OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pod křídly andělů - 12. kapitola

01.09.2017 (09:00) • Kathleena • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1351×

Ta nešťastná událost minulých dnů všechny poznamenala a velmi zarmoutila. Nejhůře to však nesla Ashley. Místo aby si užívala líbánky se svým manželem, zamkla se v ložnici a utápěla se ve smutku. Celé dny nejedla, nespala, jen plakala. Ruby byla její nejlepší kamarádka od střední školy. Byly si blízké jako sestry.

Thomas si o ni dělal velké starosti a vzhledem k tomu, že už jí podobná tragédie otřásla, a dokonce se léčila na psychiatrii, rozhodl se promluvit si o tom s jejím bývalým psychiatrem. Ten jí znovu předepsal antidepresiva a Thomasovi řekl, že ji musí nějak zaměstnat, přivést na jiné myšlenky.

Thomas se marně pokoušel najít pro Ashley nějakou zábavu, rozveselit ji, ale všechna jeho snaha byla zbytečná. Chodili do kina, jezdili na pikniky do přírody a na návštěvy k Amy a Ryanovi. Když se Amy zmínila, že by spolu mohly jít nakupovat, s Ashley to ani nehnulo. Stále chodila jako tělo bez duše. O nic neměla zájem a skoro nemluvila.

Ještě ten den, co Ruby zemřela, policie vyslýchala všechny, kteří byli na svatbě přítomni. Nikdo však nikoho podezřelého neviděl. Případ vyšetřovala policistka, kterou už Amy a Ryan znali - Laura Chamberlainová. Jakmile je zpozorovala, okamžitě si vzpomněla na jejich návštěvu.

„Víte,“ řekla Laura, „hned, jak jsem vás uviděla, napadlo mě, jestli smrt té nebohé dívky nemá něco společného s těmi výhružkami.“ Pronikavě se zadívala Amy, která zatajila dech. Její srdce v tu chvíli vynechalo úder a pár vteřin jí trvalo, než dala dohromady větu. Ta domněnka ji naprosto vyvedla z míry.

„To mě vůbec nenapadlo,“ zašeptala roztřeseně. „Ale proč by někdo zabíjel Ruby? Ty výhružky jsem dostala já, ona s tím neměla nic společného. Když mi někdo vyhrožoval, dalo by se očekávat, že bude chtít ublížit mně a ne Ruby.“ Neklidně si přejela prsty po spáncích.

„Jak dlouho jste se znaly?“ zeptala se Laura.

„Pár týdnů.“

„Nemohl někdo vyhrožovat i Ruby?“

„O tom nic nevím, ale myslím, že ne. Proč se mě na to ptáte?“

„Musíme prověřit všechny možnosti, slečno Collinsová,“ odpověděla Laura lehce podrážděně a stáhla rty do úzké linky.

***

„Chamberlainová si myslí, že má Rubyina smrt něco společného s těmi výhružkami,“ řekla Amy a posadila se do křesla.

„Myslí si, že Ruby zastřelil ten, co ti vyhrožoval?“ zeptal se překvapeně Ryan.

„Asi ano. Dokonce se mě ptala, jestli Ruby taky někdo nevyhrožoval. Řekla jsem, že o tom nic nevím.“

„Dobře, ale proč musela zemřít zrovna ona?“ Ryan nakrčil obočí.

„To opravdu netuším.“ Najednou Amy úplně zbledla a zorničky se jí rozšířily. Její srdce se nejprve zastavilo a pak se rozeběhlo závratnou rychlostí. V krku pocítila spalující sucho. S hrůzou upřela pohled na nechápajícího Ryana.

„Co se stalo, Amy?“ zašeptal do ticha.

„Co když neměla zemřít Ruby, ale já?“ Několikrát zamrkala. Vyskočila na nohy a začala přecházet po pokoji. „Ten den si obarvila vlasy. Měly světle hnědou barvu jako ty moje. Ještě, než přišla Ashley k oltáři, na poslední chvíli jsme si vyměnily místa. Měly jsme stejný účes, stejné šaty, takže jsme zezadu vypadaly jako dvojčata. Ten vrah si ji spletl se mnou.“ Podívala se na Ryana, který vypadal jako omráčený.

„Proboha,“ řekl po chvíli, „jestli je to tak, jsi ve velkém nebezpečí. Musíme to říct Chamberlainové.“

Ihned se vydali na policejní stanici.

„To je zajímavá úvaha, slečno Collinsová,“ řekla policistka a v hnědých očích se jí zablesklo pochopení. „Jestli je to skutečně tak, jak říkáte, je nad slunce jasné, že teď půjde po vás. Pošlu před váš dům hlídky. Nemusíte se bát, my ho najdeme,“ povzbudivě se usmála a stiskla Amy rameno.

Tím si nejsem tak jistá, pomyslela si dívka. Nahlas ale nic neřekla a nuceně jí úsměv oplatila.

***

Uběhl týden od Rubyiny smrti a za tu dobu se nic neobvyklého neodehrálo. Před Ryanovým domem stálo dnem i nocí auto s dvěma policisty tak, jak policistka Chamberlainová slíbila.

Nastal den pohřbu, kterého se všichni obávali, a to především kvůli Ashley. Při obřadu ale byla její tvář klidná, bez jakéhokoli náznaku emocí. Neplakala, jen upírala nepřítomný pohled na rakev spouštějící se do útrob tmavého hrobu a po celou dobu pevně svírala Thomasovu ruku.

Lidé kolem ní plakali a naříkali, nejvíc však Rubyina matka. Byla to středně vysoká blondýnka s modrýma očima stejně jako její dcera. Když nabrala na lopatku hrst hlíny a nasypala ji na rakev, podlomila se jí kolena a ona klesla na zem vedle vykopané jámy. Její drobné tělo se otřásalo v srdceryvném pláči. Přitiskla si dlaně k obličeji a hlasitě vzlykala. Její manžel si klekl vedle ní a objal ji. Strhanou tvář měl staženou v bolestné grimase. I jemu z očí kanula jedna slza za druhou.

Amy držela Ryana za ruku a hřbetem dlaně si otírala oči. Neznala Ruby příliš dlouho, ale přesto věřila, že by z nich mohly být dobré kamarádky.

Pocítila lítost nad Ashley. Kolik si toho to děvče muselo vytrpět. Nejdřív jí zemřeli oba rodiče a pak ještě nejlepší kamarádka. Opět se Amy utvrdila v přesvědčení, že stačí pár sekund a život se obrátí naruby. Na krátkou chvíli zauvažovala nad tím, jak je život krutý. Jak často mají špatní lidé štěstí oproti těm s dobrým srdcem. Představila si osud jako starce, který píše nekonečnou knihu, v níž je na každé stránce něčí jméno. Jméno kohokoli z nás. Ve chvíli narození započíná psát příběh představující život dané osoby. Píše ho každému z nás přímo na tělo. Stojí v pozadí a tahá za nitky. Jsme jako jeho loutky, se kterými dělá vše, co se mu zlíbí. Ať chceme, nebo ne. Nemůžeme to ovlivnit.

Z úvah o nespravedlnosti osudu ji vytrhl Ryanův hlas. „Půjdeme, Amy?“

Zmateně se rozhlédla. Uvědomila si, že kromě Rubyiných rodičů, kteří stále ještě seděli schouleni na zemi, jsou na hřbitově sami. Všichni už odešli.

„Ano, půjdeme,” odpověděla a následovala Ryana.

Když prošli vstupní bránou, Amy si všimla Ashley a Thomase, jak stojí u  Ashleyina stříbrného BMW. S Ryanem v patách se vydala za nimi.

„Jak ti je, Ashley?“ zeptala se opatrně Amy.

Tmavovláska se tvářila nezúčastněně a dívala se do prázdna. Jakmile Amy promluvila, její výraz se změnil a zabodla do dívky ostrý pohled. „Jak myslíš, že mi je, když mi umřela kamarádka?“ Ashleyin hlas byl jako kus ledu.

Amy se zarazila a ustoupila o krok dozadu. „Promiň, já to nemyslela špatně, jen...“ nestačila dokončit větu, protože jí Ashley skočila do řeči.

„Víš, co si myslím?“ Krátce se odmlčela a založila si ruce v bok. „Že za smrt Ruby můžeš ty. To ty jsi ta, která dostala výhružky. Někdo jde po tobě, Amy, to tebe chce zabít a mně došlo, že si vás ten dotyčný prostě spletl. Konec konců, na svatbě jste vypadaly skoro stejně. Ty jsi měla být mrtvá. Kdybys k nám tehdy nepřišla, mohla být moje kamarádka naživu. Jsi bezpáteřní člověk, Amy, protože kdybys jím nebyla, odešla bys hned potom, co jsi dostala ten anonym. Takhle jsi ohrozila všechny kolem sebe. Hnusíš se mi,“ poslední slova přímo vyplivla. Ještě chtěla pokračovat, ale Ryan ji přerušil.

„To přece nemůžeš myslet vážně, Ashley!“

„Tak ty se postavíš na její stranu, místo, abys stál při mně? A to jsi můj bratr? Měl by ses stydět!“ vmetla mu do tváře, až jí hlas přeskočil o dvě oktávy výš. Oči jí doslova plály hněvem. Její postoj se úplně změnil.

„Já za to přece nemůžu,“ zašeptala Amy se slzami v očích. Na víc se nezmohla. Celý svět se s ní točil jako kolotoč a Ashleyina krutá slova jí křičela v hlavě jako nekonečná ozvěna.

Thomas vzlykající Ashley objal kolem ramen a dostrkal ji k autu. Dívka se bránila, ale nebylo jí to nic platné. Thomas nastartoval a auto se rozjelo pryč.

Autor: Kathleena (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pod křídly andělů - 12. kapitola: