OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Obviněná - 4. kapitola

05.06.2013 (17:00) • Veru177 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 860×

Sehnal jsem jí právníka. Staršího, se zkušenostma. Drahýho. Ale to mi bylo jedno.

„Nevypadá to pro ni dobře,“ opakoval pořád dokola, jako by měl naprogramovanou jen tuhle větu.

„Ale vždyť nemaj žádný důkazy!“ vybuchl jsem naštvaně, zatímco lidé v restauraci se na nás pohoršeně otáčeli.

„Uklidněte se, pane Sheehane,“ řekl důrazně a vytáhl z aktovky nějaké papíry. „Žádné přímé důkazy sice nemají, ale ani žádného jiného podezřelého,“ snažil se mi vysvětlit.

„Takže to nemaj na koho hodit,“ prsknul jsem.

„Slečna Millerová byla nalezena u mrtvoly, od krve. Nikdo jí nemůže dosvědčit, že si na chvíli neodskočila a…“ a zabila člověka? „Bylo tam příliš mnoho lidí,“ dodal.

Šílel jsem. Vypadalo to, jako bych nemohl udělat nic, abych jí pomohl. Mohl jsem jenom sedět a doufat, že všechno dobře skončí.

„Musíme doufat, že se ten muž brzo probudí,“ řekl advokát, jako by mi četl myšlenky. A mě najednou polil pocit hrůzy. Co když se neprobere?

Vyslovil jsem svou myšlenku nahlas. Taky se netvářil zrovna kladně.

„Pokud se neprobere… Obávám se, že toho nebude moc, co bych pro vás mohl udělat…“

Zaklapl aktovku, lehce kývl hlavou a odešel. Placení obědu nechal na mně.

Dal jsem si hlavu do dlaní. Jak tohle skončí?

Zašel jsem si do hospody. Bylo mi jasný, že opilej se Paige budu hodit asi tak jako mně doma všechny řasenky, rtěnky a pudřenky, a proto jsem si dal jen pár piv.

Ale i tak jsem měl trochu problém udržet rovnováhu, když jsem se loudal po chodbě ke dveřím od garsonky. A taky mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, kdo u nich sedí opřený o zeď.

„Amy?“ vypadlo ze mě přihlouple. Blondýnka se plynule postavila.

„No nazdar,“ byla její odpověď. Zkoumavě mě přejížděla pohledem, zatímco já jsem se snažil vylovit klíče z kapsy. „Slyšela jsem, co se stalo. Mrzí mě to.“

Nebyl jsem si jistý, jestli pak ještě něco dodala, protože mi klíče vypadly z rukou, s třískotem dopadly na zem a mně ten hluk otřásl celou hlavou. Zasyčel jsem. Auvajs.

„Pojď dovnitř,“ zaskuhral jsem. O zbytek se postarala ona. Otevřela dveře, procpala mě nimi, pak je zavřela a zamkla a vlekla mě několik kroků k posteli. Tam mě pustila a nechala prásknout sebou do tvrdé matrace.

„Au,“ zamumlal jsem nepřítomně. V hlavě mi bzučelo. Sakra, vždyť jsem měl jen pár piv…

„Jak je na tom Paige?“ ozvala se znova modroočka. Nevšiml jsem si, kam si sedla, jestli si odložila, vzala čaj nebo cokoliv jinýho. Bylo mi to jedno.

„Líp než já,“ přiznal jsem tiše.

Amy si povzdechla. „Je normální, že jsi z toho vedle. Tvoje přítelkyně je nařčená z vraždy, to člověkem otřese…“

Posadil jsem se. Trochu prudčeji, než jsem měl v úmyslu, ale udržel jsem obsah žaludku tam, kde má být.

„Jenže to Paige je ve vězení,“ vyhrkl jsem trochu zoufale. „To ona je tam zavřená s tím, že jí každý háže na hlavu, že je vražedkyně. Jak asi musí být jí?! A já se tady hroutím! Nemám žádný právo se hroutit, když ona…!“

Můj hysterický záchvat přerušily zvratky, které se mi řinuly z úst.

Super. Tak těch piv asi bylo více…

Amy zůstala. Pomohla mi vysvléct se ze zpocených hadrů, uklidila spoušť na zemi a pak se vyspala na gauči. Nezáviděl jsem jí.

Zdálo se mi o Paige.

Druhý den ráno jsem byl zmatený a lehce dezorientovaný. Můj kocovinou nasáklý mozeček musel zpracovat, že to nebyla jenom noční můra, že Paige je opravdu ve vězení a na mně je, abych se dal do pořádku a byl jí oporou. A že mám na gauči polonahou blondýnu.

Ze srdce mi spadl obrovský balvan, když mi došlo, že je to Amy, kamarádka z dětství. Několik šílených vteřin jsem se bál, že jsem v opilosti udělal nějakou blbost.

„Dobrý ráno,“ protáhla unaveně se zavřenýma očima a zůstala ležet rozpláclá na pohovce.

„Promiň, že ses musela mačkat na gauči. Já…“ zakoktal jsem se. Co to mám za způsoby?!

„To je dobrý,“ zívla a otevřela jedno oko. „Já jsem se ti tu vecpala, já jsem se vyspala na gauči.“

Šel jsem se oblíct. Teda, deset minut jsem se pokoušel najít nějaké čisté oblečení, pak jsem ho na sebe natáhl a pak mě překvapila příjemná vůně, která se linula po celé garsonce.

Vydal jsem se za ní jako ztracené štěně se slinama kolem pusy.

„Hemenex,“ usmála se Amy. Sledoval jsem, jak mi nandala na talíř.

Poslední dva dny jsem nejedl nic víc než pizzu, hranolky a hamburgery, proto jsem se na to vrhl jako hladový vlk.

Amy mě pozorovala s vážným výrazem. Znervózňovalo mě to.

„Co je?“ řekl jsem s plnou pusou a na stůl přede mě vyprsknul kousek vajíčka. Amy dala oči v sloup.

„Jen tak přemýšlím… Nechceš mi říct… co se stalo?“

Nechtěl jsem. Nechtěl jsem to rozmazávat. Paige bude stejně za chvíli pryč. Dostane se ven a z tohohle období budeme mít jen špatné vzpomínky. Ale zapomeneme. A všechno bude zase v pořádku.

„Já... em….“ Napil jsem se mléka na stole.

Od odpovědi mě zachránil zvonící mobil. Natáhl jsem se po něm jako po záchranném laně a s úlevou a značnou nadějí přijal hovor od advokáta.

„Pane Sheehane,“ pozdravil mě zdvořile. „Mám novinky.“

Srdce se mi prudce rozbušilo. Na tohle jsem čekal. To je ono.

„Ano?“ popohnal jsem ho.

V mobilu bylo chvíli ticho. Ten chlap má asi smysl pro dramatično.

„Našla se zbraň. Krev na ní se ztotožňuje s krví oběti.“

Vydechl jsem. V hlavě mi vířilo milion myšlenek, všechny je ale přebíjela jediná: Paige už brzo bude doma.

„A…“ Znova jsem se zaposlouchal. „Byly na ní otisky."

Autor: Veru177 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Obviněná - 4. kapitola: