OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Padlí andělé_1

07.11.2010 (20:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1578×

Okolní Temnota nebyla ani tak strašná jako to, co se skrývalo v ní. Radši jsem to ani nechtěla vědět, už tak jsem měla husí kůži. Pozorovala jsem křoviska v mé blízkosti, až jsem našla to, co jsem hledala. Malá chatka uprostřed toho nejhoršího. Bála jsem se tam jít sama, ale nikdo tu se mnou nebyl, a já jen mohla doufat, že i tam, nikdo není.

Zaklepala jsem na dveře a když se víc jak několik minut nic neozývalo, vešla jsem dovnitř. Myslela jsem, že to bude něco takového, ale to, co tady bylo, mi naprosto vyrazilo dech.

Ležel tam, krok od smrti, opřený o rám postele, co tu byla. Jedna moje část se radovala, že jsem ho našla a že je naživu. Zatím co moje druhá část měla obrovský strach o něj. Jeho křídla krvácela, byla špinavá a on na tom nebyl o nic lépe.

Pomohla jsem mu z podlahy, složila mu křídla a položila ho na postel. Začalo se rozednívat a tak jsem se rozhodla dojít do řeky pro vodu. Sice jsem se pořád bála, ale strach o sebe nebyl tak velký jako o něj. Když jsem nabrala vodu do mísy, co jsem tam našla, rychle jsem se vrátila k němu.

Byl ve stejné poloze, jako jsem ho tam dala. Ulevilo se mi. Pokud je vzhůru, nepokusil se vstát. Mohl by si ublížit. Utrhla jsem si z trika cár látky a namočila ho do vody. Začala jsem mu utírat z tváře krev a popel. Měl nádherný obličej. Vlastně kdyby nebylo té krve a prachu, všimla bych si toho mnohem dřív.

Jeho oblečení, které měl, bylo rozsápané na cáry, takže mi nedělalo problém, zbavit ho trika. Na hrudi měl hrozně škrábanců a já radši nechci vědět o čeho.

Omývala jsem mu hruď, když jsem uslyšela škrábání na dveře. Strašně jsem se lekla. Až teď jsem si uvědomila, že jsem je nezavřela na závoru. Viděla jsem, že se pomalu otevírají a ve mně by se krve nedořezal. Byla jsem ztuhlá.

Když jsem uviděla odpornou hnátu probudila jsem se z transu a rychle vyrazila dveře zavřít. To zvíře, nebo co to bylo, mělo ohromnou sílu. Přetlačovalo se to se mnou, ale na konec jsem ty dveře zavřela. Rychle jsem přes ně dala závoru a sjela jsem po nich k zemi.

Cítila jsem, jak rychle mi buší srdce, až jsem se bála, že mi vyskočí z hrudi. Když jsem to rozdýchala, vrátila jsem se k němu. Domyla jsem mu hruď a chtěla jít na nohy, protože je měl rozdrápané snad ještě víc než horní část těla. Na stole jsem uviděla nůžky a chtěla pro ně jít, ale byla jsem zastavena, protože mě chytil za paži.

„Neodcházej,“ zašeptal a jeho hlas i přesto, že nemohl skoro mluvit, byl krásný. Sklonila jsem se k němu a zašeptala mu do ucha, aby mě slyšel.

„Nikam nejdu, budu pořád tady.“ Když jsem mu toto řekla, pustil mou ruku a položil si ji zpět na tělo.

Rychle jsem vzala nůžky a přišla k němu. Ustřihla jsem mu kalhoty nad koleny a zbytky jsem hodila do rohu místnosti. Hadr, kterým jsem mu omývala obličej a hruď, byl moc špinavý a tak jsem ze svého trička utrhla další. Když jsem domyla jeho nohy a věci položila vedle postele, která tu byla, zjistila jsem, že má horečku. Z mého trička už pomalu nic nezůstávalo a tak jsem si ho sundala celé, namočila ho a dala mu ho na čelo.

Věděla jsem, že mám moc uzdravovat lidi, ale nevěděla jsem, jestli to platí i na ty z mého světa. Položila jsem ruce na jeho hruď a soustředila všechnu svou energii do jeho těla. Ucítila jsem jeho plamínek, který byl stále menší a menší. Našla svůj a tyto dva spojila. Předávala jsem mu svou energii a cítila, jak se jeho rány zacelují a horečka klesá.

Byla jsem na pokraji sil. Poslední, co si pamatuji, byly jeho světle modré oči a pak už jen tmu.

Když jsem se probrala, ležela jsem na posteli. Cítila jsem se stále slabá, tak jsem zůstala ležet. Cítila jsem ruku obmotanou okolo mého pasu a až teď mi došlo, že na té malé posteli se mačkáme oba.

Měl odpočívat a mít co největší pohodlí. Chtěla jsem vstát, ale zadržela mě jeho ruka.

„Měla bys ještě ležet. Si slabá,“ pošeptal mi do ucha. Trochu jsem se otřásla, když mi jeho dech ovanul tvář.

„A ty bys měl mít pohodlí. Byl si ošklivě zraněn,“ šeptala jsem já nazpět.

„Ale já mám pohodlí. A díky tobě jsem uzdraven.“

„Ale né úplně. Ty malé rány zmizeli, ale ty větší… s těmi mohou být ještě problémy. Neměl ses hýbat. Mohl si krvácet vnitřně, když si mě dostával na postel,“ řekla jsem mu své argumenty.

„To je pravda, ale ty si byla zesláblá a já tě na zemi nechat nemohl,“ řekl a přitáhnul si mě blíž. Sice mi to bylo příjemné, ale on musel odpočívat.

„Musím dojít pro vodu a sehnat tu něco k jídlu,“ řekla jsem. „Ty bys měl ještě spát.“ S těmito slovy jsem se zvedla a podívala se oknem ven. Byl ještě den, to je dobře. Můžu jít pro vodu.

Sebrala jsem nádobu, odendala závoru a vyšla ven. Za sebou jsem zavřela dveře a rychle šla k řece. Nabírala jsem vodu, když za mnou křupla větvička. Ztuhla jsem. Pomalu jsem se otočila. Byla tam malý zajíček. Ulevilo se mi. Dobrala jsem vodu, neohlížela jsem se a běžela k domku.

Cítila jsem, že mě něco sleduje, a strach, který jsem měla, mě hnal rychleji. Za pár chvil jsem byla v domku a dávala závoru na dveře. Otočila jsem se, opřela se o ně a prudce jsem vydechla. Když jsem otevřela oči, měla jsem vše trochu rozmazané. Pak byla jen tma.

Probralo mě lechtání na tváři. Smetla jsem to rukou. Chtěla jsem ještě spát. Ale šimrání pokračovalo i na krku. Zamručela jsem a vedle mě se ozval tichý smích. Nechala jsem to být a dál se věnovala tomu, abych usnula. Ale ten někdo mě nenechal a dál mě šimral. Povzdechla jsem si a pomalu otevírala oči. Vidění jsem měla rozmazané, ale když jsem zaostřila, přede mnou byl on.

„Co je?“ zeptala jsem se rozespalým hlasem.

„No, spala si přes dva dny, měla by ses napít.“

„Hm,“ byla jsem jak v transu, než mi došel význam jeho slov. Zprudka jsem se posadila, až se mi motala hlava. Rozhlédla jsem se po místnosti a s úlevou, jsem se opřela o zeď. Nevím proč, ale napadlo mě, že nějaké to monstrum je tu. Pohlédla jsem na něj a zjistila jsem, že mě pozoruje.

„Co je?“

„Nic,“ odpověděl s úsměvem. Zvedla jsem se z postele a šla se napít. Našla jsem tam sklenici, do ní jsem nabrala vodu z nádoby a celou ji vypila. Měl pravdu, měla jsem žízeň.

Celou dobu co jsem pila, mě pozoroval. Bylo mi to trochu nepříjemné.

„Proč mě pozoruješ?“ zeptala jsem se. Chvíli se mě díval, než odpověděl.

„Přemýšlím.“

„Proto se musíš dívat na mě?“

„Přemýšlím, proč si mě zachránila,“ řekl. Chtěla jsem mu odpovědět, ale vyrušilo nás proražení dveří, ve kterých bylo…