Ohnivé pero - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Příběh dívky se schopnostmi fénixe, která žije v malém domečku s tetou.
"I slzy léčí."

26.07.2011 (12:00) • Anabell • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 854×

„Za chvíli už budu muset odejít,“ oznámila jsem se smutnou tváří.

„Přeci nás tady nenecháš samotné,“ oznamovali spolužáci s prosebnými výrazy.

Věděla jsem, že jim to bude líto, ale nestálo mi to za ten povyk, co by nastal. Nikdo nesmí vědět mé tajemství. Musela bych se propadnout do země. V duchu jsem se zasmála svým myšlenkám.

Po dvaceti minutách se zvedlo mé celkem útlé tělo. Sebrala jsem svou kabelku a oranžový svetr. Bylo na čase, abych odešla.

„Ahoj,“ ze slušnosti jsem pozdravila.

„Holka, nechoď. Do rána je spoustu času,“ vykřikoval Paul.

„Opravdu musím jít. Teta by vyváděla,“ naléhala jsem na mém odchodu.

„Určitě tě neupálí. Zůstaň.“ Ten úsměv. Podlamovala se mi kolena.

„To by ses divil.“ Zamávala jsem a odešla.

Tak ráda bych s nimi zůstala, ale nemohu si to dovolit. Teta by měla strach, a ten kravál bych potom nechtěla mít na svědomí.

'Domů' jsem dorazila brzo, ještě mi zbyl čas na večeři. Za večer jsem toho moc nesnědla. Než jsem se odebrala do koupelny, bylo mým úkolem obeznámit mou milou tetičku o příchodu.

„Karin už jsem doma.“ Navázala jsem kontakt s mou polospící tetou.

„Už jsem se bála, že se mi domů nedostavíš. Nerada bych Tě potom měla na svědomí. Však víš jaké to potom s tebou je.“ Políbila jsem ji na čelo a odebrala se do svých komnat.

„Dobrou noc,“ ozvalo se za mnou.

Tetu jsem měla ráda, ale rodiče mi nikdy nenahradí. Byla tak ochotná a starostlivá. Nevím, co bych bez ní dělala. Nedokážu si ten život vůbec představit.

Otevřela jsem dubové dveře a potichu vklouzla do poloprázdného pokoje. Stála zde jen velká skříň s mým oblečením, stůl s počítačem a dokonce se zde povaloval koberec. Postel jsem nepotřebovala, mou noclehárnou byla koupelna, která byla vybudována hned vedle. Byla cítit spáleninou.

Rozsvítila jsem světlo a sáhla po hřebenu. Mé rozcuchané zrzavé vlasy bylo třeba učesat. Vypadaly tak zničeně. Povzdechla jsem si. Opláchla jsem svou jemně pihovatou tvář. Pro odlíčení jsem potřebovala jemný přípravek. Pleť je celkem citlivá. Ze zmoženého těla jsem opatrně sundávala kusy oblečení. Úplé rifle bylo třeba vyprat. Hodila jsem je ke koši. Puntíkovanou blůzku si vezmu zítra, a proto jsem ji pověsila vedle nově vypraného ručníku.

Hodiny ukazovaly za dvě minuty půlnoc. Bylo načase. Nenapustila jsem si vanu, i když byl by to dobrý nápad. Takovou relaxaci bych měla zase zkusit. Položila jsem se do podlouhlé vany a odpočítávala sekundy. Při odbití půlnoci jsem se rozpadala na popel. Takhle to chodívalo každý večer. Občas jsem si přála být normálním člověkem, ale člověk si na tuto přeměnu časem zvykl. Připadala jsem si jako bájný pták Ohnivák. Jedno, co jsem mu záviděla byly křídla. Já neměla křídla a nemohla jsem po večerech kroužit nad městečkem. Na této přeměně jsem měla ráda tu svěžest po probuzení. Žádné příšerné kruhy pod očima mě nečekaly. Nedivím se lidem, kteří se mě ptali – Jak mohu stále vypadat tak svěže. Jednoduchá odpověď. Chodím brzo spát. Což mi nikdo nevěřil. Mohla jsem klidně přemýšlet, ale určitě si nedokážete představit, jak může popel přemýšlet. Osobně, já taky ne.

Hodiny odbíjely šestou hodinu ranní. Slunce se prodíralo zašedlými záclonami. Snažilo se rozzářit ten tmavý pokoj. Já už jsem pomalu rostla do krásy před tím malým zrcadlem. Vlasy jsem sčesala do úhledného culíku. Oči byly zvýrazněny černou tužkou a řasenkou. Víc nebylo třeba. Uši zdobily malé perličky. Bylo léto, a proto jsem si na sebe oblékla legíny a do očí bijící oranžovou tuniku. Taška přes rameno visela na věšáčku vedle skříně. Byla dárkem od tety, když jsem se zde přistěhovala z našeho klanu (po smrti rodičů).

Nebyla jsem zvyklá snídat. Rovnou jsem vytáhla kolo ze sklepa a mohla vyrazit. Jízdy byly klidné. Nikdo se mnou nejezdil. Častokrát si mě naše třídní fifleny dobíraly. Možná nikdo nechtěl jezdit se smolařem. Chytří lidé se zde, ale našli. Pár kamarádů sdílelo mé 'nadšení' ze všech těch namyšlených lidí.

V té naší škole jsem měla známou. Každé ráno jsem mohla uložit své kolo k nim domů. Ráda mě viděla při každém mém příchodu. Alespoň toto bylo mé mínění.

Nahodila jsem rozzářený úsměv a šla směrem do třídy. Usedla jsem na své místo, vedle okna, a prohlížela si kapky rosy, tančící na trávě. Z chvilky snění mě probudila Leila. Dobrá kamarádka, která mi na škole vždy pomohla.

„Čááu,“ ještě si stihla zívnout. Musela jsem se zasmát.

„Ahoj Lei. Vidím, že jsi nějaká ospalá,“ na nějaké narážky jsem neměla chuť, ale..

„Kdybys zase neodcházela tak brzo, taky bys byla.“ Zašklebila se na mě.

„Někdo dbá o svoje zdraví.“

„Jo, ptal se po tobě Mat.“ Udiveně jsem se na ni podívala. Vždy se mi líbil. Snad už od školky, jestli si dobře vzpomínám.

Zazvonilo. Celou hodinu biologie jsem nedávala pozor. Plánovala jsem si svůj milostný život. Jaké by to asi bylo. Ria Lopatková, jak to asi zní. No musím říct – hloupě, ale byla bych šťastná. Nad čím zase uvažuju, ozval se hlas v mé hlavě.

„Drápalová, proberte se!“ ozval se nechtěný hlas.

Kdo to asi je? Co po mně chce? Byly jediné otázky do té doby, než jsem se probudila.

„Po vyučování se za mnou stavte, musíme se domluvit na trestu. Nedávání pozoru nehodlám akceptovat v mých hodinách. Snít máte doma.“ Její hlas rve mé ušní bubínky. Jsem zvědavá, co tentokrát vymyslí. Budu doufat jen v to lepší. Nerada bych zůstala ve škole do noci. Což jsou její nejhorší tresty.

Autor: Anabell, v rubrice: Povídky » Na pokračování