OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Padlí andělé_3

23.11.2010 (15:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1025×

Za chvíli se probudí, kývl hlavou k Chrisilovi. Tím naše konverzace skončila.

Asi po pěti minutách se začal kroutit a něco mrmlat. Po dalších pěti, už otevíral oči a mžoural do dnešního rána. Posadil se na postel a půl hodiny koukal na Leveta, který koukal z okna.

Já jsem našla nějaké jídlo, bylo to sušené maso, nějaké sušené bobule a další věci. Nabrala jsem hrst bobulí z misky a dala do pusy. Všimla jsem si, že mě Chrisil pozoruje. Byla jsem z toho nervózní. Otočila jsem se k němu zády. Asi pět vteřin jsem je žvýkala, začínalo to být hořké a pálilo mě to na jazyku.

Vyplivla jsem to do rohu místnosti a rychle se napila vody. Levet, nezúčastněně, koukal stále z okna, zatím co Chrisil vyprskl v ohromný výbuch smíchu, div, že se neválel po zemi. Zpražila jsem ho pohledem, ale to ho ani na okamžik neutišilo. Nabrala jsem hrst bobulí a mířila si to ke Chrisilovi. Ten se přestal smát a obezřetně mě pozoroval. Předstoupila jsem před něj a natáhla ruku před něj.

Pobídla jsem ho, aby si dal taky.

„Ne,“ začal, ale jakmile otevřel pusu, nacpala jsem mu je do pusy. Zarazil se.

„Žvýkej,“ řekla jsem mu zostra. Chvíli se nic nedělo, ale pak začal pomalu kousat. Po malém okamžiku se rychlostí blesku zvedl a vyplivl to. Po té si svlažil hrdlo vodou. Podíval se na mě zmučujícím pohledem a mě začínaly cukat koutky, po chvíli snažení se nesmát, jsem propukla v hlasitý řehot.

Chováte se jak malé děti! Oslovil mě v myšlenkách Levet.

„Promiň,“ řekla jsem mu. Podíval se na mě a usmál se.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se po chvíli Leveta.

Nic co by tě muselo zatěžovat, jsou to mé starosti.

Já vím, ale stejně. Řekla jsem mu v myšlenkách. Mě to klidně říct můžeš…

Po další dva dny, Levet nekomunikoval, ani pomocí myšlenek. Trápilo mě, že on se trápí, ale nechala jsem ho být. Až bude chtít, sám mi to řekne. Zatím co Chrisil pořád něco mlel. Začínala mě z něj bolet hlava. Několikrát jsem ho musela okřiknout, aby už přestal, ale jelikož mu ticho vydrželo nepatrnou chvíli, okřikovala jsem ho neustále.

Několikrát jsem musela dojít pro vodu, i když se mi Chrisil nabízel, odmítla jsem ho s tím, že není ještě zcela uzdraven a tam venku ho může některá bestie napadnout…

Zavřela jsem dveře a s nádobou jsem rychle spěchala k potoku. Stále jsem se ohlížela po okolních keřích a stromech, jestli za nimi nečíhá nějaké nebezpečí. Dívala jsem se na tmavý keř, ve kterém se něco mihlo. Ztuhla jsem. Zarazila jsem se na místě. Rozhlédla jsem se okolo.

Jsem obklíčená… neuteču… zemřu…

Něco ve mně, se pohnulo… jakoby zapadlo na správné místo. Ale takhle to má být, já mám bojovat! Tato myšlenka se mi stala osudovou. Cítila jsem, jak mi vyrůstají křídla se zad (*) a jak mi oči mění barvu na modrou (*). Ve vzduchu byla téměř hmatatelná touha zabíjet. Přikrčila jsem se a cítila uvnitř sebe neznámou sílu. Ta síla mě celá ovládla. Okolo mě začali poletovat zelená světélka, která zaútočila na bestie okolo mě.

Jakmile se světélka dotkla jejich kůže, pronikly do nich, a jejich těla se roztříštila v černé krystalky, ze kterých zbyl prach.

Stála jsem tam jako přimražená nejmíň pět minut. Co se to stalo? Co sem to udělala? Co to bylo?

Nechala jsem vodu vodou a pomalu se plazila do chatrče. Složila jsem si křídla abych se vešla do dveří, ale pořád jsem je měla na zádech. Chrisil na mě koukal se zvědavostí v očích. Asi mu nedošlo, co jsem právě udělala. Stejně jako mě. Myšlenky se mi míhaly hlavou, ale ani jedna nešla zachytit.

Stála jsem naproti Chrisilovi a koukala mu do očí. Na mé tváři se zračil zmatek, strach a údiv. To stejné i na jeho.

…yennë…

…eyennë… Ozývaly se mi nějaká slova v hlavě, ale já nedokázala pochytit jejich význam.

Reyennë! Trhla jsem sebou. Otočila jsem se na Leveta, v jeho tváři se zračilo pochopení, trocha obav a hrdost.

Lea Reyennë Alcohtar! Vnímáš mě už? Zeptal se podrážděně.

„Ano.“

Víš co se tam venku stalo?

„Ne.“

Dobře…

„Co jsem to udělala?“ obořila jsem se na Leveta.

Vysvětlím ti to později.

„Ne!“ zařvala jsem. „Chci vysvětlení hned!“

Uklidni se Reyennë! Stoupla jsem si před Leveta, sklonila hlavu abych mu mohla koukat do očí a pomalu řekla:

„Chci vysvětlit, co se to tam venku stalo!? Co to znamenalo!? Co se to se mnou stalo!?“ Najednou jsem se cítila taková malátná, chtělo se mi spát…

…už jsem nevnímala…

Stála jsem v místnosti se třemi bytostmi zahalenými v černých pláštích. Před nimi byly na kamenném stole položeny tři meče. První meč měl zlatou čepel, záštitu lemovali dračí hlavy, sloupek byl černý a na hlavici byl vyryt malý drak. Druhý meč byl celý černý, sloupek lemovali bílá vlákna, vypadající, že jsou z pavučiny. Na hlavici byl vyryt pavouček. Třetí meč se zdál být obyčejný, jenže nebyl. Čepel zářila modrým světlem, záštita i sloupek byly obyčejné, ale na hlavici byl orel. Přitahoval mě jistou energií, a zdálo se, že meč má svou inteligenci.

Opatrně jsem přišla ke stolu a dotkla se třetího meče. Vzala jsem ho do ruky. Čepel začala svítit intenzivněji, až skoro oslepovala. Obdivovala jsem meč, a nevšimla si, že dvě postavy v pláštích sáhly po zbylých mečích a postupují ke mně. Obě naráz zaútočily a já jen tak, tak odrazila útok.

Bojovala jsem s nimi nejmíň půl hodiny. Byla jsem unavená. Celou dobu jsem se jen bránila, protože když jsem je zranila, bylo to, jako bych zranila sebe.

Udělala jsem chybu a postava napravo ode mě, mě probodla mečem. Upustila jsem meč, který ze zaduněním dopadl na kamennou zem. Klesla jsem na kolena, ruku držíc na místě, kde mě probodly. Pomalu jsem ztrácela vědomí. Upadala jsem do tmy, ze které nebylo úniku…

Celá zpocená jsem se rychle posadila na posteli. Přerývaně jsem dýchala a snažila se uklidnit srdce, které bylo jako na poplach. Podívala jsem se na břicho, kde mě ve snu probodla mečem jedna z postav. Košile byla zakrvácená. Vyhrnula jsem si jí, ale moje kůže byla v pořádku.

Co se to stalo? Ptala jsem se sama sebe. Byla jsem zmatená a to hodně.

Jakoby z dálky jsem slyšela něčí hlasy, jak na mě volají. Nevnímala jsem. Moje mysl byla prázdná až na několik slovíček. …zemřít… …útěk… …beznaděj… …strach… …prohra… …smrt…

Trhla jsem sebou, a podívala se na Chrisila, sedícího přede mnou na zemi, jak se mě snaží dostat do reality.

„Leo, si v pořádku? Co se stalo?“ jak hloupé otázky… Kdybych to věděla…

Levete? Zeptala jsem se ho.

Ano? Děje se něco? Tak stupidní otázka!

Ty si to viděl. Ten můj sen, že? Ty víš, co to znamená. Proč mi to nechceš říct?

Ano vím, co se s tebou děje. Ale ještě nenastal správný čas, kdyby ses to měla dozvědět…

Proč? Ptala jsem se.

To ti nesmím říct…

„Sakra proč?“ vyjela jsem na něj. Chrisil sebou trhnul. Asi to nečekal. Obrátila jsem svou pozornost k Levetovi. Díval se na mě, ale když jsem se na něj podívala já, uhnul.

„Musím se odtud dostat,“ šeptala jsem si pro sebe a koukala nepřítomně na protější stěnu. Ale asi jsem to neřekla dost tiše…

„Co?“ promluvil po dlouhé době Chrisil. „Co? Kam?“

„To není tvoje věc,“ odsekla jsem.

„Tak to teda prr! Pokud někam půjdeš ty, půjdu i já. Zachránila si mi život. Dlužím ti to.“ Když to říkal, díval se mi do očí a já jemu. Viděla jsem v nich odhodlání.

Jé, jak dojemná chvilka. Jestli chcete jít, měli byste začít balit… Podívala jsem se na Leveta.

„Ty nikam nejdeš!“ řekla jsem.

To si jenom myslíš! Otevřela jsem pusu s tím, že mu něco řeknu, ale pak jsem si uvědomila, že by to nemělo cenu, stejně by šel taky…

* křídla Andělům vyrůstají ze zad, jen když chtějí

* oči se jim mění, jen když jim vyrostou křídla

Kapitola 2. * Shrnutí * Kapitola 4.

Chtěla bych poděkovat všem, co tuto povídku čtou. :)

A taky těm, co mi sem házejí komentíky. :)

... děkuju...

Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Padlí andělé_3: