OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Paprsek slunce - 12. kapitola

16.01.2012 (12:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1122×

„Bylo to jako pád hluboko do temnoty. Až tehdy jsem si poprvé uvědomila, že s Alexem bylo soužití normální. Teda, alespoň na té duševní úrovni. Dokázala jsem sama myslet, dělat svá vlastní rozhodnutí. Alespoň částečně vlastní. Ale Az měl zvláštní moc. Řekla bych, že to bylo hodně silné kouzlo osobnosti. Když se staneš upírem, tvá hlavní vlastnost vyjde najevo, staneš se jejím ztělesněním. U mě to byla psychická nestabilita, u Liama láska k blízkým, Alexe reprezentovala až dětinská šílenost a zbrklost. Azazeal byl ztělesněním čistého zla. Veškeré jeho charisma, pro které dostal i své jméno, jak mi jednou Alex řekl, se znásobilo. Dokázal mi zatemnit mozek. A dokud jsme spolu spali, objímal mě a dotýkal se mě, ať už za Alexovými zády nebo přímo před ním, byla jsem jen bezbranná loutka. To byl asi hlavní důvod, proč se stal největší láskou mého života. Potřebovala jsem vést. I kdyby do záhuby, já sama jít nedokázala. Moc jsem váhala. A on mě vedl. Na nic se neptal, jen si vzal, co chtěl a směřoval mě,“ Naniny vzpomínky na dobu, kdy si poprvé uvědomila, že skutečně miluje jiného bratra, ji nutily k zamyšlení. Zdálo se, že konečně našla důvod.

„Co se s ním stalo?“ zeptal se Sam. Schytal jen Nanin nechápavý pohled.

„No, teď s ním evidentně nejsi, tak co se stalo, že tě pustil? Umřel?“ Po tom, co mu právě Nana řekla, se mu nechtělo moc chodit domů s vědomím, že po světě běhá něco tak nepopsatelně děsivého, jako byl bezpochyby Azazeal. Dívka před ním mu zamilovaně básnila o naprosté zrůdě. O jeho pohledu, povaze i zvrácených choutkách. Nechtěl by se s nikým takovým setkat.

„Ne. Az je pořád naživu. Tedy alespoň natolik, na kolik může upír být. I když mám do dneška podezření, že je něco mnohem horšího, než jen upír. A nejsem si jistá, zda to vědět chci. I přesto jak zvrácená a děsivá umím být, představa, že bych na světě nejvíc milovala něco… já nevím. Nesnesla bych to. Na to už bych neměla,“ mluvila o něm téměř šeptem. Její hlas byl zastřený láskou a oddaností, ale i přesto se třásla strachy. Az byl původem největšího rozporu v jejím mrtvém srdci.

„Neříkalas, že miluješ mě?“ Sam se v těchto fázích jejího vyprávění ztrácel. Nemohl porozumět jejím pocitům.

„Miluju! Normální, v podstatě lidskou láskou. Tou krásnou, mnohdy pomíjivou a bolestivou, ale intenzivní láskou. U Aze je to jiné. Jeho nenávidím tak moc, až ho vlastně miluju, a právě za to ho nenávidím ještě víc. Když mě ovládá, nedokážu se bránit. A když mě ze svých spárů vždy na čas pustí, dělá to jen proto, aby si svou pozici u mě pojistil. Ví totiž, že zvěrstva, která pod jeho vlivem udělám, jsou obrovským břemenem. A já dlouho něco tak těžkého nosit nemůžu. Vždycky přijdu za ním, on mi znovu uleví. Tak to půjde dál a dál. Dokud nepropadnu tak hluboko, že nebude návratu. Pak se asi stanu tím, čím je on sám,“ chtělo se jí vzlykat, když si uvědomila, jak bezmocná vlastně je, ale udržela se. Bylo děsivé, že ani po více, jak půl tisíciletí nebyla dost silná, aby uchránila svou vlastní vůli. Možná i, protože si to uvědomila tak pozdě.

„Kdes byla?“ jeho hlas byl ledový a ostrý jako trn vzácných modrých růží, které jí dával každý rok, co byli spolu, na výročí její přeměny. Bylo k páté ráno, když se vrátila do jejich nově vystavěného sídla. Na rtech se jí leskly dvě nebo tři kapičky ještě horké krve poslední oběti, koutky jí cukaly v tom jejím klasicky rozpustilém, zvráceném úsměvu a v očích měla pohled kočky na lovu.

„Měla jsem žízeň,“ odpověděla stroze a přela k oknu, aby mohla pozorovat noční vzkvétající Londýn. Požár mu paradoxně pomohl. Začaly se stavět úplně nové domy a ulice, zavedla se kanalizace. A Az, který cítil šanci se usadit a čerpat z té naivní lidské vděčnosti, toho využil, jakožto finanční patron. Jistě, upíři měli peněz, kolik se jim zachtělo. Vždyť jim bohatě stačilo se podívat zbohatlíkům přímo do očí, zjistit, kde mají zásoby a pak je vysát na kost.

„Vracíš se pozdě,“ okomentoval její odpověď a dál ji ostřížím pohledem strážil z křesla. Její dokonalá postava, halená v tmavě zelených korzetových šatech ho přiváděla k šílenství, byť na povrchu vždy zachoval tu bezvýraznou a klidnou tvář.

„Čekám na východ slunce. Paprsky na mě nedopadnou, jen ho chci vidět,“ zašvitořila a protančila po pokoji k dalšímu oknu. Na jeho čele se objevila vráska. Bleskurychle se zvedl a prudce zatáhl těžké závěsy, které je měly oddělit od ranního probouzejícího se města.

„K čertu se sluncem,“ zasyčel temně, až ji přinutil uskočit v úleku. Nevšímal si toho a chystal se opustit místnost, když spatřil její siluetu s hlavou smutně sklopenou k zemi. Potlačil touhu otráveně vzdychnout a vrátil se pro ni zpět.

„Nestůj tady, jak solnej sloup, jdeme! A přestaň furt skuhrat! Poslední dobou jsi horší, než dřív. Copak jsem tě neučil, že všechno vypadá líp, když slunce zajde?!“ jeho hlas zněl nekompromisně, když ji táhnul chodbou do jejich ložnice bez oken. Poslušně mu to odkývala a následovala ho. Věděla, že je naštvaný. A jelikož nebyl schopný příliš dávat najevo emoce normálně, kompenzoval si to v posteli. Čekala ji perná noc.

Hned, jak se za nimi zavřely dveře od pokoje, jeho rty neomylně vyhledaly ty její. Nebránila se. Ani nechtěla. Levou rukou ho chytla za vypracovaný krk, aby si mohla jeho tvář přitáhnout ještě blíž, a pravou mu vjela do husté havraní hřívy, zatímco jeho široké paže se ovinuly okolo jejích útlých boků a začaly zezadu rozvazovat korzet hedvábných šatů. Tím však veškeré pomalé pohyby končily. Oba použili svou upíří rychlost, aby se téměř vzápětí ocitli nazí na posteli. V zápalu vášně jí na několika místech prokousl porcelánovou kůži, zatímco hrubě dráždil její klín. Neodporovala mu ani přes bolest, kterou jí, spolu se zvrácenou rozkoší, způsoboval. Nemohla si to dovolit a vlastně ani nechtěla. Věděla, že přijde procitnutí, ale ve chvíli, kdy se v orgasmických křečích svíjela v jeho náručí, šly všechny morální zásady pryč.

„A co Alex? Kde byl on?“ Nana se o něm zatím ani nezmínila od doby, kdy vyprávěla o shledání s jeho starším bratrem.

„Nevím. S Azem jsme v Londýně strávili sami ještě dalších asi pět let. Město nám patřilo. A krev místních obyvatel jakbysmet. Nemohli se stavět na odpor. Byli bezmocní. Azova temnota prostupovala ulicemi jako zhoubná nemoc. Lidé byli nedůvěřiví a zlí. Tenkrát přežil jen ten nejsilnější. Byl to celkem bezstarostný svět pro nás dva. Až na jedinou věc. Možná důvod, proč jsem ještě stále tu a při smyslech. Proč jsem ještě nepropadla Azovu děsivému kouzlu. Bylo to slunce. Toužila jsem ho spatřit víc, než cokoliv jiného,“ z Naniných úst vyšel další z mnoha smutných povzdechů.

„Proplakala jsem dny v naší ložnici a noci v ulicích, když jsem zabíjela a vracela se domů. Záviděla jsem lidem. Poprvé od své přeměny jsem jim opravdu záviděla. Záviděla jsem jim podvečerní romantické procházky, budoucím matkám jejich těhotenská bříška, starým jejich vrásky. Záviděla jsem jim smích i pláč. Něžnost s jakou pečovali o blízké i těch krutých dobách. Důvěru, kterou sobě vzájemně chovali v rodinách. A ze všeho nejvíc jsem jim záviděla, že mohou se západem slunce chodit spát a s jeho východem se probouzet. Už jsem zapomněla jaké to je, když tě ranní neodbytné paprsky šimrají na tváři, jak krásná je louka plná rozkvetlých květin, jaké to je dýchat čerstvý vzduch po letní bouřce. Teprve v té době mi začalo docházet, o co všechno jsem přišla. Ne, že bych to nevěděla už dřív, jen mi to prostě nedocházelo nebo jsem si to nepřipouštěla. Nevím,“ jak těžko se jí o tom mluvilo, neměl Sam ani nejmenší potuchy.

„Stejně jednomu nerozumím,“ stočil nakonec téma jiným směrem, aby ji odvedl od tématu, při kterém se vytrácel její zvonivý dívčí hlas. Nepotřebovala se ho ptát, stačil jí jeden pohled, aby jí odpověděl.

„Vyprávěla jsi o Azazealově krutosti, o tom, jak se choval k těm, co ho naštvali, ale zdá se, že tobě nic neprovedl,“ konstatoval a nespouštěl svůj pohled z toho jejího. Najednou se mu její oči zdály jiné, koukal na ně jinak. Ty oči jako jediné prozrazovaly, že stvoření před ním není krásná a rozpustilá puberťačka, ale stará a osudem těžce zasažená žena, která poznala víc, než by znát chtěla.

„Nenech se zmýlit, neudělal si ze mě prašivého poskoka jen, protože jsem byla sama. Kdyby byl tehdy Liam se mnou, neskončilo by to pro nás dobře. A Az mi to připomínal každý den. Liam byl naprosté tabu. Nikdy jsem o něm nesměla promluvit. Navíc jsem ti zatím vyprávěla převážně jen o fyzickém mučení. To, co prováděl během těch let mně, bylo čistě psychické a o to horší, že jsem to přijímala v podstatě s vděkem.“

„Jak co třeba?“ Sam věděl, že na takovou otázku by bylo lepší se nezeptat. Jenže osobnost upíra se zvláštně temnými schopnostmi působila i na dálku. Jak časovou, tak prostorovou. Bál se jen slov o něm, o jeho tváři, kterou nikdy neviděl, bude mít noční můry, ale přesto o něm chtěl vědět víc. Bastard, který se bude i neznámému člověku vysmívat, byť se nikdy nepotkají. Noční můra, ze které nebude těžké zešílet, byť je popsána jen pár slovy. Tak se Samovi Azazeal jevil. A Nanin drásavě rozporuplný postoj ho v tom jen utvrzoval.

„Byl velmi kreativní. Začal tím, že mě nutil měnit tvář do té upíří. Věděl, že ať jsem na tom jakkoliv špatně, tohle dělám jen nerada. Pokaždé, když jsme spolu spali, nutil mě mít špičáky vysunuté a sám dělal to samé. Rád si domů vodil svoje oběti a dělal jim nápadně podobné věci, jako mě kdysi Alex za posledních měsíců mého života. Samozřejmě se vždycky ujistil, že mám dobrý výhled, a občas ode mě chtěl podporu. Když byl hodně v náladě, chtěl, abych té oběti sama vyprávěla o celé té minulosti a to hodně důkladně. Nutil mě vzpomínat, pamatovat si. A pokud u toho sám prokázal nějakou emoci, pak jen pobavený výraz.“ Nana jen s velkým sebezapřením vzpomínala na všechno, co se za zdmi jejich sídla dělo. Už jen kvůli těm až příliš silným citům, které k aktérovi té doby chovala. Sam na ni zíral a měl co dělat, aby jeho pusa nezůstala dokořán. Vážně netušil, kolik utrpení dokáže jedna bytost vymyslet pro tu druhou.

„Proč to všechno dělal?“

„Mně nebo všem?“ odpověděla otázkou.

„Tobě především,“ upřesnil.

„Nad tím jsem také jeden čas uvažovala. Dokud se mi nedostal do ruky jeho deník. Byl z dob, kdy jsme opustili Normandii a společně s Alexem cestovali. Ukázalo se, že jsem mu připomínala jeho snoubenku, kterou ještě jako člověk měl, ale byla zabita, protože by mohla svézt Aze z temné cesty nebo tak nějak. To ho odnaučilo milovat. A já mu to znovu připomněla.“

Jsem prostě skvělá, úžasná, nejlepčejší a tak porušuji svou přísahu o nepřispívání a máte tu nový díl. Další ale opravdu až ve čtvrtek. :)

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Paprsek slunce - 12. kapitola: