OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » No more princess, no more innocent 1.díl

01.02.2010 (19:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1130×

Stál před Wilsonovou univerzitou a chvíli zvažoval co tady vlastně dělá. Tato proslulá univerzita nebyla místo, kde by toužil strávit nějakou dobu. Svoji hoperskou čapku musel vyměnit za vzorný „rozcuch“ vytahané džíny za obyčejné kalhoty a potisklé triko za košili a přes ni měl ležérně přehozené sako.

Znovu pohlédl do papírů a podíval se ke koleji, na které měl bydlet. Byl tady. Teď už nemohl couvnout. Popadl svoji sportovní tašku a vydal se ke dveřím koleje. Ještě se musel nahlásit.

Přišel k postarší ženě, která seděla za stolke, obsypaná spoustou papírů a něco bušila do počítače. Bojoval s nutkáním ji říct, že do té klávesnice tolik mlátit nemusí, ale rozmyslel si to.

Raději pozdravil a ukázal jí svoje papíry a průkazku.

„Caleb Hopkins?“

„Ano.“
„Budete mít pokoj číslo 216. Bohužel nastupujete v polovině semestru, takže nebudete mít žádného spolubydlícího. Všichni už byli rozděleni.“
„To nevadí.“
„Dobře. Tak pěkný pobyt na Wilsonově univerzitě.“
„Děkuji...“ Caleb se pokusil o falešný úsměv a rozešel se ke svému pokoji. „Když to rychle vyřeším, tak se tu dlouho nezdržím...“ pomyslel si a stále šel dlouhou chodbou.

Konečně našel dveře s číslem 216 a odemknul si. K pokoji byla připojená koupelna, což mu docela vyhovovalo.

Roplácnul se na velké posteli a chvíli váhal jestli se má ještě hýbat. Nejraději by se prospal, ale potom vytáhnul mobil. Zdálo se mu, že ty hodiny musí jít špatně, protože podle tohoto mu za 15 minut začínala první přednáška. Nejraději by ji vynechal, ale to by na něj asi nevrhlo moc dobré světlo.

S trochou sebe přemáhání se postavil a popadl tašku s notebookem a ostatními potřebnými věci a znovu se vydal hledat další z místností, ve kterých stráví dalších pár dní.

Překvapilo ho kolik lidí se v této univerzitě nachází. Všude bylo téměř přeplněno a snad z každé velké chodby se táhly tucty malých, ve kterých by se člověk ztratil a jemu se to párkrát podařilo. K čemu mu byl plánek budovy, když byl k ničemu. Stále se musel vyptávat na cestu a už si připadal jako naprostý idiot, když podle instrukcí měl přijít k dané posluchárně, ale místo toho tu byla jen chodba na jejímž konci byl východ na zahradu.

„Do háje...“ musel se otočit a znovu se vrátit a potom se zeptat. Narazil na dívku s čokoládově hnědými vlasy, která vypadala, že by se tu mohla vyznat.

„Ahoj, prosímtě mohla bys mi poradit?“ dívka na něj překvapeně pohlédla.

„Jo jasně...“ měla tichý hlas a zdál se být značně roztomilým.

„Jsem tu nový a nemůžu najít učebnu pana Thomsona?“

„Ale to jsi úplně špatně...“
„Já jsem se už několikrát ptal a nasměřovali mě sem.“
„Moc lidí se tu nevyzná dobře.“

„Aha... mohla by jsi mi pomoct?“

„Jasně.“ potom její pohled na mapku v jeho ruce. „Můžu?“ drobnou snědší rukou ukázala k papíru, který měl nutkání už několikrát zmuchlat, roztrhat a následně vyhodit do koše.

„Jo.“ podal jí ten cár papíru a ona za hlasitého šramocení papíru o sebe roztáhla.

„My jsme teď tady...“ prst zabodla do místa nalevo v mapě, ale Calebovito moc neřeklo. „A ty se chceš dostat...“ chvíli kroužila ukazováčkem přes mapku a nakonec zabodla prst úplně vpravo. „Sem.“

„Zatraceně... to nemůžu nikdy najít...“

„Máš štěstí... můžu tě tam zavést. Mám přednášku o chodbu dál.“
„Vážně?“
„Jo.“

„Děkuji!“ Calebovi spadl velký kámen ze srdce. „Jsi moje poslední záchrana.“

„Tak to bychom si měli pohnout, protože už moc času nemáme...“ milé se usmála a vydala se rychlými krůčky chodbou.

Byla malého vzrůstu a snědší pleti. Vlasy se jí na ramenech lehce vlnily a na čele měla postupně sestříhanou ofinu. Oči měla skoro jantarově žluté a vypadala opravdu přátelsky.

„Ani jsem se nepředstavil...“ uvědomil si najednou Caleb, když tak mlčky šel vedle ní a na chvíli zastavil. „Jsem Caleb.“ natáhl k ní ruku.

„Anna...“

„Těší mě.“

„Mě taky...“ znovu se dali do pohybu.

„Ty jsi sem přestoupil?“ zajímala se.

„Jo...“
„A můžu se zeptat proč?“

„Protože byl čas na změnu...“

Anna na něj překvapeně pohlédla.
„Aby ses dostal sem, tak jsi už předtím musel studovat na nějaké vyhlášené univerzitě Cambridge? Oxford?“

„Cambridge...“ řekl váhavě a přemýšlel co v těch papírech vlastně má. Jo, asi tam měl Cambridge. To je jedno čert vem nějaký jméno.

„Cambridge?“ dívka vykulila oči. „To myslíš vážně? Ty jsi šel z Cambridge sem?!“

„Změna je život...“

„Ty jsi kvůli změně života šel sem?“
„No vlastně se mi tam nezamlouvaly přednášky...“
„A tady jo?“
„To teprve zjistím. Jdu na svoji první tady a mám pocit, že ji nestinu!“ podíval se na mobil. Zbývalo mu pět minut a moc šancí, že by to stihnul včas si nedával.

„Stihneš to. Tady... mám přednášku já...“ ukázala do chodby. „A ty ji máš pořád rovně a do prava...“

když si všimla jeho nechápavého pohledu tak vzdychla.

„Zavedu tě tam. Mám ještě čas.“

„Děkuju. Já vážně nevím co bych bez tebe dělal. Máš u mě kafe.“

„Tak to beru. Jdeme...“ dívka ho dovedla až k posluchárně, kde opravdu bylo jméno: Patrick Thomson.

„Ještě jednou díky.“
„Jestli mi budeš děkovat ještě chvíli, tak tu přednášku doopravdy nestihneš!“ Anna už se otáčela a mířila k odchodu, když ještě zavolal: „Dík!“

Potom vešel dovnitř. Bylo to tu vážně velké a vevnitř už byl slyšet zuřivý šepot a štěbetání žáků. Když se jen tak rozhlížel a hledal učitele, tak si všimnul menší skupinky holek vcházející hned za ním, ale moc si jich nevšímal, protože postřehl jejich profesora.

„Dobrý den...“ pozdravil zdvořile.

„Vás neznám vy budete Caleb... Caleb...“ nahlédl do svých papírů na stole. „Hopkins?“
„Ano, to jsem já.“
„Dobře. Takže můžete se usadit ve třetí řadě hned zkraje. Nikdo tam nesedává.“
„Dobře...“ Caleb už se měl k odchodu, když ho Patrick zastavil.
„A mladý muži, mohl byste mi prozradit čemu se věnujete nejraději v Dějinách umění?“
„Dějinách umění?“ zeptal se zaraženě Caleb.

„Ano. Dějiny umění... můj předmět...“
„Promiňte, já jen jsem ještě trochu mimo z této univerzity... Před chvílí jsem přišel a už jsem se stihnul ztratit.“
„Toje pochopitelné. Tak co odpověď na moji otázku?“
Caleba zalilo horko jak mu tohle mohl Michael udělat? Chápal, že aby ho dostal na tuhle školu, tak ho musel přihlásit na volné přednášky, ale Dějiný umění? Nezbláznil se?

„No... vítě Dějiny umění mi přijdou celkově zajímavé, ale nejraději... asi nejraději... to se těžce specifikuje... asi Shakespeare?“

„Zajímavé... takže drama... Jinak skvělá diplomatická odpověď s tou těžkou specifikací. Řeším podobný problém. Budete se mi zamlouvat Calebe...“ Caleb cítil jak mu hoří tváře, když profesor ještě stále něco mluvil, ale moc ho nevnímal, protože za sebou zaslechl nějaký holčičí hlas.

„Víte kdo to je? On je tu noví?“
„Já nevím. Ještě jsem ho tu neviděla!“

„Určitě bude nový!“

Pomaličku se otočil a uviděl hlouček dívek, které vešli za ním. Teď tři z nich stáli otočené, tak že ho pozorovali a zbylé je jen poslouchali.

„Určitě sem chodí už dlouho, ale vy z toho jen děláte zbytečnou vědu!“ ozvala se černovláska, která se taky otočila.

Caleb si je opatrně prohlížel, ale pohled mu zůstal vyset na blondýnce, která byla pořád otočená zády. Vlasy měla volně rozpuštěné a splývající po zádech.

„To se mi snad zdá...“ vyhrknul v duchu Caleb. „Ale no tak může to být kdokoli... ještě si trhneš trapas jestli se okamžitě neuklidníš. Nesmíš na sebe strhávat pozornost.“

„Podívej se na něj... je to kus!“
„Dobře...“ blondýnka se rezignovaně otočila a oči se jí rozšířily prvně šokem a potom překvapením. V Calebově případě nastalo to samé.

„To není možné...“ pošeptal.

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek No more princess, no more innocent 1.díl: