Nový život - 2. kapitola - Reakce • OurStories.cz ~ naše povídky

Ze začátku bych se chtěla omluvit, je to vcelku krátké, jenže dějově by se mi to dál nehodilo. Doufám, že se na mě kvůli tomu nebudete moc zlobit. Ať se vám líbí.
PS: Četla jsem to po sobě asi stokrát, tak doufám, že tam není moc chyb.

24.04.2012 (10:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 418×

„Bude se zlobit až zjistí pravdu,“ řekl otec zlomeně.

Rozhodla jsem se, že teď je ta pravá chvíle vejít do místnosti. „Jakou pravdu?“ otázala jsem se klidným a vyrovnaným hlasem. Tedy, alespoň jsem doufala, že tak zní. Oba se na mě překvapeně otočili, táta trochu vyděšeně.

„Řekni jí to. Teď už nemá cenu nic zatajovat.“ Pobídla ho Emma. „Já…“ začal.

„Ano?“ snažila jsem se ho trochu povzbudit. Ale asi to moc nepomáhalo.

„Jsi adoptovaná."

„Jsi adoptovaná. Teda ne úplně. Vlastně… Eh… Víš, já vážně nejsem dobrý vypravěč,“ zoufale si povzdechl otec. „Bylo to dvacátého srpna. Tehdy tu ještě byla i Amanda, vaše matka. Byl už skoro večer, když k našemu statku přiklopýtal očividně zraněný muž s dítětem v ruce. Měl vysokou horečku, blouznil. Am tě odnesla do pokoje, spala jsi. Pak jsme se společně postarali o toho chlapa. Mluvil. Dodnes si pamatuji, co říkal: Dost daleko… Tady nenajdou… Škoda… Stejně se jednou dozví… Nepovedlo se… Selhal jsem… O dva dny později umřel. Starali jsme se o tebe, jenže nikdo nehledal maličkou rozkošnou holčičku přikrytou dečkou na které bylo vyšito jméno Alex. Tak jsme si tě rozhodli nechat. Prohlásili jsme tě za svou. A protože se nám nelíbilo tvoje jméno, znělo moc vznešeně, přejmenovali jsme tě na Caroline. Jmenovala se tak moje babička,“ váhavě dokončil celý příběh a podíval se na mě. Byla jsem zmatená. Fajn, jsem adoptovaná, to nic nezname... Já jsem adoptovaná! Můj otec vlastně není můj otec!

„Celý život jsem žila ve lži,“ zamumlala jsem si pro sebe a chtě nechtě mi začaly téct slzy. „Proč jste mi to neřekli dřív? Tak PROČ?!“

„To přece není možné. Ne, ne, je to jen zlý sen,“ uklidňovala jsem se v duchu.

„Není. Je to krutá pravda a ty to víš. Nikdy sis nevšimla těch rozdílů? Tolik se od sebe lišíte.“

„To není pravda!“

„Ale je. Oni, všichni mají tmavé vlasy a hnědé oči, je to tradice rodiny. A ty? Zelenooká blondýna! Prostě si to přiznej.“

„Zmlkni už,“ pronesla jsem zoufale. „Pořád je to moje rodina.“

„Vychovali tě, to je vše. A lhali ti,“ připomnělo mi moje druhé, to zlejší, já.

„Nech mě na pokoji,“ Už jsem neměla sílu mu oponovat.

„Už jsem řekla, co jsem chtěla. Jdu. Je to na tobě. Jak se rozhodneš?“ Konečně.

Uvědomila jsem si, že stále stojím v místnosti a táta… „Táta?“

„No a jak mu mám říkat? Strejda Riley? A mlč už, prosím.“

„No jo, pořád.“

Takže… co že jsem si to uvědomila? Aha, že stále stojím v místnosti a strejda Riley s nevlastní sestrou čekají na moji reakci. Co ji na to mám asi tak říct. Jo, vůbec mi nevadí, že jste přede mnou celých sedmnáct let zatajovali pravdu? Tohle čekají? Jsem zmatená, nevím co si mám myslet, co dělat.

„Musím jít,“ vyhrkla jsem najednou a rozběhla se ke stájím. Musím odjet, aspoň na chvíli. Všechno si v klidu nechat projít hlavou, strávit to. A kde jinde by to šlo, když ne v lese?

***

„Artexi, co mám dělat, hmm? Já, nedokázala bych je opustit, stále je to moje milovaná rodina. Částečně chápu jejich důvody tajit to všechno, ale přesto… je to jako zrada víš? Já jim věřila a oni mi lhali. Bolí to.“

Super. Mluvím s koněm, sama, v lese. Asi mi hráblo. Najednou mi to došlo: „Caroline nikdy neexistovala, jen Alex,“ zašeptala jsem. Artie do mě žduchnul, jakoby mě chtěl utěšit. „A ty mi asi neporadíš co,“ zeptala jsem se ho nadějně. Zdá se mi to, nebo ten kůň vážně pobaveně kroutil hlavou?

Hmm, měla bych se vrátit, určitě budou mít starost. Jenže… Ne už žádné přemýšlení, dneska už ho bylo dost. Sice budu potřebovat trochu času a určitě to doma nebude úplně stejné, ale budu se svým tátou (ano tátou, a žádný připomínky) a Emmou. Je rozhodnuto.

***

Opatrně jsem našlapovala. Nechci je probudit, pokud spí. „Myslíš, že se vrátí,“ ozvalo se z kuchyně. „Já nevím.“

„Zato já vím,“ řekla jsem.

„Caroline,“ vykřikla Emma a nadšeně mě objala.

„Alex,“ opravila jsem ji. Udiveně se na mě podívala a pak se zlehka usmála. Zlehka jsem se vymanila z jejího objetí a přešla k otci. „Omlouvám se,“ zamumlala jsem. Překvapeně jsem zjistila, že mi nenadává, prostě mě objal. Zůstali jsme takhle ještě chvíli, než jsem se odtáhla a řekla: „Ten útěk mě vyčerpal, půjdu si lehnout.“ Oba jen chápavě přikývli. Tohle byl dlouhý den.

Doufám, že se vám další kapitolka líbila. Prosila bych o kritiku. Přijímám i negativní. :D Chtěla bych moc vědět jestli má cenu pokračovat.

Omlouvám se, všem co tenhle blud čtou, dlouho nepřibude další díl. Mám toho teď hrozně moc ve škole, navíc můj počítač chce očividně do důchodu a dává to dost najevo. Slibuju, že jakmile budu mít čas, pustím se do toho. :)

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování