OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nístějské tajemství Kapitola 1.

04.11.2014 (12:00) • Elizor • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 651×

Kapitola 1. Návrat domů

Temné mraky se převalovaly nad údolím řeky Jizery. Hrozící déšť ji přinutil opět pobídnout koně v cval. Své pronásledovatele setřásla již dávno. Teď ji k spěchu nutí jen hrozba deště, ale již je blízko. Za dalším zákrutem řeky už uvidí střechu věže a za hodinu, či ještě dříve, vstoupí do brány.

Z myšlenek na domov ji vytrhlo tiché zabroukání. Na chvíli zastavila koně, jen aby zkontrolovala malé dítě, které spalo v šátku na její hrudi. Nebyla jeho matkou, jen plnila její přání. Přání umírající ženy svého bratra.

Opět popohnala koně. Jakmile se před ní zjevila věž rodné Nístějky, z nebe se spustily první kapky. Teď již koně nešetřila a zanedlouho sesedla na nádvoří.

V otevřených dveřích paláce stál mladý muž. Byl jí až nápadně podobný. Štíhlá vysoká postava oblečená v rytířské suknici. Černé vlasy po ramena mu rámovaly obličej s ostře řezanými rysy. Dominantou jeho tváře však byly jeho oči, v nichž plál plamen vlčího ohně. Byl to sám hradní pán, její bratr.

Proběhla k němu záclonou z deště. Obřadně ji políbil na čelo a vstoupili společně do přijímacího sálu. Dívka mu podala dítě do náruče a pravila: „Nenesu ti zrovna dobré zprávy, můj pane a bratře.“

Odmlčela se, ani on nic neříkal, jen si dítě prohlížel. Teprve za drahnou chvíli se na ni podíval: „Je to chlapec?“

Věděla, že ho odpověď zklame, ale nemohla lhát, ne v tak důležité věci: „Ne, můj pane!“

„Tak jsi tedy dívka,“ promluvil k dítěti. Vzápětí od dítěte odvrátil zrak. „A Helena, kde je?“

Promáčená dívka teď stála u krbu, v němž plápolal oheň. Při té otázce sebou trhla, jako když si člověk vzpomene na zlý sen. Otočila se k němu čelem: „Je mi to líto, Viktore, nezvládla to.“

V očích Viktora von Wolf, pána na Nístějce, se objevily slzy. Jeho sestra ho nikdy dříve neviděla plakat, a to ani v dětství ne. Neměla ani tušení, jak moc svou ženu miluje, vždy si myslela, že sňatek s Helenou von Fuchs byl jen politický tah.

Trvalo jen pár minut, než Viktor nabyl ztracené rovnováhy. Poté zavolal chůvu, které předal své dítě se slovy: „Toto je má jediná dědička Helena von Wolf, paní na Nístějce, nakrmte ji a postarejte se o ni. Přijdu se na ni podívat.“

„Zajisté, pane, spolehněte se,“ pronesla chůva a odešla.

Viktor se nyní opět obrátil ke své sestře. Ta by v danou chvíli ocenila, kdyby ji poslal převléknout do suchých šatů, ale moc dobře věděla, že to se nikdy nestane. Viktor von Wolf možná miloval svou ženu, a teď nejspíš i své jediné dítě, ale ke své sestře nikdy moc vřelý nebyl. Vlastně nebyl vřelý k nikomu ze své rodiny, pokud se za vřelé chování nepovažuje namáčení do vřelé smoly. Stát se hlavou rodiny von Wolf, a potažmo i vůdcem Nístějské smečky, stálo Viktora nemalé úsilí, a tomuto cíli padlo za oběť široké příbuzenstvo. Nyní už Viktorovi zbývala jen jeho sestra, a i tu by bez váhání zabil, kdyby to bylo nutné, ona to moc dobře věděla, a proto se zavázala k tomu, že mu bude sloužit. Proto tu teď stojí v mokrých hadrech a čeká, co jí řekne.

„Blíží se úplněk, Mariano!“

„Já vím, Viktore.“ Nebyla si jistá, na co tím bratr naráží.

„Poslední úplněk před tvými jednadvacátými narozeninami,“ odmlčel se. Snad čekal, že mu něco odpoví, ale byla na to příliš zmatená. Viktor se na ni zkoumavě zahleděl a pak to přišlo: „Nejvyšší čas najít ti ženicha, sestřičko!“

Autor: Elizor, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nístějské tajemství Kapitola 1.: