OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nevinná hra s mafií - 7. kapitola

12.05.2013 (15:00) • TeresaK • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1027×

Vystoupím z auta, rozhlédnu se na přechodu pro chodce, a když nevidím žádného maniaka, který by mě mohl srazit, přešla jsem na druhou stranu před vchod do hotelu. Chlápek, který u nich stál, mi je otevřel. Vděčně jsem na něj kývla a poděkovala mu. Vešla jsem do luxusně zařízené recepce, kde se na jednom černém koženém křesílku krčila Chloe. Vypadala strašně. Bledý obličej, zarudlé oči. Blonďaté vlasy se jí lepily k obličeji. Černé minišaty s dlouhým rukávem ji obtahovaly a dávaly tak vyniknout její hubené postavě.

Pohladila jsem jí po tváři a starostlivě se jí zeptala. „Jsi v pořádku?“

„Chci domů, Ver.“ Hlesla potichu.

Kývla jsem na srozuměnou, pomohla jsem se jí zvednout, ona mi obmotala ruku kolem ramen a takhle jsme pomalu přešly přes recepci, až k mému autu.

O pár minut později:

Autem se nesla tichá melodie Clair de Luna od Debussyho. Obě jsme byly ponořené do svých myšlenek. Vrhla jsem letmý pohled na Chloe a zjistila jsem, že mě pozoruje. Svůj pohled stočím na silnici přede mnou a spustím.

„Kdo je to?“

Neodvážím se na ní podívat. Koukla jsem se tedy do zpětného zrcátka, kde se odrážel její pohled.

„Nevím,“ zašeptala.

Zděšeně se na ni otočím a trhnu volantem, takže se za námi ozve otravný zvuk klaksonu. Otevřu okénko, vystrčím levou ruku a vyfakuju ho. Okénko poté zase zavřu.

„Jak to, že nevíš?“ zeptala jsem se jí.

„Před měsícem jsem byla na takový party a trochu jsem se opila. Nic si z toho večera nepamatuju.“

Oči jsem měla zabodnuté do auta před námi a rty pevně semknuté do tenké čáry.

„A jak ses dozvěděla, že jsi v tom?“ optala jsem se jí.

Tiše si povzdychla. „Už měsíc jsem to nedostala.“

Jen jsem kývla hlavou.

„Necháš si to?“

„Já nevím,“ odpověděla a začala brečet.

***

Sedím na sedačce v útulném obýváku, který patří Sebastianovi a jeho přítelkyni Katrin. Již zmíněný Sebastian, kamarád, který při mně vždy stál a pomáhal mi, sedí naproti mně na křeslu a s pobaveným pohledem na mě kouká. Podobně jako já svírá v pravé ruce lahváče.

„Tak to je tedy zapeklitá situace,“ řekl a promnul si bradu.

Jen jsem na něj zíral a čekal, až z úst vypustí další chytrou větu.

„Takže vy jste tancovali, viděl jsi ji nahou a poté jste se líbali. Kde je problém?“ zeptal se nechápavě a usrkl si piva.

„Nikdy jsem žádnou nechtěl tak jako ji,“ odpověděl jsem mu zoufale.

Pocity, které ve mně tahle žena vyvolávala, byly velmi matoucí. Když jsem ji uviděl, měl jsem chuť ji ojet a když jsme se políbili… Ach, tohle jsem ještě nikdy necítil. Jakoby vybuchly stovky ohňostrojů najednou. A největší problém byl v tom, že už ji nikdy neuvidím. Nejlepší bude, když na ni zapomenu. Jo, to bude nejlepší.

Podíval jsem se na Seba a zjistil, že něco povídá. Zapojil jsem tedy zpět své uši do provozu a zjistil, že mluví o Veře. Dopřál jsem si pořádný doušek z mé lahve a mávnul na něj rukou.

„Zapomeň na to. Co takhle dneska někam zajít?“ zeptal jsem se ho.

Dotázaný kývl hlavou, položil pivo na konferenční stolek mezi námi a odpověděl.

„Jdeme s Katrin do divadla, jestli chceš, můžeš jít s námi.“

Pokrčil jsem rameny. „Jo půjdu. Do divadla chodí pěkný roštěnky.“

Sebastian se zasmál. „Prosím tě, myslíš ty na něco jiného, než ty holky?“

„Ale jo. Sex,“ odpověděl jsem mu se smíchem.

To už nevydržel Seb nevydžel a z hrdla se ozval halasné řehtání.

***

Pohladím Chloe po tváři a potichu, abych nenarušila poklidnou atmosféru jejího pokoje, jsem jí pověděla.

„Trochu se prospi, ano?“

Chloe kývla hlavou. „Prosím řekneš to Willovi?“

„Ano.“

Chloe ke mně zvedla své zarudlé oči a poprosila mě: „Zazpívej mi prosím ukolébavku.“

Usmála jsem se a spustila. „Numi numi yaldati, numi numi nim. Numi numi chemdati, numi numi nim. Abba halach la-avodah. Halach halach Abba. Yashuv im tset ha-levana. Yavi lach matana.“

Podívala jsem se na svoji kamarádku a ta spokojeně oddychovala. Políbila jsem ji na čelo a pošeptala, tak aby se nevzbudila.

„Krásné sny, zlato.“

Zvedla jsem se z postele, obešla jsem ji, prošla kolem dveří do koupelny ke dveřím od pokoje. Vyšla jsem na chodbu, z které bylo vidět do obývacího pokoje. Teda, abyste tomu rozuměli Chloe a její kamarád William bydleli v dvoupatrovém bytě. A z gigantického obývacího pokoje vedly schody do patra, kde se nacházela ona chodba, o které mluvím. Ohnula jsem se přes zábradlí a spatřila jsem Willa, jak stojí před plazmou a mačká nějaká tlačítka na ovladači. V druhé ruce držel skleničku s vínem. Potichounku jsem prošla ke schodům, po nichž jsem pomalu sešla. Ještě, že jsem si při vchodu do bytu sundala boty, protože jinak bych teď nemohla udělat to, co mám v úmyslu. Protáhla jsem se mezerou mezi dvěma u sebe položených křesel a vybafla jsem na něj.

Tím jsem způsobila, že upustil skleničku a při jejím pádu si od karmínové červeného vína zašpinil bílou košili. Otočil se na mě s pohledem, který by zastrašil i mého tátu, ne to přeháním, spíš mého nejstaršího brášku Aleksandra.

„Sakra, Vero,“ zaklel, „přeskočilo ti?“ zeptal se mě s nadzvednutým obočím.

Nevinně jsem pokrčila rameny. „Asi by ses měl převléct.“

Will zavrtěl hlavou a jedním plynulým pohybem ze sebe sundal košili. Uznale jsem se podívala na jeho vypracované břicho.

„Tohle je taky možnost,“ řekla jsem mu.

On se zasmál a zabalil mě do svého medvědího objetí.

„Co tady děláš?“

„To je to o čem ti musím říct. Posadíme se?“ pověděla jsem a rukou mu pokynula na sedačku.

On mě pustil, obešel konferenční stolek, posadil se na sedačku a čekal, až se k němu připojím.

„Víš,“ začala jsem a usadila se k němu na sedačku, „jedna moje kamarádka se dostala do pěkně velkého průšvihu.“

Will kývl hlavou. „Pokračuj.“

„Ona je v tom,“ řekla jsem potichu.

„Cože?? Ty jsi těhotná?“ vykřikl Will.

Hodila jsem na něj co-to-mluvíš výraz. „Kdes na to přišel?“

„No, když si začala tak jsem si myslel, že mluvíš o sobě, ale nechceš mi to říct přímo, a tak si použila kamarádku.“

Zatřásla jsem hlavou. „Já nejsem těhotná. Chloe je.“

Williamovi spadla brada.

„Nekoukej tak na mě. Já za to nemůžu,“ pověděla jsem a rozhodila ruce.

„Jjj-jak?“ Podařilo se mu vykoktat.

„No víš, má se to takhle. Když se spolu dva lidi různého pohlaví spolu vyspí a nepoužijí ochranu, může se stát, že žena otěhotní.“

William na mě koukal, jako na debila. „To myslíš vážně?“

Nevinně jsem se na něj podívala. „Co z toho?“

Will nadzvedl pravé obočí a pohled v jeho obličeji mě přiměl rychle dodat. „To druhý byl vtip.“

On pořád nic neříkal, jen tam tak seděl a nic neříkal. Trochu jsem se začala bát, protože jsem ho takhle ještě nikdy neviděla. V obličeji byl bílý jak stěna a jeho oči se oprostily od jakýkoliv emocí.

„Řekni mi, kdo to je!“ vykřiknul a nepostřehnutelně se postavil.

V tu chvíli vypadal jako řecký bůh války. Také jsem se zvedla, položila dlaně na jeho ruce a snažila se k němu klidně promlouvat.

„Williame, posaď se prosím a nech si to vysvětlit.“

Prsty jsem mu kreslila nesmyslné obrazce na paže a doufala, že to pomůže. Upřel na mě své temně zelené oči, z kterých sršely blesky.

„Vero, pusť mě. Musím jít za Chloe.“

Nesouhlasně jsem pokývala hlavou a násilím ho dotlačila na zpátky na sedačku.

„Williame, poslouchej mě. Chloe neví, čí to je,“ pověděla jsem mu a pohladila ho po tváří.

Dotyčný zatnul pěsti, až mu zbělely klouby. Zase se pokusil zvednout, ale to jsem mu nedovolila. Přehodila jsem nohu přes jeho stehna, tak že jsem skončila sedíc na jeho klíně. Rukama jsem ho zatlačila do sedačky, zadívala jsem se do jeho očí a řekla mu.

„Tak hele, chlapče. Pro teď ji necháš být. Sama je z toho dost rozrušená a ty bys jí moc nepomohl. Panebože jsi její nejlepší kamarád, musíš se snažit jí pomoct.“

Cítila jsem, jak se jeho hruď nadzvedla, když nabral čerstvý přísun dechu.

„Tak dobře, co budeme dělat?“ zeptal se mě.

Zasmála jsem se, slezla z něj, poplácala ho po noze a odpověděla na jeho důležitou otázku.

„Půjdeme do divadla. Dávají Pygmaliona.“

Will se na mě podíval jako na blbečka. „Pyg... Co?“

„Pygmaliona. Víš, zlatíčko, tahle hra byla předlohou k My Fair Lady.“

V patře zaskřípaly dveře a ozval se Chloein hlas. „Ver? Wille? Jste tu?“

„Jsme dole, zlato,“ zakřičela jsem v odezvě.

Will souhlasil a tak zbývala Chloe. Teď musím oprášit své výborné přesvědčivé schopnosti. Doufám, že to zabere.

***

„No tak, Sebe, neblázni. Za chvilku jsem tam. Trochu jsem se pozdržel v zácpě.“ Omlouval jsem se do telefonu svému kámošovi.

Abyste to pochopili, trochu jsem se zpozdil na dámských záchodkách v sushi restauraci. Asi nemusím vysvětlovat, proč zrovna tam. Teď sedím ve svém milovaném Cadillacu Ciel a hledám volné místo před divadlem, do kterého se pořád derou lidi.

„To ti tak budu věřit. Kde jsi, prosím tě?“ odpověděl.

„Parkuju, za pět minut jsem tam.“

„Jen aby,“ řekl Sebastian a típnul to.

Povzdechl jsem si, vylezl z auta, zamknul ho a svižným krokem jsem se vydal do té příšerně nazdobené budovy, které se říká divadlo. Do šatny si odložím kabát, vezmu si papírek s číslem, abych poté věděl, kde je a k tomu jsem si ještě stihnul zaflirtovat s ženskou, která měla za zády funícího manžela. Vzhlédl jsem a všiml si, že uvaděč začíná zavírat dveře, které vedou na lóži. Naneštěstí tu naši. A sakra. Nejrychleji, jak to šlo, jsem se prodral k tomu chlapovi a před očima mu zamával lístkem, který jsem vytáhl z kapsy. Ten odtrhnul, takový ten odtržek a rukou mi pokynul, abych vstoupil. Vešel jsem tedy a uvědomil si, že jsem měl jít druhou stranou, protože Sebastian seděl až na konci té řady.

Tiše jsem si povzdychl a čelem k sedícím lidem jsem se začal prodírat na své místo. Už jsem skoro byl u volného místa, které leželo mezi Sebem a nějakou pěknou dámou, když jsem někomu šlápl na nohu. A nebyl to nikdo jiný než ta krásná dáma vedle mého místa. Hlasitě jsem zaklel a strhl tím na sebe veškerou lidi, kteří v této lóži měli místo. Zvedl jsem hlavu, přejel všechny pohledem a řekl.

„Omlouvám se.“

Ti to přijali jednoduchým kývnutím hlavy a zase si všímali svého, ale ta žena ne.

„Jste slepý, nebo co? Víte, kolik ty boty stály?“ Vyjela na mě.

Pohlédl jsem ji do očí a v tu chvíli jsem zamrzl na místě. Je to vůbec možné?

Omlouvám se, že teď nepřidávám moc často, ale měla jsem starosti se školou. Nebudu slibovat, že se to polepší, protože potom kdybych ten slib porušila, nebyla bych ráda. Strašně moc chci poděkovat svým kamarádkám Terce a Maky za to, že mě popohání k dopsání každé kapitoly. A také děkuji Maryes a Simones za pravidelné komentování mé povídky. Také bych povídku chtěla věnovat Simones, Maryes a Terce. To je myslím vše a slibuju, že v další kapitole se už Daniel a Vera setkají.

TeresaK :)

Autor: TeresaK (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevinná hra s mafií - 7. kapitola: