OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Po sto letech - 6. kapitola

06.03.2013 (20:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 861×

Dny plynuly a já s Leilou skoro celý měsíc nepromluvil víc jak pár slov. A ani ona se moc o vzájemnou konverzaci nesnažila a já ji chápal. Po tom, co se stalo, jsme si to tak trochu oba srovnávali v hlavě. Tušil jsem, že to nikomu předtím nikdy neřekla a měla z toho strach, i když já jsem svůj slib dodržoval a nikomu se ani nezmínil, že jsme se v ten den potkali.

Ale i já jsem měl strach, ale ne z jediného důvodu. Bylo jich víc, to, co se stalo minulý rok, ta situace s Leilou, a teď i Jack, i o toho jsem měl starosti. To, že se vrátil ke své staré práci, jsem zjistil před několika dny.

Zrovna jsem přicházel do společenské místnosti, tak jsem to uviděl. Chvíli jsem stál u rohu a hned, jak byl Jack sám, šel jsem k němu.

„Co to děláš?!“ syknul jsem na něj. „Já myslel, že jsi s tím skončil!“

Jack si schoval zrovna vydělané peníze do kapsy od hábitu a prohlásil: „Já taky potřebuju peníze! Nemám je přece pro sebe a ty to víš.“

„Je to nebezpečný, co když ti na to přijdou?“

„Nepřijdou, dělám to jen tady mezi nebelvírskejma. Tady mě neprásknou a jsem opatrnej.“

„Můžeš být sebeopatrnější, ale i tak ti na to můžou přijít.“

„Já to vím. Neboj se, dobře znám riziko, a navíc, nepřišli mi na to ani ty roky předtím.“

„Jacku…“ začal jsem, ale on mě přerušil.

„Hele, Nathane,“ prohlásil, „já se o tom nechci bavit. Chápu, že si o mě děláš starosti, ale nech to být, jo?“

Kývl jsem, co jsem měl dělat. Podle mě nedělal Jack nic moc špatného, většinou. Ovšem v téhle době, kdy je nezákonné prakticky všechno, to bylo špatné. Jack byl totiž jeden z těch, co všechno sehnal. Od blbostí, jako byly třeba bláznivé brky, až po dost přísad do lektvarů, nebo vlkodlačí sérum. Nevěděl jsem do detailů, jak přesně to dělá, ale obecnou představu jsem o tom měl. Věděl jsem, že si ty věci nechává posílat normálně přes soví poštu. To mohl dělat od té doby, co si stěžoval jeden z rodičů jednoho prominentního studenta ze Zmiozelu, že nechce, aby jeho drahouškovi prohledávali a četli poštu, k němu se přidali i další rodiče. Takže se kontroly omezily na “pouhé“ prohledávání věcí. Tyto prohlídky měly nebelvírští nejčastěji. I tak to umožnilo Jackovi dělat jeho práci.

Připadalo mi, že poslední dobou nechávám až moc problémů, aby se vyřešily samy. Teda, spíš všechny problémy, s Leilou nemluvím, s Jackem taky ne, a pořád nemůžu spát. Jediné, co se vyřešilo, byla ta skupinka ze Zmijozelu, která se mi vyhýbala obloukem. Pořád nevěděli, že to byla Leila, kdo je omráčil. A díky tomu si to nechávali pro sebe.

Chtěl jsem si promluvit s Leilou, ale bylo to, jako by se ve mně pořád hádaly dva hlasy. Jeden řval ne a druhý ano.

Jo, jo, moje divné já, povzdechl jsem si.

Na pondělní famfrpálový trénink jsem dorazil jako poslední, všichni ostatní už byli v šatně a převlékali se. Na všech bylo vidět, že se jim moc nechce. Venku strašně pršelo.

„Takže,“ začala Vanessa, zatímco jsme se soukali do famfrpálových hábitů, „už nám zbývá jen pár tréninků před prvním zápasem se Zmijozelem a je pořád těžší a těžší zamlouvat si hřiště.“ Neřekla sice, že je to kvůli tomu, že Zmijozel si klidně zamluví hřiště a následně netrénuje, ale všichni to totiž věděli.

„Doufám,“ pokračovala Vanessa, „že budete trénovat o to usilovněji, abychom nad Zmijozelem vyhráli, protože výhra pro nás znamená hodně.“ Další trochu skrytý význam. Jediné, v čem jsme se mohli opravdu Zmijozelu pomstít, byl famfrpál.

I přesto, že se nás Vanessa snažila před tréninkem i během něj povzbuzovat, nebyl to jeden z nejlepších tréninků. Z největší části kvůli tomu počasí. V letu jsme skoro nic přes déšť neviděli, hra nebyla zrovna z těch nejlepších. Camrál jsem většinou tak tak udržel v rukou a většinou se mi ho podařilo jenom sklepnout někam jinam od branek a ne chytit. Nakonec jsme se po hodině a půl vraceli docela otrávení a hlavně mokří do šatny.

Nikomu se nechtělo moc mluvit a všichni se převlékali co nejrychleji, aby mohli do tepla společenské místnosti.

Jako poslední jsme tam skončili já a Leila.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po sto letech - 6. kapitola: