OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pathfinders - 14. kapitola - Ticho před bouří

04.10.2017 (10:00) • Ever • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 950×

Ticho před bouří 

Celý týden trvá, než Grevin konečně usoudí, že jsem se léčila dostatečně dlouho. Nebyl to však vůbec nepříjemně strávený čas. Grevin se ode mě hnul jen tehdy, aby mi donesl jídlo. Po zbytek času jsme si jen povídali, vyprávěli historky, hráli hry a milovali se.

I mě překvapilo, jak krásně mi bylo v Grevinově přítomnosti, ale už mi skutečně hodně chybělo slunce a čerstvý vzduch. Poté, co se tedy oba ustrojíme, v ruku v ruce vycházíme na palubu.

Když vyjdeme, zrovna zastihneme východ slunce. Zlatavé paprsky tančí po klidné hladině. Okouzleně hledím na tu krásu s úsměvem na rtech. Grevin mě objímá zezadu a hlavou položenou na mém rameny. „Líbí?“ zeptá se s úsměvem.

„Je to nádhera. Nemyslela jsem si, že mi to chybělo až tak,“ odpovídám s blaženým úsměvem na rtech. Když pak přemístím pohled k posádce na palubě, dobře si uvědomím, že po mně pokukují, ale sami se snaží alespoň předstírat, že ne. Nebylo to tedy až tak strašné, jak jsem si představovala.

„Pojď, vezmeme si snídani, dokud ještě nějaká je,“ pousměje se na mě a v ruku v ruce mě vede k výdeji. Když si naberu a odcházím zpátky, zahlédnu mezi muži potěšený úšklebek Thorina. Celá se pod tím pohledem napnu. „Bude to dobré,“ zašeptá tiše Grevin, když si mě k sobě přitáhne jednou rukou v chůzi a líbá do vlasů. Jeho pohled nenávistně krátce kmitne k usmívajícímu muži v davu.

„Jen bych si přála, abych ho potkala mimo loď… hezky daleko,“ ucedím skrze zuby, když dosedneme zpátky na místo na přídi.

„Chceš mu dát to potěší, aby spatřil tvoji magii?" zeptá se klidně a dívá se do moře.

„Ne aby o tom mohl dál vyprávět," zasyčím zamračeně a nacpu si do úst se znechucením lžíci kaše. Ah, už chutnala jako boty.

„Dokázala bys zabít někoho, protože ti ublížil, po dvou týdnech a příjezdu do města, jen proto, že v sobě chováš tu nenávist?" zeptá se mě a podívá se mi do tváře a přikládá si mou dlaň na svou hruď. Okamžitě pocítím, jak do něj proniká moje naštvaná energie. Rázně od něj odtrhnu svou dlaň.

„Tohle už nikdy nedělej," zasyčím na něj. „Nikdy bez mého vědomí," zamračím se něj. „Je ještě dlouhý čas, než přijedeme... Jediný náznak na mé nebo tvé ublížení... a ano... dokázala bych mu ublížit." zamračím se na Thorina a sama začnu ze sebe energii uvolňovat do prostoru.

„A co jsem udělal?" zeptá se lehce zmateně. „Neříkám, že kdyby ti dal důvod, ale to, o čem jsi mluvila, neznělo tak jednoduše, jako obrana něčeho, co máš ráda, před ním. Více jako pomsta za to, co ti způsobil," odvětí.

Odvrátím pohled „Dlouho jsem byla slabá, mnoho lidí se pokoušelo zkoumat mou moc a zneužívat ji k vlastním cílům, a prostě... ahhh," zasténám a protáhnu se v zádech. Po chvíli se uklidním. „Nevíš, co jsi udělal?" zeptám se zmateně. „Vysával jsi ze mě mou agresi... mou negativní energii do sebe. V prvním případě by sis nikdy neměl hrát s energií druhého bez jeho vědomí a v druhém... Grevine, moje energie je jiná než tvoje. Kdybys čerpal mou, ať už jakoukoli, bude... silnější, výraznější. A zvláště emoce bys přijal velice rychle za své.“

„Udělal jsem to instinktivně, a i tak nevím, co přesně jsem udělal. Ale jestli si hraješ s negativní energii, nemůže to být pro tebe dobré, takže je možné, že jsem tě tomu chtěl prostě uchránit?" snaží se vydedukovat, co se vlastně stalo. „Znamená to, že proto, že jsi výrazně silnější, nasáváš moji energii, emoce a bereš je za své? Protože takhle cítíš, když to dělám já tobě, ale jestli to cítíš, když to děláš ostatním ve společnosti?" ptá se mě.

Zavrtím hlavou. „Nehraju si s negativní, ale občas to prostě vypouštíš nevědomky," zapřemýšlím. „S emocemi je to složité. Já už rozpoznám, které emoce jsou moje a které cizí... pro tebe by to splývalo. Když nevědomky začneš nasávat emoce ostatních, většinou nerozeznáš rozdíl, a tedy jestliže bych já byla extrémně agresivní a ty jsi to přijal..." odmlčím se.

„A je to těžké přejímat emoce, jako myslím, když té energie vypustíš opravdu hodně, nenasaje jí nevědomky okolí a nepřijmou tak tvojí emoci?" pokračuje ve vyptávání. „Nebo potřebuješ být velmi neemocionální člověk, abys mohla mít své emoce pod kontrolou a nenechala se tolik ovlivnit druhými?

„Záleží na vnímání člověka. Takovým lidem se říkají empatici. Lidé si to většinou neuvědomují, že se něco takového vůbec děje, ale ano, dost často je vnímají. Člověk může mít emoce pod kontrolou, ale chce to trochu vnímání sama sebe a okolí... Důvody, proč se tak cítíš, a další a další...“ pokrčím rameny.

„Jo, a není to nefér vůči mně? Chápu, že si mohu uvědomovat tvoje emoce nevědomky a jednat podle nich, ale ty víš, co je moje a co je tvoje, a ještě máš volnost se tomu poddávat, zatímco já se mohu jen divit, proč se tak cítím," odvětí lehce zamračeně, ale spíše hravě, než vážně.

„Nerozumíš snad svým emocím?" usměji se na něj a přitáhnu si jeho tvář blíž té své. „Mně připadá, že si jsi poměrně jistý, a to není nic, co bych k tobě vypouštěla,“ ubezpečím ho a lehce se na něj usměji. Přiblížím svoje rty k jeho, ale nelíbám ho, jen čekám v napětí a zesiluji vášeň mezi námi.

„Myslím, že jsem jim docela rozuměl, než jsem poznal tebe, ale dost se toho změnilo, ale i tak si zachovávám důvěru v to, co cítím. Holt mám výhodu, že jsem nevyrůstal ve vašem starém království a jsem chlap," odpoví a velmi rychle se přizpůsobí mé hře. V tichosti vyčkává na tu správnou chvíli jako šelma na lovu. Jsem to ale já, kdo vystřelí ze své pozice. Když se zuřivě přitisknu k jeho rtům, odhazuje misku stranu, aby si mé tělo přitiskl na své.

„Tady ne,“ vydechnu neochotně, když se na moment vzdálím od jeho rtů.

„Začínal jsem si myslet, že ti jejich zvědavost tolik nevadí," odvětí tiše a opře si čelo o mé. „V kajutě jsme teď nějaký čas byli, tak se do ní zase nemusíme hned vrátit," dodává klidně a pousměje se. Stále ještě trochu zadýchaný a lehce vyzařující touhu. Dává mi jeden krátký polibek a pak udělá krok zpět a sebere ze země misku, kterou tam hodil, a zároveň vytahuje odkudsi své brýle. „Je čas se zase tvářit trochu jako drafter,“ pousměje se na mě škodolibě a já si od něj s úšklebkem beru brýle. Nemám to ráda. Nebaví mě to. Taková zbytečnost… pomyslím si, když si nasazuji brýle a začínám se soustředit pohledem do moře. Trvá to dlouho, nemám tušení, kolik času mohlo uběhnout. Nicméně po čase si začnu všímat něčeho neobvyklého. Vnímám, jak sluneční paprsky prochází prostorem a zanechávají za sebou zářící zelenou stopu. Nadechnu se a jako by se povrch paprsků zavlnil a vzešla z něj zelená energie, která se v částech vydává s tmavým nádechem ke mně a vniká přes oči do mne. Přestávám v tu chvíli cítit hranice, je mi jedno, kde jsem a co dělám, jak vypadám, jak moc mám rozcuchané vlasy nebo jak mi dlouhý pobyt v kajutě nedělal zrovna nejlépe na barvu a stav mé pleti. Ale zároveň cítím, jak ze sebe tu energii musím dostat, protože se mi skoro rozlévá po těle a kůže se mi barví do zelena. Zkouším ji tedy dostat ze sebe ven a něco zhmotnit, ale nedaří se mi to. Luxin se rozpustí zpět do vzduchu.

Užasle si z očí sundávám brýle a můj pohled padá na Grevina. Nevnímám nic jiného, než jeho. Zrychlí se mi dech a já mu bez varování skáču do pasu, strhávajíc z jeho těla košili, která pod mým odhodláním nemá šanci. Beru si jeho rty se zuřivostí, se kterou mi vychází vstříc stejnou energií, byť nedraftil. K mému překvapení ustojí i mé náhlé přepadení, byť vytuší, co byl záměr, a sám se pokládá i se mnou na zem. Zmítám se v jeho klíně, podporujíc jeho připravenost, s čímž mi ochotně vypomáhá dlaněmi na mém zadečku. Nicméně když zrovna začnu trhavě rozepínat jeho kalhoty, pocítím změnu. Odeznělo to… A já si začínám uvědomovat, co se vlastně málem stalo. Polekaně mu slezu z klína.

„J-já… omlouvám se,“ vykoktám vyděšeně při pohledu na jeho tvář a cáry košile na jeho hrudi. Lehce se na mě pousmívá.

„Nemáš se za co omlouvat, jen máme jistotu, že tohle je něco, co děláš se mnou, když nemáš zábrany," odpoví s úsměvem, nehledě na můj propalující pohled.

Stydlivě klopím zrak. „Měl jsi mě zastavit… co kdyby to trvalo déle?“ ptám se stále ve zmateném šoku.

„Tak protože jsem sám nedraftil zelenou, odnesl bych tě urychleně do kajuty, kde bychom pokračovali. Aspoň za těchto podmínek a během bílého dne není příď zrovna nejlepší místo," odpoví klidně a posbírá si kusy košile. „A na to, jak máš mít sebekontrolu, tedy dost zajímavé,“ ušklíbne se na mě vesele.

„Ah, Grevine, až budeme oba draftit nebo budeme pod vlivem úplňku, budeme potřebovat být hodně daleko od civilizace, aby to okolí vůbec přežilo,“ usměji se na něj vesele.

„První zkoušku budeme mít tak za dva dny. To by měl být snad úplněk,“ pousměje se na mě a přitáhne si mě k polibku. „Neboj se, zavřeme tě někam, kde tě nikdo neuvidí, a budeš mít dost soukromí, abys nespala s nikým, s kým jsi na této lodi doposud nespala, o to se postarám, neboj,“ ubezpečí mě s polibkem do vlasů. „Ale teď zpátky k draftění. Vypadá to, že už jsi docela blízko,“ pobízí mě s úsměvem a já si od něj s úšklebkem beru brýle. Jde to rychleji než předtím. Plním se zelenou a znovu získávám ten zvláštní, od všeho osvobozující pocit. Tentokrát ale nemyslím na touhu. Ne tělesnou. Začínám zrychleně dýchat. Cítím ve svých uších vlastní tep. Vyskakuji na nohy a háži Grevinovi brýle, který jen tak tak chytí. Ne, teď mě nespaluje touha. Kde je? Rázným krokek si to mířím k palubě. V pokračování mi však zabrání pevný stisk na zápěstí. Cítím, jak stáhne mé tělo o kus zpátky a staví se mi do cesty.

„Pusť!“ snažím se mu vysmeknut. „Musím to vědět! Musím se tomu zmetkovi podívat do očí!“ syčím na něj rozezleně.

„Nedělej blbosti,“ odpoví pevně, ale pouští mou ruku, byť mi stále stojí v cestě. Téměř nevnímám jeho slova.

„Chci znát odpověď!“ syčím na něj rázně a vykročím kolem něj. Když jsem k němu zády, pevně sevře mé tělo pažemi. Když ucítím ten stisk, cítím se, jako by mé tělo svázali do řetězů. Ne! Začnu kolem sebe manipulovat větrem ve snaze jej od sebe odhodit. Nicméně až příliš dobře vycítí můj záměr a trhá se mnou do strany, aby mě rozptýlil, a poté mě odstrčí dál od sebe směrem od schodů, a než jej stačím zastavit, nasazuje si brýle a zaujme obranný postoj.

Zapotácím se a poodstoupím o několik kroků, přičemž na něj vztekle zavrčím. „Ustup mi z cesty!“ přikazuji mu. To, že stojí přede mnou, jen rozdmýchává ten plamen ve mně.

„Jestli chceš skrz, bude muset projít přese mě,“ odpoví mi rázně a nasaje do sebe zelenou.

Když vidím, jak se připraví k boji, něco se ve mně pohne. On se brání přede mnou. Můj odhodlaný výraz se mění ve zděšení. Narovnám se a poplašeně od něj několik kroků odstoupím. „J… já nechtěla,“ vykoktám ze sebe v šoku. Vypustí luxin do vzduchu a sundá si brýle, jeho oči se stále vlní zeleně. „Nic jsi neudělala, ale neučili vás v kruhu držet se pod kontrolou?" zeptá se a přijde beze strachu ke mně a krátce mě obejme, než jednoduše spojí ruce za mými zády a trochu se vzdálí s tváři, aby se mi mohl podívat do tváře. „V pořádku už?" zeptá se klidně a políbí tě na čelo

„Použila jsem… použila jsem proti tobě magii, to jsem nikdy nechtěla,“ mumlám stále v šoku.

„Nic, co bych nedokázal zastavit nebo s čím bych si nedokázal poradit. Neboj. Chceš si na chvíli odpočinout?" zeptá se klidně a naznačí k zábradlí. Jen zmateně bezvládně poslechnu a opřu se o zábradlí. Sedí hned vedle mě a drží mě za ruku.

„Stačilo by víc… a já bych bojovala naplno. Já bych tě mohla zabít,“ vydechnu v neuvěření. „Nemohla bych! Nemůžu! Nikdy nesmím být v takovém stavu,“ vydechnu vyděšeně.

Ucítím na své tváři jeho dlaň a současně její klid. Otočí mi pomalu pohled do svých očí. „Vím, že se to nikdy nestane, tak si s tím nelámej hlavu. Opravdu se nic nestalo," vysvětluje klidně a nepřestává se mi při tom dívat do očí. Když dokončí větu, políbí mě dlouze na rty. Přitahuji si jeho tvář blíž k sobě a krátce nato si přesedávám do jeho klína. Ani na kratičký okamžik se neoddaluji od jeho rtů. Líbám jej, jako bych jej líbala naposledy.

Poddává se polibku stejně jako já a dlaní, kterou měl dříve položenou na mém boku, si mě přitahuje trochu blíže, zatímco druhou mi přikládá na tvář. Cítím, jak ze mě mizí strach a jak se míchají naše energie dohromady. V tom okamžiku jako by okolní svět přestal existovat a zůstali jsme jen sami dva na palubě. Vnímám jeho přítomnost, cítím jeho dotyk rtů na těch svých a pociťuji jeho emoce, které z něj vycházejí, stejně jako si jsem jistá, že on může cítit mě. Ten polibek jako by trval věčnost, kdybych se už vážně nemusela nadechnout. Kousek poodtahuji svou tvář, když tiše zalapám po dechu.

„Miluji tě, Grevine,“ vydechnu s nejistým napětím.

K mému potěšení se mu však na tváři objevuje šťastný úsměv. „Miluji tě, Anree,“ odpoví pevně. Úsměv zaniká ve slastném spojení dokonalosti rtů. To už ale na nás začínají dopadat první kapky deště. První kapky hutně vypadajících bouřkových mraků.

Autor: Ever (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pathfinders - 14. kapitola - Ticho před bouří: