OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pan Petterson - 2. kapitola

15.03.2015 (17:00) • Beunny26 • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 849×

Jamie:

Probudil jsem se ve své posteli. Totálně zpocený. Snažil jsem se zklidnit svůj dech, jenže neúspěšně. Nemohl jsem skoro spát. Přejel jsem si rukou po obličeji a rozsvítil si lampičku. Tma mě děsila. 

Další zasraná noční můra. Zvedl jsem se z postele, oblékl si tílko a zamířil jsem do své posilovny. Potřeboval jsem makat, potřeboval jsem nějak zaměstnat hlavu a ruce, nebo zešílím. 

Bylo to zase tu. Ta nejhorší noční můra. Znovu ten den, kdy se všechno podělalo. Znovu a znovu se to vrací, bez přestávky, bez ohlášení. Frustrovaně jsem si zatáhl za vlasy, ale šel jsem dál. Jakmile jsem uviděl dveře, které vedou do posilovny, otevřel jsem je a snažil se uklidnit.

„Bože, Nicol," zašeptal jsem potichu. Nechtěl jsem brečet. Musím přeci vypadat, jak Pan úžasný a dokonalý. Musím podle mého manažera a otce vypadat jak největší bůh. Jenže opak je pravdou. Jsem jen troska, troska, která se umí zatraceně dobře přetvařovat. Ty roky praxe mě dost naučily. Zapl jsem si písničky a skočil na běžecký pás, nastavil si tam trasu a běžel. Rychle, potřeboval jsem sakra dostat do těla. 

„Pane Pettersone, co zde děláte?" zeptal se mě můj komorník. Otočil jsem se na něj. 

„Kolik je hodin?" pronesl jsem líně a vypl stroj. Rychle jsem nahodil svoji masku naprosto egoistického a „úžasného", aby komorník nic nepoznal. Moji pravou tvář znalo jen sakra málo lidí. To, co si o mně přečtete v novinách, jsou lži. Nejsem takový a nikdy jsem nebyl. 

„Půl čtvrté ráno, pane." Přikývl jsem a vstal. 

„Dobře, zavolejte kuchaře, ať sem okamžitě přijede, mám hlad," pronesl jsem a on přikývl. 

Rád bych vám řekl něco z toho dne, kdy se to tolik podělalo, dne, kdy jsem se změnil, a dne, kde jsem přišel o vše a zároveň dostal všechno. Jenže nemohu. Není ten správný čas... 

Kuchař přijel za půl hodiny, podle jeho výrazu by mě nejraději zabil. Jenže to mi bylo úplně u prdele. Bylo mi jedno, jestli mě zaměstnanci milují, nebo nenávidí. Mají smlouvu a musí podle ní pracovat. 

Uvařil mi vajíčka se slaninou a osmaženou bagetu. Měl jsem sto chutí mu poděkovat, místo toho jsem ale řekl: „A to má být jako vše?" 

Zamračil se na mě. „Mohu vám klidně udělat něco jiného, pane Pettersone." 

Zvedl jsem ruku a on přikývl. Pustil jsem se do jídla a přemýšlel, kam dnešní peníze na charitu narvu. Obvykle jsem je dával do dětského domova. Věděl jsem, že to těm dětem udělá neuvěřitelnou radost a já jim pomoct chtěl. 

Dojedl jsem, nechal talíř tak a šel jsem se převléct... Pak jsem si nechal zavolat řidiče. Věděl jsem přesně kam jet. 

Jakmile řidič přijel, rychle jsem nasedl do auta a řekl adresu. Nemohl jsem se dočkat, až ji uvidím. 

Shannon: 

„Dobrý den, slečno Smithová," usmál se a vešel dovnitř. Bez pozvání. Otevřenou pusu jsem zavřela a zavřela jsem i dveře.

„Jestli tu hledáte Caroline, tak tu není," odpověděla jsem mu a on se hned otočil.

„Žádné pozdravení. Například. Jsem ráda, že jsi doma, miláčku?" Nadzvedl jedno obočí a já, chtě nechtě, znovu otevřela pusu.

„Jsem ráda, že jsi doma, miláčku?" zopakovala jsem nevěřícně po něm a on se usmál.

„A ani to nebolelo, že?" mrkl na mě. „Mimochodem, přijel jsem jako váš model."

Tentokrát jsem vykulila oči: „Cože?"

„Měla jste kreslit akt, slečno Smithová. Proto jsem přijel. Nemusíte jásat. Pokud mi ale pomůžete se svléct." Rozepl si jeden knoflíček u saka a podíval se na mě. Byla jsem tak vykolejená, že jsem jen stála. Za chvíli se začal smát.

„Byl to vtip, ale jako model jsem stejně přijel." Přišel ke mně, vzal mě za ruku a otevřel dveře mého pokoje. Dovedl mě před plátno.

„Co vše si mám na akt sundat?" zeptal se mě.

„Uch, um... Stačí jen triko... Zatím." Zčervenala jsem a on si rozepnul sako a okamžitě ze sebe strhl košili. Když jsem viděla jeho svaly... Proboha! Měl šest... ne osm pekáčů buchet a to véčko, při kterém jsem tekla. Nadechla jsem se.

Byl naprosto kouzelný. Svaly se při jeho každém pohybu naply. Podívala jsem se očima k jeho prsům a uviděla tetování. Měl přes celé prso. Byl tam citát, ale co tam bylo napsané, jsem nepřečetla. Byl strašně krásně tvarovaný. Tenhle chlap byl neuvěřitelně sexy a on to až moc dobře věděl.

Podíval se na mě a zašklebil se. Určitě věděl, jak se na něj dívám. Zalezla jsem za plátno a otřela si sliny. Proboha!

„Tak budeš tedy kreslit, kotě?" Nadzvedla jsem nad tím oslovením obočí.

„A- ano," chytla jsem do ruky štětec, „mohl byste..."

„Nemohl, ne, dokud mi budeš vykat," vyplázl jazyk.

„Mohl by - ses, prosím, postavit blíž ke dveřím? Dal pravou ruku trochu vpřed a levou jako kdyby na břicho?" Zazubil se na mě a dělal, že nepochopil, co jsem po něm chtěla.

„Budeš si muset přijít a ukázat mi, jak přesně to myslíš," pokrčil nenuceně rameny. Zarazila jsem se. Odložila jsem tužku a došla pomalu k němu, vzala jsem ho za ruku a postavila ho víc ke dveřím. Pravou ruku jsem mu dala opatrně vpřed a levou přes břicho. To pěkně vytvarované bříško... Znovu jsem cítila, jak jsem rudá. Jakmile se mi to zdálo ok, odešla jsem malovat.

Dívala jsem se střídavě na něj a na plátno. Měla jsem po hodině udělaný náčrt, jenže se mi stále nedařily svaly a to jeho tetování.

„Mohl- mohla bych... Můžu, prosím tě... Potřebuji si na ty svaly šáhnout," vyhrkla jsem a podívala jsem se do země.

„Proč?" řekl pobaveně, jenže v hlase byla stopa i něčeho jiného.

„Nevím, jak přesně je nakreslit... I tak stejně tvou tvář. Potřebuji si to zapamatovat," podívala jsem se mu do očí a on kývl hlavou.

Došla jsem k němu a pomalu se dotkla prsty toho krásného a tvrdého břicha. Jeho kůže byla měkká, ale svaly tvrdé, pod mým dotekem se víc zatly. Působil dojmem, že je jako hora a nic ho nemůže zlomit. Nadechla jsem se, cítila jsem jeho vůni. Nevoněl drahým parfémem. Voněl jako muž. Myslím, že by ani nemusel mít parfém. Postupovala jsem po jeho svalech nahoru. Přejela jsem mu po klíční kosti a dala si pořádně záležet, aby se mi to vrylo do paměti. Zavřela jsem oči a přejela rukou po druhé klíční kosti, prsou. Pak jsem oběma rukama postupovala dolů. První břišák, druhý břišák... Bylo to dokonalé. Měl břicho tvrdé a naprosto úžasné. Byl mužně chlupatý, ne jak ti chlapi, co si holí trup s břichem. Takhle má vypadat pořádný chlap. Pak jsem přešla na tvář. Zavřel oči a já přejela po celé tváři, nos, oči, ústa, krásná plná ústa. Byl zrovna čerstvě oholený. Pak jsem vzala krk, při kterém se trochu napnul, a postupovala zase dolů. Zjistila jsem, že dýchá poněkud rychleji. A já taky.

Pak jsem ucítila lem kalhot a ruce rychle zvedla. Otevřela jsem oči a podívala se mu do očí. Celou dobu mě pozoroval. V očích mu něco potemnělo. Něco, co budilo až děsivý dojem, přesto to bylo ale šíleně krásné. Nadechla jsem se a on mě okamžitě chytil za hlavu. Zatáhl mě druhou rukou za vlasy a já otevřela pusu. Naklonil se nade mě. Nestihla jsem si ani přečíst ten citát.

„Doufám, že si budete muset z mého těla zapamatovat úplně vše," mrkl pobaveně a pustil mě. Přesto mu to temno v očích zůstalo. Hned, jak mi došlo, jak to myslí, tak jsem zavřela pusu. Rychle jsem se vrátila k plátnu a zavřela oči. Byl vysoký, takže na mě viděl, kdežto já, když jsem ho chtěla vidět, musela jsem vykouknout. Nechala jsem ruku, aby si šla podle sebe. Byl to stejně náčrtek. Ještě se to několikrát změní.

***

Malovala jsem ho další hodinu, když mu zazvonil mobil. Okamžitě ho zvedl.

„Prosím?" Stále se díval na mě. Odložila jsem tužku a podívala se na náčrt. Za ty tři hodiny práce se mi to vcelku povedlo.

„Proboha! Vám do ruky kurva něco svěřit! Okamžitě mě přepojte s Gregem! HNED!" vyštěkl, až jsem nadskočila. Myslela jsem, že teď začne se sebe vypouštět páru podle toho, jak dýchal. Chtěla jsem se zeptat, co se stalo, ale nechala jsem to tak. Nic mi do toho nebylo.

Tentokrát do telefonu zakřičel něco, čemu jsem nerozuměla. Nechtěla jsem dál poslouchat, jak telefonuje, bylo to neslušné, tak jsem odešla ze svého pokoje. Zavřela jsem dveře, jenže jsem jeho nadávky stejně slyšela. Po deseti dohadování a výhružek se otevřely dveře. Vyšel z nich a já na něm viděla, jak je šíleně naštvaný.

Šíleně se mračil, svaly měl napnuté a spíš vdechoval a vydechoval páru než vzduch. Podíval se mi do očí a já si málem lehla, aby mě nebylo vidět. Kdyby jeho pohled mohl zabíjet, zabil by mě.

Naježila jsem se a přála jsem si, abych byla šíleně maličká. Rychle došel ke mně, chytl mě za tvář, zatahal za vlasy a tím jsem se na něj musela dívat.

„Zlatíčko, příště zase přijdu, ano?" Zatnul zuby a při tom mě ještě trochu zatahal za vlasy. Celé moje tělo začala hořet. Nedokázala jsem to popsat. Trochu více se sklonil a já čekala polibek, místo toho mě přímo kousl do krku. Z pusy se mi vydral tichý sten. Nedokázala jsem to ovládat. Zabolelo to, jenže to přitom bylo tak zatraceně úžasné.

Spokojeně zabručel a pustil mě. Pohladil mě po tváři, otevřel dveře a zmizel. Já otevřela pusu, cítila jsem přímo z něj žár a ten mě zaslepil. V tu dobu - jak mě kousl - bych pro něj udělala úplně cokoliv. Došla jsem k zrcadlu a podívala se na jeho otisk zubů. Místo jsem měla zarudlé, a když jsem na něj šáhla, bolelo. Přesto mě ten blbý kousanec nenechal klidnou. 

Tak zlatíčka, po mé pauze je tu další díl. :) Omlouvám se, že vyšel až teď, bohužel jsem měla problém s PC a dnes jsem dostala náhradní. :) Takže se zase mohu plně věnovat psaní. ^^

Snad se vám tenhle dílek líbil. :)

Autor: Beunny26, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pan Petterson - 2. kapitola: