OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pět litrů krve - 2. Přepadení

18.04.2018 (10:00) • Rebejah • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 601×

Když se ráno probouzím, cítím blízkost teplého těla vedle sebe. Ještě napůl rozespalý, omámený tím nejkrásnějším snem se natahuji a objímám jej kolem pasu. Zabořím tvář do jemných vlasů, sjedu rukou k vnadnému ňadru... a zděšeně uskočím. Na zemi na pokrývkách si hoví a tvrdě spí Petr. Sladké mámení snu o mé lásce je to tam. Nemám chuť si znova lehnout vedle něj, a tak raději halím nahá stehna do pokrývky a přecházím ke kádi s vodou, abych se opláchl. Opravdu se tu s Petrem po boku cítím jako v ležení vojáků – pominu-li Henriettu a jiné dívky. Jenže i ty se v táborech vyskytují.

Bezmyšlenkovitě ponořím ruce do vody, když vtom se z kádě vynoří německá šlechtična. Vůbec jsem si jí pod vodou nevšiml. Je samozřejmě nahá a zjevně se za to vůbec nestydí. Kupodivu ji více než mé přirození schované pod dekou zajímají mé rány. Její pozornost upoutá jizva, k níž jsem před dvěma lety přišel při souboji se svým největším sokem. Vyvázl jsem jen o vlásek.

„Dobré ráno, plukovníku!“ zubí se. Kape z ní voda, její krůpěje se jí drží na řasách. Má tuctový obličej i celkové vzezření. „Jak jste se vyspal?“

„Mizerně,“ zahučím. „Udělala bys mi velikou radost, kdybys šla otravovat Petra namísto mne, ničím se ode mne neliší, jasné?“

„Má delší vlasy,“ konstatuje provokativně. „A nemá tuhle jizvu… V čem jste ještě jiný, plukovníku?“

„On se s tebou bude bavit, já ne,“ odpovídám stroze. „Chceš-li mi udělat radost, něco mu udělej. Dnešní noc nezapomenu.“ Sotva Němka zmizí, vlezu si do kádě. Pořád přitom brblám: „Blbec ruský, namyšlený, vyhrožuje mi, pak se tváří jako můj kdoví jaký přítel! To tak! Já jsem Petr první, láká mě všechno nové, pověz mi o sobě něco… Na to, Petříčku, zapomeň, skončili jsme!“

Skutečností však popravdě je, že je mi sympatický a inspiruje mě, stejně jako já jeho. Jestli se někdy stanu králem – což je vzhledem k mému původu vysoce pravděpodobné – chci být jako on. Musím se od něj naučit, jak být jako on – krutý a laskavý zároveň. Včera mi hodně vykládal o svých reformách, které už udělal nebo je udělat plánuje. I když si nejsem jistý, že si na to bude pamatovat.

„Ty jsi zapomněl, co jsem ti včera řekl?!“ vyjede na mě car, když ke mně přijde. On si nebere servítky – jak ve slovech, tak v činech. V rouše Adamově přechází přes celý tábor a vleze za mnou.

„Včera jste toho řekl hodně…“ Přestože vím, co má na mysli, nemůžu odolat.

„Sakra, nedělej ze mě šaška!“ utrhne se na mě. Nabere do dlaní vodu a vyšplíchne ji na mě. „Člověk nezapomíná na to, co mu někdo řekne, když mu drží pistoli u hlavy. Varuji tě naposledy, ještě jednou něco podobného uděláš a skončíš tak jako ten tvůj zastřelený. Jen ne s tím šťastným koncem.“

Vodní útok mu vrátím. „Šťastný konec by byl, pokud by odešel po svých.“ Ruský car se na mě vrhá, až převrátíme káď.

Tábor opouštíme záhy, jen co se oblékneme. Ačkoliv s sebou máme dva rychlé bělouše, kráčíme pěšky.

„Lid vás musí milovat za vaše reformy,“ ušklíbám se stále nakvašeně.

„Proč?“ podívá se na mě překvapeně.

„Zakázat ruské tradice… Vždyť jste jim zakázal nosit plnovousy, dlouhé oděvy…“

„No a?“ nechápe. „Měli by mi být leda vděční. Nechci se chválit sám, ale kde by beze mne Rusko bylo? No řekni! Plánuji ještě mnoho změn. Jednou se vypravím do tvé země a inspiruji se tam, tak jako mi byly inspirací Francie a Velká Británie.“

„Velkolepé plány,“ pokývám hlavou. „Přeju vám to. Snad se vám je podaří splnit. Jste ještě mladý. A přes svoji krutost máte dobré srdce.“

„Jsem rád, že ti to konečně došlo,“ usmívá se. „Co podnikneme dneska? Tvé přání je mi rozkazem!“

„V takovém případě si přeji pergamen a brk, napíšu dopis svému pluku, že jsem v pořádku, pošlu s ním Jacquesa,“ rozhoduji.

„Jak chceš,“ říká přátelsky Petr.

Celý den mi ukazuje, co vše se v cizích zemích naučil. Umí toho vážně hodně, jak jsem pochopil, jeho mottem je, že dobrý vladař by měl umět tolik věcí, kolik se jich jen může naučit. To není špatná zásada.

Pozdě odpoledne opět jdeme do tábora. Umiňuji si, že dneska budu cara v pití krotit a dostanu ho odsud ještě před setměním. Nehodlám tu strávit další noc – ne s ním a ne s Henriettou. „Švédi mi dělají čím dál větší starosti,“ mne si zamračeně bradu car. „Něco mi říká, milý Pierre, že se ta válka s nimi potáhne pěkně dlouho. Když jsme dobyli Azov… Nenechají to jen tak.“

„Myslíte, že byste mohli válku prohrát?“

„Nevím…“ zamumlá on. „Švédové si nedají pokoj. Vyhraná bitva neznamená ani zdaleka vyhranou válku. Naoko se tvářím, že mě to netrápí – stavím Petrohrad a starám se o jiné věci, ale… mám obavy. Na naší straně jsou mimo jiné i Britové, ale nemám záruku, že tam i zůstanou. Jakmile Švédové naslibují hry doly, Britové se stáhnou, a když oni nesplní slib a znova na nás zaútočí… Ta severská země mi dělá starosti. Jen tak mimochodem – tohle, co tu kolem vidíš, území, na němž chci vystavět Petrohrad, veliký přístav – to patřilo Švédům. Já jim to sebral, to bude Karel XII. koukat, až uvidí, že si tady stavím nové sídelní město!“

„Nepopudíte ho jenom víc proti sobě?“ divím se.

„Víc?“ směje se on. „Můj milý zahraniční příteli, víc si Švédy snad už popudit nemůžu. I když mě to předtím nenapadlo, brát to jakou takovou menší pomstu Švédsku!“ Včera se mi ho podařilo opít, dneska rozesmát. Co mu provedu zítra?

Tentokrát dbám jeho rady a zatančím si s Henriettou, když ze sebe nedělá extrémně vyfintěnou paničku, umí být docela fajn. Nehraje si na tu nejpřitažlivější ženu na světě a hned je s ní rozumnější řeč. V Rusku si nalézám samé nové přátele. Protančíme spolu velmi dlouhou dobu.

Nikdy jsem nečekal, že si budu s někým takhle rozumět. Natož pak s ruským carem. Ale máme toho společného víc, než jsme oba dva tušili. Za ten den, co jsem tady, se z nás stali celkem přátelé a naše kamarádství již bylo zpečetěno i první ostrou hádkou.

„Tak pojďte, měli bychom se asi vrátit,“ tahám ho za ruku. Němka Henrietta mi už dala pokoj, proč nepřiznat, že je i ona jedním z důvodů, proč odsud tolik pospíchám. Navíc mne už začíná pobolívat hlava, tentokrát jsem pil opravdu, opravdu hodně, i Petr je mírně přiopilý. Po cestě si hvízdá písničku, kterou jsem předešlý den hrál. Mírně se usmívám, on si toho všímá a dostává hlasitý záchvat smíchu, až se musím smát též.

„Jsme úplně stejní,“ vykládá. „Jestlipak jsi měl taky lásku? Podle toho, jak mluvíš o manželce, ji nejspíš příliš nemiluješ.“

„Ne,“ přiznávám. Objímáme se kolem ramen a dost klopýtáme. Pomalu se blížíme k řece. „Ke svatbě mne přinutila. A co vy? Říkáte to skoro nostalgicky, jako byste…“

„Anna,“ přikývne. „Sladká Anna, miloval jsem ji… Snad jako nikoho.“

„Co se stalo?“ vyzvídám.

„Coby,“ mává rukou ruský car. „Matka mne přiměla ke sňatku s jinou. Nikdy jsem Jevdokiju nemiloval a myslím, že ona mne jakbysmet. Ale úspěšně jsem se jí zbavil.“ Kráčíme po břehu řeky, v jejíž hladině se odráží měsíc na temné obloze. Podle množství času stráveného v táboře hádám, že může být okolo desáté.

Zničehonic se zpoza domu vynoří tucet mužů. Přes obličeje mají ovázané šátky, abychom je nemohli identifikovat, v jejich rukou se ve svitu luny zalesknou čepele rapírů*. Okamžitě sahám po vlastní zbrani. To už se na nás muži vrhnou.

Nikdy jsem nebyl špatný šermíř. Přesto po jediném pohledu do očí svého mocného společníka vím, že to je konec. Ani kdybychom byli oba dva nejlepší šermíři světa, asi bychom se proti takové přesile neubránili. Řinčení zbraní musí v nočním tichu upoutat pozornost každého jen trochu normálního člověka, který je zaslechne. Ale nikdo nám nepřiběhne na pomoc. Jak jsem však ruského cara za poslední dva dny poznal, nemyslím, že by tohle bylo na denním pořádku. Útočníci neprocedí jediné slovo, takže si nemůžeme být ani jistí, zda to jsou Rusové, nebo někdo z cizineckých táborů. Jisté je jediné – chtějí nás zabít. Patrně má jít o atentát na cara, protože o mé přítomnosti tady nikdo neví.

Petr se bije obratně. Ačkoliv je jich na nás skutečně mnoho, daří se mi zabít dva z nich, ani já nebo můj ruský přítel jsme neutržili žádné zranění. Prozatím. Doufat, že to tak zůstane, by bylo nanejvýš bláhové.

Najednou uslyšíme kroky. Do noční potyčky se přidává i můj voják Jacques. Další ostrý kord navíc, to by nám mohlo značně vypomoct. Pak se stane něco, co nikdo z nás nečekal. Petr I. jediným švihnutím zbraně zraní svého soka do krku. Do vzduchu vystříkne proud světlé krve. Zjevně to byl jejich velitel, neboť ostatní muži se na nás vrhnou v plné síle. Všechno se děje ráz na ráz – ještě několik minut bojujeme, pak uslyším tupý vzdech svého kamaráda. Petr se sveze k zemi a zůstává tam bez hnutí ležet. Nemám čas kontrolovat, zda je stále naživu. Vrhám se na ozbrojence, který ho zranil, když vtom uslyším výkřik Jacquesa, který ve tmě sám naběhl na nepřítelův meč. Pocítím, jak i mně vniká zezadu do těla něčí rapír. Z hrdla se mi vydere sten. Pouštím meč a klesám na kolena. Někdo mě prudce nakopne do zad, až se udeřím o zem. Napůl omráčeně se snažím nalézt zbraň, šátrám rukou po zemi ve snaze nahmatat rukojeť kordu, ale nikde jej necítím.

„Hoďte ho do řeky,“ slyším rozkaz jednoho z útočníků. K mému zděšení se za ruštinou skrývá gonský přízvuk! Napadl mne Goňan!

„Máme se postarat i o toho druhého vysokého?!“ vyzvídají muži.

„Ne,“ odsekává on. „Chtěli jsme se přeci zbavit tohohle. Toužíš zabít ruského cara, blázne?!“ Cítím, jak mne někdo zvedá a kolébá mnou, než se žbluňknutím přistanu v Něvě. „Ten už nevyplave,“ ušklíbá se nepřítel. „Mizíme!“

Ačkoliv je to můj život, o který bych se měl strachovat, dokážu myslet jen na to, že jsem jediný, kdo může pomoci Petrovi. Zoufale se snažím vyplavat na břeh, ale jde mi to jen s obtížemi. Přeci se mi nějak daří dostat se z vody. Trupem se dosoukám na pevninu a pak vyčerpáním ztrácím vědomí.

Následují útržky děje a zvuků kolem mne. Cítím, jak mne kdosi vytahuje z vody a dotýká se rány. Petr mi zkušeně měří puls a cosi šeptá, ale nevnímám jeho slova. Na okamžik vždycky ztratím vědomí, pak se proberu a za několik minut už zase omdlévám. Zaplavuje mě pocit příjemného tepla. Někdo mě opatrně zvedá a odnáší někam pryč. Ležím na čemsi tvrdém, dotýkají se mě cizí ruce. Pak pociťuji kolébání člunu. Zvuk vesel podebírajících vodu, oddechování mého společníka. Snad umírám, pomyslím si. Ano, umírám a on mne veze domů.

Z dálky ke mně doléhají hlasy.

„Podívejte, to je přece d’Agoulle!“ volá Marcél. Marcél!

„Kdo to s ním je? Co se asi mohlo stát?!“ ozývá se jiný voják.

Nakonec promlouvá velitel: „Pravda. Kdopak jste? Co se mu stalo?!“ mluví rázně.

„Dejte pryč ty zbraně,“ vzdychá Petr. Jenomže si všichni hovoří svými jazyky. Jsem jediný, kdo jim může pomoci dorozumět se.

Petr mě opět něžně zvedá. Vojáci na nic nečekají a samozřejmě se hrnou pro svého plukovníka bez ohledu na to, co je případně mohlo čekat. Já ale vím, že teď na ně nečíhá nebezpečí, přinejmenším ne ze strany mého zachránce. Když vidí, jak opatrně se mnou zachází, pochopí, že nechce-li ublížit mně, pak od něj nehrozí nebezpečí nejspíš ani jim.

„Postarejte se o něj,“ říká Petr. „Dejte mi na něj pozor. Snad někdy na shledanou, pane plukovníku.“

„Kdo to, sakra, byl?!“ vyjede do éteru velitel, když je car z doslechu. „Ani nerozumím jeho řeči! Blbec! Ale aspoň nám d’Agoullea dopravil. Co se, do pekla, stalo? Kde je Jacques?“

„Vypadá to špatně, pane,“ pronese další z mých vojáků, René. On je náš ošetřovatel, je synem léčitelky a nejlíp se z nás vyzná v léčení. „Má otřes mozku. Jakmile se probudí, bude nutné ho náležitě vyzpovídat, jestli si něco pamatuje.“

„Bude mi maximálním potěšením!“ zuří plukovník. „Doufám, že si bude pamatovat, kdo byl ten idiot ve člunu a co se stalo s tím vojákem!“ To je to poslední, co slyším, než znova upadám do mdlob.

Když konečně skutečně procitám, ležím na břiše na dřevěné pryčně. Jestli existuje něco, co nesnáším víc než nespravedlnost, násilí, tak je to ležet na břiše. Snažím se přetočit, ale někdo mi to nedovoluje.

„Jestli ještě jednou řekne plukovník nebo kdokoli z vás o ruském carovi, že je to idiot, připomeň mi, abych ho dal zbičovat,“ zamumlám.

„Ten v loďce byl… Do háje!“ užasne René. „Teď mi odpovíš na pár otázek, jo?“

„Jmenuju se Pierre Louis d’Agoulle, je mi dvacet sedm let, mým otcem je nejmocnější muž naší země, moje matka zemřela při porodu a macecha mne dala před dvanácti lety poslat na galeje, mám manželku, čeká naše první dítě, jsme svoji deset let, jsem plukovník-majitel osmého jízdního pluku De Rublé a spolu jsme uvízli v prokletém Finském zálivu, kam nás odnesla bouře, původně jsme mířili do Norska. Odpojil jsem se od vás s Jacquesem a dopluli jsme k řece Něvě a do rozestavěného Petrohradu, kde jsem se setkal s carem, ano, to je ten, který měří přes dva metry. Strávil jsem tam den, následující večer nás přepadlo dvanáct mužů, Jacquese zabili, mne a Petra zranili. Pak mne car dopravil k jakési léčitelce a nakonec sem, kde jste ho nazvali idiotem, což už nikdy nedělejte, nebo vás stihne můj hněv. Spokojený?“

„Nadmíru,“ usmívá se René.

„Výborně, takže teď mě okamžitě otoč na záda, nebo tě dám zbičovat, i když neurazíš mého přítele Petra!“

Voják mne otáčí. Ačkoliv jsem přikrytý dekou rozpálenou žárem mého vlastního těla, chvěju se zimou. V hlavě jako bych místo mozku měl sud střelného prachu, který někdo zapálil. Místem, kam mne zasáhl nepřítelův rapír, jako by mi projížděl kus ledu.

„Co loď?“ ptám se slabě.

„Je opravená,“ uklidňuje mě René. „Plujeme domů.“

„Fajn,“ vydechuji a opírám hlavu o maximálně nepohodlný polštář. „Aspoň se tam možná ještě podívám.“

„Neblázněte, plukovníku – vy budete žít ještě dlouho!“ volá René. „Zranění není vážně, brzo se zhojí. Ta koupel v Něvě asi bude mít nějaké následky, ale to se spraví.“

„Obdivuji tvůj optimismus, milý René,“ vzdychám. „Kéž bych se opravdu cítil tak, aby to mohla být pravda.“

„Budete v pořádku, pane, uvidíte,“ konejší mě voják. „Teď musíte odpočívat. Máte na to čas, cesta bude dlouhá.“

„Zastavíme se také v Norsku, když už jsme tam mířili?“ zajímám se.

„Ne. Váš život je přednější než naše poslání,“ odpovídá. Napadá mě, že by to mělo být přesně obráceně, jenomže můj původ mi to nedovoluje. Otec bude nadšený, že jsem se skamarádil zrovna s ruským Petrem. Rusy pohrdá, dění na východě ani Severní válka ho nějak zvlášť nezajímají, jak jsem slyšel, ani Británie dosud nezasáhla. Také Gony chtějí raději zůstat v ústraní. Když se dva bijí, třetí se směje. Tím třetím jsme většinou my. A Británie.

Autor: Rebejah (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pět litrů krve - 2. Přepadení: