New secret life 15. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Summer, Hugh a nynější Achillova pata Summer - Roman, se vydají do jiného nadpřirozeného území, kde se pokusí zjistit informace o tajuplném upírském barmanovi.

28.03.2020 (09:00) • Dejny • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 439×

„Ehm, Hughu, jeden detail. Kdo bude řídit?“ Pohlédnu na něho, když nemotorně vytahuje z kapsy ošoupaných džín klíče od auta. Podívá se na mě, na auto, na klíče a zase na mě.

„My dva asi ne, že?“ Povytáhne tázavě jedno obočí, což v tento moment vypadá docela strašidelně.

„Asi ne,“ zakroutím hlavou. „Taxík?“

„Své auto tady rozhodně nenechám.“ Porozhlédne se kolem. Klíče vloží zpátky do kapsy a z druhé vytáhne telefon.

„Chvíli tady počkej. Zkusím někoho sehnat.“ Obejdu auto a zamířím kousek k zadnímu vchodu klubu, kde si sednu na lavičku a svůj pohled upřu na pláž, po které se prochází ruku v ruce zamilované páry, pobíhají malé děti a nadšení sportovci a velcí odvážlivci plavou v chladném moři. Teď, na konci října, může být teplota vody okolo patnácti stupňů. Sobotní odpolední idylka pro většinu lidí. Zamyslím se nad tím, kdy jsme s Kaylou naposled taky něco takového zažily. Jen tak vyrazily s dekou a knížkami v batohu na pláž, kde jsme se odreagovaly od toho všedního shonu jak ve škole, tak v práci, tak v životě. Bylo to asi na začátku letních prázdnin tohohle roku. A i když jsou to jen čtyři měsíce, v hlavě se mi vzpomínka vybavila černobíle. Zajímavé, jak se vám může život změnit během pár měsíců.

„Volal jsem Jeromemu, a ano, nejdřív jsem mu musel vysvětlit, že jsme pili až po pracovní době, ale nakonec nám sem někoho…“

„Co se děje? To člověk nemůže mít volno ani v sobotu?“ Uslyšíme za sebou JEHO hlas, ještě před tím, než Hugh stihne dokončit svoji větu.

„Pošle!“ dokončí ji. „A hle, posel už došel. Spíš doletěl. Promiň,“ mrkne na Romana.

„Sorry, kámo, nějak jsme neplánovali další výlet, a tak jsme si dali pivo. A ano, už bylo po pracovní době,“ zažertoval Hugh. Mlčky jsem stále stála opřená o auto a sledovala jejich rozhovor. Proč zrovna on? Copak má Jerome málo svých poskoků, že neustále posílá všude svého syna?

„Takže jste vy dva skončili a já mám začít, jo? Proč jste si nezavolali taxík? No to je jedno… stejně jsem neměl nic na práci…“ Podívá se na mě a já ucítila, jak mě projel od hlavy až k patě, přitom se mi na patrně delší dobu zadíval do očí. Má na sobě černé upnuté tričko, které zvýraznilo jeho bicepsy a břišní svaly… Pocítila jsem chtíč sundat z něho to triko a svými konečky prstů propátrávat každý milimetr jeho vypracované hrudi. V ústech jsem cítila chuť krve. Až teď jsem si uvědomila, že si koušu spodní ret. Okamžitě ho spustím ze spárů svých zubů, rychle se otočím a zadívám se na klidné moře.

„Kam chcete jet?“ zeptá se a obrátí svůj pohled zpátky na Hugha.

„Redmont. Přesnou adresu ti pošlu zprávou, aby sis ji mohl natáhnout do navigace.“ Redmont? To je víc než hodina jízdy… autem… z Quenne Avenue! S Romanem nás asi napadne stejná myšlenka, protože v okamžiku, kdy jsme zaslechli cílové město, se naše pohledy opět střetly. Hodina strávená v jednom autě nám nejspíš po dnešní noci nepřijde jako moc dobrý nápad.

„Tak šup šup, děcka. Nastupovat! Čeká nás trochu delší cesta,“ mrkne na nás Hugh.

„Sedím vzadu,“ vypadne ze mě hned.

Jedeme mlčky. Trapné ticho mezi námi třemi přerušuje jen hudba vycházející z rádia. Ve velmi dlouhé debatě o tom, co by nás mělo doprovázet na cestě, nakonec vyhrál Roman. Prohlásil, že jako řidič má větší právo vybírat hudbu, protože je to on, kdo se musí soustředit na jízdu.

„Včera jsi nějak rychle zmizel z Pekla. Kam ses vypařil?“ zeptá se ho Hugh po půlce cesty. Můj pohled se střetne s Romanovým ve zpětném zrcátku. Hughův pohled směřuje ven z okýnka spolujezdce, naštěstí.

„Přehnal jsem to hned ze začátku, tak jsem se rozhodl odjet raději domů. Nemohl jsem přece fotrovi dělat ostudu. Bylo tam docela dost známých nadpřirozenců, a to i výše postavených. Ještě bych Jeromemu zavařil nějakým problémem nebo, nedej anděl, ho ztrapnil,“ zahraje to do outu Roman, aniž by uhnul pohledem ze zpětného zrcátka. Raději svůj zrak odvrátím jiným směrem a přeruším tak ten nepřímý oční kontakt, který mi tvoří husí kůži po celém těle. I když vzpomínky, které husí kůži vyvolaly, jsou až moc příjemné. Moje vnitřní bohyně se stále tetelí radostí a energií, kterou sílí. Přiznat si to musím narovinu. Odpolední sex s Tomem mi nedal ani ze čtvrtiny jako ten s Romanem.

„Tady odboč doprava a drž se rovně, než dorazíme ke knihkupectví Ambra.“ Roman odbočí tak prudce, až sluneční brýle odložené na palubovce přeletí na její druhou stranu.

„Knihkupectví Ambra. To vede Jud, ne? Proč jedeme do vosího hnízda, Hughu?“ zeptá se, skoro až rozklepaně. Hugh mávne rukou a pohled upře na silnici před námi.

„Jen pro pár odpovědí. Neboj, Jud není zrovna ten typ skřeta, který by hned běžel za svým pánem.“

„Jsou tady ale jiné bytosti, které tak mohou učinit. Třeba Angel! Ví vůbec otec, kam vás vlastně vezu?“ Hugh si jen něco zamrmlá pod nosem a já najednou pociťuji, že to kvůli mně můžeme být v děsném průšvihu. To kvůli mně a mým záležitostem jedeme tak daleko pro informace, které nemusí vůbec nikam vést.

„Tady! Zastav na kraji,“ vykřikne najednou Hugh. Roman ho poslechne a veterána zaparkuje na okraji cesty, hned naproti knihkupectví Ambra. Nápis působí dominantně, silně. Velká svítící písmena září na ulici skrz prosklenou vitrínu. Vzhled budovy na druhou stranu vypadá staře a nevýrazně. Vytváří to dokonalý kontrast, který na první pohled musí člověka zaujmout. Podle vystavených titulů, které jsou nejméně deset let staré, bych to spíše než na knihkupectví tipovala na antikvariát, ve kterém najdete veteš vyhrabanou na půdě. Rozepneme pásy a společně vystoupíme z auta. Přejdeme přes silnici a seřadíme se vedle sebe před dveřmi Ambry. V celé ulici je ticho. Jako by v jiných obchodech, kromě skřeta v obchodě s knihami, nikdo nepracoval. Butik s oblečením, lékárna, obchod s potravinami… Vše je zavřené. Po člověku ani stopy.

„Vystojíme tady důlky! Jdeme!“ Vykročí vpřed Hugh, kterého následuji já a naši družinu uzavírá Roman, který se ještě rozhlíží po ulici, zda nás opravdu nikdo nevidí a nešmíruje. Nejde tak ani o lidi, ale spíš o nadpřirozené. Uvnitř nás ohlásí starodávný zvonek nad dveřmi, který se při otevírání rozezní. Je tady prázdno. Taky. Divné místo… Zpoza pultu jde vidět sedět u počítače skřeta v Hughově věku.

„Jude, dlouho jsme se neviděli, brachu. Jak se vede?“ Brachu? Kdo se v dnešní době oslovuje slovem brachu? Jud na nás všechny přejede pohledem a znejistí.

„Skřet, nefilim a sukuba z jiného rajónu.“ Pohledem mě sjede od hlavy až k patě a ušklíbne se. Potom se otočí zpět na svého starého známého.

„Co vás sem přivádí? Jerome má málo potíží a chce si tak vyvolat další potyčku?“

„Pravděpodobně to tak dopadne,“ prohodí ztišeným hlasem Roman.

„Ne, to opravdu nechceme, Jude. Spíše bych potřeboval využít tvých služeb kreslíře a vědomostí o všech bytostí ze Seattlu a jiných území,“ přeruší ho Hugh a pokládá na prosklený pult u počítače stodolarovku. Skřet se s úšklebkem natáhne pro bankovku a s radostí ji strčí do náprsní kapsy košile. Obejde pult, přijde ke vstupním dveřím, ze kterých se podívá do ulice a následně otočí ceduli na „ZAVŘENO“. Stáhne zatemňovací roletku, zhasne nápis a zamkne. Tak už ani Ambra nemá otevřeno, pomyslím si.

„Následujte mě, prosím.“ Poslechneme. Zavede nás do místnosti za obchodem. Místnost je malá, šedivá. Ideální na nelegální pochůzky v našem světě. Pokud jsem pochopila všechny náznaky správně, jedná se právě o to.

Na stole rozsvítí menší lampičku, kterou tak dosáhne minimálního světla v místnosti. Chybí tady okna. Asi účel…

Skřet usedne za stůl překypující zaprášenými papíry.

„Co hledáme?“ Jednoho z nás pobídne, aby se usadil na jemu protější židli. Dívá se na Hugha, ten ale rukou drcne do mě.

„Upíra!“ řeknu sebejistě a posadím se na židli, která při mém usednutí zavrže.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Dejny, v rubrice: Povídky » Na pokračování