OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » New music... New life... 4

23.09.2011 (13:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1043×

Já vím, já vím! Trvalo to dlouho... :/ A je kratší, ale nebojte, další kapitolka je už tu ;) Příjemné čtení a těším se na vaše komenty :)

„Opravdu?“ zeptala jsem se pro jistotu. Když začal horlivě přikyvovat, obrátila jsem se na Scota.

„Kde máš ostatní věci?“ Řekl mi adresu a nechápavě se na mě díval.

„Nicku, ukaž mu pokoj a dej mu něco z ledničky, musí mít hlad. Já zatím dojedu pro tvoje věci, jo?“

„Ale, proč?“

„Bydlíš tu,“ usmála jsem se a zalezla do šatny.

Nick odvedl Scota do kuchyně a já se mezitím oblékla. Pak jsem ještě skočila do hlavní budovy pro Daniela.

„Kde je Daniel?“ Na chodbě jsem potkala Taye, který vypadal dost zkroušeně. „Seš v pohodě?“

„Jo. Je u sebe,“ zamumlal a dál se ploužil chodbou.

Vyběhla jsem schody a došla před Danielovy dveře. Zaklepala jsem a vpadla dovnitř. Daniel zrovna vyšel z koupelny, naštěstí s ručníkem kolem pasu, v závěsu Alex.

„Nazdar. Potřebuju pohlídat Nicka se Scotem.“

„Eh?“ vypadlo z Alex, když mě zaznamenala.

„Kdo je Scot?“ Danielovi zmizel ten svádějící úsměv z tváře.

„Nephillim, vidí budoucnost. Bude bydlet u nás. Teď tam je s Nickem. Potřebuju je pohlídat, jdu pro jeho věci,“ vychrlila jsem.

„Jo, Jasně.“ Sice mi odpověděl, ale z místa se nehnul.

„Teď, hned!“ S omluvným úsměvem se odebral do šatny.

Počkala jsem, dokud se neoblíkne a cestou do Baráčku mu pověděla vše o Scotovi.

***

Vypnula jsem motor a obezřetně se dívala na budovu, kde, podle Scota, měli být jeho věci a jeho bývalý byt.

Vystoupila jsem a došla přede dveře. Raději jsem si vynadala pistoli a dveře vykopla. Zvířený prach mě zaštípal v očích. Zaposlouchala jsem se do ticha domu a pomalu prošla chodbou.

Podle Scota to měly být třetí dveře vlevo. Otevřela jsem je a zhnuseně nakrčila nos. Páchne to tu, jako by tu chcípl pes.

Ze skříně, která se statečně držela a nerozpadla se při sebemenším dotyku, jsem vytáhla tašku a naházela do ní Scotovy věci, kterých bylo vkusu moc málo.

Vše jsem probrala a zabalila a statečně vyšla z pokoje, nakonec i z budovy.

Hodila jsem to do kufru a sedla za volant. Rozjela jsem se zpět a doufala, že ti tři nezbořili dům.

***

Opatrně jsem otevřela dveře, do teď už Scotova pokoje, a ke stěně položila tašku. Scot spal v posteli a absolutně nevěděl o světě. Zašla jsem ještě do pokoje k Nickovi. Ležel na posteli s Danielem, a oba dva spali

Sama jsem si zalezla do postele a s pocitem klidu usnula.

Můj spánek však netrval dlouho. Znovu jsem se budila s potem a výkřiky. Mé sny o Michaelovi byly častější a neustále se mi promítaly ty krásné chvilky s mou láskou.

Skulila jsem se na posteli do klubíčka a nechala tiše ztékat slzy po mých lících. Stále jsem však před očima viděla ty okamžiky.  Třásla jsem se s potlačovanými vzlyky, když jsem ucítila malou dlaň na svém rameni.

Hřbetem ruky jsem si otřela tváře a podívala se na Nicka, jak mě objímá a konejší, přestože by to mělo být naopak.

„Ššš. Bude to v pořádku. Všechno zvládneme,“ konejšil mě slovy, která používal Michael a to mě rozbrečelo ještě víc.

V tu chvíli jsem si sama připadala, jako děcko, co potřebuje objetí dospělého. Mým dospělým byl v tuto chvíli můj syn.

Nakonec se mi podařilo usnout a Nick byl stále u mě.  Ovšem když jsem se probudila, v posteli jsem byla sama.

Vyplašeně jsem vběhla do kuchyně, jen abych našla všechny tři u stolu se snídaní a úsměvem na tváři. Chtěla jsem se vypařit a trochu se zkulturnit, jenže mě zahlédl Daniel a pokynul mi, abych k nim přisedla.

Zašklebila jsem se na něj a šla si do ledničky pro snídani. Cestou jsem si nenápadně snažila otřít oči.

„Věci jsem ti včera přinesla do pokoje,“ oznámila jsem Scotovi, když jsem sedala ke stolu.

„Jo, díky,“

„Proč jsi tam bydlel…v tý čtvrti,“ zeptala jsem se po pár minutách Danielova a Nickova dohadování, čí toast je lepší.

„Eh, no…“ byl zaskočen.

„Ne, promiň,“ omluvila jsem se a uhnula pohledem, který jsem zabořila do mé snídaně.

„To je dobrý…No, nikde jinde…“ Jeho hlas se utlumil, až zněl jako nepříjemný šum, kterému jsem nerozuměla. Však viděla jsem obrazy a slyšela slova, která v tuto chvíli vůbec neexistovala. Slova která byla minulostí.

„Co asi dělá? Je šťastná?“ Takové otázky mě zužovaly celých šest let.

Měl jsem nutkání vrátit se, jen se podívat, jak žije, jestli je opravdu šťastná. Ne, nemohl jsem. Slíbil jsem si, když jsem se odvracel od ní, když jsem se odvracel od pohledu do jejích smutných, prosících očí, že už v životě kvůli mně nebude smutná…

„Už se probírá.“ Známý hlas se ozýval jakoby z dálky.  Pomalu jsem procitala a to, co jsem viděla, mi pomalu docházelo: Takže on mě opustil kvůli tomu, že si myslel, že nejsem šťastná?

Prudce jsem se vyšvihla do sedu a málem se srazila s Danielem. Zuřila jsem. Byla jsem naštvaná na něj, na sebe, na nás oba!

Zvedla jsem se a začala rázovat po obýváku.

„Liss? Co jsi viděla?“ Daniel mě obezřetně sledoval, svaly napnuté, jako by chtěl zakročit, kdybych ztratila kontrolu.

„Michael,“ zařvala jsem, až sebou Scot s Nickem trhli. „Odešel kvůli tomu, že si myslel, že nejsem šťastná!“

Daniel na mě chvíli koukal, než vyšel ke mně a chytl mě za paži.

„Běž se převlíknout. Jdeme trénovat.“ Vysmekla jsem se mu a ve vteřině byla v šatně. Převlékla jsem se a pádila do tělocvičny, kde už na mě Daniel čekal

Jakmile jsem vpadla do místnosti, vhrnul se na mě. Bila jsem se jak smyslů zbavená. Viděla jsem rudě… Viděla jsem Michaela, ten jeho ledový výraz, když odcházel. Jeho zamilovaný úsměvy, kterými mě častoval… kdysi.

Bila jsem se tak zuřivě, že mě pak musely odtrhnout tři páry rukou a přišpendlit břichem na žíněnku a držet v bolestivém stisku.

Slyšela jsem šum, jakoby někdo mluvil, ale slova ke mně nedocházela. Pak jsem ucítila teplou dlaň na krku a v další sekundě obrazy.

Jakoby dětský sen, jen nesmyslné barvy a zvuky… Ale uklidňující.

Byly jako droga. Dělaly mě šťastnou a druhou chvíli se mi chtělo brečet. Byla jsem do nich tak vžitá, prahla po dalších, že jsem si nevšimla, že mě k zemi nikdo netlačí, že ty paže zmizely. A pak zmizely i ty obrazy. A já si uvědomila realitu.

Že ležím na žíněnkách, po tvářích mi tečou slzy a já svírám křečovitě víčka k sobě.

Znovu mě chytly něčí paže, ale tentokrát mě vzaly do náručí a odnášely. Přála jsem si, aby ta cesta nikdy neskončila a trvala na věky. Abychom pořád šli a nikdy se nezastavili. Nikdy se nezastavili v realitě.

? Libíla/Nelíbila ?

Kapitola 3. < <> > Shrnutí < <> >Kapitola 5.

Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek New music... New life... 4: