OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pathfinders - 10. kapitola - V rauši

15.11.2016 (11:00) • Ever • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 937×

 V Rauši

Kolem poledne se vyhřívám na sluníčku na palubě. Dnes byl dokonce i neobvykle hezký den. Spokojeně si hovím, zatímco Grevin prostě nemůže zůstat v klidu. Neustále se vrtí, přechází sem a tam. Po nějaké době docházím k názoru, že je vyvedený z míry z toho, jak já jsem schopná nedělat absolutně nic. S o to větším požitkem se zavrtím vleže na zádech.

„Jen si zajdu do kajuty, za chvíli se vrátím,“ zamumlá nakonec, s čímž se zvedá a odchází.

„Nespěchej,“ pousměji se se zavřenýma očima. Alespoň bude chvíli klid. Netrvá to ale snad ani minutu a znovu uslyším těžké mužské kroky u mé osoby. „Co zase?“ zaprskám, když mi dotyčný sebere slunce svým stínem. Podrážděně otevírám oči a polekaně sebou cuknu. Přede mnou klečel tichý muž a zkoumavě mě pozoroval.

„Takhle ty mluvíš na svého pána?“ zeptá se s úšklebkem. Tvrdě se na něj zamračím a vyšvihnu se do sedu.

„Na svého pána ne. Na drzé kolemjdoucí ano,“ oplatím mu s přimhouřeným pohledem. Zřejmě mu mé protesty nepřijdou dostatečně zajímavé natolik, aby se jimi dále zabýval. Ještě blíže se ke mně naklání a se zájmem mě pozoruje. Já se tím činem odtáhnu o kus dál, ale příliš mi to nepomáhá.

„Skutečně neobvyklé oči,“ prohlásí uznale. Ucuknu pohledem.

„Odpusťte, ale můj pán by si nepřál, že mluvím s jinými muži,“ vyzvu muže k odchodu s přimhouřeným pohledem.

„Snad také nejste jeho milenka, nebo proč by mu mělo vadit, že bavíte s jiným mužem?" zeptá se. Cítím jeho pohled, jak sleduje pohyb každého svalu na mé tváři. „Snad se zas tolik nestane, ostatně ještě snad chvilku mám,“ pousměje se stylem, ze kterého mi jde mráz po zádech.

„To nejsem!“ syknu snad příliš vzdorovitě. Rychle se však zase uklidním. „Ehm... no, po incidentu v hospodě by si snad můj pán přál, abych neupoutávala pozornosti mužů... Jistě chápete, že jeho přání je mým rozkazem," řeknu zcela zbytečně, byť si už neuvědomím fakt, že mé rty při těch slovech ztvrdnout do neprostupné, odporující linky a v mých očích lehce zažehnou plamínky vzdoru.

„Snad není to samé, jakože si to přál. Koukám, tahle role otroka ti pořád dost dobře nejde. Však budeme mít ještě čas si promluvit, zbývá tolik týdnů a ty se mu nebudeš neustále držet u zadku," odpoví a celkem rychle odejde.

Na cestě po schůdcích potkává Grevina, se kterým si jen vymění pohled, a pak už se zapojuje do skupiny na středu lodi. Grevin přichází ke mně a posadí se zpět na místo.

„Co chtěl?" zeptá se, zatímco si ze sáčku posypává skořici na svou ovesnou kaši.

Zamračeně pronásleduji tichého muže pohledem. „Tím si nejsem zcela jistá… snad jen promluvit?“ hádám nejistě. „V každém případě mi skutečně nevěří, že jsem tvůj otrok,“ povzdechnu si tiše.

„No, tak znal tě ještě předtím, když jsi jím nebyla ani jako, takže tomu se není moc divit. Jen by mě zajímalo, proč o tebe jeví takový zájem, když jsme přišli na loď, tak to vypadalo, že se to obejde bez problému," odpoví zamyšleně a pokyne sáčkem se skořicí, jestli také nechceš, přikývnu a posypu si jí kaši, kterou mi též donesl. „Dnes by měl být klidný den, tak můžeme zkusit něco jiného. Pokud máš náladu. Co ty děláš ve svém volném čase? Jsem si jistý, že sis za padesát let v Hradu musela udělat nějaký koníček,“ pobízí mě zvědavě.

Pozvednu obočí a na chvíli se zamyslím. „Koníčky... jistě, spoustu koníčků. Ehm... kreslila jsem, učila se hrát na loutnu i flétnu. Trávila jsem hodně času též v lesích, kde jsem se věnovala hodně bylinkaření. Ať už jsem pěstovala něco svého, nebo zkoumala nové druhy. Dost jsem se věnovala alchymii,“ pokrčím rameny. „Jinak samozřejmě různý kontakt s magickými tvory… přála bych ti někdy se s alespoň jedním setkat. Je to zážitek… který nelze úplně dobře popsat," odpovídám s úsměvem na tváři. „Jinak... trávila jsem hodně času učením noviců. Rozvíjela sama sebe. A tak podobně... nicméně nic, co by se dalo aplikovat tady... tedy myslím si,“ povzdechnu si. „Ty jsi projel svět křížem krážem, povídej ty, čím bychom se mohli zabavit,“ navrhnu mu se zájmem.

„Tak jsou věci, kterými bych se normálně asi bavil, ale ty s tebou dělat nebudu. Nejsi taková," pokračuje a podívá se na moře. Na co zase nejsem?! Hmmm… myslel tím? Začervenám se a sklápím tvář. Jak to, že tak často rozhovorově skončíme u sexu?! „Jo, to jsou věci, které nám asi tady na moři moc času nezkrátí, jestli nechceš začít kreslit nebo vyšívat. Magičtí tvorové na moři snad nejsou, kromě draků a dost velkých potvor, které dokáží strávit několik lodí, když se pro to rozhodnou. A s těmi se rozhodně přátelit nechceš," další úsměv a krátká odmlka. „Kdybych tě tolik neznal, mohli bychom si dát picí hru na seznámení, ale na to už je trochu pozdě," zasměje se nahlas a dojí svoji kaši

„U nás se alkohol, stejně jako bylinné omamné látky, používal k navození hlubší meditace. Nikdy jsem se vlastně úplně neopila…“ zapřemýšlím s pozvednutým pohledem k oblakům. „Tak jo, zkusíme to,“ rozhodnu nakonec s úsměvem. „Ale máme potřebný… alkohol?“ ptám se trochu provinile. Jsem přes sto dvacet let stará… ale teď jsem si připadala jako sotva pár desítek let staré elfátko experimentující s něčím, co nemá. Snad to bylo hloupé… ale já se na to hodně těšila. K hloupostem jsem nikdy neměla prostor ve svém životě… Měla jsem chuť jen vypnout, blbnout… dělat hlouposti, kterých později budu litovat.

„Mám tam láhev pálenky a v podpalubí by mělo být dost sudů rumu, aby vydržel všem alespoň na měsíc. Pro něco dojdu. Sejdeme se v kajutě,“ řekne a rozhlédne se po okolí. „Asi by nebylo nejlepší pít všem na očích,“ usměje se a pomůže mi se zvednout.

Odeberu se tedy do kajuty, kde se usadím na postel. Po pár minutách přijde Grevin a zamkne za sebou. V ruce drží dvě hliněné lahve. Jednu z nich pozvedne k ústům a zuby chytne zátku a poté láhev otevře. Do prostoru kajuty se rozprostírá vůně rumu. Odplivne zátku a podává mi lahev.

„Ehm… a jak to probíhá?“ ptám se nejistě s pohledem upřeným na láhev v mých rukách.

Pokrčí rameny. „No, není na tom nic těžkého. Prostě piješ, dokud budeš mít chuť, a jestli ti bude blbě, jdi, prosím, zvracet na palubu, protože v tom pak nechci žít další tři týdny. Děkuji," požádá a druhou láhev zatím uloží na podlahu a poté si ke mně sedne na postel a pobízí mě k loku.

„To zní jako dost jednoduchá hra," poznamenám s povytaženým obočím. Nejistě si přičichnu k hrdlu. Hned jak mě do nosu udeří koncentrovaný identický pach rumu, zašklebím se, nakonec přitisknu tedy láhev ke rtům a loknu si. Rychle odtahuji láhev od rtů a zakuckám se. „Ah... jak to někdo může pít jen tak," zašklebím se a podávám láhev Grevinovi.

„Tak tohle není ta hra, kterou jsem měl na mysli. Jsem si totiž jistý, že nejsi dost zkažená, aby ses přidala pokaždé, kdy bych vymyslel nějakou prasárnu,“ zasměje se vesele. „Svlékací s tebou hrát nebudu, protože by to mohlo dopadnout podobně jako za úplňku. A nic dalšího chytrého mě nenapadá," odpoví s pokrčenými rameny. Poté se zhluboka napije a nenechává mě na pochybách, že je s tímto prapodivným nápojem seznámen velmi přátelsky. „Podívej se, jen jsme začali a už prohráváš,“ odvětí žertovně.

„Prohrávám?" podivím se. „A za úplňku jsme nic... jsi nic..." zrudnu a raději rozpaky zapíjím dalším a pořádnějším douškem.

„Ano, sotva jsme začali a už jsi vypila jen polovinu toho, co já," odvětí jakoby nic a opře se zády o zeď. „Nic jsme nedělali, nic strašného, čeho bys pak další ráno litovala. To, že jsem spal s mnoha ženami, neznamená, že se s tebou vyspím jen proto, že máš zrovna náladu," odvětí a s úsměvem na mě mrkne.

„Stejně tak to znamená, že bych dala své panenství prvnímu pobudovi, kterého potkám, když vyjedu z lesa! Čekala jsem přes sto let, aby to poprvé bylo... krásné... " zasním se trochu. „Takže si nedělej naděje,“ ušklíbnu se na něj hrdě. Mým slovům se jen pousměje.

„Takže pobudovi říkáš, jo?“ pousměje se a blíže se ke mně nakloní. „Tak fajn, princezničko. Chceš hrát? Tak budeme,“ pousměje se na mě skoro ďábelsky. Nebojím se ho však. Vzbuzuje ve mně touhu vyhrát… soutěžit.

„Fajn, navrhni hru,“ vyzvu ho bojovně.

„Karty nebo pít naráz a kdo dopije první, vyhrává,“ navrhne. „Samozřejmě, kdo prohraje, si musí něco svléct,“ pousměje se hravě.

Zamračím se na jeho návrhy. „Karty neumím a piju poprvé v životě. V obou by si měl nespornou výhodu,“ zamračím se na něj.

Pokrčí rameny. „Nebo kdo udrží luxin déle levitovat ve vzduchu,“ pokračuje v návrhách dál. To už mě zaujme. „Ty luxin a já… nějakou hroudu… kámen nebo tak,“ navrhuju vzápětí.

Lehce se mým slovům pousmívá. „Buď se vážně chceš svlékat, nebo mě chceš vidět svlečeného. Ať je to jakkoliv, můžeme tedy. Nemám nic proti tomu spatřit tvé nahé tělo, zvlášť když o to tak usiluješ," odvětí s úsměvem, bere si láhev a napije se.

„Nejde o mé usilování, ale o to, že skutečně nevěřím, že bys mě v tomhle mohl porazit, a jako odměna…“ odmlčím se a sjedu po jeho těle pohledem. „Proč ne,“ pousměji se na něj s ďábelskými jiskřičkami v očích.

„Možná nejsi tak nevinná, jak vypadáš. Mladá dívky by se měla červenat při té myšlence, a ne k tomu vyzývat pohledem,“ pousměje se. „Můžeme tedy?“ vybídne a já přikývnu. Z prachu, písku a hlíny formuluji do celistvého tvaru velkého zhruba jako pěst. Celé to posilním o samostatný živel země, takže útvar vytvoří skutečně něco tvrdého a hmatatelného.

Grevin mezitím vytváří úhlednou kuličku ze zelného luxinu. Obě kuličky nám tedy levitují. Natáhnu se druhou rukou pro láhev a nabídnu Grevinovi. „U téhle hry nepiju. Pro draftery je udržení něčeho nedokončeného velice náročné. Ty se ale klidně napij,“ pousměje se, aniž by se hnul pohledem od svého výtvoru.

„Necháš se přepít ženou? Pojď do toho,“ pokouším ho a popostrčím k němu ještě více lahev.

„Tak zaprvé, teď jsme na remíze, a za druhé tě také nevidím pít, tak nepokoušej,“ odpovídá nazpět.

Pokrčím rameny a posilňuji se tedy lokem, při kterém mi však zaskočí a já se dostávám do záchvatu kašle. Přestávám se tedy soustředit a moje kulička se řítí k zemi, kde se rozprskne na všechny strany. Chvíli lapám po dechu, zatímco Grevin ode mě vítězně přebírá láhev. „To bychom měli. První kolo je mé,“ oznámí zvesela. „Asi bychom mohli změnit hru na něco zábavnějšího,“ navrhne.

Když dokuckám, zamračím se na hromádku hlíny na zemi. Sakra… „Fajn, co navrhuješ?“ zeptám se, zatímco od něj přebírám láhev. „Otoč se,“ pokynu mu celá zrudlá. K mému překvapení mě dokonce poslouchá a já si pak stahuji blůzu přes hlavu. Obnažená ňadra si přikrývám pažemi. „Jen počkej,“ zavrčím výhružně, s čímž se otočí. Věnuje důkladný pohled mým zakrytým ňadrům.

„Jen nevím, jak teď budeš chtít pít a zároveň hrát a zároveň být přikrytá," zasměje se. „Tak jakou hru si dáme teď? Šipky, karty?" zeptá se s úsměvem.

Chvíli zapřemýšlím. „Šipky, jestli máme jak,“ prohlásím nakonec rozhodně. Alespoň něco, kde bych si snad i mohla trochu vypomoci s magií.

„Dej mi chvilku,“ pousměje se na mě vesele a chvíli se soustředí, přičemž se mu oči zeleně vlní, než se mu v rukách začne zhmotňovat terč, a dokonce i několik jednoduchých šipek. Uznale na jeho výtvor pokyvuji. Jo, na vytváření blbostí je to dobré, neodpustím si poznámku. Poté terč zavěsí na zeď a podává mi čtveřici šipek.

Beru si od něj šipky, které už v ruce obaluji elementem vzduchu. Zamračeně se zaměřím na cíl, přičemž se zcela odhalím… Zahalování překáží! Zaměřím na cíl a pak šípku hodím. Její trajektorii ovládám a měním pomocí větru, takže se s naprostou přesností zabodne přímo do středu terče. Zvesela se na Grevina zazubím. „Skrytý talent,“ zahlásím vítězně. Grevin jen nedůvěřivě pozvedne obočí.

„Ani tvoje prsa mě nepřinutí nevšimnout si prazvláštního a příliš rovného pohybu šipky. Možná nevidím všechno, co děláš, ale dobře znám váhu a chování luxinu a vím, že sis pomohla, takže jestli to zase nemá být souboj magií, tak začni od začátku,“ pokyne mi a staví se za má záda. Zabrumlám několik námitek, ale pak si pro šipku dojdu a hážu už bez vypomáhání, což má za následek jen jednou šipkou kdesi v rohu a strefený terč. Jednu zaklíněnou mezi prkny ve stěně, jednu zlomenou špičku šipky a pětiminutové hledání poslední šipky. Po čemž to Grevin vzdává a raději vytváří šipky nové. Tak či onak, na konci hry jsem opět o další kus oděvu lehčí. Tentokrát o kalhoty.

Sedím tedy na posteli jen ve spodním dílu spodního prádla a snažím se skrýt se pod jeho pobaveným, zkoumavým zrakem.

„Tohle nic nedokazuje a ty ve všech těch hrách máš mnohem větší praxi než já,“ namítám po chvíli.

„Jsou takové, s jakými jsi souhlasila. Kdyby ses nesnažila podvádět, zřejmě bys byla o kalhoty bohatší,“ pousměje se na mě a podá mi láhev, kterou vděčně přijímám. „Teď to začne být zajímavé. Tak vyber hru,“ pobídne mě zvesela.

„Hmm, co na pravdu?“ navrhnu nakonec.

„A to je co?“ ptá se nedůvěřivě.

„Položíš nějaký fakt o sobě, který nemusí být nutně pravdivý. Druhý hádá, zda to je pravda, či ne. Když se splete, prohrává,“ vysvětlím.

„Hmm, tak jo, začni,“ pobídne mě a upije z lahve.

Pousměji se na něj. „Mám dvacet sourozenců. Pravda nebo lež?“ vybídnu ho.

„Blbost, alespoň ne vlastních,“ zavrtí hlavou. Což ve mně vyvolává nepotlačitelný úsměv.

„Svlékáš se,“ pobídnu ho zvesela. Nedůvěřivě pozvedne obočí.

„Chápeš, jak funguje vlastní nevlastní že?“ ujišťuje se. „Chceš mi říct, že tvůj otec měl s jedinou ženou dvacet jedna dětí?“

Zvesela se na něj usmívám. „Jsem nejmladší,“ doplňuji zvesela. „V rámci elfské dlouhověkosti to ještě není tak zlé, navíc otec se hodně přizpůsoboval lidem,“ pokrčím rameny. „Košili, prosím,“ usmívám se od ucha k uchu.

„To zní jako blbost i v rámci dlouhověkosti elfů, ale dobře,“ zamumlá a sundává si tedy košili. Odhaluje tak svalnatou hruď, avšak propletenou mnoha jizvami. Nechci ani pomýšlet na to, od všeho možného mohly být.

„Mám tři sourozence,“ pokračuje tedy Grevin. Přimhouřím pohled a zkoumavě si ho prohlížím.

„Lež,“ prohlásím nakonec a on přikývne. „Hmm… moje matka byla mou velkou podporou v dětství,“ nadhodím tedy dál.

„Při tom počtu dětí o tom vážně pochybuji, takže řeknu ne,“ odvětí a sebere mi láhev, ze které se napije, pak se mi zpátky podívá do očí, zda to tak je, či nikoli.

„Jinak, než si myslíš, ale máš pravdu,“ řeknu a postavím se, abych si sundala už poslední kousek oděvu. Spodní prádlo tedy letí do rohu místnosti. Alkohol mě zbavuje veškerých zbytků studu. Prohrábnu si vlasy, než svěsím pohled zpátky k němu. „Už nemám co svlékat,“ zachichotám se.

„Tak příště to budou tvoje rty, které na chvíli prohraješ,“ odvětí, a když mi podává láhev, tak si spokojeně prohlédne neskrývaná ňadra a sklouzne též pohledem níž.

„Ehm, jsem na řadě,“ poznamená a chvíli zapřemýšlí. „Moje matka zemřela, když mi bylo pět,“ prohlásí dál.

„Hmm, lež,“ prohlásím a zkoumavě sleduji jeho tvář, co odpoví.

„Máš pravdu, byla to lež,“ odvětí a sundá si kalhoty, pod kterými má už jen plátěnou roušku, jinak vůbec nic. „Zřejmě jsem teď přeskočil krok, že? No, tak to můžeš brát jako zálohu do budoucna,“ pousměje se na mě škádlivě. Při tom pohledu skousnu spodní ret a toužebně si ho celého nestoudně prohlížím. Poté se posilním dalšími doušky z láhve, čímž láhev zcela vyprázdním a pokládám vedle postele, při čemž skoro přepadnu z postele. Celý svět se se mnou prazvláštně zatočí. Narovnám se zase a ztěžka opřu o zeď zády.

„Hmm, jo, jasně, další otázka. Ehm… byla jsem přislíbena více mužům,“ prohlásím.

„Pravda,“ odpoví zcela pohotově. „Tvoje rodina na to byla dostatečně šílená,“ pousměje se.

„Zase ne, jak si myslíš, ale ano,“ odpovím.

„Poprvé jsem draftil, když mi bylo šest let,“ řekne.

„Hmm, pravda,“ odpovídám, zatímco se mi v mysli začínají shromažďovat toužebné, nepříliš mravné myšlenky.

„Ne, poprvé jsem draftil, když mi bylo pět,“ odpovídá s vítězným úsměvem. Pokládá mi jednu dlaň na tvář a dlouze se mi dívá do očí, než se skloní k mým rtům, u kterých chvíli vyčkává. Užívá si ten elektrizující moment, než konečně spojí naše rty. Políbí mě na spodní ret a poté znovu, aby naše rty zapadly do sebe. Teplé, příjemné rty. Mezi námi znatelně pulzuje touha. Ve vzduchu je vědomí, že kdyby jen jeden z nás udělal sebemenší pohyb navíc… už bychom se zřejmě nezastavili. Po zhruba minutě se oddálí a lehce pousměje. Jsem jako omámená. Oplatím mu lehký úsměv. „Jsi na řadě,“ uvede mě zpět do reality s něžným úsměvem.

Má tvář na chvíli zvážní. „Důvod, proč jsem byla stíhána královstvím, je ten, že jsem zabila následníka trůnu Myrelonu… pravda nebo lež?“

„Lež. Při dvaceti sourozencích, kdybys zabila jednoho z nich, prostě by byl na řadě další a neřešilo by se to. Navíc, tvůj otec tě vyhnal do kláštera, odkud tě zachránil Micah, takže jestli jsi pro něco byla stíhána, tak pro útěk od tam,“ prohlásí rozhodně.

„Především. Myrelon bylo lidské království. S mými sourozenci to nemá nic společného,“ ujistím ho. „A je pravda, že jsem byla pro ten čin stíhána, ale není pravda, že jsem ho vykonala,“ odpovím mírně zamračeně.

„Hmm, takže jiné království,“ pokýve hlavou.

„Taky zcela ne,“ povzdechnu si. „Jsme poslední elfy uznávaná královská rodina. Ale bez země. Lidé nás nikdy jako sobě rovné nebrali. Byli jsme jen trnem v oku, neboť dokud jsme existovali, elfové se obraceli na nás, ne k lidskému králi,“ vysvětlím Grevinovi. „A celkově to máš nějaké pomotané,“ pousměji se na něj.

„To začíná znít komplikovaněji, než když jsi to vyprávěla poprvé. Vzpomínám si, jak jsi říkala, že moc elfů upadala, ale ten svazek měl spojit vaše národy a zachránit je, takže jste asi museli mít nějaké země. A pak ses najednou ocitla v chrámu, odkud tě zachránil Micah," odpoví a trochu se ode mě vzdálí. Napije se rumu.

S úsměvem zavrtím hlavou. „Vezmeme to popořadě. Žila jsem s Micahem v exilu. Otec na to přišel a poslal mě do kláštera a Micaha odstranil. Z kláštera jsem byla povolána k otci, kde mi oznámil, že mě zasnoubil za nejmladšího syna krále Fredrika. Krále Myrelonského království, pod které jsme tedy spadali i my. Žila jsme tedy nějakou dobu na zámku. Nicméně v průběhu zasnoubení zemřeli jeho oba starší bratři. A můj snoubenec… tedy Malcolm se tím stal následníkem trůnu. Jenže noc před svatbou zemřel a vina byla svedena na mě. Bylo rozhodnuto o mé popravě, přičemž mě z vězení zachránil Micah, který mě vyměnil za již mrtvé tělo nějaké dívky… Potřebovali, aby lid viděl, jak tělo plane. Ale to tělo nebylo moje. Micah mě tedy odvedl do Kruhu a zbytek už znáš,“ vysvětlím ve stručnosti. „Ten svazek… měl být symbolem ustálení sporů mezi našimi rasami. A s tím, že jsem se měla stát královnou… omylem, se to celé udělalo ještě významnější. Jenže poté, co na mě byla svedena vina za ty vraždy, postavení elfů naprosto padlo. Genocida docílila velikosti svého jména. Symbol věčného míru… se proměnil v jeho naprosté odsouzení,“ říkám téměř v transu. „Nicméně nekažme si den,“ pousměji se opět. „Chci tě poznat více,“ dodávám a trochu blíže se k němu přitulím. Oba nás pokládá do lehu do postele.

„Co chceš vědět?“ ptá se, když ke mně v lehu shlédne.

„Čeho nejvíce lituješ?“ zeptám se schoulená kousek od něj.

„Nedokázal jsem zachránit svého bratra,“ odpovídá a oba nás přikrývá přikrývkou.

„Co se stalo?“ ptám se opatrně dál.

„Nic moc, bylo mi pět, když se to stalo. Můj otec byl rybář a bratr byl o něco starší než já, ale ne o moc. Jednou mu bratr vzal loďku a mě vzal přitom s sebou. Odvázal provaz, tak jsme se za nedlouho ocitli na moři. Všechno šlo v pořádku, když do nás něco narazilo zespodu a bratr ztratil rovnováhu a spadl do vody. Stejně jako já neuměl plavat, a tak jsem se mu snažil pomoci na palubu. Měl tenkrát na sobě ostře zelené šaty a kvůli slunci v té vodě skoro zářil. Poprvé jsem kvůli zoufalství bez kontroly začal draftovat, ale měl jsem jen tolik barvy a nedokázal jsem mu nijak pomoci. Nevymyslel jsem nic dobrého, aby se mi ho podařilo dostat z vody zavčas, tak utonul,“ vypráví vážně.

Zvedám se na lokty nad něj. Pokládám mu dlaň na tvář a donutím ho tak se mi dívat do očí.

„Není to tvoje chyba, ano? Snažil ses mu pomoci. Nechtěl by, aby ses trápil,“ pronesu tiše, na chvíli sklouznu pohledem k jeho rtům a zlehka je políbím. „Ano?“ usměji se na něj zlehka.

„Byl jsem malý a teď znám tolik způsobů, jak jsem tomu mohl zabránit, ale není to moje chyba. Pořád to je ale věc, které nejvíce lituji. Kdybych spadl do té vody já, snad by mě dokázal zachránit," odvětí tiše a odmlčí se.

„Minulost nezvrátíš, ale můžeš změnit budoucnost,“ pronesu tiše a na chvíli se odmlčím. „Byl by na tebe pyšný,“ šeptnu a pokládám mu dlaň na střed hrudi. „Jistě nad tebou bdí.“

„Kdo ví, čím vším mohl být. Ale tohle je svět, kde se podobné věci stávají. Kdyby neumřel ve vodě, mohl zemřít později na spousty jiných věcí. Nesnažím se zvrátit minulost, ale je to moje výčitka,“ dodává a pohladí mě po vlasech. Trochu mě zaráží tvrdost jeho slov, ale nereaguji na ně. Měl pravdu.

„Dobře… máš ještě další sourozence?“ ptám se dál.

„Mám ještě jednoho bratra a sestru," odpoví a usměje se. „Naposledy, co jsem je viděl, tak byli v pořádku, tak snad to tak zůstalo. Jestli ty máš dvacet sourozenců, tak ti záleží na jejich životech stejně, jako kdybys měla dva, nebo už tolik ne?" zeptá se a podívá se ti do očí.

„Téměř je neznám. Od malička jsem byla... jiná a po vzoru otce mi dávali dost znát, že mezi ně nepatřím. Moje matka... zemřela při mém porodu. Jedna z věcí je i to, že mě vinili z její smrti. Opět po vzoru otce. Od chvíle, co jsem byla vyhnána, jsem viděla jen některé z nich, a i tak velice formálně," řeknu s pokrčenými rameny. „Jsem si poměrně jistá, že část z nich jistě už ani nežije," dodávám neprocítěně. „Proč tě dali pryč?“ ptám se lehce zamračeně.

„Proto ti nebyla velkou oporou, protože zemřela? A jak, v čem jsi byla jiná?" znovu se ptá, když každá moje odpověď vyvolá další otázky. „Moje rodina byla chudá, nedokázali by mi zaplatit studium draftování, tak mě prodali. Sami tak získali peníze a já jsem měl jistou budoucnost jako drafter, ačkoliv zpočátku jako otrok."

„Projevila se u mě magie... u žádného z mých sourozenců ne. Čarodějnictví i v tu dobu bylo dost stíhané. A členka královské rodiny a čarodějnice... Ze všeho nejvíce si otec vážil toho, jak náš rod král přijal, a já to celé ohrožovala. Minimálně údajně. A navíc... moje mysl... byla jiná. Vzpírala se otcově mravům, tradicím i stylu života. Prakticky jsem dělala téměř absolutní opak toho, co uznával on." Na chvíli se odmlčím. „Lituješ, že tě dali pryč? Přál by sis to jinak? Co myslíš, že by se z tebe stalo, kdybys v sobě nikdy tohle neprojevil?" ptám se zvědavě

„Udělali to, co si mysleli, že pro mě bude nejlepší. Kdybych zůstal, jsem s nimi, ale mám nejistou budoucnost. Války a wights se stávají často, takže pak mizí vesnice, jako byla ta moje, celkem snadno. Naučil jsem se díky nim draftovat, ačkoliv jsem neměl lehký život. Nepřemýšlím nad tím takto. Kdyby se to nestalo, asi bych byl rybář, nebo kvůli mému dobrému vidění bych mohl posuzovat odstíny zelené v barvírnách a tak,“ odpoví s pokrčenými rameny. „A jak jsi vlastně měla údajně zabít následníka trůnu?“ zeptá se zvědavě.

„Zavolal si mě ten večer k sobě... a... nebyl zrovna milý... nicméně jako obvykle. Oficiální verze zněla, že mi přeskočilo a milovaného krále a ochránce nevinných jsem zabila z pomatení mysli jako čarodějnice. Že se ve mně prostě a jednoduše skrývalo čiré zlo. Údajně to měl být můj plán. Zabila jsem prý všechny bratry a posledního si měla vzít a až poté ho zabít a ujmout se vlády jako královna, ale plán mi nevyšel a čáry a kouzla zatemnily mou mysl a já uspíšila své jednání. Tak jako tak jsem byla omráčená a nalezená potřísněna krví a kousek ode mě obětní dýka a samozřejmě mrtvý Malcolm. Určit viníka bylo tedy celkem dost snadné..." zavrčím zamračeně.

„Na někoho, kdo měl ovládat magii, to byl dost blbý způsob, jak zabít následníka trůnu, si myslím. Kdyby byl nalezen přibodnut ke stropu, tak by to asi bylo průkaznější. Možná pravý vrah nevěděl, že jsi čarodějka,“ zamyslí se.

„Nikdo to nevěděl... nikdo kromě mé rodiny. Bratr mě udal až při soudu. Podle toho pak vznikla celá nová verze. Těžko říct, jestli to věděl, nicméně to všechno mělo padnout na mě... další souvislosti jsem si sama začala uvědomovat až mnohem později... Ale no to je jedno, je to příliš zamotané a už jsem ti udělala v hlavě zmatek dostatečně," řeknu s úsměvem. „Hmm, kdo myslíš, že bys tedy byl, kdyby si nebyl drafterem?“

„Někdo jiný, možná stejný, kdo ví. Kdybych neuměl draftovat, nejsem to já,“ odvětí klidně a pohladí mě po vlasech. „A kdo ví, jaký ty jsi mohla mít život, kdyby se v tobě neprobudila síla čarodějky.“ Při jeho pohlazení se lehce usměji a bezmyšlenkovitě lehce přejíždím bříškem prstu po jeho hrudi.

„Jsem si jistá, že bych byla mnohokrát mrtvá nebo nebyla nikdy šťastná. Kvůli mému nadání jsem si prošla peklem, ale dala mi také možnost cítit se silná a oprostit se od všeho. Našla jsem díky ní štěstí, byť krátce. Proto jsem se jí také začala věnovat. Asi jsem si chtěla nahradit všechny ty roky potlačování se a pocitu slabosti.“

„Tak vidíš, nemá smysl přemýšlet nad tím, co mohlo být, kdybychom magii nikdy nepoznali. Teď už je naší neoddělitelnou součástí a do světa bez ní už se nemůžeme vrátit," odvětí klidně. „A nevím, co se stalo s tím královstvím, dost možná zaniklo, nebo nějaká jeho část přežila do dnešní doby. To poznáš asi až časem. Teď už se nemusíš cítit slabá, jen velmi nezkušená," dodává a zasměje

„Vím, ale už nechci být,“ řeknu v dvojsmyslu a přejedu svým stehnem Grevinovi až téměř po rozkroku. Zasměji se a nohu zase oddálím. „Kdy to vlastně pro tebe bylo… poprvé?“ ptám se zvědavě.

„Už jsem ti říkal, že na úplněk je ještě brzo, a tolik jsi toho zase nevypila,“ zasměje se. „Nějakou dobu potom, co jsem dorazil do Chromérie. Je to tam celkem ráj pro snědé nadržené dívky, takže se to jednu noc prostě stalo, když jsme mluvili o životě a měli jsme chuť,“ vysvětlí klidně a usměje se. Jeho slova mě však… zarazí. Jak jsem jen mohla zapomenout… Nejsem pro něj speciální. Jsem jen další holka, ke které se chová hezky, aby si to s ní rozdal… Má tvář okamžitě zvážní a já se od něj začnu odtahovat.

„Asi… asi bych se měla obléct,“ promluvím trochu smutně. „Prosím, nedívej se,“ požádám ho, když se pokouším vstát z postele.

„Nemyslím, že bys měla tu možnost se teď obléct," odpoví a obejme mě jednou rukou a přitáhne si mě blíže k sobě. „Viděl jsem už koneckonců všechno, a protože jsi prohrála, myslím, že je ještě brzy na to, aby ses oblékla,“ dodává s úsměvem. Přitiskává si mě pevně na tělo. Cítím jeho horkost těla, stejně jako on mou.

Překvapeně vydechnu. „A-ale…“ namítám slabě. Jeho stisk je více než nádherně pevný. „T-tohle bych neměla,“ koktám vyplašeně.

„Víme oba moc dobře, že už nějakou dobu po tom toužíš a neustále potlačuješ touhy svého těla,“ odpoví a přetočí si mě pod sebe. V tom okamžiku ucítím jeho horké rty, jak mi s elektrizující vášní líbají krk. Ze rtů mi uniká vzrušené vydechnutí. Mé tělo se automaticky napne a já se lehce prohýbám v zádech. Zvedám si jeho hlavu od krku výš. Vášnivě se vpíjím do jeho rtů. Oběma pažemi si ho tisknu blíže k sobě, abych zcela cítila jeho žár.

Téměř hmatatelně mohu cítit jeho touhu. Někdy lehce pootevírá ústy, aby mi jazykem vklouzl do úst, kde vyhledá ten můj, se kterým rozehrají vášnivou hru. Rukou, kterou se neopírá o postel, zatím vklouzne pod přikrývku, kde vyhledá moje ňadro, které začne něžně masírovat a dráždit bradavku.

Poddávám se mu zcela a bezvýhradně. Hladově si beru jeho rty a samovolně zvedám boky, abych jej cítila ještě o kousek blíž. Každičký jeho dotek mě naplňuje větší a větší touhou.

Po chvilce vášnivé hry jeho ruka sjede od mého ňadra níž, přes bříško až k mému ženství, kterého však, když se dotkne, vytřeštím oči.

„Ne!“ ozvu se nahlas a odtrhnu se od něj. Okamžitě mě pouští. „Ne, já nemůžu… Ne bez lásky…“ koktám ze sebe. Strhnu s sebou prostěradlo z postele, které si pevně obmotávám kolem svého těla. Nemyslím… nepřemýšlím. Vybíhám z kajuty na palubu, kde se ke mně prakticky okamžitě strhnou pohledy absolutní většiny přítomných. Nahá žena, zahalená jen do prostěradla, nenechá žádného námořníka chladného. Vím to. Cítím to, přesto je mi to jedno. Přebíhám k zábradlí, snažím se stát se neviditelnou… byť vím, že to v tuhle chvíli skutečně nepůjde. Cítím, jak můj klín touží… jak je celé mé tělo v napětí. Přesto cítím neskonalý smutek a strach.

Po chvíli slyším za sebou něčí klidné kroky, které jsou však přehlušeny mnohem rychlejšími. To je Grevin, který přibíhá jen v kalhotách a s rozepnutou košilí. Zastaví se několik kroků ode mě a rozhlíží se kolem, kolik můj výstup přilákal pozornosti. „Měli bychom jít dovnitř, mohu počkat venku, ale takhle tu zůstat nemůžeš,“ pronese šeptem naléhavě a pohledem poukáže na můj úbor.

Seknu po něm pohledem a mám skutečně velkou chuť poslat ho s tím někam. Nemám sebemenší chuť být s ním sama v místnosti. Ale je to můj pán… A až příliš si uvědomuji pozornost mužů, kteří už zatraceně dlouho nepocítili teplo ženského těla. Zatínám bolestně pěsti a se svěšenou hlavou pod tíhou těch pohledů se vracím zpět do kajuty. Beze slova usednu do rohu místnosti na zem a pohledem protínám zem přede mnou.

Grevin za mnou zavře dveře a pak se posadí na druhý konec místnosti. Dlouze mlčí. Poté se zvedá a zamkne dveře a jde si lehnout do spací sítě. Zřejmě usoudil, že teď by nemělo smysl se mnou mluvit. Několikrát na sobě cítím jeho pohled, ale jinak vesměs odpočívá. Ani jednou, kdy na sobě cítím jeho pohled, k němu nevzhlédnu, naopak odvrátím hlavu ještě více do strany. Pomalu cítím únavu a doléhající účinky alkoholu to celé akorát zesilují. Nechci jít do postele. Jen opírám hlavu o stenu a zahřívám se pod prostěradlem pažemi. Dřív nebo později se mi usnout podaří. 

Autor: Ever (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pathfinders - 10. kapitola - V rauši: