OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Paprsek slunce - 11. kapitola

08.01.2012 (13:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1314×

Nový svět

„V Americe vládl chaos, kolonizování bylo v plném proudu a my se potloukali na pomezí dějin. Chvíli jsme sice vydrželi mezi zbytky Aztécké civilizace, tihle lidé byli však zatraceně chytří a brzy nás odhalili. Nakonec jsme se přesunuli až na území dnešní Kanady. Bylo tam povětšinou pusto a prázdno, jen pár izolovaných Vikinských vesnic. Jejich výhoda byla, že když jsme se v jedné usadili, nikdo nepřišel na pomoc a nebylo, jak odtud posílat informace dál. Hrálo nám to do karet, ani novodobá historie si dlouho nebyla jistá přítomností Vikingů na severoamerickém území a my potřebovali místo, kde nás nikdo nenajde. Severní část kontinentu se zdála být ideální.“

„Jak dlouho jste tam zůstali?“ zeptal se Sam.

„Dlouho. Hodně dlouho. Do Ameriky jsme dojeli na jaře roku 1521 a na severu jsme se usídlili asi okolo roku 1567. Tam jsme vydrželi téměř další století. Ale žádná veselka to nebyla. O Alexovi s Azem jsme sice neslyšeli, ale už od osmdesátých let šestnáctého století nám byl v patách rod lovců. Byli sice oproti těm dvěma naprosto neškodní, ale já na tom nebyla psychicky nejlíp, stále jsem se nedokázala srovnat se svou minulostí a měla jsem těžké deprese. Navíc jsme se snažili lovit co nejmíň, abychom nevyhubili všechny místní a nemuseli se vracet do Evropy. To všechno a k tomu navrch pustý, temný a ledový sever. Byla otázka času, kdy se všechno sesype.“ Nana se pomalu blížila ke konci první životní etapy po Liamově boku.

Nana si hřála ledově mrtvé ruce nad ohněm v krbu jednoho z domů, který si, ke své smůle, jedna rodina vybudovala kousek za vesnicí. S Liamem tu bydleli už asi dva měsíce a podle toho, co se k nim doneslo, svět si zapisoval rok s pořadovým číslem 1632. Naně však připadaly jako věčnost i ty dva měsíce, které strávila tady, živením se z ovlivňovaných obyvatel domku. Docházely jí nervy, chtěla vypnout. Dnes se vytočila natolik, že se neudržela a místo, aby se z asi třicetileté ženy, matky od rodiny, jen nakrmila, vysála ji na kost. A tak tam teď jen nepřítomně seděla, ohřívala si ruce a nevnímala vůbec nic. Dokonce ani vzlyky asi dvanáctileté dívky, dcery té mrtvé, která společně se svým bratrem seděla na gauči ovlivněná k nehybnosti a mlčenlivosti. Mrtvola, která ležela v zakrvácené posteli a mrtvým pohledem hleděla na své ratolesti, ji vůbec netrápila.

„Dochází nám dříví, sakra,“ ozvalo se ze světnice společně s ránou, která naznačovala, že se Liam vrátil a zavřel za sebou těžké dveře. Nana neodpovídala.

„Musíme… do hajzlu cos to zas udělala?!“ zaskřehotal blonďák, když spatřil postel.

„Měla jsem hlad,“ odpověděla tiše.

„Aha a to ses nemohla trochu krotit? Alespoň jednou? Sakra!“ nadával, zatímco se snažil nějak vymyslet, jak se zbavit těla a vyprat zakrvácené povlečení.

„Jednou? Dělám to už víc jak sto let!“ vrátila mu, teď už poměrně naštvaným tónem.

„Tak si měla zůstat s Alexem, když tě to tak obtěžuje! Ostatně, pak by ani jeden z nás nemusel být tady, uprostřed ničeho!“ V Liamových očích planuly pro Nanu ještě neznámé plamínky vzteku. Poslední dobou se ti dva nedokázali na ničem shodnout.

„To máš pravdu! Měla jsem! Minimálně bych neměla žízeň!“ prskla. Teď už stáli tváří v tvář a propalovali se pohledy. A pak Liamův pohled náhle zjihl.

„Co to vyvádíme, princezno?“ vzal její porcelánovou tvář do dlaní. Zavřela oči a s tím, jak ponořila svou tvář do jeho velké mužné dlaně, nechala všechen vztek odplout daleko pryč.

„Já chci zpátky do Evropy, Liame,“ zašeptala nakonec kajícně.

„To já taky, holčičko, to já taky,“ stáhl si ji do náruče a tiše s ní kolíbal.

„Tehdy mi odbíjel dvoustý dvacátý druhý rok,“ pousmála se rudovláska nostalgicky, „měla jsem toho tolik za sebou a o to víc před sebou. Připadala jsem si jako ve zlém snu a propadala jsem pocitům stísněnosti a hysterie. Uprostřed té samoty jsme si oba dva uvědomovali, že od reality není kam utéct. Děsilo nás to, štvalo nás to proti sobě, nevyřčené otázky vyplouvaly na povrch. A tak jsme se ještě tu noc vypravili na pobřeží. Tam jsme strávili pár dní, než se nám podařilo chytit loď na Skandinávský poloostrov. Byť jsme slunce již nikdy nemohli spatřit, už jen jeho přítomnost nám zvedala náladu, a když jsme dorazili do Evropy, bylo mezi námi zase na chvilku všechno v pořádku. Moje výčitky, a těžké svědomí odeznělo. Začalo pár bezstarostných let. Cestovali jsme a kdekoliv jsme se usadili, platili jsme za dobré lidi. Zabíjeli jsme jen těžce nemocné nebo trestance a vrahy,“ Nanino vyprávění přerušil její náhlý zvonivý smích. Sam na to zareagoval tázavým pohledem.

„Já jen… pamatuju si, jak jsme se dokonce v jednom dánském městečku stali místními hrdiny. Odhalili nás a zjistili, že je zbavujeme všelijakých zlodějíčků a vrahů. Vážně nás snad i měli rádi. Alespoň tak, jak nás mohli mít rádi. Psal se rok 1650, když jsme dorazili do Amsterdamu. V té době se schylovalo k jedné z posledních morových epidemií ve světě, ačkoli to ještě nikdo netušil. A spolu s tou epidemií jsme se potom nevědomky svezli do Londýna. Počasí se ty roky snad zbláznilo. Léta byla horká a zimy kruté. Přesto na přelomu roku 1664 a 1665 epidemie v Londýně propukla naplno. Spoustu lidí zemřelo a my spoustě z nich pomohli to urychlit. Všude okolo nás vládl strach a deprese. Pro upíry ideální stav. Ale my byli jiní. Tedy Liam byl a já se vezla s ním. Ani náš pocit, že konečně alespoň neděláme nic tolik špatného, to nevykoupil. A pak přišel rok ďábla, 1666, a všechna bezstarostnost mezi mnou a Liamem byla fuč stejně, jako ničivý mor,“ jen nerada vzpomínala na dobu, kdy se s Liamem jen hádali, připomínalo jí to fakt, že už to nemůže nikdy nepravit.

„Ale já nikam nechci! Líbí se mi tu!“ prskala okolo sebe vztekle a trucovitě si složila ruce na prsou.

„Copak nechápeš, že tady o nás už ví až příliš lidí? Sama nejlíp víš, že Alex s Azazealem…“

„Dej s nima už pokoj do háje! Neslyšeli jsme o nich dobrejch sedmdesát let, přestaň bejt furt tak paranoidní a hledat je za každým rohem! Mně se tu líbí a zůstávám!“ vyštěkla mu doprostřed věty.

„Jenže o nás v téhle době nejde neslyšet! A ty víš nejlíp, co se stane, jestli nás najdou!“ vracel jí to.

„Tak si jeď sám! Já se odsud prostě nehnu!“ štěkala nepříčetně.

„Jasně, pořád stejně tvrdohlavá, že?! Hlavně, že milostpaní má všechno, potřeby ostatních jí přece můžou bejt ukradený!“ plameny vzteku a zášti v Liamových očích sílily každým dnem. Nana by byla slepá, kdyby si toho nevšimla. Hrklo v ní.

„Na co tím sakra narážíš?!“ vyjela na něj, i když moc dobře věděla, na co její přítel naráží a ze všech sil potlačovala pálivou bolest ve svých slzných kanálcích.

„Na co asi? Je ti jedno, co chtějí ostatní! Vždycky bylo! Proto tu teď taky musim bejt!“ nechtěl jí tohle říct. Nikdy tahle slova nechtěl vyslovit nahlas a byl si jistý, že jich bude litovat do konce věčnosti. Byť ten vztek v něm zakořeněný ho užíral každým dnem víc a víc.

„Liame…“ její hlas se zlomil, po tvářích jí stékaly potoky slaných slz. Stála tam na prahu, ruku nataženou k němu. Ale nenásledovala ho. Věděla, že by to nemělo cenu. Jejich společná cesta je opět u konce. Alespoň dočasně. Už se za ní neohlédl. Ani on neudržel pláč, ale nechtěl, aby ho takhle viděla. Zmizel z jejího dohledu v jedné z temných postranních uliček s vědomím, že je to tentokrát on, kdo ji nechává samotnou, napospas osudu.

„Sakra, už mám děravou paměť,“ zasmála se Nana vlastnímu vtipu. Sam k ní vyslal další telepatickou otázku, ale odbila ho jen zakroucením hlavy. Nemusel vědět všechno a zvlášť ne takovou prkotinu, jakou bylo, že si původně myslela, že jí Liam svou přeměnu už nevyčetl. S tím, jak Samovi vykládala svůj příběh, se jí v hlavě objevovalo stále více a více detailů, které byly dlouhá staletí ukryté kdesi pod povrchem.

„Každopádně, v tu chvíli jsem zůstala sama v pustém, morem vydrancovaném, Londýně. Několik týdnů jsem se jen tak potloukala ulicemi, využívala toho, že mor ještě úplně nedozněl a živila se na zbytku nemocných. Liamova slova mě silně zasáhla. Pomalu, ale jistě jsem opět upadala do té nekonečné temnoty. Lidé, kteří mě dříve zdravili, už se mě stranili. A těch pár známých, které jsme si za svůj pobyt v Londýně našli, ze mě mělo strach. Uplynul asi měsíc a půl a já byla opět ve stádiu, kdy jsem necítila naprosto nic. Nic, jen nenávist vůči světu, že mě tolik nenávidí. Mojí temnotě však chyběli dva princové, kteří by mě směrovali. A tak jsem byla jako tělo bez duše. Naprosto odhodlaná spáchat sebevraždu. Tak to šlo až do září, kdy jsem se rozhodla pro sebeupálení. Ale byla jsem srab a tak jsem nechtěla vyjít na slunce. Moje sebeupálení se nezdařilo, zato se perfektně zdařilo podpálit celé město. Procházela jsem se ulicemi, bosá, špinavá a zoufalá, že ani umřít nemůžu, zatímco celý Londýn prakticky lehal popelem,“ vyprávěla Nana podivně neutrálním a lhostejným tónem. Faktem bylo, že se sama do sebe uměla skvěle vžít. Se vzpomínkami se v ní rojily a i staré pocity, vůně, zvuky.

„Chceš mi říct, že se ti podařilo srovnat se zemí velkoměsto, aniž bys podpálila sama sebe, o což jsi stála především?“ jisté vtipné to nebylo ani za mák a to z mnoha důvodů, ale Sam se tomu prostě zasmát musel. A Nana nakonec taky.

„Asi to byl nějaký můj pud sebezáchovy, že jsem to nakonec nedokázala, kdo ví. Ale právě ve chvíli, kdy jsem se potloukala těmi horkými ulicemi, spatřila jsem po sto čtyřiceti šesti letech opět Azazealovu tvář,“ utišila smích Nana.

„Říká se, že novorozeně ke své matce definitivně přilne ve chvíli, kdy její tvář je to první, co na světě spatří. A já si v tu chvíli přišla jako novorozeně. Azova přítomnost mě zaplnila tou děsivou a bezstarostnou prázdnotou, touhou po krvi a zabíjení. Tehdy jsem poprvé spatřila na jeho tváři úsměv,“ Naně nevědomky vyvstal ve tváři úsměv.

Stála tam a dívala se mu přímo do zvrácených očí. Spatřila v nich náhlou radost. Najednou bylo všechno, co cítila před chvílí pryč. Necítila žár plamenů, které jí štípaly do sněhobílých mrtvých tváří, ani bolest, jak se jí střepy zařezávaly do nohou. A pak najednou zmizel, aby mohla jeho temnou přítomnost pocítit přímo za svými zády. Očekáváním zatajila dech.

„Tady jsi, maličká,“ zašeptal jí do ucha, když opřela o jeho hruď a nechala jeho paže, aby ji objaly…

Tak, zásoba předepsaných kapitol došla, do konce příštího týdne (vlastně do 19/1, ale tajně doufám, že budu mít hotovo dřív) mám uzávěrku pololetí. Co z toho plyne pro Vás? Že se omlouvám, ale budete si muset spolu se mnou od Nany odpočinout. Potřebuju zvládnout školu, v maturitním ročníku mi prostě zadarmo nikdo nic nedá. Tak se předem omlouvám. Držte mi palce a já o sobě, respektive o Naně, dám vědět hned, jak to jen trochu půjde. :)

Faith

P.S.: Jen pro představu, přihazuji několik odkazů na obrázky Nany, tedy alespoň, jak si ji představuji já. Pokud by Vás zajímal někdo další, napište do komentářů a já zkusím do další části vyhrabat něco dalšího. :)

Nana - 1, 2, 3, 4

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Paprsek slunce - 11. kapitola: