OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » New secret life 18. kapitola

08.10.2020 (10:00) • Dejny • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 470×

Když dorazím ke knihkupectví, na dveřích už visí cedule s nápisem ZAVŘENO. Georgina musela dnes zřejmě zavřít o něco dříve, protože otevírací doba je do osmnácti třiceti. Věřím tomu, že vedoucího k dřívějšímu skončení směny přemluvila velice lehce. Podle všech těch historek, co mi vyprávěla, má svého šéfa omotaného kolem prstu a více nežli jednou jeho duši sváděla k temnotě. Z kabelky vyndám mobil a vytočím dvojku. Georgina Sukuba objeví se na displeji. Do rychlého vytáčení jsem si ji dala hned po našem seznámení, protože pro mě byla nejdůležitější a nejdůvěrnější bytostí v podzemí. Jednička pak musela patřit Jeromemu, i když jemu volám minimálně. Spíše od něho mám příchozí hovory, vždy trvající maximálně dvě minuty. Georgina mi vytáčení zavěsí a chvilku nato už mi odemyká zamčené dveře.

„Ahoj. Víme, co se děje?“

„Zatím ne. Čekáme na tebe. Pojď, jsme vzadu v kanceláři.“ Pustí mě dovnitř a dveře zase rychle zamyká. Zavřené knihkupectví vypadá uvnitř strašidelně. Ticho a tma. Pouliční osvětlení vrhá na podlahu stíny regálů s knihami.

„Nic nevidím,“ postěžuji si. Trávím tady hodně volného času, to ano, ale nikdy jsem se tady ještě nepohybovala potmě.

„Využij své schopnosti,“ odsekne mi podrážděně Georgina, když prochází kolem mě. Své oči přeměním na démonické, abych mohla vidět lépe alespoň obrysy kolem sebe. Všimnu si, že i ona má jiné oči. Kočičí. Zelené.

„Můžeme?“ zeptá se.

„Můžeme!“ Georgina mě vede kolem pultu s pokladnou přes místnost pro zaměstnance až do kanceláře vedoucího. Otevře dveře a já místnost přeletím očima. Je malá a nevybavená. Pod menším oknem je postaven psací stůl z tmavého dřeva a za ním je kožená židle. Prozatím prázdná. Roman s Hughem sedí v rohu na starém šedém gauči, na kterém pomocí démonického zraku vidím více, nežli bych chtěla. Jerome nikde.

„Klasika… Zase má zpoždění,“ ozve se Roman.

„Jsme všichni? Myslela jsem si, že to bude větší schůze,“ ohlédnu se po Georgině, která stojí opřená o zavřené dveře.

Ta jen pokrčí rameny. „Nic nevím. Měla jsem zařídit jen prostor.“ Vtom si všimnu, jak se židle za stolem pohne a přetočí se k nám.

„Summer, posaď se,“ promluví hlas vycházející od stolu přímo ke mně. Provedla jsem něco? Je to schůze kvůli mně? Posadím se s očima upřenýma do jeho. „A změň si oči. Nehodlám se dívat na žlutohnědé, které vidím celý den kolem sebe tam dole.“

„Dobře.“ Zavřu víčka a změním si oči zpět do své původní barvy. Musím přiznat, že takhle rychlé přeměny pouze jedné části svého těla mi sebraly daleko více energie, než jsem si kdy myslela. Opět je otevřu. To už se Jerome dívá na Georginu.

„To samé platí i pro tebe,“ nařídí jí. Za chvíli už jde vidět její přirozená, zelená barva očí. „A klidně se posaď. Pánové ti s radostí udělají mezi sebou místo, že ano?“ Zrak obrátí směrem ke gauči na Romana a Hugha. Oba dva se posunou na kraj pohovky a Georgina se posadí mezi ně. Pohodlně se opře o sedák pohovky a přehodí si elegantně nohu přes nohu. Její krátká sukně se jí ještě o nějaký kousek vyhrne a odhalí tak větší kousek jejích nahých nohou.

Všichni cítíme, že schůze nebude nijak příjemná. Jerome má jednu ze svých špatných nálad. „Georgino, díky za zajištění místa,“ odkašle si. Na svém tmavě modrém saku si odepne knoflíky a jako správný šéf se uvelebí v kancelářském křesle s rukama spojenýma v klíně. „Váš Pán jsem JÁ! Nikdo jiný! Když vyvstane nějaký problém, nebo přijdete na něco týkající se našeho území, kam půjdete? Hughu?“ Skřet v pohovce se zavrtí a ještě více se přikrčí, jako by ho pohovka měla pohltit a zakrýt před výslechem.

„Samozřejmě za tebou, Jerome!“

„Správně!“ usměje se ďábelským úsměvem a svůj pohled z Hugha přesune na Romana a následně na mě. Přistihnu se přitom, že má reakce je stejná jako skřeta. Své tělo jsem ještě více zaryla do židle, ve které jsem seděla.

„Boha jeho,“ zakleje Georgina. „Co jste vy tři zase provedli?“ Zadívá se Romanovi po své levici do očí.

Namísto něj odpověděl Jerome: „Tady ta trojka se pustila do svého vlastního vyšetřování. Vstoupila na cizí území bez mého povolení a naivně si myslela, že je nikdo neuvidí a k nikomu se nic nedostane. A střetla se s tím hnusným, špionážním skřetem Jedem.“ Postaví se, přejde místností a zastaví se před gaučem. „Příště, až budete mít podezření – ne! Až budete vědět jistě a budete mít důkazy o tom, že je na našem území někdo, kdo zde nemá co pohledávat, půjdete to nahlásit mně! Jasný?!“

„Ano,“ zazní místností jednohlasně. Já jsem to věděla, řeknu pohledem Romanovi, když se na něho otočím skrz rameno. Jerome se otočí a zamíří zpět na křeslo za psacím stolem, kde zaujme svoji předchozí pozici.

„Jinak jsem vámi získanou teorii prověřil. Mluvil jsem s nadřízeným daného území a podezřelý z porušení Podzemního územního kodexu je již potrestán.“ Takže se nám to podařilo. Má intuice byla správná. V hlavě mi však visí jedna otázka. Tu však nestihnu vyslovit, protože mě předběhne Roman.

„Takže je tím pádem vše v pořádku. Sjel jsi nás jako malé děti. Utěšil sis své ego a můžeme to tady ukončit a jít domů.“ Zvedá se z gauče.

„Jak to, že mě oslovil mým pravým jménem a v ten večer jsem ho zahlédla pouze já?“ Roman se zarazí a posadí se zpátky na své místo. Všichni čekáme na to, co Jerome odpoví. Hlavně já. Dívám se mu do očí a snažím se rozpoznat, na co asi tak zrovna teď myslí. Jeho odpověď totiž není vyslovena hned a to se u něho stává málokdy. Zrakem přejede mé tři přátele na pohovce. Nepodívám se stejným směrem jako on. Dívám se pouze na něho. „O něco tady jde. O co! Mám pocit, že mi chybí informace. Jerome.“

„Summer, jsi tady nová, úžasná, sexy sukuba. Sakra, po pár měsících se vyrovnáš Georgině. Je jasné, že se o tobě mluví i v jiných městech.“ Vysvětlení nedostanu od Jeroma, nýbrž od jeho syna. Slovo sexy a úžasná bylo z jeho úst jako rajská hudba pro mé uši.

„Přesně tak. Prostě drby. Ty se šíří rychle,“ zašklebí se na něho. „Vy tři můžete jít. Summer,“ podívá se na mě, „s tebou chci ještě mluvit.“ Hugh a Georgina se zvednou a zamíří ke dveřím, kde čekají, až se k nim připojí i Roman. Ten se na svého tátu dívá tak, jako by mu chtěl říct, že on teda nikam nejde a nenechá mě jemu napospas. Bohužel, tady teď není jako jeho syn a už vůbec ne jako můj přítel. To ani ve skutečnosti není. Nakonec se z gauče zvedne i on a přidá se k dvojici u dveří. Jakmile za nimi zaklapnou dveře, Jeromeho pohled se zabodne do mé maličkosti a já čekám, co proti ní bude vzneseno. „Summer, práci sukuby plníš dobře. To všichni víme. Ale v poslední době, jsem u tebe zaznamenal menší výkonnost a poznám to i na tobě samotné. Udělala jsi dvě rychlé přeměny za sebou a už jsi ztratila své oslnivé kouzlo, díky kterému máš lákat muže do své náruče. Abych tak slušně řekl. Od teď budu chtít, aby sis roli sukuby plnila minimálně čtyřikrát do týdně.“ Chci něco namítnout, ale nakonec si to rozmyslím.

„Dobře. Máš pravdu,“ odpovím mu poslušně, ale v hlavě se mi rojí stovky slov, které bych mu nejraději řekla namísto toho, abych s ním souhlasila. Stoupne si ze židle a já se cítím jako bych měřila o polovinu méně. Zapne si knoflíky u saka a upraví si kravatu.

„Na všechny schůzky tě doprovodí Roman.“ Vloží si ruce do kapes u kalhot. „Budu se snažit, abys měla většinu schůzek po škole a o víkendech. Aby ti to moc nenarušovalo tvoje studium a obyčejný život, který nevím, proč si chceš nadále udržovat. Ale respektuji to.“

„Děkuji,“ stihnu mu odpovědět, než odletí a já zůstanu v tiché, tmavé místnosti sama. Obyčejný život? Myslí ten život, který jsem měla těch jednadvacet let, než mě zrovna oni všichni přepadli a zavalili mě tímhle novým, šíleným životem? Už si ani nepamatuji, jaké to je mít obyčejný život. Ve škole jsem pozadu, to jsem nikdy nebyla. Vždy jsem byla řádná studentka. Na brigádu chodím minimálně. S kamarádkami jsem nebyla venku ani nepamatuji. Teď mi to všechno ještě stíží a omezí ještě více. Paráda.

„Už je pryč?“ zeptá se ode dveří Georgina.

„Jo!“

„Chceš hodit domů? Mám tady auto.“

„To budeš hodná.“ Zvednu se ze židle a zamířím za ní ke dveřím, které mi podrží otevřené.

Autor: Dejny, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek New secret life 18. kapitola: