OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Obviněná - 15. kapitola

13.07.2013 (19:00) • Veru177 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 755×

Vzbudil mě šílený, uši rvoucí zvuk. Po vzpamatování se z šoku mi došlo, že je to kašel. Amy stála opřená o linku a hřměla, jako by si chtěla vykašlat plíce.

Když si všimla mého zděšeného pohledu, omluvně se usmála.

„To mám z těch cigaret,“ zamumlala chraplavě, já ale věděl, že se od čtrnácti cigaret ani nedotkla, „sorry.“

S hrnkem v ruce si sedla na kraj postele. Vykašlal jsem se na spánek a pořádně si ji prohlédl. Vypadala líp než včera, ale pořád byla pobledlá a oblečení na ní viselo. Běhal mi z toho mráz po zádech.

„Dobrý?“ vypadlo ze mě přihlouple. Rázně přikývla.

„To víš, že jo. Kafe?“

Přijal jsem její nabídku a cucl si z hrnku. Káva byla neskutečně sladká, s kapkou mléka a s lógrem. Přesně, jak to mám rád.

„Díky,“ hlesl jsem vděčně. Amy na rtech vydolovala slabý úsměv a s pohledem upřeným do země se objala pažemi.

„Danny,“ zašeptala sklesle, „nemám ani tucha, co budem dělat.“

Já na tom byl stejně.

„Asi to hold budeme muset nechat na profících,“ řekl jsem.

Zašklebila se. „Novodobí Bonnie a Clyde jsou lepší!“

Oba jsme se na sebe křenili, dokud Amy s vykviknutím nevyskočila, když se jí rozvibroval mobil na stole.

„Ježiš, kdo zas otravuje,“ brumlala si pod nosem. Vzala mobil a odkráčela do koupelny.

Se zasténáním jsem se pokoušel vyhrabat z postele. Nelíbilo se mi, že bych měl osud Paige nechat na poldech, ale po našem selhání jsme žádnou jinou stopu neměli, a tím pádem nám nic jiného nezbývalo. A to mě hrozně štvalo.

Amy se objevila na chodbě, když jsem zapínal počítač.

„Já – půjdu,“ zaškřehotala slabě, až jsem se na ni překvapeně podíval. Celá roztěkaná něco zamumlala, a než jsem stihl říct popel, vyplula ze dveří.

Co to, sakra…?

Zavrtěl jsem hlavou. Ženský prostě pochopit nejde.

Pohled mi padl na kousek látky, zastrčený v gauči. Při bližším zkoumání mi došlo, že je to šátek, bez kterého Amy neudělala ani krok. Při tom spěchu, se kterým odtud vypadla, ho tu zapomněla.

Byl svítivě žlutý, s různobarevnými skvrnami, a já si mimoděk pomyslet, že Paige by si s ním ani neutřela nos. Nesnášela všechny razící barvy.

S povzdechem jsem si kecl na postel a byl rozhodnutý se mučit vzpomínkami na ni.

„Nee, v žádným případě. Nebudu se znovu dívat na Deník Bridget Jonesové!“ urputně jsem vrtěl hlavou. Paige zahrabala prsty v misce popcornu.

„Klidně, nenutím tě. Máme širokou nabídku. Tak co třeba…“ Naoko se zamyslela. „Kluk od vedle? Láska přes internet? Ne! Už vím!“ zajiskřily jí oči a já se připravoval na nejhorší. „Stmívání!“

Moje tušení se potvrdilo. Vytrhl jsem jí popcorn z rukou, povalil ji na záda a začal ji lechtat. Hýkala smíchy a bránila se jako o život. Nehodlal jsem se vzdát, dokud mě ale nedrápla nehty do paže tak silně, až mi rozryla kůži. Afektovaně jsem zaskučel, i když pravda, docela to bolelo.

„Umírám!“ zavyl jsem a padl na ni celou vahou. Zalapala po dechu.

„Ty seš vůl! Vždyť vážíš skoro dvě stě kilo! Vstávej!“ bušila mě pěstmi do zad a nepřestávala se smát. Přitiskl jsem jí rty na krk a do kůže jí zašeptal: „Zasadíš mi poslední ránu tím, že mi pustíš nějaký horor pro náctileté?“

Rukou mi přejela po zádech, kde mě ještě před vteřinou mlátila jako divá.

„Promiň, Danečku,“ zapředla až moc sladce, že jsem jen těžce zadržoval smích. „Pustíme si něco hezkého a míň nebezpečného…“ Dala mi pusu na tvář. „Co třeba Kouzelná romance?“

Znovu se rozchechtala a já neměl jinou možnost, než se k ní přidat.

Jak rád bych se teď s Paige podíval na Deník Bridget Jonesový…

Zírání do blba mi moc dlouho nevydrželo. Potřeboval jsem na čerstvý vzduch. Neměl jsem páru, co na tom lidí vidí, ale možná mi to pomůže.

Nepomohlo. Takže se nezařadím ke kupě filmových týpků, kteří měli po procházce na vzduchu jasnější mysl.

Chodil jsem po městě tam a zpátky jako zasekaný robot, aniž bych cítil nějakou změnu. Akorát mi byla zima a potřeboval jsem na záchod.

Vlezl jsem do první hospody, na kterou jsem narazil, objednal si pivo a zašel si vyprázdnit močák. Když jsem se vracel, nějak jsem vlezl do blbých dveří. Zmateně jsem se zamračil na zaprášenou ulici, kde jsem vylezl. Všude samý popelnice, špína a krysy. Už jsem se otáčel k odchodu, když mi v hlavě blikla žárovka. Vždyť já jsem tu už byl!

Na stejným místě byla Paige po koncertě zapařit, na stejným místě našla polomrtvýho chlápka a na tom stejným místě jsme s Amy před několika týdny vedli vyšetřování. Taky na tomhle místě viděla nějakýho chlapa. Já zas viděl žebřík na střechu.

Náhoda? Osud? Blbý oči? Ať už mě tam zavedlo cokoliv, byl jsem rozhodnutý to pořádně prozkoumat.

Vykašlal jsem se na objednaný pivo a udělal dva kroky do uličky. Uviděl jsem, co jsem čekal.

Žebřík po celé délce budovy, začínající asi metr nad zemí. Měřil jsem si ho pohledem. Ať už to byl jakkoliv blbej nápad, zavěsil jsem se na něj, omámený nesmyslným adrenalinem.

Srdce mi prudce bušilo do hrudi, jako by mě od toho nápadu chtělo odradit, já si toho ale nevšímal. Věděl jsem, že tam něco najdu. Intuice mi říkala, že něco tam bude.

A taky bylo.

Plno nesmyslných kravin. Po celé délce střechy se válely krabice, prkna i různé bunkry.

Pobouřeně jsem zafuněl. Skvělý.

Už jsem se otáčel k odchodu, přece jenom jsem nechtěl být načapanej v nějakým doupěti bezdomovců, pak jsem si ale všiml pohybu.

Dřív než mohl můj adrenalinem prosycený mozek zareagovat, vystřelil z jedné hromady šrotu chlap. Do očí mě uhodilo oslepující stříbrné světlo a já si s hrůzou uvědomil, že je to ostří nože.

Který mě vteřinu na to tlačil do krku. Chtěl jsem se po něm ohnat, bylo ale pozdě.

„Tak, nebudeme dělat žádný blbost, viď, že ne?“

A sakra.

Autor: Veru177 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Obviněná - 15. kapitola: