OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Office story (6. kapitola: Podzimní mrzutost)

27.10.2017 (10:00) • ostravak30 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 574×

Léto se pomalu přesouvalo do podzimu. Martina už neplakala. Na Petra byla pouze zdravě naštvaná, ale to bylo to jediné, co mohla dělat. Bylo jasné, že jejich vztah nefungoval. Na obědy chodila výhradně s Jakubem. Byla to hodně zvláštní situace. Celá čtveřice se ocitla v zájmu drbů. Petr byl doma málo. Kam chodil Martina nevěděla, ale tušila, že s tím něco společného bude mít jeho blonďatá kolegyně. Petr sám nejevil o dítě zájem. Na veškeré vyšetření tak doprovázel Martinu Jakub.

„Tak maminko, pořád nechcete vědět jakého pohlaví to asi bude?“ zeptal se lékař při ultrazvuku.

Martina pohlédla na Jakuba.

„Ale tatínek by to možná věděl rád,“ dodal a Martina s Jakubem se na sebe zadívali. Jakub na sucho polkl a než stačil cokoli říct, předběhla ho.

„Pokud to chce tatínek vědět, tak já taky,“ řekla a upřeně ho pozorovala.

„No já se přiznám, že bych to asi věděl rád,“ vykoktal ze sebe.

„A jste si jistá maminko? Abych vás nepřipravil o překvapení.“

„Ne, tatínek se nemůže dočkat a já chci to, co tatínek,“ řekla a sevřela Jakubovu ruku ještě pevněji.

„Tak dobře. Ještě poslední otázka. Co byste si přáli?“

Martina na Jakuba opět pohlédla a byla zvědavá, co odpoví.

„No Marti, copak bys chtěla?“ zeptal se jí Jakub.

„Holky chtějí vždycky holčičku,“ odpověděla, aniž by mu přestala koukat do očí.

„A kluci chtějí vždycky kluka,“ řekl Jakub a oba se usmáli. „Ale pro nás oba je důležité, aby to bylo zdravé,“ dodal ještě a Martina mu za to věnovala úsměv pro který by klidně, již po kolikáté, zabíjel, když by si to přála.

„Tak to potěším jen jednoho z vás, ale je to…kluk jako buk,“ usmál se lékař a pohlédl první na Martinu.

„Jak říkal Kuba, pro nás oba je důležité, že je zdravý.“

Když vyšli z budovy nemocnice, držela se Martina za jeho paži.

„Tak vidíš, pan doktor tě považuje za tatínka.“

„On Petra nikdy neviděl?“

„Ne, nebyl tu se mnou ani jednou. A ty poslední dobou často, takže…“

„Ale já přece nejsem otec dítěte,“ řekl Jakub a oba se zastavili. Martina na něj pohlédla.

„Nejsi, ale chováš se líp než jeho otec. Rozhodně se zajímáš. Měla jsem to tomu doktorovi vyvrátit? Vadí ti, že si to myslí?“

„Ale ne…jen, já vlastně nevím. Rád tě podporuju a chodím tady s tebou, ale jeho otcem bude navždy on.“

„Jo, to bude.“

Když druhý den přišel Jakub do kanceláře Jitky a Radky, aby je po delší době pozdravil, holky právě řešili probíhající soud.

„Tak jak to vypadá, Jituš?“

„No moc dobře ne. Ty učitelky Jonáše sice měly hlídat, ale navzájem i s plavčíkem si potvrdili, že nebyli u plavčíka a nepili kafíčko, ale že stáli a dozorovali. A že za to můžou kluci, protože ho topili.“

„Počkej, to je nesmysl, ne? Kdyby hlídali, nemohlo by se to přece stát,“ namítl Jakub.

„Jenže ty kravky jednak tvrdí, že nejde uhlídat všechno a jednak, že na první pohled to vypadalo jako nevinná klučičí hra a že se nedalo poznat, že se něco děje. Je jasné, že ten plavčík se s učitelkama dohodl a teď vypovídají stejně.“

„Tak snad mi nechceš říct, že z toho vyváznou jen tak?“

„Spíš usilují o podmínku. Nicméně víš co? Mě už je to jedno. Já chci, aby to bylo za mnou. Jonášovi to stejně zdraví nevrátí tak co?“

Jakub jen pokýval hlavou a šel si vyzvednout Martinu. Už dlouho kvůli Petrovi neplakala a tak byl překvapen, že ji našel v slzách. Hadrbolcová dnes naštěstí do práce vůbec nedorazila.

„Co se stalo, Marti?“

A už ji měl zase v náručí. Poslední dobou to bylo tak často, že si na to docela zvyknul a bál se, že si jednou bude muset odvyknout.

„Je konec. Petr si odstěhoval věci. Včera, když jsem byla v práci, abychom se vůbec nemuseli potkat. Když jsem se vrátila, byl na stole jen lístek. Že odchází a že si své věci už odstěhoval.“

„No jo, ale už to mezi vámi dlouho nefungovalo. Dalo se to čekat,“ snažil se ji uklidnit.

„Jo, to jo, ale když je to najednou tady. Nevím co mám dělat. Dneska na oběd nejdu, nechci ho tam potkat.“

„Ale jednou ho stejně potkáš.“

„Jednou jo, ale dneska ne.“

„Tak víš co? Donesu oběd v krabičce sem a poobědváme spolu tady. Stejně tu Hadrbolcová dneska není, jak vidím.“

„Není a ještě týden nebude. Je na služebce,“ řekla Martina a ještě vzlykala.

„Za chvíli jsem tu. Co si dáš, víš? Na co máš chuť?“

„Vždyť ty víš, co jím. Chodíme spolu na oběd už dlouho. Něco mi vyber.“

Když byl Jakub mezi dveřmi, všiml si, že po celou dobu jeho odchodu ho Martina upřeně pozoruje. Došel do jídelny, nabral do krabičky dvě jídla a při vycházení z budovy potkal Petra.

„Nazdar.“

Petr se ušklíbl. „Chceš něco?“

„Jo, to bych teda moc rád. Chci s tebou mluvit.“

„Ale mě vážně nenapadá, o čem bychom se zrovna my dva měli bavit,“ namítl Petr.

„Tak si rychle vzpomeň. Protože jestli se dneska nesejdeme, abychom si promluvili, tak ti tady udělám takovou ostudu, o jaké se ti v životě nezdálo. Chci s tebou jen mluvit.“

„Jeden rozhovor a pak mi dáš pokoj?“

„Můžeš si být jistý, že pak už s tebou nikdy nebudu potřebovat mluvit,“ ujistil ho Jakub.

„Fajn, kde se sejdeme?“

„Budu tě čekat tam v téhospodě na dolňáku hned vedle kostela. Nejsem místní, tak nevím, jak se jmenuje.“

„Vím kterou myslíš. V kolik?“

„Ve čtyři třeba.“

Petr kývl na souhlas a Jakub odešel. Ještě se stačil ohlédnout, aby zpozoroval nepříjemný pohled jeho nové blonďaté přítelkyně. Samozřejmě, že Martině nic o schůzce neřekl. Strávil s ní příjemný nikým nerušený oběd, během kterého si povídali a Martina se už uklidnila a  neplakala.

„Nezapomeň, že už brzo ho stejně dlouho neuvidíš. Půjdeš na mateřskou a nebudeš ho mít na očích.“

„No jo, máš pravdu.“

„Marti, ale musíš si zajistit, aby platil. Když své dítě vidět nechce, je to smutné, ale musí ti přispívat.“

„Jo, to máš pravdu, ale stejně budu na všechno sama.“

„Nebudeš,“ řekl Jakub a chytil ji za ruce. „Já ti se vším pomůžu.“

Martina se usmála. „Ty jsi tak hodný.“

Asi by se čekalo, že teď může konečně Jakub vyvinout nějakou aktivitu. Samotnému mu to bylo jasné, ale odvaha, ta scházela. Nejraději by se na Martinu vrhnul a líbal ji a konečně si ji nechal pro sebe. Ale najednou neměl odvahu to udělat. Stále doufal, že se nějak projeví ona. Že ona políbí jeho nebo se sama vyjádří, že s ním chce být, ale nic takového nepřišlo. A tak si říkal, že počká na lepší příležitost.

Odpoledne čekal na Petra, točené pivo před ním. Seděl uvnitř hospody, neboť venku už to na sezení nebylo. Petr přišel pár minut po čtvrté. Posadil se. Hned u něj stála servírka.

„Mě nic, děkuji. Já se nezdržím.“

Když odešla, zmizel mu z tváře úsměv a otráveně se na Jakuba podíval.

„Tak co chceš?“

„Tak to ti snad došlo, ne? Nebo nechápeš o čem chci s tebou mluvit?“

„Upřímně řečeno, nechápu. Všechno je to mezi mnou a Martinou. Nevím co se do toho strkáš ty.“

„Tak já ti řeknu, proč se starám. Protože mě brečí na rameni, já s ní chodím na ultrazvuky, já ji utěšuju. Uvědomuješ si, že s ní máš dítě?“ obořil se na něj Jakub.

„No a? Byla to chyba. Neměli jsme ho mít.“

„Neměli, ale máte ho. Martina to sama nezvládne.“

„Jsem si jistý, že ty jí rád pomůžeš,“ usmál se Petr ironicky.

„Finančně, vole, finančně to nezvládne. Doufám, že je ti jasné, že jí musíš něco dávat.“

„Jistě, jak jinak. Platit budu. Nechci se tahat někde po soudech. Ale musí to taky být nějaká rozumná částka. Nedám jí půl výplaty.“

„Neboj se, Martina to určitě nějak vypočítá a dá ti vědět. Taky nechce běhat k soudům a zbytečně se soudit.“

„Fajn, tak vidíš, jak hezky jsme se domluvili. Ale to mohla Martina domluvit se mnou sama, ne? Nebo ty jsi nějaký její mluvčí?“

„Martina ani neví, že tu spolu dneska sedíme. Dělá si starosti, tak jsem chtěl od tebe ujištění, že alespoň na některých věcech se s tebou dá domluvit. Ale upřímně, vysvětli mi, jak by sis představoval, aby ses dohodnul jen s Martinou? Pokud vím, byl jsi to ty, kdo se odstěhoval, aniž by ji o tom řekl jediné slovo a nechal jen lístek. Nebo by ti bylo příjemnější, kdyby šla na obědě ke stolu, když se s tou tvou novou tak hezky bavíte? Či snad měla přijít přímo do laboratoří a nechat si tě zavolat, aby to všichni viděli? Anebo ještě lépe měla jít do tvého nového bydliště a probírat to tam? Je to tvoje chyba, že je to takhle. Mohl si přijít a normálně se s ní o tom bavit.“

„No…všechny ty možnosti by nebyly příjemné ani pro mě, ani pro ni, to víme oba. A co se týče toho stěhování. Nechtěl jsem, aby dělala scény, tak jsem se raději odstěhoval v klidu.“

„A co dítě? Mimochodem, asi tě nezajímá, že je to kluk, co? Hodláš ho vůbec navštěvovat?“ zeptal se Jakub a notně upil z půl litru.

„Hele, já s Martinou sice dítě čekám, ale teď jsem s Karolínou. A ona si nepřeje, abych se o toho kluka nějak zajímal. Pořídíme si časem vlastní. Není jí to zkrátka příjemné, to snad chápeš, ne?“

„Tak upřímně ti říkám, že nechápu. Je to tvé dítě. Tvůj syn. Co chceš ty?“

„Sory, ale to Martina pořád mluvila o dítěti. Já ho nikdy nechtěl. A když se to pak stalo, my to neplánovali, tak jsem se přirozeně zalekl. Ještě na to nejsem připravený. Urychlilo náš rozchod.“

„Takže ho nechceš vídat?“ kroutil hlavou Jakub.

„Ne, bude to tak lepší pro všechny. Martina bude taky ráda, že mě nemá na očích.“

„Tak to by se dalo zařídit tak, aby s tebou nepřišla do kontaktu, a jen by jste si předali malého,“ učinil poslední návrh Jakub.

„Říkám, že nemám zájem, ty to snad nechceš pochopit.“

„Máš pravdu, to se těžko chápe. Že někdo nemá zájem o svoje dítě. Jednou ti to ten kluk vyčte, to si piš,“ zvyšoval intenzitu svého hlasu Jakub.

„To těžko, my dva se totiž nikdy nepotkáme. Budu na něj platit, ale to musí stačit.“

„To nestačí!“ vykřikl Jakub až se pár lidí u nejbližších stolů podívali jejich směrem. Petr nervózně poposedl.

„Tak dost. Ty mi budeš něco vyčítat? Ty? Zrovna ty?“

„A co jsem ti já provedl tak hrozného, povídej?“ podivil se Jakub.

Oba už mluvili dost hlasitě na to, aby se po nich začala otáčet celá řada hostů.

„No přece to, jak lezeš pořád za Martinou a vždycky jsi za ní lezl. Byl jsi z ní celý udělaný měsíce a možná i roky. Toho si nešlo nevšimnout!“

„Cože? Dělal jsem všechno proto, abych si to, co k ní cítím nechal pro sebe. Ty to víš?“

Petr se ironicky zasmál. „Celá firma to ví! Všichni v Opavě už ví, jak jsi mi dolézal za holkou, tak co mi chceš teď vyčítat? Není tohle snad to, co sis celou dobu přál? Tak na! Vem si ji! Je celá jen tvoje. Stejně jsi to celou dobu chtěl. Mít ji jen pro sebe!“

„Já jsem si nepřál, aby byla nešťastná!“

„Komu to chceš nalhat? Sotva jsme se my dva rozešli, už zase za ní dolízáš a doufáš, že ti dá!“ řval Petr na celou hospodu.

„Vyjadřuj se o ní laskavě slušně!“ odpovídal mu také křikem Jakub.

Do toho se vložila servírka, která přistoupila ke stolu. „Pánové, mohli by jste se laskavě uklidnit? Nebo vás musím nechat vyvést?“

„Ne, to opravdu nebude nutné, dámo, protože já odcházím. Já si s tímhle člověkem, který se mi měsíce snažil přebrat holku, nemám co říct!“ řekl Petr a šel ke dveřím.

„Co to meleš? Já s ní nic neměl. To tys ji podvedl! A koukej platit nebo skončíme u soudu!“ řval za ním Jakub. Když zjistil, že na něj celá hospoda zírá, hodil na stůl padesátikorunovou minci a se slovy: „Omlouvám se,“ hospodu opustil.

Jakub měl obavy, aby se tohle k Martině nedoneslo. Chtěl jí to říct sám a hlavně v klidu. A jeho obavy se naplnily.

„Nazdar, tady Petr, můžeš mi vysvětlit, proč si na mě najímáš zrovna jeho?“ vystartoval v telefonu na Martinu.

„Čau, vůbec nevím koho jeho a o čem to mluvíš,“ odpověděla Martina a snažila se zachovat klid.

„Tak ty nevíš. Ten tvůj ocásek si mě včera pozval do hospody a udělal mi přednášku o tom, jak bych měl vídat své dítě a platit na něj alimenty. Tak poslouchej Martino, ty víš moc dobře, že já to dítě původně nechtěl. Ale fajn, chtěla si ho, toužila si po něm, jak chceš. Platit ti budu, ale nechci vídat ani tebe, ani toho kluka, jasné? Karolína si to nepřeje a já ji chápu.“

„Já jsem to od něj nechtěla, aby ti promlouval do duše. Ale alespoň vím, že minimálně peněz se od tebe dočkám.“

„No tak teď to víš a už nám dejte laskavě pokoj. Stejně oba víme, že tě celou dobu chtěl šustit a tys chtěla, aby tě šustil. Teď máte k sobě volnou cestu,“ dodal Petr.

„Jsi nechutné prase.“

„To možná jsem, ale mám pravdu,“ řekl a položil sluchátko.

Martině už ani nebylo do pláče. Měla zlost. Zuřila. A tak trochu i na Kubu.

Jakub seděl zamyšlen a koukal tak zvaně do blba. Vůbec nevnímal rozhovor, který vedla jeho nadřízená se Sabinou. Sabina sama by se na to nezeptala, ale zajímalo jí to enormně.

„Tak já to asi ukončím, Sabi.“

„Jako s Radimem?“ podivila se.

„No jasně, to nemá cenu. Vztah na dálku. Skoro se nevidíme. Vsadila bych se, že tam Radim už někoho má.“

„Tak co chceš po chlapech? Jak mají plné koule, potřebují to někam vypustit. To může být sebelepší chlap, ale nevěrný bude nakonec každý, když nebude mít kde vypustit páru,“ řekla Sabina.

„To je pravda. Ale tak víš co, mě ten sex už taky chybí. A je tu plno nových tváří, já sama nebudu. Já si někoho najdu, toho se nebojím,“ usmála se Martina a bylo vidět, že rozchod s Radimem ji rozhodně nemrzí a že se naopak těší na nové seznámení.

„A už je někdo na obzoru?“

„Tak to zatím nemůžu prozradit, ale možná…“ mrkla Martina tajemně, „uvidíme.“

Jakub mezitím přemýšlel co má dělat. Martinu miluje, ale bude ona taky chtít jeho? S Petrem spolu nejsou, ale co když ho opět odmítne? Ale na druhé straně by přece nechtěla vychovávat dítě sama. Tím spíš, když je tu někdo, kdo ji miluje. Jakuba z přemýšlení a jeho kolegyně z rozhovoru vytrhnul zvuk telefonu.

„Čau, to jsem já, Martina, Kubo můžeš na chvilku?“

„Jasně, hned jsem tam.“

A bylo mu jasné, že to ví. Tak přece se jí Petr pochlubil.

„Čau, a hned říkám, že se omlouvám, ale chtěl jsem ti pomoct. Alespoň máš teď jistotu, že ti bude platit,“ spustil hned co otevřel dveře.

Martina vstala, šla k němu, dlouze se mu podívala do očí a pak zcela klidně řekla: „Víš co? Už se neomlouvej,“ a položila mu hlavu na hruď a on ji objal.

„Asi jsem to neměl dělat.“

„Ale ne, udělal jsi dobře. Já bych na to neměla sílu a jak jsi řekl, aspoň víme co a jak. Myslel jsi to dobře. Ty jsi vůbec jediný, kdo skutečně myslí na to, co chci já.“

A tak tam nějakou dobu stáli a Jakub zase neudělal nic.

Je to těžké. Měl totiž výčitky. Už konečně chápal, čemu se říkají smíšené pocity. Na jedné straně Martinu miloval z celého srdce. Na té druhé si vyčítal, že jí přece jen to neštěstí trochu přál. Vlastně měl v něčem Petr pravdu. Copak ji opravdu nechtěl mít jen pro sebe? Copak si nepřál být s ní? A všechny informace k němu přicházely postupně, takže věděl, že je zadaná a později těhotná. A stejně se té touze poddával. A je to vůbec správné? V rámci svého štěstí přát jinému neštěstí? Není to také hřích? Dá se vůbec na neštěstí někoho jiného postavit vlastní štěstí? Kdyby tak byl někdo, kdo by nám na tyto otázky dal odpověď. Jiná otázka ovšem je, zda si můžeme něco takového vůbec vyčítat. Tím spíše, když jsme se my sami nepřičinili o neštěstí toho člověka. Přát si něco ještě neznamená, že se to musí nutně splnit. Může tak být hříchem pouhá myšlenka? Přát neštěstí druhému, abychom sami došli štěstí? A dá se snad něco takového omluvit tím, že prahneme po štěstí, takže se to dá pochopit?

To jsou otázky, na které nám nedá spolehlivou odpověď nikdo. Jeden bude soudit tak, druhý tak. Přát sám sobě štěstí není samo o sobě hřích. Ale může se jím stát pakliže to celé stojí na neštěstí druhého? A to se vracíme na začátek. Samotný základ odpovědi by měl tkvít v tom, že myšlenkou se snad hřešit dá a takové hříchy se dají odpustit. Zapeklité otázky u nichž bychom mohli diskutovat hodiny a stejně každý odpoví něco jiného. Snad jedinou jistotou je, že pakliže přáním či dokonce skutkem děláme někomu zdánlivé neštěstí, ale víme, že pak bude skutečně šťastný a nebude se o tom jen přesvědčovat, pak to přece nelze nazývat hříchem. Jenže si musíme být skutečně jistí a to je někdy také diskutabilní.

Nadřízená Jakuba – Martina, s Radimem definitivně skončila. O jejím novém příteli se začalo štěbetat brzo. Měl se jím stát jeden z ředitelů divize. Na tohle postavení to byl docela mladý chlapík. A tak se kromě jejich vztahu drbalo také o tom, zda je v tom vůbec láska, nebo je snad Martina ambiciózní a myslí si na nějakou ještě vyšší pozici či ji zaujal jeho plat.

Petr ukončil definitivně všechny kontakty s Martinou. Telefonní hovor, který spolu vedli naposledy, byl úplně poslední rozhovor, který spolu vedli kdykoli. Martina stále čekala, až se konečně vyjádří Jakub. Vlastně se k sobě v poslední době v soukromí chovali téměř jako pár. Ale jako by snad oba čekali až to někdo řekne oficiálně a až to bude úplně jasné. Martina měla trochu obavy, aby Jakub neztratil zájem kvůli dítěti, které nebylo jeho. Na druhé straně s ní kupoval věci pro malého, vždycky se spolu při tom náramně pobavili a vůbec spolu trávili velkou spoustu času. Tíhli k sobě stále víc. Jakub měl své štěstí na dosah, ale jako by se ho najednou zalekl. Tušil, že Martina ho nejspíš taky miluje a chce ho ve svém životě, ale z ničeho nic ztratil odvahu na první krok, o kterém byl přesvědčen, že na něj jeho láska nejspíš čeká. Termín porodu se blížil a Martina se stále více kulatila. Ale na šťastný konec musel tenhle pár ještě chvíli počkat.

Autor: ostravak30, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Office story (6. kapitola: Podzimní mrzutost):