OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Office story (7. kapitola: Sněhobílé milování)



Povídka se umístila na třětím místě o Nej povídku měsíce října/októbra. Na den ji umisťujeme na titulní stranu. Gratulujeme!



Jakub se rozhodne na doporučení Radky vyznat Martině lásku, ale...

Nastala zima. Nebyla to moc zimní zima. Taková, jak to poslední léta bývá. Byla vlastně docela teplá. Opět bez sněhu. Martina se zakulatila a kolem Vánoc se očekával její porod. A stále kolem sebe Martina s Jakubem kroužili jako dva hladoví supi. Oba čekali, až se definitivně vyjádří ten druhý. A Jakub si vemlouval, že s porodem to bude snazší udělat první krok. Martina zase měla obavy, že se Jakub nechce vázat k cizímu dítěti a že by její první krok mohl brát jako nátlak. Ani jejich okolí nemělo jasno v tom, zda spolu jsou, či ne. A tak musely zasáhnout ženy. Ženy jsou téměř vždy nedílnou součástí důležitých věcí. A jsou to také ony, které hýbou dějem a posunují jej dál. Nebýt jich, kolik válek, osudů, ale i rodinných dramat by se neodehrálo.

První, která začala Jakubův názor o prvním kroku směrem vpřed k jeho vztahu s Martinou měnit, byly Sabina s Evou.

„Ty, Kubo, a tak chodíte spolu s Martinou, nebo ne?“ zeptala se Sabina. Jakuba ta otázka zaskočila, a tak honem nevěděl, co říct. „Na to je jednoduchá odpověď, ano nebo ne,“ dodala, když sledovala, jak se ošívá a neví, co na to říct.

„To je složité.“

„Co na tomhle může být tak složitého? Celou dobu jsi za ní běhal jak pejsek, všichni víme proč, a teď, když je sama a můžeš ji mít, tak čekáš na co?“

„Já na nic nečekám, my jsme si to prostě jen neřekli ještě oficiálně. Ani jeden z nás neučinil ten zásadní krok,“ vysvětlil.

„Prosím tě, jak oficiálně? Oba se milujete, oba to o sobě víte, tak o co jde?“

„No, já jsem asi stará škola, ale za mých mladých let se musel vyjádřit chlap. Kde to kdy bylo, aby holka běhala za klukem. To jen ta dnešní doba je nějaká pošahaná. Vždycky musel přijít chlap s kytkou a vyjádřit se jasně. A k žádným nedorozuměním nedocházelo. Chceš mě, nechceš, a bylo jasno,“ vložila se do toho Eva.

„Tentokrát musím s Evou souhlasit. Co by jako měla dělat Martina? Ty jsi chlap. Ty musíš udělat první krok.“

„Já? Proč musí vždycky dělat první krok chlap. Vy to máte tak jednoduché.“

„A kdo by měl? Snad ženské, ne? Já vážně nevím, o co ti jde. Martina tě má ráda, ty ji máš rád, tak čeho se bojíš? Odmítnutí snad ne,“ kroutila hlavou jeho šéfová Martina.

„Prý my to máme jednoduché. My rodíme, vy oslovujete. A na tom nic není. Každá baba po porodu by si to oslovení s váma hned vyměnila za tu bolest, to ti garantuju. To je generace chlapů teda. Baba by měla nejraději dělat všechno. Sbalit vás, ošukat, navařit, uklidit, porodit a vy budete sedět u fotbalu a pít pivo, ne? Příšerná generace, ti mladí chlapi. Ještě aby snad baby začaly balit chlapy, kam se ten svět řítí,“ zanadávala si Eva.

Než stačila Sabina říct něco dalšího, vstoupila do místnosti Radka.

„Čau, neruším?“

„Né, jak jsi na to přišla?“ řekl Jakub a hned jí šel vstříc. „Jdeš právě včas.“ Pak ji chytil za rameno a lehce táhl z místnosti. „Co potřebuješ?“

„Holky jdou dneska na školení, tak se chci zeptat, zda nepůjdeme spolu na oběd.“

„To bychom mohli. V kolik?“

„Zastav se pro mě v jedenáct.“

„Budu tam, zatím se měj.“

Sabina už mezitím měla telefonát a pak zapomněla, o čem se s Jakubem bavili, a tak nepříjemné téma již nepadlo. Osud je někdy ale velmi podivný a některé náhody jsou zajímavé.

Přesně v jedenáct stál Jakub před Radčinou kanceláří. Když se v jídelně posadili, Radka začala hovor.

„Jdeš letos na večírek?“

„Já nevím, možná jo, ještě se rozmyslím.“

„Vím, že Marťa říkala, že jde. Ale měla by se šetřit. Jak to, že už není na mateřské? Vždyť má za chvíli termín.“

„Znáš ji, chce zůstat co nejdýl. Práce ji baví. A potom, Hadrbolcová stále nikoho místo ní nemá,“ vysvětlil Jakub.

„To ale není její problém. Ona je těhotná a měla by na sebe myslet,“ zdůraznila Radka.

„Není, ale ona myslí i na vás. Když vaše šéfová nikoho nesežene, jakmile Martina odejde, ta práce přejde na vás. A navíc chce smutek z rozchodu s Petrem přebýt prací. Doma to na ni padá.“

„Já myslela, že ho přebíjí s tebou,“ mrkla šibalsky Radka.

„Nech toho,“ zašeptal Jakub.

„No co, nech toho, prosím tě. Oba se máte rádi, tak na co furt čekáte? Nebo se bojíš toho závazku? Třeba že to dítě není tvoje?“

„Ale to vůbec ne. Jen nemám prostě dost odvahy udělat první krok. Chtěl jsem to nechat až po porodu.“

„Tak na to se vykašli. Lepší by to bylo před porodem, aby věděla, že v tobě má jistotu. Věř mi. Já ti neradím špatně.“

„Tak díky, Raduš. Dobře, slibuju, že to udělám ještě před porodem.“

„A teď mi řekni, zda vůbec chceš být u porodu?“

„No, otec tam zjevně nebude… takže budu stát na chodbě a počkám, jak porodí. Jestli tohle znamená být u porodu, pak ano, budu tam.“

„No tak to rozhodně neznamená. Být u porodu je něco zcela jiného. Držet ji za ruku, psychicky ji podpořit. Porod hodně bolí, to mi věř.“

„Ale to já vím, ale nevím, zda bych se vydržel dívat na to všechno. Krev, Martina bude křičet…“

„Tak se ji dívej celou dobu do očí a neřeš ostatní kolem sebe. Nutit tě nemůžu, je to na tobě, ale Martině tím hodně ulevíš, když tam s ní budeš. Ale nejsi otec, takže nikdo nemá právo to na tobě chtít, když sám nechceš,“ řekla Radka, ale hned se zarazila. „Promiň, v tomhle případě je jedno, že nejsi otec. Staráš se víc než on. Já to tak nemyslela.“

„Prosím tě, neomlouvej se. Já vím, že jsi to myslela dobře. Ještě si to musím rozmyslet.“

„No, a teď už přejděme k večírku. Já asi taky nepůjdu. Andy je pryč, Petra taky, Jana v Anglii. A Jitka jít nechce kvůli tomu, co se stalo. Nemá náladu.“

„No víš, Raduš, já nevím, zda Martina půjde. Já vím, že říkala, že ano, ale asi by neměla chodit. Ale nemám odvahu jí to říct, aby se neurazila.“

„Tak to ji teda honem rychle najdi. Holky mají rády, když je chlap trochu dominantní a není to žádná bačkora. Což mimochodem souvisí i s tím porodem. Naopak jí řekni, co si myslíš. Ocení to. Slušně, normálně, ale řekni. Alespoň uvidí, že o ni máš starost. Rozhodně se neurazí. Hele, Kubi, na nic nečekej. Martina tě miluje, ty miluješ ji. Co víc byste oba chtěli? Život je krátký a každý den, kdy to neuděláš, se připravujete o společný čas. Jste ideální pár. Jako stvořeni pro sebe. Možná jste se dokonce pro sebe narodili, já na tyhle věci věřím, ale na tom nezáleží. Když ji miluješ, tak vyznat jí lásku, na tom snad nic není, ne?“

„No jo, ale jak to mám udělat? Poraď mi nějaké velké romantické gesto.“

„To jste přesně vy chlapi. Raději budete vymýšlet nějaké složitosti, než abyste na to šli jednoduše. Proč hned velká romantická gesta? A proč vůbec gesta? Neříkám, že každou nepotěší svíčky ve tvaru srdce a romantická večeře, ale víš co, ty romantiku? Já ti řeknu, co by bohatě stačilo, a je jisté, že zatímco vším ostatním holku určitě potěšíš, tak tímhle ji na sto procent dostaneš.“

„Tak to jsem zvědav,“ řekl Jakub a byl v napětí, co teda holky skutečně dostává. Pořád toho o holkách a lásce obecně a vůbec vztazích moc nevěděl, takže nějaká informace navíc se hodila.

„Bohatě by stačilo, kdybys za ní přišel, dlouze se jí podíval do očí, řekl jí: ,Miluji tě´ a potom ji prostě políbil. To by ji vážně dostalo a překvapilo. To vynahradí všechny čokolády, srdíčka a romantické večeře.“

„Tak jo, teda… tak díky za rady.“

„No nemáš zač. To byla ta nejjednodušší rada, kterou jsem kdy dala.“

Jakub šel hned z oběda za Martinou, ale nebyla tam. Celodenní školení nemělo v názvu celodenní jen tak pro legraci. Až odpoledne konečně viděl Jakub Martinu úplnou náhodou, jak se vrací ze školící budovy. Počkal, až si byl jistý, že je Martina v kanceláři, a když dodělal nezbytnou práci, zastavil se tam.

„Čauky, neruším?“ zeptal se a zároveň se posadil.

„Ty nikdy,“ odpověděla s úsměvem.

„Marti, Radka říkala, že ses vyjádřila, že jdeš na večírek.“

„Chtěla bych. Když nepůjdu já, nepůjde ani ona, protože tady už nikdo z holek není. A ona jít chce.“

„Ona jít chce, ale nechce, abys chodila ty. A já si to myslím taky. Jsi těhotná a rodíš v podstatě pár dní po večírku. Už teď bys měla být doma a odpočívat, a ne tady makat.“

„Já vím, ale zatím to zvládám a nijak se nepřepínám. Ta práce by skončila na Radce a Jituš, a to jsem nechtěla.“

„Já vím, Marti, ale máš mimčo. Musíš být taky trochu sobec. Nebo aspoň myslet na to malé. Radka to pochopí, sama říkala, že tě nemám na ten večírek pustit.“

„Ona říkala, abys mě nepouštěl? Teda, vy na mě oba myslíte. Copak ty se o mě bojíš?“ řekla Martina a udělala ten svůj zabijácký kukuč.

„Bojím. O vás oba.“

„Tak dobře, já nepůjdu, když si teda Radka myslí, že bys mě tam neměl pouštět,“ řekla Martina a zase se usmála tím úsměvem, který skály láme. Takovým, který jako by k něčemu vyzýval. Ale Jakub chtěl Martinu překvapit.

„Neboj, já taky nepůjdu,“ ujistil ji.

„Ale ty jít můžeš, nejsi těhotný.“

„To nejsem, ale nechci jít. Bez tebe ne. A řekni Hadrbolcové, že končíš. Prosím. Není to tvoje starost, že zatím není nikdo nový, a hlavně se o tohle má starat personální.“

Martina vstala a přišla až k Jakubovi, který se mezitím též postavil.

„No tak dobře, Kubíku. Když máš o mě takovou starost, udělám, oč žádáš.“

„Děkuji,“ řekl, pohladil ji po vlasech a dal pusu na čelo. Pak odešel.

Martina zůstala stát s otevřenými ústy. Zakroutila hlavou, sedla si k počítači a řekla si jen tak pro sebe: „Co, kurva, dělám špatně?“

Špatně nedělala nic. To jen muži neumí moc dobře improvizovat a dělají přesně to, co se jim řekne. Radka řekla překvapit, políbit, tak se Jakub rozhodl, že to udělá. Ale jako správný gentleman si řekl, že bez kytky to nejde. Takže byl odhodlaný koupit Martině kytku a překvapit ji. A když ho Martina sama od sebe chtěla políbit, odmítl, protože přece Radka jasně říkala, že to musí jako první udělat chlap a že ji tím musí překvapit. Takže kdyby se od Martiny teď nechal líbat, bylo by to špatně. Protože takhle to přece ženy nechtějí. Přesně to byly myšlenky Jakuba. A tak odpoledne skočil do květinářství a koupil velkou kytici růží. Druhý den počkal, až Martina dojde do práce. Když si byl jistý, že v práci je, šel do její kanceláře. Růže si nechal u Radky.

„Ahoj, Marti, máš chvilku?“

„Ahoj, Kubi,“ řekla jako by otráveně, „jasně, teď jsem přišla.“

Jakub tedy hned běžel do kanceláře pro kytici. Jenomže jakmile vyšel na chodbu, Martina šla do kuchyňky zalít si kafe, a tak od její kanceláře zase běžel zpět.

„Prosím tě, co to tady nacvičuješ?“ divila se Radka.

„Říkala jsi, ať je to překvapení, tak jí přece tu kytku neukážu, když si jde dělat kafe.“

„Ježiši,“ začala se Radka hlasitě smát, „já to sice myslela jinak, ale budiž.“

Jakub tak po očku vyhlížel, kdy půjde jeho velká láska s hrnkem zpátky.

„Mimochodem, nevíš tak náhodou, proč je Martina dneska taková naštvaná?“

„Připadá ti tak?“ otočila se Radka na Jakuba, který to ale nevnímal, neboť stále koukal ze dveří.

„No, trochu. Spíš chladná, než naštvaná.“

„Tak to si představ, že náhodou vím. Včera tě chtěla políbit, když ty ses k ničemu za celou dobu neměl, a tys prý uhnul a dal jí pusu na čelo. Nepochopila, cos tím chtěl naznačit.“

„Tak doufám, že jsi jí to nevysvětlila. Přišla by o překvapení,“ dodal Jakub a mírně se přikrčil, aby ho vracející se Martina neviděla.

„A jak bych mohla? Sama to nechápu.“

Jakub se otočil a koukal na ni, jako by mu právě řekla, že s ním čeká dítě. „Jak nechápeš? Sama jsi mi řekla, že první krok mám udělat já a že to má být překvapení. Proč asi ta kytka dneska?“

Radka se plácla do čela.

„To si ze mě děláš prdel? Ano, to jsem ti sice řekla, a vyjádřit ses měl dřív, ale když už tě chce holka políbit, tak přece neuhnu. Co si má pak, chudák, myslet? Proboha, nemůžeš mě vždycky brát doslova. Musíš se přece řídit taky trochu podle situace. A ta kytka je taky milá, ale klidně by se to bez ní obešlo. Jí jde o tebe a o to, abyste konečně byli spolu, kytku by pro jednou oželela. Ach jo, ty jsi fakt marný člověk. Ty nám holkám opravdu moc nerozumíš.“

„No, a není to teď blbé tam jít?“ zeptal se Jakub opatrně.

„Ty neser mě a val tam. A hned!“

Jakub pochopil. Blbé to rozhodně není. Lehce zaťukal, kytici za zády. Ale Martina by si jí stejně nevšimla, protože jen pohlédla, kdo přišel, a pak opět koukala do monitoru.

„Proč klepeš? Ty přece nemusíš klepat.“

„Tak já, abych tě snad nerušil.“

Martina se tvářila jinak než dny předtím. Jako by ani neměla z jeho návštěvy radost. A předtím se vždy usmívala.

„Copak ty mě někdy rušíš? Ty nikdy nerušíš.“

„A proč jsi tak smutná dneska?“

„Já nejsem smutná,“ řekla Martina, ale na Jakuba nevrhla žádný milý pohled jako jindy. Spíše takový unavený, utrápený.

„Tak snad tě potěším,“ usmál se a Martina jen pokrčila rameny. Když na Jakuba pohlédla, hned poznala, že něco skrývá, ale nebyla si jistá co. Na tváři se jí, dnes poprvé, objevil alespoň náznak úsměvu. A když vytáhl kytku plnou rudých růží, rozlil se jí po tváři konečně velký úsměv.

„Ale já nemám narozeniny ani nic zvláštního.“

Jakub neřekl nic, přistoupil k ní, Martina se s obtížemi postavila. Chvíli si hleděli do očí. Martina čekala s napětím, co se bude dít. Jakub šel nejblíže k ní, jak to jen šlo, pak ji objal, naklonil se a dlouze políbil. Martinu to zaskočilo, ale rychle se přizpůsobila nečekané situaci. Bylo to dlouhé a vášnivé. Když skončili, byli jak v opojení. Martina se usmívala od ucha k uchu a nechtěla Jakuba pustit, a ten zase nechtěl pustit ji. A tak si to ještě několikrát zopakovali. Jednou to bylo líbání vášnivé, jindy něžné, pak zase jako by vzájemně ochutnávali, kolik lásky jim zbylo na rtech, následovalo jemné otírání rtů o sebe. Nemohli se sebe nabažit. Vše, co v sobě dusili za dlouhé měsíce, vše, co v sobě museli skrývat, vše, co nemohli dát najevo, a vše, co jim dosud chybělo, muselo ven. Bylo to jako pramen, který právě vytryskl ze skály a razil si cestu ven dál a dál a stále neměl dost. Po všech druzích polibků se oba vrátili opět k těm vášnivým. Martina se posadila na stůl a Jakub se k ní tiskl jako nikdy. Hladili se, mazlili se, objímali a konečně bylo jasné, co k sobě cítí a že to myslí vážně.

Když po dlouhé době skončili, a byl to Jakub, kdo byl v tomhle směru iniciativní, ještě chvíli byli v objetí. Martina seděla na stole, hlavu opřenou o jeho hruď a nemohla se přestat usmívat. Tento den se jí nezdál od rána nijak příjemný, ale během pár minut se z něj stal jeden z nejlepších tohoto roku. Jakub ji hladil po zádech.

„Budu muset jít pracovat. Už jsem tu dlouho. Holky nahoře mě můžou shánět.“

Martina neřekla nic, jen přikývla a souhlasně zamručela. Jakub udělal pár kroků ke dveřím, takže se postavila, ale stále jej držela za ruku a nechtěla pustit. Když už byli jejich ruce maximálně nataženy, šla k němu, chytila ho týl a znovu vášnivě políbila. Chvíli se na sebe dívali, následně se přitiskli čely a zavřeli oči. Jakub ji hladil po zádech, přes zadek, pro tuto chvíli neměli dostatek dotyků a polibků, které by uhasily jejich žízeň po společné lásce.

„Marti, já vážně musím jít,“ řekl a oba se sobě zase dívali do očí.

„Ano, já vím,“ řekla a jen se usmívala.

„Pořád, pořád a ještě jednou pořád bych tě chtěl jen líbat, ale musím i pracovat,“ usmál se i Jakub a políbil ji na tvář.

„Tak mě líbej. Nikdy toho nebude dost za všechny ty měsíce. Máme co dohánět,“ zašeptala.

„Já vím. Máme.“

„Tak co bys řekl tomu, že bychom dnes opět poobědvali tady?“ navrhla.

„Proč ne. Donesu co máš ráda.“

Martina zakroutila hlavou.

„Tak v tom případě dones sebe.“

Jakub se usmál a trochu zčervenal. Takové lichotky od Martiny nikdy nedostal. Vše je tak nové. Stále si nemohl zvyknout na to, že ji opravdu má. Že spolu opravdu jsou.

„Ty snad nechceš jíst?“

„Já mám hlad, ale tohle je trochu jiný druh hladu. Dnešní obědovou přestávku rozhodně nebudu mít chuť na jídlo.“

„A na co máš chuť?“

„Na tebe, brouku.“

„Ale já…“ nedokončil. Martina mu položila prst na rty.

„Očekávám tě tady v jedenáct. Je to poslední den před tím, než přijde Hadrbolcová. V pondělí se vrací.“

„Tak já přijdu.“

„Přijď včas a nenech mě čekat.“

Jakub přikývl a odešel. A když se ho Sabina ptala, kde je tak dlouho, jen se usmál.

Nemohl se dočkat doby oběda. Nedokázal myslet na nic jiného, než na ni. A Martina to měla podobně. Jenže zatímco ona se těšila, on se bál. Nemohou před porodem dítěti ublížit? Navíc je z chodby k ní do kanceláře všechno vidět. Aby snad neublížil ještě nějak jí. Nebo aby nevyvolal předčasný porod.

Tohle všechno ale měla Martina dávno promyšlené. Jakuba to trápilo zbytečně. Zvláštní, že v těchto věcech jsou ženy vždy o krok napřed. Martina spíše měla jiné myšlenky. Jaké to bude? Co když jim to v téhle oblasti nebude klapat? A co když je Jakub stejně nesmělý v sexu jako v citech a chování obecně? I když je pravda, že dnes ji pořádně překvapil. Ale… moment… no jasně, včera jsem o tomhle mluvila s Radkou. Třeba mu ona něco řekla nebo naznačila a on pochopil. Anebo mu to řekla jasně, to je celkem jedno. Martina se usmála a zakroutila hlavou. To je jelito. Ať je to, jak chce, tohle vědět nepotřebuje. Důležité je, že si to konečně mezi sebou vyjasnili. Že zkrátka dostali na povrch to, co v sobě dusili. A proč vlastně? Mohli spolu být už hodně dlouho, ale oba neměli odvahu udělat ten první krok.

„U Kuby to chápu, tak je prostě nesmělý, ale já? Měla jsem ho zkrátka políbit, promluvit s ním. Měla jsem udělat cokoli. Jsem tak blbá. Proč jsem si začínala s Petrem? Jen proto, že se Kuba k ničemu neměl? No a? Tak jsem se měla mít já. Teď bych byla se skvělým chlapem a šťastná. Takhle mám malého s blbečkem. Jsem prostě kráva. Kdybych se vykašlala na starou pravdu, že chlap se má projevit jako první, a přestala čekat. Kdybych udělala první krok… byla bych šťastná se svou láskou a nemusela bych tady brečet.“

Takhle Martina uvažovala, ale jak se říká, kdyby jsou chyby. Z tohohle by se jeden akorát zbláznil. Podobně se zkrátka nedá uvažovat. Stalo se a nejde to vzít zpět. Lze se z toho jen ponaučit. A proč také naříkat nad rozlitým mlékem? Teď spolu s Kubou už jsou. Člověk zkrátka dělá, co v tu chvíli považuje za rozumné. Někdy to vyjde, někdy ne. Neexistuje univerzální recept, jak se rozhodnout. Jsou momenty, kdy se rozhodnete ve vteřině a zjistíte, že to nebyl dobrý nápad. A pak také situace, když přemýšlíte celé hodiny, dny a týdny a stejně, ani když děláte, pro co jste se rozhodli, nemusíte si být na sto procent jistí, že konáte dobře. Univerzální rada není.

Jakub přesně v jedenáct hodin otevřel dveře její kanceláře. Vešel. Ona se zálibným úsměvem vstala, došla až k němu, přejela mu nejprve dlaní po hrudi a u knoflíku kalhot končila prstem. Pak se na něj podívala a kousla se jemně do rtu. Poté, aniž by z něj spustila oči, došla ke dveřím, ve kterých již byly připravené klíče, otočila jimi a šla zpět k němu. Oběma dlaněmi ho dotlačila až ke skříni, kterou otevřela. Zatáhla Jakuba blíž k sobě a pomalu mu rozepínala knoflíky u košile.

„Víš, Marti, já jsem nad tím přemýšlel...“

„Ano, miláčku,“ řekla, ale rozepínat nepřestala.

„No, já nevím, jsme v práci.“

„To jsme no,“ pokračovala, „ale právě máme přestávku.“

„A taky nás někdo může vidět.“

„Sem z chodby nejde vidět. Tím spíš přes ty otevřené dvířka skříně, miláčku.“

„A ještě…“ ale větu nedokončil.

Martina mu vtiskla polibek na rty. „Víš co, miláčku?“

„Ano, Marti?“

„Už nad ničím nepřemýšlej, ano?“ Pak mu rozepnula knoflík u kalhot a následně zip.

„Nebudu, Marti, nebudu.“

Nebylo to milování úplně podle představ obou. Ne moc pohodlné. Ale jejich touha byla alespoň na chvíli utlumena. Touha po něžnostech a dotycích.

„To bylo… přijdeš zítra zase?“ řekla, ale hned se začala hlasitě smát.

„Zítra je sobota, Marti.“

„No jo vlastně. Ještě že jsem moc nekřičela. Vedle je všechno slyšet.“

„Tak snad by to holky pochopily, ne?“

„Neboj, Kubi, holky by to pochopily, ale já bych se asi styděla, jaká jsem nemrava.“

„I ty nemravo jedna. Takhle mě svádět v práci.“

„Jsem hrozná, co?“ Pak nastalo chvíli ticho. Oba se oblékali a Martina si ještě během toho vyžádala pár polibků.

„Doufám, že nás nikdo neviděl,“ rozhlédl se Jakub, jako by snad ještě někoho po místnosti hledal.

„No a co? Všichni tohle stejně taky dělají.“

„To jo, ale doma. Ne v práci,“ namítl Jakub.

„Tak by viděli, jak ti ho tu kouřím. A co je na tom?“

„Marti?“

„No co zas? Moc si mě idealizuješ. Taky umím být pěkně sprostá. A když ti to dělám, tak o tom nesmím mluvit?“

„Ne, ale může to jít slyšet vedle.“

„Jak jsi sám řekl, holky to pochopí. A jestli nás někdo viděl, tak viděl, jak šukáme. Co je na tom?“ A když viděla Jakubův pohled, hned řekla: „Dobře, dobře. Ten dotyčný by viděl, jak se hezky milujeme, nebo ještě lépe, jak souložíme či provádíme koitus, to máš odborně, a jak ti provádím orální sex, nebo, ať to máš opět odborně, felaci. Spokojen?“ Jakub se ušklíbl a zakroutil hlavou. Martina k němu přistoupila a objala ho. „Promiň, já jsem jen strašně šťastná. Strašně moc. A tak trochu blbnu. Nebuď pořád takový upjatý.“

„Jo, máš pravdu. Musím se víc uvolnit. Ty promiň.“

Martina však zvedla prst.

„Neomlouvej se. Neomlouvej se, nebo přísahám, že už nikdy nebude žádný koitus ani felace.“ Pak se na sebe oba podívali a hlasitě se rozesmáli. Následně si věnovali jeden dlouhý polibek. „A běž už, nebo mě holky pomluví, že tě tady zase zdržuju od práce.“

Jakub se podíval na nástěnné hodiny.

„Tak to ne. Mám čtyřiceti pěti minutovou přestávku. A my máme ještě deset minut.“

Martina zakroutila hlavou. „Teda, celých deset minut, no nevím, nevím, jak se dá takový čas využít.“

„Tak to já bych věděl.“

„Vážně? No mě nic nenapadá.“

„To mě zase ano,“ řekl, a zatímco Martinu líbal na krku, ona dodala: „Ale, ale… tady se někdo rozjel. Ještě před chvílí jsi říkal, že nás může někdo vidět.“

„Kašlu na to.“

„Tak to vypadá, že jsem příšerně zkazila jednoho velkého slušňáka. Hm, jo, tohle je moc příjemné. Pokračuj.“

Když se Jakub vrátil do kanceláře, měl úsměv od ucha k uchu. Sabina si rychle vydedukovala, že byl u Martiny v kanceláři. Řekl, že jde na oběd, ale neviděla ho v jídelně. A stejně se vrátil ještě později než ona. Možná, že na obědě byl, ale museli to stihnout sakra rychle. A pak byli spolu v kanceláři. A ať dělali cokoli, bylo to Kubovi evidentně příjemné, takže jí to nedalo.

„Takže už je ruka v rukávě?“

„Co jsi říkala?“ obrátil se na ni.

„Jestli byl kocour v troubě.“

„To jsou přirovnání, ti řeknu.“

„Nezdržuj,“ řekla Sabina netrpělivě, „jste spolu?“

A proč by to zapíral? Jeho štěstí bylo tak obrovské, že se měl chuť o něj podělit s kýmkoli na světě. A bylo mu jedno, co si o tom druzí myslí. Nikdo mu nemohl zkazit náladu. A tak jen přikývl.

Pár hodin před vánočním večírkem tak bylo co probírat. Jasně, že Sabina byla drbna. A jasně, že to bude v pondělí vědět půlka firmy, ale proč ne? Má se snad on za co stydět? Právě naopak. Může být potěšen, že si vybrala jeho. Je to jedna z nejkrásnějších, a pro něj osobně absolutně nejkrásnější, holek ve firmě. Martina měla malé bříško. Pokud se to dá málo, ale opravdu jen málo přehnat, nebylo těhotenské bříško skoro vidět. Přes celé těhotenství byla krásně štíhlá, jen poprsí se jí zvětšilo.

Když odpoledne doprovázel Martinu k autu, šli spolu ruku v ruce. U auta ho překvapila otázkou.

„Takže ty teď jedeš vlakem?“

„No, měl jsem to v úmyslu. Nebo tě mám doprovodit domů?“

„Tak já jsem nad tím přemýšlela,“ začala Martina a s každým slovem se k němu blížila, jak obcházela auto od řidiče ke spolujezdci, „a myslím si, že v tak pokročilém stádiu těhotenství potřebuji permanentní dohled. Co kdybych najednou začala rodit? Myslím, že je potřeba mě neustále hlídat.“ A když došla až k němu a opřela se o jeho hruď, pokračovala: „Jen nevím, kde bych tak narychlo takový kvalitní kvalifikovaný odborný dohled sehnala,“ a začala se rozhlížet po parkovišti.

„Tak pokud bys nepohrdla mnou, tak…“

„No to bych asi nepohrdla. Stejně široko daleko nikdo lepší není. Budu muset vzít zavděk i tebou.“

„Co tím chceš říct? Já snad patřím mezi ty nejlepší, ne?“

„Jistě, jak jinak.“

A dali si velkou pusu.

„Jo, Marti, ale já nemám ani kartáček.“

„Ó, to je hrůza,“ spráskla ruce, „a v celé Opavě není jediný obchod, tak to asi budeme muset jet do fabriky na zubní kartáčky.“

„Ha, ha, velmi vtipné. A co oblečení? Mám jen tohle.“

„Tak to asi budeš muset chodit nahý. Myslíš, že by mi to mohlo vadit?“

„Nech toho, ty provokatérko,“ a opět se políbili.

„Neboj, já jsem jen strašně líná a potřebuji jenom někoho, kdo by mi navařil, uklidil a celkově mě obskakoval.“ A oba se začali smát. „Ale nutit tě nechci. Jestli nechceš,“ řekla, ale nedokončila větu. „Prostě jsem myslela, že bychom spolu strávili pěkný předvánoční víkend.“

„Ne, já chci. Jen jsem si netroufl sám to navrhnout.“

Martina se mu upřímně zahleděla do očí.

„Tak víš co, Kubi? Troufej si víc, ano? Mě se nemusíš bát, já nejsem tvůj nepřítel. Naopak, jsem tvá přítelkyně. Já se neurazím, a když se mi něco nebude líbit, tak ti to řeknu. Ale jestli spolu chceme být, nemůžeme se před sebou stydět nebo bát. Musíme umět mluvit o všem. Já chci, abys nebyl tak nesmělý. Troufej si víc. Já budu jen ráda.“

„Dobře, budu si troufat.“

„Buď zdravě drzý,“ mrkla na něj. Políbili se a pak ještě jednou, než Martina nastartovala. Zaparkovala před panelovým domem. Jakub jí pomohl s taškou a společně nastoupili do výtahu.

„Tak jsem přemýšlel nad tím, co bychom mohli dělat. Můžeme do kina a do zoo a zajít někam na svařák, já vím, ty svařák nemůžeš, ale můžeme jen tak na vánoční trhy a …“

„Zadrž, Kubi, zadrž. Počkej chvilku. To jsou všechno skvělé nápady, ale já bych měla ještě jeden.“

„Povídej.“

Martina k němu přistoupila, položila si hlavu na rameno a objala ho.

„Já bych s tebou chtěla být sama. Co kdybychom celý víkend jen proleželi v posteli? Jen tak vedle sebe, hm? Máme co dohánět za ty měsíce. Nevadí ti to? Všechny ty plány jsou pěkné a já se těším, až to podnikneme, ale ty dva a půl dne tě chci mít jen pro sebe.“

„Já s tebou budu rád kdekoli a kdykoli. Takže ne, nevadí.“

„Náhodou… takový čas v posteli se dá trávit tak moc příjemně. A je to lepší než kino a zoo a všechny ty další návrhy.“

„Ty seš fakt nemravná.“

„Já si nemůžu pomoct. Když tě vidím, tak mě napadají samé nemravné návrhy.“

A byl to nemravný víkend. Martina a Jakub opravdu vylezli z postele jen výjimečně. Ale byli oba neskonale šťastní. Milovali se, líbali, hladili, masírovali, prováděli si něžnosti a všechno bylo v mezích lásky. Vrcholem těchto láskyplných hrátek byla sobota. Po krásném a něžném milování leželi vedle sebe a oddychovali.

„Bylo to krásné,“ řekla. „Moc se mi to s tebou líbí.“

„Fakt? Tak to mě těší. Já jinak v těchhle věcech nemám moc sebevědomí. Ale mně se to s tebou taky moc líbilo.“

„A to je právě škoda. Nemáš sebevědomí úplně zbytečně. Jako jsi ho neměl při koupi plavek. A nakonec, nezáleží na velikosti, ale na tom, že ti to s ním prostě jde,“ řekla laškovně a políbila ho na bradavku. „Budu upřímná. Trochu jsem se bála, abys nebyl zbytečně nesmělý i v tomhle, ale nejsi. Jsi něžný i vášnivý. Víš, co máš dělat a co se holkám líbí. Jsi skvělý milenec.“

„Jen jestli tohle neříkáš jen tak. Každá holka, co někoho miluje, mu řekne, že je skvělý.“

„Kubi, já bych ti nekecala. Mě mrzí, že máš zbytečně nízké sebevědomí. Jsi opravdu moc dobrý a mně se to líbí, a to neříkám jen tak. Říkám to, protože je to pravda.“

„Tak děkuju.“

„Za tohle se neděkuje, prosím tě. Mimochodem, kdo ti říkal, že tě miluju?“

Jakub povalil Martinu na záda a zahleděl se jí do očí.

„Možná, že ty mně ne, ale já tebe miluju. Miluju tě tak strašně moc, jak jsem nikdy nikoho nemiloval. Všechno na tobě miluju. Tvé oči, když se smějí. A tvé rty, když mi dávají něžné polibky. Miluju vůni tvých vlasů a hebkost tvé kůže. Miluju tvoji krásu. Miluju tě, Marti, a už bez tebe nechci žít.“

„Kubi,“ prohrábla mu vlasy, „to bylo to nejkrásnější vyznání lásky, jaké jsem kdy slyšela. Taky tě moc miluju, ale neumím to říct tak pěkně jako ty.“

„Tohle mi bohatě stačilo. Řekla jsi to krásně.“

„Víš, já jen lituju toho, jak strašná kráva jsem byla.“

„Proč kráva?“ podivil se Jakub a políbil ji na tvář.

„Protože jsem tě nechala být. Měla jsem udělat první krok já. Mohli jsme spolu být dávno. Petr by nebyl zlou vzpomínkou a ten klučina tady ve mně by byl tvůj.“

„První krok dělají chlapi, ne? Moje chyba to je. Měl jsem to udělat já. Ale pořád nebyla odvaha. Petr je tvým poučením, kdybych se někdy takhle choval já, a malého budeme stejně vychovávat spolu, takže jako by byl můj.“

„Jsi skvělý. Vážně úžasný, že to tak bereš. Každý jiný chlap by se vykašlal na holku s dítětem, tím spíš, když je cizí. Rozhodně jsem se měla vykašlat na co, co říkají holky. Ztratili jsme tolik měsíců. Tak dlouho jsme už mohli být spolu.“

„Miláčku, já tě miluju, takže ten klučina je jako můj. Budu ho mít rád, jako mám tebe. A co se týče té doby. Jo, mohli jsme spolu být hodně dlouho, ale zase je to teď o to sladší.“

A zase si věnovali dlouhý polibek.

„No, jsem kráva. Tak je to. Měla jsem dát na svůj rozum a udělat vše pro to, abychom byli spolu.“

„Nevyčítej si to pořád. Já jsem vůl, ty jsi kráva, to se k sobě vlastně hodíme.“ Martina vyprskla smíchy. A když tak leželi vedle sebe, zeptal se jí: „A co jméno? Já vím, že jste měli s Petrem vybráno David, ale stále na tom trváš?“

„Jako bys mi četl myšlenky. Nechci Davida. Jenom by mi ho to připomínalo. Chtěla bych, aby se jmenoval po tobě. Kubík. Malý Kubíček. Jestli ti to nevadí.“

„Proč by mělo?“

„Některým chlapům vadí, když se jejich dítě jmenuje stejně jako oni. Může to mást, když budu jednoho z vás volat.“

„Mně to teda nevadí.“

Martina dala Jakubovi pusu na dobrou noc, položila si hlavu na jeho hruď a rychle usnula. Slyšel, jak oddychuje.

To on samým štěstím nemohl usnout. Byl tak moc šťastný, že mu srdce už několik dní bušilo o sto šest. Až se bál, aby mu samým štěstím neprasklo. Nemohl se toho štěstí nabažit, ale zároveň ho nemohl dost rozdat. Měl pro Martinu připraveny ještě na tisíce a miliony něžností, polibků a pohlazení. I když si ji asi opravdu trochu idealizoval, to si byl nucen připustit, pořád ji měl za tu strašně křehkou kytku, o kterou je třeba pečovat. Byla tak křehká jako vločka, kterých se právě za okny snášely na stovky, a on se bál, že mu roztaje. Bál se, že člověk vlastně takhle šťastný nemůže být dlouho. Že jednou o to štěstí přijde. Že to štěstí je stejně křehké, jako ona. Nemohl tomu stále věřit. Nemohl věřit tomu, že mu věnovala polibky. Že on líbal ji. Že se jí dotýkal po celém těle, že ji hladil, že ji viděl nahou. A dokonce ani tomu, že nyní leží vedle sebe a ona spí na jeho hrudi. Byl tak šťastný, že ji konečně má vedle sebe a že ji konečně vůbec má, že neodolal se jí nedotýkat. Hladil ji na zádech. Snažil se jemně, aby se neprobudila, ale stejně se stalo.

„Co se stalo, Kubi?“

„Nic, miláčku. Já tě nechtěl probudit. Promiň.“

„Nic se neděje. A jestli něco neuděláš s tím omlouváním, tak přísahám, že to byl poslední koitus, který jsme spolu měli.“

A byla i vtipná. Rozhodně s ní nebyla nuda. Byl šťastný. Tato věta vyjadřovala úplně vše. Nic víc nebylo potřeba dodávat. A každá strávená minuta s Martinou, každý její dotek, každý polibek a pohlazení, to vše v něm ještě násobilo. A ráno to bylo krásné probuzení. Bylo to vůbec poprvé, když se s nějakou holkou probudil po společné noci v objetí. Když otevřel oči, Martina už nespala.

„Proč jsi mě nevzbudila?“

„A proč bych měla?“

„No, jen tak na mě koukáš. To tě bavilo jen tak na mě zírat? Jsem tě mohl nějak zabavit.“

„Budeš se asi divit, ale už na tebe koukám takhle hodinu a nemůžu se toho pohledu nabažit. A pořád mě to baví,“ dala mu pusu na nos. „Mimochodem, jak bys mě jako zabavil?“

„No, těch způsobů je.“

„Vážně? Já jsem strašně nezkušená, slušná holka. Já vůbec nevím. To mě asi budete muset naučit, pane.“

„Ty že jsi nezkušená a slušná? Ty jsi zkušenější než já a jsi příšerně nemravná a neslušná.“

„Takže mi naplácáš na holou?“ smála se Martina.

„A pak, že nejsi nemrava. Ale ne, mám něco lepšího,“ řekl Jakub a zalezl pod peřinu. A pak jeho hlava klesala níž a níž…

„Tak to jsem zvědavá, co to bude. No… tak tohle je… o hodně lepší, to jsi měl pravdu.“ Pak jemně zavzdychala. „Rozhodně o moc lepší.“



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Office story (7. kapitola: Sněhobílé milování):

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!