OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Persona non grata - 3

21.09.2015 (12:00) • Valeriee • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 848×

3.

„Naval prachy!“ ozvalo se z křoví.

Zamerčila jsem do listí a snažila se odhalit toho pablba, který se odvážil na mě zaútočit.

Jenomže kromě toho listí jsem neviděla nic. Mávla jsem nad vlastními halucinacemi rukou a přesměrovala svoji pozornost na to, co mě v tuto chvíli opravdu zajímalo a čemu jsem se v následující hodině toužila plně oddat.

Zpět k lahvi a božské maně.

Tiše jsem hvízdla. Za těch pár minut se mi podařilo do sebe vyklopit skoro půlku Old Smugglera. Jako zázrakem jsem ho objevila zastrčeného za ostatními lahvemi nabízené hostům. Netušila jsem, co tam dělal a ani mě to nezajímalo. Hlavní bylo, že tam stál a nikdo si toho chudáčka nevšímal.

Tak jsem ho nenápadně vystrčila a pomalu dostrkala až do parku sousedícím s Bishopovic vilou. Sebe jsem popostrkovala samozřejmě taky.

Jak to tak vypadalo, Starej Pašerák ke mně promluvil.

Jiné vysvětlení pro hlas vycházející ze tmy jsem neměla, a tak jsem přistoupila na hru.

„Co bys ještě nechtěl?!“ napomenula jsem džina v lahvi. „Stejně si tě nikdo nevšímal!“

„Přestaň kecat a naval ty prachy, nebo uvidíš!“ zaznělo za mými zády.

Vypadalo to, že se Pašeráček odmítá vzdát. No jo, byl to Starý Pašerák, obírat lidi o peníze měl v krvi.

Nebo v obilí?

To bylo jedno, hlavně že to měl. A díky němu jsem to teď měla i já.

Přesto mi to nedalo a já znovu natočila hlavu. Jak jsem si myslela, křoví bylo prázdné, park opuštěný a já si tu povídala s napůl vypitou lahví whisky. Za normálních okolností bych byla zralá na psychiatrii, ale tady mě nikdo neuvidí. Tak proč si trochu nepokecat a nevylít srdce?

Třeba přijde i nějaká životní rada!

Opřela jsem se, natáhla bosé nohy před sebe a zaklonila hlavu. Nevím, jestli všechny hvězdy padaly nebo se k tomu chystaly, nicméně tak působily a já v duchu začala chrlit přání za přáním, abych náhodou něco neprošvihla.

„Tak dáš mi ty prachy, nebo seš tak blbá, že chceš, abych tě sejmul!“

Pašerák se rozjel!

„A to ti je mám jako narvat do lahve?“ vyjela jsem poté, co jsem se na lavičce narovnala.

Jak to tak vypadalo, tak žádný moudro nebude!

„Stačí, když je po mně hodíš!“ nabízel řešení Pašerák.

Byl starej, zkušenej, očividně věděl jak na to!

Odfrkla jsem si a hodlala se dál věnovat svým hvězdným přáním. Bylo jich hodně a vůbec mě nezajímalo, že některé z nich byly totálně nesplnitelné.

„Tak co bude?! Navalíš konečně ty prachy? Nemám na tebe celou noc!“

V křoví to zašustělo, listy se rozhýbaly a ze tmy se vyloupla hubená postava s bledým obličejem. Nejdřív jsem nechápavě jukla po lahvi a přemýšlela, co se tady dělo. Hlavou mi probleskla myšlenka, že se mi zjevil samotný Pašeráček, než mi část mozku, dosud nezasažená alkoholem, sdělila, že je to hotová pitomost. Po tomto zjištění jsem vyskočila na nohy.

Zločinec! Útočník! Nebezpečný živel! Co to, sakra, bylo za zloděje, kterej se skrejvá v křoví a mate svoji oběť?

Pašeráčka jsem samozřejmě ochranitelsky svírala v náručí, když mi došlo, že to nebyla zlatavá mana, co na mě promluvilo, ale místní zoufalec lačnící po portrétu Alžběty II.

Bůh ochraňuj královnu! A když bude u toho, tak i mě!

„Co tu děláš?“ vyjekla jsem. „Co po mně chceš?“

Zoufalcova hlava poklesla a ze rtů unikl rovněž zoufalý sten.

„Už jsem ti to řekl několikrát! Prachy, ty krávo!“

Tak tu krávu mu nedaruju!

Jak se tak zdálo, ani zoufalec neměl svoji noc.

Neměla jsem u sebe ani penny!

Maník absolutně netušil, že přepadl dalšího zoufalce. Neměl ani páru, jaký den mám za sebou. Vybral si špatnou osobu.

Mě a Pašeráka! Dva proti jednomu! Neměl sebemenší šanci!

Rukou jsem ukázala na růžové saténové šaty a vzteky vykopla nohu. „Vidíš na mě někde přilepenou peněženku?“

Místní zoufalec se zarazil a zapřemýšlel. Když mu to nedošlo ani po té dlouhé minutě, znovu zasyčel: „Naval prachy!“

To bylo jak do dubu! Nebo do křoví, z kterýho na mě vyskočil! Blbec!

„Nemám!“ Na důkaz svého tvrzení jsem si znovu kecla na lavičku, abych dala najevo, že se jeho zoufalstvím nebudu dále zabývat. Měla jsem své vlastní a doufala, že mi ho Pašeráček pomůže překonat. „Mám jenom flašku s whisky!“

Tohle byla chvíle, kdy měl zoufalec vydýchat svůj přehmat, otočit se a zmizet ve křoví. Jenomže jsem zapomněla na jednu podstatnou věc.

Byl to taky zoufalec!

Možná po parku běhal už nějakou tu hodinu a já byla první, koho se se svými dvaceti kily odvážil přepadnout.

„Tak ji sem dej!“ spustil na mě a vztáhnul kostnatou ruku.

Tak to přehnal! Poctivě jsem si Pašeráčka propašovala z Bishopovic vily a teď se budu dělit? Nebo rovnou toho vzdávat? Ani ve snu!

„Nedám!“ zaječela jsem výhrůžně. „Poctivě jsem si ji ukradla! Najdi si svoji lahev!“

Existovalo vůbec něco jako poctivá loupež?

Pokud si to člověk uměl odůvodnit, tak pak mohla existovat i poctivá loupež. A já si to odůvodnit uměla. Byla jsem okradena Scottovým hostem o své víkendové zásoby, takže bylo jen logické, že mi to Scott vrátil, i když o tom nevěděl.

Nač ho zatěžovat podrobnostmi?

Pašeráčka jsem právoplatně přesměrovala tam, odkud zmizel.

„Naval tu lahev!“ V hlase hubeňoura se ozývala hysterie.

Co se to dneska s těmi lidmi dělo? Všichni mi chtěli brát Pašeráčka! Normálně o něj nikdo neměl zájem, ale teď, když jsem ho nejvíc potřebovala, se celý svět zbláznil. Přemýšlela jsem o důvodu, proč tenhle vykuk vůbec kradl. Vypadalo to, že mu bylo jedno, co čajzne, hlavně když něco čajzne. Zoufalý kleptoman.

Takže kdybych mu nabídla jednu ze svejch bot, tak bych mohla uspět?

Zrovna jsem se nadechovala k nabídce, když ke mně přiskočil. Netuším, jak se mi podařilo být tak rychlá, ale jedním skokem jsem zdolala opěradlo lavičky a Pašeráčka v obraně zdvihla nad hlavu.

„Padej ode mě!“ zapištěla jsem. Neměla bych spíš volat o pomoc, než se tady dohadovat se zoufalým kleptomanem? „Ty si ani neumíš představit, co jsem si dneska musela vytrpět! Měla jsem šílenej večer! Jsem všehoschopná!“

Jak to tak vypadalo, soucit se mi nepodařilo vyvolat, protože hubeňour s poďobaným obličejem vyskočil na lavičku a hodlal ji přelézt a určitě mě napadnout.

„Ty si zase neumíš představit, jakej já mám život!“

Kleptomanskej! Jakej asi?

Nicméně jsem se rozhodla, že se budu bránit. Po vzoru amerických akčních filmů jsem se vžila do role Nikity a práskla poloprázdnou lahví o lavičku. Po vzoru akčních amerických filmů jsem měla nyní svírat nebezpečný střep, kterým bych zahnala životohrožujícího útočníka.

Tak proč jsem, sakra, v ruce držela jen pitomou zátku???

Čučela jsem na ni, a tak nějak mi došlo, že nastala vhodná chvíle pro paniku.

„Tys tu flašku rozbila!“ konstatoval průšvih.

Tohle asi nebyl ten důvod pro paniku.

Tak nějak mi došlo, že zátkou zoufalce napadnout nemohu a tudíž se ze mě stala snadná kořist. Začala jsem ustupovat a konečně se nadechovala, abych vykřikla osudné slovo POMOC.

Nedostala jsem šanci. Zoufalec se na mě vrhnul. Svalili jsme se oba na zem a začali se rvát. On trhal moje šaty, já jeho.

Moc práce jsem s tím neměla, rozpadaly se samy.

Vůbec jsem nechápala, o co mu šlo. Neměla jsem nic, co by mi mohl vzít. Moje šaty by mu byly velké, boty zase malé. A ke všemu se rval jako holka, takže mi nedělalo zase takový problém ho proplesknout.

„Jau! To bolí!“ kvičel mi kousek od ucha. „Ty seš tak surová!“

To si ještě bude stěžovat, že nejsem ukázková oběť?

A to jsem se teprve zahřívala. Až se rozjedu, vlastní máma ho nepozná.

„Padej od ní!“ Křoví na levé straně zašumělo a ze tmy se vynořila vysoká postava.

Bájný zachránce dorazil!

Dvěma kroky zdolal vzdálenost mezi námi a zvedl hubeňoura do výšky. Chvíli s ním třásl jak s pytlíkem arašídů, než ho odhodil zpátky do křoví, ze kterého se ten opruz před chvíli vynořil. Dostatečně vyděšen a srozuměn s tím, že tady nic neukradne, se po všech čtyřech okamžitě vzdálil.

Osaměla jsem s hrdinou dne a válela se dál po zemi v očekávání romantické chvilky. Jako oběť a hlavně dáma v nesnázích jsem se právoplatně těšila, až mě silné mužské ruce uchopí do náručí, zdvihnou a budu tázána, jestli jsem v pořádku. Já pak napůl v mdlobách odpovím, že právě přišel včas a začnu mu slabým hlasem děkovat. Nakonec mu ovinu ruce kolem krku a polibkem zpečetím…

„Koukej vstávat z tý země!“ ozvalo se nade mnou. „Jestli čekáš, že se s tebou budu tahat, tak ses trochu spletla!“

Ještě dvě vteřiny jsem vzdychala v duchu slastí, než mi konečně došlo, komu ten hlas patří.

No, tak tenhle se se mnou opravdu tahat nebude. Nejsem v přechodu a nenabízím muffiny. Ani nic jinýho!

Už jsem chtěla slavit. Už jsem chtěla rozesílat esemesky, že jsem byla zachráněna udatným hrdinou. Už jsem se chtěla chlubit a plánovat svatbu s mužem svého života.

Jenomže se nebylo čím chlubit a rozhodně nebylo s kým plánovat.

Tomuhle individuu bych do náručí neklesla, ani kdyby na mě ty mdloby opravdu přišly. To bych si raději rozmlátila pusu o šutry, než se tohohle pitomce dotknout. Dost na tom, že mi vychlastal Pašeráčka, kterého jsem následně musela doplnit a hlavně zapít to, čeho jsem se ve Scottově pracovně stala svědkem. Tohle všechno se stalo jen a jen kvůli němu. Jak to tak vypadalo, tak tenhle maník mě zničí, než odbyde půlnoc. Ten chlap byl všude, kde neměl být, a viděl to, co neměl vidět. Jednoduše nebezpečný živel.

To mě sledoval? Viděl, jak si povídám s lahví?

Náhle mi kleptoman přišel daleko bezpečnější než tenhle společenský buřič. Jenomže ten si v klidu odlez zpátky do křoví. Ani se nerozloučil!

Srabák!

Nechápala jsem, že mě tady nechal. Pojil nás přeci boj o Pašeráčka! To pro něho nic neznamenalo?

Ztěžka jsem se postavila na nohy a chtěla Rubíka zasypat svým monologem o jeho přebytečnosti, když se náhle otočil a přes rameno zahulákal: „Mám ji!“

Ještě předtím, než doznělo poslední slovo, se křovím prohnal Scott. Jeho ulízané světlé vlasy házely duhu a smoking byl mírně pomačkaný. Bylo mi jasné, jak moc musel trpět, když běhal po parku.

Scott po ničem jiném než po koberci nechodil.

„Díky bohu!“ zavzdychal. „Kitty! Všude tě hledáme!“ Pak mu nějak došlo, že moje šaty nejsou tam, kde by přesně měly být. Že ani můj účes neodpovídá tomu, s čím jsem se večer vřítila do jejich vily. „Co se ti, proboha, stalo?“

Kde zůstalo to jeho slavné „já se na to vyseru“?

Nic jsem nemusela vysvětlovat. Rubík to laskavě udělal za mě. Neuběhla ani jedna minuta a celá Bishopovic vila se přesunula do blízkého parku, aby se všichni na vlastní oči přesvědčili, kterak byla Kitty Darrellová přepadena a následně spasena lamačem ženských srdcí z dalekého Londýna.

Záchrana byla daleko horší než přepadení samo.

O vzrušení dnešního večera jsem se nakonec postarala já. Ve Scottově pracovně se odehrávaly hotové hříšné hody, ale veškerá pozornost se soustředila na mě.

Těsně předtím, než se prostor kolem mě hermeticky uzavřel přívalem hostů, mi můj „oslnivý“ zachránce vrazil cosi do ruky.

Žvejda!

Pašeráček se krapánek ozýval, jakmile jsem otevřela pusu. Vykládat své rodině, že to byl násilník, kdo mě tady opil, by byla asi pitomost. A rodina dorazila samozřejmě také. Mamka, člověk, který mě devět měsíců nosil pod srdcem, aby mě pak vyklopil úplně jinudy, se na celých devět minut málem zhroutil.

Netušila jsem, jestli mámu tolik šokovaly moje šaty, který se vrátily do stavu střihu, nebo fakt, že jsem málem zhynula krutou smrtí.

„Moc vám děkujeme za záchranu naší dcery, pane…“ začal tatík a svůj vystrašený pohled přenesl na perlu naší malé společnost.

Jak zachránil? Jsem to v pohodě dávala sama!

Rubík se vedle mě narovnal a lehkými tahy si začal upravovat manžety, aby dal najevo, jak moc se kvůli záchraně mého života obětoval.

Až se mu z toho vyhrnuly rukávy!

„Holton, pane Darrelle,“ zavzdychal ležérně. „Jsem Ruben Eaton Holton.“

Že ještě neprozradil datum narození a celej rodokmen!

Byla jsem si jistá, že naši by si ho rádi vyslechli. Měla jsem co dělat, abych nezačala koulet očima.

„V našem domě budete vždycky vítán!“ hlesla mamka, která se zrovna probírala a ruce natahovala ke mně. „Rádi bychom vás zítra pozvali na oběd.“

Jak, že v našem domě bude vítán? Jakej oběd? Už toho tady vyžral dost, včetně muffinů! Bohatě stačila nabídka typu: až příště zabrousíte do našeho města, zavolejte, rádi vám sdělíme, kde je nádraží. Tečka. Nic víc. Zas tak moc neobětoval!

„Nejste zraněn?“ vyptávala se mamka dál a ruce, kterými se jala šacovat tělo mého „zachránce“, včas stáhla zpět.

A z čeho? Že vyskočil ze křoví?

Jako bych se ocitla někde na začátku 19. století!

Když jsem tak sledovala Rubíkovy uhlazené pohyby, dost mi připomínal jednu postavu, kterou by mohl z fleku nahradit. Přesně jsem viděla tu situaci, kdy si na konci filmu postava vytahovala krajky z rukávů. Upír Lestat! Přesně ten, který nutil rozpolceného Luise, aby přijal svou pravou podobu dravce a vraždil. Aby se vzdal lidství a vysával lidi.

Já mu dám Ruben! Lestat to byl! Nevysával sice krev, ale slušnost šťastně vdaným ženám! A teď ho naši pozvali, aby vysál i je! Tomu jsem musela jednoznačně zabránit!

Nastala chvíle ticha, kdy se čekalo se, že řeknu taky něco já. Mamka mi drhla soustrastně rameno.

„Děkuju,“ utrousila jsem potichu a otočila se k němu. Se samolibým úšklebkem čekal, co ze mě dál vypadne. „Nebýt vás, kdoví co by se stalo. Ale nechceme vás tady v tomhle městě zdržovat. Pochopíme, když odsud rád odjedete.“

Jo! Tak tohle bylo divný!

Pohledy všech přihlížejících…

Dokonce i mojí sestry, která mě před ním varovala! Příště by si měla ujasnit, co říká!

… mi řekly, že jsem se dopustila společenského faux pas. Jenomže moje slova pramenila ze skutečnosti, že jsem si nepřipadala bůhvíjak zachráněná.

„Je v šoku,“ omlouval moje historicky nejšílenější vyjádření díků taťka.

Vyšokovaná jsem byla, ale jenom z těch keců, který se linuly směrem k Lestatovi!

Nicméně Lestat podle využil dobroty mé rodiny a spustil: „Rád přijmu pozvání na oběd.“ Když dozněl jeho zvučný baryton, při své drzosti na mě ještě mrknul.

Jak to tak vypadalo, zítra nebudu obědvat.

Autor: Valeriee, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Persona non grata - 3: