OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Obviněná - 3. kapitola

05.06.2013 (11:00) • Veru177 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 864×

Mohl jsem ji vidět. Bylo mi to jasné. Sice až po tom, co jsem byl nakopnutý nějakými zdroji na internetu, ale věděl jsem to hned. Jenom jsem měl trochu otupělý mozek.

Seděl jsem naproti ní. V malé místnosti, kde to bylo cítit cigaretami a sepraným oblečením. Žádná okna. Ta místnost ve mně podvědomě vyvolávala úzkost. Jako když čekám v ordinaci zubaře.

Naklonil jsem se přes rozviklaný stolek a vzal ji za ruce. To je vše, co si můžu dovolit.

„Všechno bude dobrý, Paige,“ zašeptal jsem tu nesmyslně bizardní a ohranou větu, u které jsem věděl, že jí nebude věřit, ale musel jsem. „Miluju tě,“ dodal jsem pak tak potichu, že to mohla slyšet jen ona.

Čekal jsem, že se bude hroutit. Brečet, vzlykat, vřískat. Ona ale byla překvapivě klidná.

„Nemám důvod být rozrušená. Nepůjdu do vězení, protože jsem to neudělala. Tak proč bych se měla nervovat?“ zamumlala klidně a s lehkým úsměvem. To byla Paige, kterou jsem znal a miloval.

„Paige, co se stalo? Proč si myslí, že ty…“

Vězeňská strážná za ní na mě vrhla bdělým, varovným pohledem. Nevšímal jsem si jí a dál upřeně zíral na Paige, přičemž ona mi prsty kreslila do dlaní kroužky.

„Něco se stalo po tom koncertě,“ odpověděla klidně. „Už jsem odcházela, když jsem z ulice uslyšela křik. Šla jsem se tam podívat, jestli nebudu moct něco udělat…“ Na chvíli se odmlčela a já ji pevněji stiskl ruce. Vděčně se na mě usmála a pokračovala. „Byl to muž. Ležel na cestě, všude kolem byla krev, a já nevěděla, jestli žije. Nemohla jsem nahmatat puls, tak jsem se mu snažila dát umělé dýchání…“ Zavřela oči, pořád vypadala klidně. „Potom se za mnou ozvaly kroky a nějaká holka začala řvát, že jsem ho zabila, a ať zavolají policii…“

Byla v tom nevině. Bylo mi to jasné už od začátku, ale tohle bylo ještě horší. Snažila se mu pomoct…

Otočil jsem se na strážnou. „Jak je ten muž na tom?“

Otráveně se na mě podívala, jako by ji nějak obtěžovalo, že jsem ji vyrušil ze zírání do zdi. „Je v kómatu. Dokud se neprobudí, bude slečna držena za pokus o vraždu. Pokud se probudí a bude moct vypovídat, vše se můžeš změnit. Pokud zemře…“ Zákeřně se odmlčela, já to ale samozřejmě věděl hned. „Pokud zemře, bude stíhaná za vraždu.“

Otočil jsem se zpět na ni. Pořád vypadala vyrovnaně, usmívala se a třela mi ruce. Jako bych já byl ten, kdo je ve vazbě.

„Moc mi chybíš,“ šeptla něžně a upřeně mi koukala do očí. Šíleně jsem ji toužil políbit. Obejmout a nikdy nepustit. Zůstat tu s ní. Ale místo toho jsem zašeptal: „Ty mně taky. Hlavně v noci.“ Zasmála se. „Nemám se ke komu přitulit. Nemá mi kdo krást deku.“

Její výraz zjihl. To ne. Snad nezačne brečet. To jsem nechtěl. Celou dobu se držela a já ji teď jednou větou rozbrečím…

Ale udržela se. Nebrečela, jen na mě koukala. A já koukal na ni. Na ten známý obličej, který jsem miloval čtyři roky a osmdesát čtyři dní. Na dívku, kterou jsem si chtěl vzít a založit s ní rodinu. Znal jsem ho nazpaměť, přesto jsem se pohledu na ni nemohl nabažit.

„Promiň, že jsem tam nebyl s tebou,“ hlesl jsem. Tlačilo mě to od té doby, co jsem se to dozvěděl. Kdybych tam byl s ní, nestalo by se to. Mohl bych jí dosvědčit, jak se to stalo. Stál bych při ní. Mučilo mě pomyšlení na to, že kdybych tam byl s ní, všechno teď mohlo být jiné.

Ale ona jen zavrtěla hlavou. „Co se stalo, stalo se. Nemá smysl se zabývat nad tím, co by kdyby.“

Bože, jak já ji miloval…

Nestaral jsem se o strážnou za ní. Nestaral jsem se o její vězeňský úbor. Nestaral jsem se o nic kromě toho, jak moc jsem ji miloval a jak moc mi chyběla. Naklonil jsem se přes stůl a políbil ji.

Mezi polibkem se jí po tvářích spustily slzy. Nesnažila se je setřít, nesnažila se odtáhnout. Ani strážná ne. Líbal jsem ji dlouhé minuty a přece byl za chvíli konec.

Smutně se na mě usmála. „Miluju tě, Danny.“

Elektrický zvonek se rozdrnčel příliš brzo. Chtěl jsem jí toho tolik říct, tolik ji líbat a objímat…

Stál jsem, ochromený, osamocený, s pohledem upřeným na dívku, kterou jsem znal déle, než si pamatuju, jak ji odvádějí zpátky do vazební cely.

Sílu mi dodala poslední slova, která jsem od ní slyšel. „Hned na první schůzce mě svlékat a prohledávat nemůžete. Nejdřív chci večeři a kino.“

Když se nehroutí ona, nesmím ani já.

Autor: Veru177 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Obviněná - 3. kapitola: