodiště našeho domu. Byla jsem zavěšená do otce, který kvůli mně přijel. Byla jsem šťastná. Po tak dlouhé době se vrátil. Byl hodně překvapen, že znovu vidím, ale ještě překvapenější z dcerky. Byl tady už měsíc a mně se zdálo, že to s mámou možná zkusí znovu.

Přešli jsme na cestičku, která vedla k venkovnímu oltáři. Všichni na mě zbožně hleděli. Dav se rozšuměl a mně se do tváří nahrnula krev. Chtěla jsem se otci vytrhnou a běžet k Lukovi, hudba byla příliš pomalá, ale nakonec jsme překonali tu vzdálenost a můj otec Lukovi  před mou ruku v tradičním gestu se slovy: „Postarej se mi o ni, když já to neodkázal.“ Stáli jsme bok po boku s Lukou před knězem. Tomu jsem se musela usmát, beru si anděla před knězem. Kdyby jen věděl, že oddává anděla. Kněz nás vyzval, abychom složili přísahu. Měli jsme svoji vlastní a já netušila jak zněla Lukova.

„Lucy Endtkynsová, slibuji ti zde před bohem, že tě budu milovat a ctít. Dala jsi mi ten nejkrásnější dar, jaký kdy spatřil svět. Lásku. Na svět si přivedla naše dítě. Nyní tady stojíš a chceš si mě vzít. Šťastnější už být nemohu. Proto přísahám ti svoji věrnost. Lásku.“ Svoji přísahu jsem sice měla připravenou, ale jako by mi ta slova zmizela z hlavy, ale mé srdce si vědělo rady.

„Luko Gabriely. Slibuji ti, že tě budu milovat a ctít. Díky tobě jsem poznala lásku. Byl jsi tu pro mě a nevadilo ti, že jsem byla jiná. Bral jsi mě takovou jaká jsem. Nyní ti zde přísahám, že tě budu milovat. V dobré i zlém. Nyní máme nádhernou dceru a já doufám, že jí poskytneme tu největší lásku jaké jsou lidé schopni. Proto přísahám ti svoji věrnost. Lásku.“ Pak jsme si už jen vyměnili prstýnky a dali si polibek.

Nejradši bych se s ním líbala do nekonečna, ale byly zde i další lidé. Nakonec obřad hladce přešel do oslavy a my přijímali gratulace. Anie, která celou tuhle svatbu organizovala, si neodpustila ani různé tradice jako rozbíjení nádobí. Společné jídlo a dál. Pak přišel první tanec. Hrála nám hudba, která hrála tehdy, když jsme se poznali. Ach ta, Anie.

Bylo pozdě v noci a já šla na záchod, když jsem poprvé za tu noc zavadila o zrcadlo. Zůstala jsem stát jako přimražená. Neviděla jsem se celou dobu a teď si poprvé připadala jako princezna. Měla jsem na sobě krásné šaty a vlasy jemně vyčesané. Stála bych tam ještě dlouho, ale vyrušily mě kroky. Spatřila jsem jak přichází Jad. I po tom všem jsem ho na moji svatbu pozvala, aby viděl, že jsem šťastná. Když jsem ho poprvé uviděla, chápala jsem proč byl tak ponížen mým odmítnutím. Byl opravdu hezký.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se zcela inteligentně.

„Pozvala si mě, pamatuješ?“ zamumlal. Bylo vidět, že mi chce něco říct. „Lucy chtěl bych se ti omluvit. Za všechno, konečně chápu, co je to láska. Vím, že to co jsem ti provedl, je neodpustitelné. Ale i přes to tě žádám, abys věděla, že je mi to líto.“ Pak odešel.

A tak příběh končí, ale jiný začíná. Lucy, Luka a všichni ostatní se dočkali šťastného konce. Jad se dal dohromady s Miou a rok na to se vzaiy. Kathrine rostla jako z vody. Lucyiny rodiče se znovu vzali a ani Tom s Anie dlouho nečekali. Nyní mají dvě děti. Lucy a Luku. Jak ironické. Snad už jen poslední slova na rozloučenou. Viďte svět takový, jak vám ho popisuje vaše srdce.

Jsme u konce. Bylo napsáno přes 15 000 slov. A nyní je konec. Nekteří jsou šťastní, ale i tak si myslím, že se najde pár komentářů, ve kterých budete prosit o pokračování a proto vám to nyní prozradím. Pokračování bude, ale bude to o životě Kathrine. O životě nephilima. Takže teď už jen krátké Sbohem. S láskou vaše LittleGii

Autor: LittleGii (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevidím, ale i tak miluju - Epilog: