OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Persona non grata - 6

04.10.2015 (13:00) • Valeriee • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1192×

 6.

Poslední dva týdny byly celkem fajn.

Pominu-li ten děsnej začátek u Darrellových, kde jsem se málem přiotrávil.

Poté, co mě taxík v neděli odvezl domů, a moje auto zůstalo v zapadákově, kde Scott strávil dětství, jsem další dva dny chcípal v posteli. Až do úterního odpoledne jsem nebyl schopnej se z ní vyhrabat.

Za ty dva pitomý dny jsem toho vypotil daleko víc, než za měsíc ve fitku.

Byl jsem tak vytočenej, že jsem vážně uvažoval o pronájmu billboardu na hodně frekventovaným místě, kde bych zveřejnil kačenkové dovádění. Naživu mě udržela myšlenka na pomstu. Jakmile jsem do sebe nasoukal první jídlo a přestal se klepat jak předraženej pes, začal jsem plánovat. Dával jsem si sakra dobrej pozor, aby odveta stála za to. HelloKitty se projevila jako malá nebezpečná mrcha. Rozhodla se mi znepříjemnit život? Ještě neviděla, co dovedu. Musel jsem ji donutit dát si zpátečku a uvědomit si, že tuhle bitvu holka nevyhraje. Skrz ní jsem se rozhodnul pomstít i tomu jejímu povedenýmu tatíkovi.

Jsem si pěkně naběhnul, když jsem jen z pitomý zdvořilosti projevil zájem o jeho zaměstnání.

Ten chlap si to vůbec neuvědomoval, ale vyhmátnul tu nejhorší práci na světě! S dětma! Kterej normální chlap si tohle dobrovolně mohl zvolit?

Takže kojení, jo?  

Vždycky jsem miloval kozy! Velký a pevný! Strašně rád jsem na ně čuměl!

A ještě raději se s nima mazlil!

Jenomže od tý doby, co jsem si vyslechnul jejich pravej význam na ženským těle, jsem se na ně nemohl podívat, aniž bych nemyslel na mateřský mlíko. 

Ten chlap mi normálně zničil život!  

Bylo jasný, že pro moje bezpečí by bylo lepší se týhle rodince zdaleka vyhnout. A přesně to jsem taky měl v úmyslu. Ale než se tak stane, škvrně by mělo dostat lekci, aby si pamatovalo, že lidem, jako jsem já, se do cesty neleze a už vůbec se jim nevyhrožuje. A rozhodně ne někdo jako ona, kdo by měl taky co vysvětlovat.

Vzal jsem to hezky od toho, co jsem se o ní dosud dověděl.

Novinářka! Svět dámy? Něco tak stupidního vůbec existovalo?

Internet říkal, že ano. A bylo to ještě stupidnější, než jsem si původně myslel. Stačilo jen rychle očima projet několik posledních čísel a měl jsem zaděláno na dva další dny v posteli. Nejvíc mě dostával ten její sloupek.

Zdravá výživa!

No, hubená byla dost. Očividně do sebe denně se sebezapřením nacpala dva lopuchy pokapaný nízkokalorickou vodou.

A taky něco podobnýho ostatním radila.

Stravovat se tímhle způsobem dva dny, tak ten třetí chcípnu. Nicméně, než přišel večer, měl jsem jasný plán s jasnou představou, jak ho uskutečnit.

Mým cílem se stala Dolores Underwoodová…

Nevím proč, hned jsem si vzpomněl na Umbridgeovou, která se mi z Harryho Pottera zafixovala v hlavě snad víc než Harry sám!

… šéfredaktorka Světu dámy. Stačilo vidět pár jejích úděsnejch fotek a věděl jsem o ní všechno.

Šílená šéfová ještě šílenějšího týdeníku, o kterým byla dozajista přesvědčená, že se jednou stane známější než Vogue. Vzhledově průměrná čerstvá čtyřicítka, oblečená jako čerstvá dvacítka.

Tím její čerstvost končila.

Charakterově naprosto průhledná, arogantní, panovačná, na všechny způsoby nepoužitelná. Nezadaná, bezdětná.

Absenci toho pravýho určitě sváděla nedostatkem strávnejch chlapů, zatímco naprosto ignorovala fakt, že právě tihle chlapi se jí obloukem vyhejbaj.

Našel jsem si ji na facebooku, kde lajkovala všechno a všechny. Byla posedlá selfíčkama, který mě donutily zauvažovat o přestěhování se do jinýho města. Ale co mě potěšilo, byla její posedlost informovat „davy“, co bude o víkendu vyvádět a hlavně kde.

A tak jsem dorazil a vetřel se na jednu soukromou párty. Působil jsem tajemně, nedobytně a s nikým se nebavil. Když jsem ji zmerčil, málem jsem se zase otočil a mazal zpátky s vědomím, že na něco takovýho fakt nemám žaludek. Nicméně jsem se překonal a plouživým krokem se vtírnul k její minisukni a stehnům, který svět neměl nikdy vidět. Když jsem se jí poprvý musel dotknout, myslel jsem na to, jak jsem celý dva dny trpěl a jak následně bude trpět ta malá mrcha. Vydoloval jsem ze sebe to nejlepší a byl okouzlující jako nikdy v životě.

Byl jsem jedno velký ucho a předstíral POROZUMĚNÍ.

Za jednu hodinu mi vykdákala všechno o sobě a svejch zaměstnancích.

Takže HelloKitty byla slušná holka?

Sekla se tak, že už to víc nešlo.

Za další hodinu jsem byl u ní doma.

Jendo z mých pravidel jasně říkalo: Co nechceš, aby tě znovu našlo, nikdy nevoď domů!

Naštěstí byla tak na šlupky, že brzy odpadla sama.

Ne každej může Smugglera!

Za další hodinu po „výkonu“, kterej jsem si podle jejích slov měl pamatovat do konce svýho života a na který jsem velmi rád ještě tu noc zapomněl, jsem se vyplížil z jejího bytu, zanechávajíc za sebou srdceryvný dopis, že musím pádit do práce, protože jsem stejnej workoholik jako ona.

Pak už jen stačilo se za tím zákeřným mrnětem zastavit v práci hned po tom, co do budovy vlezla tahle šílená ženská. S HelloKitty to málem švihlo a já měl hezkej den.

Já rozhodně nebyl na hraní. Párkrát ji vystavím svejm dovednostem a bude ráda, jestli její pověst nebude horší než ta moje!

Bohužel jsem si pracovní stav HelloKitty neměl jak ověřit. Na rozdíl od tý její pošahaný šéfový jsem Kitty nenašel na facebooku, twitteru nebo instagramu.

Kitty po sobě očividně uměla zametat stopy, protože já rozhodně netrpěl tou mylnou představou o její nezkaženosti. 

Příležitost se nakonec naskytla sama v podobě nány jménem Chloe. Normálně jsem se jí vyhejbal a většinou z kanclu vypadnul, jakmile prošla hlavníma dveřma. Tentokrát jsem na ni narazil, jak u nás v kuchyňce čučí do zdi poté, co se ze Scottovy kanceláře několik dlouhých minut ozýval řev.

„Jak se má tvoje ségra?“ zahlásil jsem nevinně, zatímco jsem si dolejval kafe. Doufal jsem, že tu malou mrchu vyhodili. A jestli ne, tak že aspoň dostala zaslouženýho sprďucha. „Co ta její práce? Daří se jí?“

Čekal jsem, co na to ta saň řekne. Nevypadalo to, že by se Kitty starší sestřičce svěřila.

To už bych měl v zádech zabodnutej půlmetrovej nůž.

Stál jsem k Chloe zády a málem mi shořela košile, když vydechla. „Proti tomu tvýmu kouzlu je imunní, takže celkem dobře,“ odsekla. „A v práci je spokojená.“

Ne ne. K sesterskému svěřování opravdu nedocházelo.

Spokojená v práci? Sice to byly jen sekundy, než jsem dorazil k jejímu stolu, ale ten znuděněj výraz jsem dobře viděl. Kitty svoji práci nesnášela.

„Já to svoje kouzlo na tvoji ségru ani nezkoušel,“ zašuměl jsem a s hrnkem se otočil k postrachu celý naší firmy. „Nerad si špiním ruce.“

Bejt to nomální ženská, tak bych jí kafe nabídnul.

Jenomže Chloe normální ženská rozhodně nebyla!

„Pche!“ odfrkla si před tím, než to na mě vybalí. „Kitty je rozumná a slušná holka, takže by to byla ona, kdo by si špinil ruce s tebou! A stejně by ses mohl snažit, jak chtěl, není tak pitomá, aby nalítla takovýmu debilovi a děvkaři!“

Neřekla mi nic novýho.

Byl jsem si jistej, že by Chloe zkolabovala, kdyby se dověděla o fotkách. Ani jsem si nechtěl představovat, jak mezi Scottem a touhle čůzou probíhá sex.

Když loupla očima po kafi, zajásal jsem. Na tohle jsem přesně čekal. Pokrčil jsem rameny a na znamení, že mě její poslední poznámka vůbec netankuje, se usmál. „Chceš taky kafe?“

Ty její kruhy pod očima se daly jen těžko zamaskovat.

Copak? Že by Chloe nespinkala?

„Bodlo by,“ pípla.

„Hm,“ ucedil jsem a odtáhnul se. „Tak si nalej.“

Pomalu jsem se vzdalovat s vypáleným cejchem v zádech, když mi to nedalo a ve dveřích se ještě otočil. „Ty, Chloe, nepřibralas? Možná bys měla poslechnout rady svojí ségry o tom, co jíst!“

„Seš neskutečnej kretén!“ zavřeštěla na mě.

Jo, každou ženkou člověk naštve, když jí připomene její váhu!

Prej to byla jedna z nejhorších vět, který může chlap ženský říct, jenomže právě díky tomuhle faktu byla moje nejoblíbenější. 

xxxxx

V pátek jsem si jel s autem z půjčovny pro to svoje ke Scottovi po vedlejší prázdné silnici. Chcalo tak, že nebylo vidět na cestu. Celou cestu jsem se nudil. Musel jsem je krokem, a tak cesta trvala mnohem dýl, než měla. Nikde se nic nedělo. Lidi byli zalezlí. Už se trochu stmívalo, když jsem narazil na něco, co se nedalo přehlédnout.

Nebo spíš na někoho!

Stála u silnice, zmoklá jako slepice, niť na ní nebyla suchá, klepala se a vydechovala páru. Vedle ní auto, zaparkované napůl v poli.  

Kam čučela?

Vypadalo to, že se jako slušná holčička chystala na návštěvu u rodičů. Do města to měla ještě nějakých pár kiláků a děvče si vyrazilo dost nalehko.

Nejdřív jsem ji nepoznal. A když mi došlo, kdo se to tam klepe, málem jsem radostí do toho pole zajel taky. Od toho oběda jsem se nemohl na kozy ani podívat. Ale pohled na to zákeřný mrně, jak tady mrzne, byl víc než slastnej. Zastavil jsem těsně vedle ní a stáhnul okýnko.

„A jéje, koho to tu nevidím. Trochu šílený počasí na vycházku, ne?“ zahulákal jsem na ni.

Počáteční radost z galantního zachránce, který by jí nabídnul odvoz, pohasla.

„To seš ty?“ ucedila a vyprskla vodu. Otočila se na patě a poodešla zpět ke svýmu autu.

„No jo, já,“ hlesnul jsem posmutněle. „Když vydržíš do večera, tak možná projede ještě někdo na kole. Ale v takovým počasí silně pochybuju. Máš s sebou aspoň nějaký deky? V noci bude pěkná kosa,“ obeznámil jsem ji s předpovědí počasí na následující noc. „Možná by bylo dobrý aspoň někam zavolat.“

Mrně se zarazilo a otočilo se ke mně. „Mám vybitou baterku!“

Jo! Když se daří, tak se daří!

„Znáš to,“ vydechnul jsem chápavě. „Když se sere, tak sere.“ Ještě chvíli jsem si užíval pohled na její zmoklý tělo, než jsem znovu nastartoval. „No nic, spěchám. Tak abych jel. Jo, abych nezapomněl. Pozdravuj šéfovou!“

V tu chvíli stála u mýho auta a pištěla: „To si ze mě děláš prdel? Ty mě tu jako necháš?! Nemám si jak zavolat pomoc!“

„To je mi upřímně líto,“ zakejval jsem hlavou. „Víš, rád bych ti pomohl, hrozně moc rád. Fakt! Nerad vidím, když je někdo v nouzi, ale… Kdo ví, co bys mi pak vyvedla. Po tom Limoncellu mi bylo fakt blbě. Dokonce jsem i uvažoval, že něco vyvedu z těma fotkama. Nebudu to pokoušet. Takže se měj a přeju příjemný sušení!“

Ten její výraz byl na fotku.

Tohle se ve slušnejch rodinách nedělá, co, Kitty?

Mrně mělo smůlu, že já sice pocházel z jedný takový šílený famílie, ale její principy absolutně ignoroval.

„Ty mě tu fakt necháš? V tom lijáku?“ ječela a pěstí udeřila do mýho auta. „To nemyslíš vážně! Snad aspoň někomu zavoláš? Takovej vůl snad nejseš, ne?“

Vůl ne, drahá Kitty! Jsem jenom děsně mstivej!

„Nechám tě tu, miláčku. Ale věř, že s těžkým srdcem.“

Mrně na mě vychrlilo hned několik nadávek a já se pomalu začal vzdalovat. Chechtal jsem se nahlas a pozoroval její mizející postavu ve zpětném zrcátku.

„Jo!“ Moje pěst vystřelila vzhůru. A to jsem neměl dělat.

Vzápětí se ozvala rána jak z děla, když jsem zajel do díry a praskla mi pneumatika.

Autor: Valeriee, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Persona non grata - 6: