OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Polibky měsíce - Kapitola druhá

13.12.2013 (15:00) • zelva • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 553×

Stála jsem u okna a dívala se na kvetoucí stromy. V jedné ruce jsem měla hřeben, kterým jsem si česala své polodlouhé hnědé vlasy. Když se mi je konečně podařilo rozčesat, tak jsem je svázala do ohonu. Kdyby tento svět byl spravedlivý, tak bych teď spočívala v Johnově náručí. Tak strašně moc bych to chtěla. Vždyť já ho miluji. Miluji ho víc než svůj život, právě proto mu musím co nejdřív odejít ze života a už se do něj nevrátit. Mou lásku k němu mohou tak snadno využít, aby docílili svého. Zhluboka jsem se nadechla, abych potlačila slzy deroucí se mi do očí. Kromě Johna nemám nikoho. Zatřásla jsem hlavou, abych odehnala bolestné vzpomínky. Otočila jsem se od okna a vykročila ke dveřím. Ruku jsem položila na kliku. Naposledy jsem se rozhlédla po nemocničním pokoji, jestli jsem snad na něco nezapomněla. Stáhla jsem kliku dolů a otevřela dveře. Málem jsem se v nich srazila s Johnem.

„Á, ty už jsi na odchodu?“ usmál se na mě.

A sakra, řekla jsem si v duchu. „Jo, už musím uvolnit pokoj,“ usmála jsem se a pokusila se protáhnout kolem Johna.

Rukou mě zastavil. „Smím vás doprovodit, slečno?“ zeptal se mě.

Uličník jeden, vůbec mi to neusnadňuje. Na tohle se mě zeptal hned první den, co jsme se potkali. Pozval mě tehdy na kávu z automatu, tehdy by mě vůbec nenapadlo, že to bude něco jako první rande před prvním randem. Líbil se mi už od první chvíle… sakra. „Budu ráda,“ vypadlo ze mě, než jsem si mohla cokoli rozmyslet. Dvakrát sakra.

Všimla jsem si, že se mě pokusil vzít za ruku, ale v poslední chvíli si to rozmyslel. „Tudy,“ ukázal mi cestu. Nevěděla jsem, co mu mám říci. Chtěla jsem mu prostě zmizet ze života, nechat ho, aby si našel dívku, se kterou bude šťastný a se kterou mu nebude hrozit smrt… Kousla jsem se do rtu. Chabý pokus, abych vnímala jinou bolest, to uznávám. Johnovi se hlavou asi taky honilo ledacos, protože stejně jako já zarytě mlčel.

Takto jsme vyšli z nemocnice. Pokusila jsem se mu ztratit zahnutím na opačnou stranu. „Ty se mi chceš zase ztratit?“ zeptal se mě. Zastavila jsem se a otočila k němu čelem. Už už jsem se nadechovala k vysvětlení, ale jakmile jsem mu pohlédla do očí, tak jsem prostě nemohla. Není to fér. Nejraději bych se k němu rozběhla, padla mu do náruče a už se od něj nikdy, ale opravdu nikdy neoddělila. „Mám tu auto, tak tě můžu někam hodit,“ navrhl.

Kašlu na to, co je správné! „Ano? To budu moc ráda,“ usmála jsem se a udělala těch pár kroků, co nás od sebe dělily.

„Kam chceš odvézt?“ 

„Budu tě navigovat,“ ušklíbla jsem se. John se začal smát. Nevraživě jsem se na něj podívala. „Co je na tom k smíchu?“

Zastavil se a otevřel mi dveře svého auta. „No…“ pokynul mi, abych si šla sednout. „Když jsi nás navigovala posledně…“ konečky prstů se dotkl mé tvář a jeden neposlušný pramínek mi upravil za ucho. „Tak jsme se na místo dostali až za pomoci prodavače na benzínce, kde jsme doplňovali prázdnou nádrž,“ pobaveně se na mě – navigátora - podíval.

Chytila jsem ho za ruku, kterou mi upravoval vlasy. „Od té doby jsem se opravdu zlepšila a mimochodem jsem se tenkrát ztratit chtěla,“ provokativně jsem se na něj usmála.

„A dnes?“ naklonil se ke mně blíž.

„To ještě nevím,“ našpulila jsem na něj rty a nasedla do auta. Obrátil oči v sloup a zavřel za mnou. Dívala jsem se, jak obchází auto. Neměla bych ho takto trápit, napadlo mě. Natáhla jsem se přes sedadlo a otevřela mu dveře.

„Děkuji,“ usmál se a nastoupil. „Kam teď?“ zeptal se, jakmile jsme opustili deprimující areál nemocnice.

„Rovně,“ řekla jsem, aniž jsem se na něj podívala. Prsty jsem si nervózně pohrávala s bezpečnostním pásem. Kdybych tak věděla, co je správné! Mamka by to věděla, vždy mi dokázala skvěle poradit. Kdybych se jí tak mohla zeptat! Copak umím mluvit s mrtvými? Podívala jsem se daleko za obzor, jako bych snad doufala, že ji tam někde uvidím. Ach maminko, co mám dělat? „Řiď se srdcem,“ slyšela jsem v hlavě mámin hlas.

„Pořád rovně?“ zeptal se mě. Jen jsem kývla hlavou. Kousla jsem se do rtu a otočila se k němu. Nikdy jsem nepochopila, proč se tak skvělý a úžasný kluk rozhodl chodit právě se mnou. Všichni mě na škole považovali za divnou, jen pro něj jsem byla výjimečná. John si všiml, že na něm visím očima, a otočil se.

Periferním viděním jsem si všimla auta proti nám. „Pozor!“ vykřikla jsem vyděšeně. John si auta, které jelo proti nám, všiml o kousek dřív, takže stihl auto strhnout do příkopu dřív, než do nás ten vůl v protisměru čelně vrazil.

Hlavu jsem si břinkla o sklo a parádně jsem si narazila loket. Když jsme prudce zastavili, vyhodila nás setrvačnost dopředu, kde jsem si úspěšně narazila koleno. „Jsi v pořádku?“ zeptal se mě rychle John.

Zhluboka jsem se několikrát nadechla, než jsem byla schopna odpovědět. „Já jsem v pořádku,“ otočila jsem se k Johnovi. „A ty?“ zeptala jsem se.

„Já jsem taky v pořádku.“

„Proboha, ty krvácíš!“ vykřikla jsem, bez rozmyšlení jsem otevřela palubní desku, ze které jsem vylovila balíček papírových kapesníků.

„Cože?“ stačil se ještě zeptat John, než jsem mu začala otírat spánek papírovým kapesníkem. Chvíli mu asi trvalo, než si to v hlavě srovnal. „Nepamatuji se, že bys někdy byla takhle rychlá…“ poznamenal.

Zarazila jsem se, pak jsem si uvědomila, že mi to nezabralo ani sekundu, než jsem vyndala balíček kapesníků a začala Johnovi čistit ránu. Drobet jsem se neovládla. „To se ti jen zdá,“ zamumlala jsem a dál se věnovala jeho rance.

„Nic se mi… au… nezdálo,“ bránil se.

„Promiň,“ omluvila jsem se a stáhla dolní ret, jako to dělám vždy, když soucítím s něčí bolestí. Kapesníček jsem přehnula napůl. „Je to kvůli mně.“ Stáhla jsem ruku níž, abych si ranku mohla lépe prohlédnout. Natáhl ke mně ruku, aby mě pohladil. Byla jsem příliš vyplašená, než abych nějak reagovala. Mírně jsem vystrčila jazyk a naslinila jím okraj kapesníku. Víc pro něj opravdu neumím udělat. Takto se mu to rychle zahojí. V duchu jsem se usmála. Přiložila jsem kapesník na ranku.

„Za to nemůžeš, Kate,“ pohladil mě hřbetem ruky po tváři. „Ten šílenec jel v protisměru.“

„Ale…“ začala jsem. John mě chytil za ruku, kterou jsem se ho snažila ošetřit. Povolila jsem sevření kapesníčku, který toho rychle využil a vyklouzl mi z ruky. Rozevřela jsem dlaň a přitiskla ji Johnovi k tváři. Nevím, co bych si počala, kdyby se mu něco stalo.

Usmál se na mě. „Odmítneš mě, když tě poprosím, abys šla se mnou na večeři?“ Sklopila jsem oči. Co se stane, když s ním strávím večer? Než jsem si stihla odpovědět, tak jsem se mu podívala do očí. Musím s ním strávit alespoň jeden jediný večer. „Odmítneš?“ zeptal se znovu. Lehce jsem zavrtěla hlavou. Pousmál se na mě, stiskl mi ruku a palcem mě pohladil po hřbetu ruky. Také jsem se na něj pousmála.

„Půjdu moc ráda,“ pohladila jsem ho po tváři. Odepnula jsem bezpečnostní pás.

„To mi chceš zase zmizet?“ zeptal se John.

„Hádej,“ s úsměvem jsem otevřela dveře.

Chvíli se za mnou díval a pak také vystoupil. „Počkej na mě.“ 

„Dokážeš s tím vyjet?“ zeptala jsem se, přitom jsem kradmo pohlédla na Johna, který auto obcházel z druhé strany.

„To uvidíme.“ 

Zastavila jsem se u kufru auta, kde jsem si přidřepla, abych se podívala, jestli spodek neutrpěl nějakou fyzickou ztrátu. Zdálo se mi to v pořádku. Pokud tedy mohu věřit svému laickému oku. Zvedla jsem hlavu. Nade mnou stál John a prohlížel si mě. „Myslíš, že to vyjede?“ zeptala jsem se.

Přidřepl si ke mně a podíval se na podvozek. Bedlivě jsem ho sledovala. Přivřela jsem oči a soustředila se jen na jeho vůni. Ještě nikdo z lidí mě pachově tak nepřitahoval jako John. Zajímalo by mě, jestli bych mu taky tak strašně moc voněla, kdyby měl tak dobré smysly, jako mám já. „Neměl by to být problém,“ vytrhl mě z úvah Johnův hlas. Otevřela jsem oči a pohlédla přím do těch jeho. Dostala jsem strašnou chuť ho políbit. Cítit jeho rty na těch svých…

Uhnula jsem pohledem. „Tak to bych si měla nastoupit,“ usmála jsem se. Postavila jsem se na nohy a svižně vykročila k místu spolujezdce. Usadila jsem se. Srdce mi bilo na poplach, cítila jsem se, jako bych mohla vyletět až k nebesům a tam plout mořem nebeských beránků. Mimoděk jsem se podívala do zpětného zrcátka, kde jsem spatřila Johnův odraz. Copak bych ho mohla nemilovat? Sklonila jsem hlavu, abych dobře viděla na bezpečnostní pás.

John nastoupil do auta. „Můžeme?“ zeptal se s letmým úsměvem a nastartoval auto. Chvíli jsme jen tak popojížděli, než se nám podařilo dostat zpět na vozovku.

„Tvoje auto mě asi nemá rádo,“ přerušila jsem trapné ticho.

„Proč myslíš?“ zeptal se John, který nepřestával sledovat silnici, snad se obával dalšího šílence v protisměru.

„No…“ začala jsem. „Vběhnu ti pod kola…“ odpočítávala jsem na prstech. „Kvůli mně jsme sjeli do příkopu…“ podívala jsem se na Johna.

„Tohle nejsou žádné důvody.“

„Ne?“ zeptala jsem se udiveně a sledovala jsem z okna město. V autu to divně zavrčelo. „Opravdu ne?“ zeptala jsem se. V autu to ještě jednou takto zavrčelo a bylo to - zůstali jsme stát.

„Co to?“ nechápal John a pokusil se znovu nastartovat. „Vždyť jsem…“

Začala jsem se smát. „Pak že mě tvoje auto nemá rádo…“

„Ty jsi to snad přivolala,“ usmál se na mě. „Že bys byla kouzelnice?“ Začali jsme se spolu smát.

„To jsme moc daleko nedojeli,“ řekla jsem skrz vlnu smíchu, která na mě přišla. Podívala jsem se na Johna, který po kapsách lovil mobilní telefon. Naklonila jsem se přes Johna a rukou jsem zalovila v přihrádce na dveřích, kde jsem úspěšně našla to, co hledal. „Nikdy se nepoučíš,“ usmála jsem se. „Vždy si ho tam dáváš, když nastupuješ do auta.“ 

„Dík.“ natáhl ruku po mobilu. „Co bych si bez tebe počal.“ Schválně jsem s rukou dvakrát ucukla, než jsem se mu ho rozhodla milostivě vydat. Vytočil nějaké číslo a přístroj si přiložil k uchu.

S úšklebkem jsem otevřela dveře. „Pak že já mám problémy s pamětí,“ poznamenala jsem spíše pro sebe a vystoupila z auta.

„Kam jdeš?“ nechápal John.

„Já?“ usmála jsem se. „Já tady bydlím.“

„Tady?“ ukázal na dům za mnou.

Zavrtěla jsem hlavou. „Jen v tomhle městě.“

Sledovala jsem, jak John vystupuje z auta. „Ahoj. Tady John,“ slyšela jsem, jak mluví s někým na druhé straně. Vím, že bych mohla nastražit uši a dověděla bych se vše, co bych chtěla… Ale proč? Nikdy bych mu neodposlouchala hovory. Opřela jsem se o auto. John obešel auto a postavil se naproti mně. „Mám tu menší problém s autem…“ na chvíli se odmlčel, jak čekal na odpověď druhé strany. „Já ti dám, že jezdim křápem,“ usmál se John. Natáhl ruku po pramenu mých vlasů a natočil si jej na prst. „Mohl bys…“ usmál se na mě. „To bys byl skvělý!“ Dívala jsem se mu do očí a sladce jsem se usmívala. „Ne, dnes ne…“ usmál se stejně sladce. „Mám něco lepšího…“ Dál si pohrával s pramínkem mých vlasů. „Dobře, pak se vyrovnáme. Ahoj,“ zavěsil telefon a strčil jej do kapsy košile. „Půjdeš se projít?“

„Nebudeš to mít domů daleko?“ zeptala jsem se.

„Ani ne,“ pohladil mě po tváři. „Bydlím asi o dva bloky dál.“

„Cože?“ vykulila jsem na něj svoje modré oči. „Jak je možné, že bydlíme ve stejném městě a přesto jsme se nepotkali?“ Zajímavá náhoda, že by osud?

Na mou otázku se jen sladce usmál. „Jdeme?“ Ještě se otočil, aby zamkl auto. Já jsem vykročila napřed. John mě doběhl.

„Jak dlouho tady bydlíš?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Moc dlouho ne,“ na chvíli se odmlčel. „A ty?“

„Asi tak měsíc, možná dva,“ zamyslela jsem se. „Často jsem se stěhovala.“ 

„Po tom, co jsi zmizela z mého života, tak jsem taky nebyl schopný zůstat na jednom místě,“ vysvětlil. 

„To je zajímavé, já jsem taky nikde dlouho nevydržela, ale u mě to bylo z jiného důvodu,“ hlesla jsem.

„A z jakého?“ zeptal se vážně Johna a z jeho hlasu se vytratila veškerá laškovnost, které byl až do teď plný.

„Jednou ti to vysvětlím,“ odbyla jsem ho.

„Vysvětli mi to teď,“ naléhal na mě.

„Nepochopil bys to, Johne,“ otočila jsem se k němu čelem a zastavila se.

„Tenkrát jsi mi to taky nevysvětlila a já se neptal, protože jsi nechtěla mluvit. Chci znát pravdu,“ chytil mě za ruku a přitáhl si mě blíž. „Už jsem čekal dlouho. Prosím.“

Podívala jsem se stranou, abych se mu nemusela dívat do očí. Já jsem ale pitomá! Proč jsem to říkala? Odpověď znám… Vždy, když jsem byla s Johnem, tak jsem se cítila víc jako člověk a někdy jsem i zapomínala používat své smysly… Taky jsem mu o sobě chtěla všechno říct, ale… Miloval by mě, kdyby věděl, kdo nebo co vlastně jsem? Zvedl mi hlavu a přiměl mě podívat se mu do očí.

„Byla jsem na útěku.“

„Před čím jsi utíkala?“ zeptal se mě a přitáhl si mě blíž. Nechala jsem se k němu přitisknout. Jeho ruce sklouzly k mému pasu. „Teď už se nemusíš bát,“ přitáhl si mě ještě blíž. „Já tě ochráním,“ pousmál se.

„To já chtěla chránit tebe,“ položila jsem si hlavu na jeho hruď.

„Mě?“ podle hlasu jsem poznala, že se usmívá. „A já se tenkrát bál, že utíkáš ode mě,“ pohladil mě po vlasech.

„Nepůjdeme si o tom pohovořit někam do soukromí?“ zeptala jsem se a rozhlédla po ulici. Zrovna teď se musí po ulici procházet snad každý.

„To je dobrý nápad,“ pohladil mě po ramenech. „Tak tady bydlím,“ ukázal na dům za námi. 

***

„Máš to tu moc hezké,“ musela jsem uznat při pohledu na vkusně zařízený byt. Jednoduše, ale moderně.

„Jsem rád, že se ti tu líbí.“

„Doufám, že nikomu nevadí, že tu jsem…“ rozhlédla jsem se po pokoji.

„Komu by to mělo vadit?“ podíval se na mě pobaveně.

„Takový pěkný kluk jako ty určitě nebude sám,“ usmála jsem se.

„Tak to tě budu muset zklamat,“ usmál se a odešel do obýváku.

„Japato?“ postavila jsem se do dveří a zkřížila ruce na prsou.

„A ty máš někoho?“ vrátil mi to.

„Vzhledem k mému nynějšímu způsobu života nemám na vztahy čas,“ usmála jsem se.

„Ale na mě sis čas udělala.“ Zmizel v kuchyni. „Jen se posaď,“ slyšela jsem ještě. Posadila jsem se na už od pohledu pohodlný gauč. „Dáš si něco k pití?“ Ve dveřích se objevil John. 

„Dám si čaj,“ usmála jsem se. Nevydržela jsem sedět na jednom místě, a tak jsem vstala. Přešla jsem k oknu a podívala se ven. Nejvyšší patro, hm. Odstoupila jsem od okna.

„Líbí se ti výhled?“ zeptal se mě John.

Prudce jsem se otočila. Vůbec jsem ho neslyšela přijít. Sakra. „Jo, je to nádhera.“ 

„Pojď ke mně, něco ti ukážu,“ natáhl ke mně ruku. Přešla jsem těch několik kroků, co nás od sebe dělily, a chytla se jeho ruky. „Mohla by se ti to líbit.“ Vedl mě dozadu.

„Co tam je?“ zeptala jsem se. 

„Uvidíš.“ John se zatvářil tajemně a přitáhl si mě blíž. „Zavři oči,“ poprosil mě. Rozhodla jsem se být poslušná holka, proto jsem oči zavřela. „Pozor, schod,“ oznámil mi John. Udělala jsem váhavý krok a málem jsem o ten schod zakopla. To jsem prostě celá já. „Já tě varoval,“ slyšela jsem Johna.

„Jako bys mě neznal,“ ušklíbla jsem se.

John mě jednou rukou lehce chytil za boky. „Tudy, krásko.“ Jen jsem se uchechtla. Tohle nemělo smysl komentovat. „Tady se postav,“ slyšela jsem jeho hlas těsně u mého ucha. „Můžeš otevřít oči.“

Otevřela jsem je a před sebou spatřila nádherný výhled na celé město. Slunce se už blížilo k obzoru, což způsobilo, že se stíny budov prodlužovaly. Bylo to opravdu kouzelné. John mě objal kolem pasu a já ucítila jeho obličej na mých vlasech. Podívala jsem se dolů. Nádherný výhled. Kvetoucí stromy… Přála bych si, aby tato chvíle trvala věčnost.

„Líbí se ti to?“ zeptal se mě.

„Je to dokonalé.“ Otočila jsem se k němu. „Vzpomínáš, jak jsi mě učil lézt po stromech?“ zeptala jsem se.

Přikývl. „Jak bych mohl zapomenout? Byla jsi tak roztomilá, jak ses mě snažila přesvědčit, že jsi na lezení levá,“ usmál se.

„Cože?“ vykulila jsem oči. „Jak jsi? Kdy? Kdy jsi poznal, že to hraju?“

„Hned, jak jsi poprvé spadla ze spodní větve,“ usmál se a přitáhl si mě blíž.

„A já chtěla být herečkou,“ řekla jsem ironicky.

Pohladil mě po tváři. „Málem bych zapomněl.“ Pustil mě z náruče a z kapsy vytáhl nějakou zašlou obálku.

„Co to je?“ zeptala jsem se nechápavě a převzala si od něj tu obálku.

„Dala mi to tvoje matka.“

Zvedla jsem oči od obálky. „To přece není možný,“ odmítavě jsem zavrtěla hlavou. „Moje máma je přece…“ nedokázala jsem dokončit větu.

„Já vím. Ale dala mi to předtím, než…“ odmlčel se. „Než jsme odjeli na tu chatu.“

V ruce jsem sevřela obálku. „Proč?“ zeptala jsem se se slzami v očích.

„Přinesu ti sem ten čaj,“ řekl John, který správně vytušil, že si budu přát být chvíli sama.

„Děkuju,“ hlesla jsem a posadila se na kraj zídky. Počkala jsem, než John odejde, abych si mohla v klidu prohlédnout obsah obálky. Rozlepila jsem zažloutlou obálku. Co mi mamka mohla poslat? Z rozlepené obálky vypadl nějaký předmět. Sehnula jsem se k zemi a zvedla předmět, který ležel na zemi u mých nohou. Byl to mámin amulet, který nikdy nesundávala. Vtiskla jsem jej do dlaně. To jediné, co mi po ní zbylo. Z obálky jsem vylovila dopisní papír, hustě popsaný máminým písmem. 

„Ještě je teplý,“ poznamenal John, který mi sem přinesl čaj. „Půjdu objednat jídlo.“ Zvedla jsem oči a podívala jsem se na šálek s čajem. „Pořád máš ráda čínu?“ zeptal se mě. Jen jsem se smutně usmála na souhlas. „Dobře,“ řekl a odešel.

Začala jsem číst mámin dopis: 

Milá Torio,

jestli právě teď čteš tyto řádky, tak jsme já a tvůj otec mrtví. Divíš se, jak si tím můžu být tak jistá? Dlužím ti vysvětlení. Je to i důvod, proč jsi pro ně tak cenná. Jsi jediná osoba, která se po pětistech letech narodila při zatmění měsíce. Už proto jsi výjimečná. Podle staré legendy jsi ta vyvolená, která má moc svět zachránit, nebo jej zničit.

Věděli jsme, že budeš výjimečná, ještě dřív, než ses narodila. Já sama mám úžasné schopnosti, dokážu částečně vidět budoucnost, ale jen pár minut. Nikdy jsem tyto schopnosti netrénovala. Tvůj otec zase umí hovořit s mrtvými. Všechno toto jsou dary, které se dají využít nebo zneužít.

Ty máš tudíž skvělý předpoklad mít také takové dary. Pamatuj si, nikdy s nimi nesmíš plýtvat a zneužívat je. Jejich nadměrné využívání tě může zničit, holčičko.

Také si musíš uvědomit, že vůdce smečky se tě nikdy nevzdá, touží po tvých schopnostech. Udělá všechno pro to, aby je získal. Zajímá tě, jak to plánuje udělat? Jsou jen dvě možnosti, jak by to mohl udělat. Buď tě donutí mu je předat, anebo si je vezme násilím. Zabije tě a jako tvůj vrah získá vše, co jsi měla ty. Ale prozatím tě potřebuje živou.

Mimo tvé schopnosti chce ještě jednu věc a to

Otočila jsem papír, ale z druhé strany nic nebylo. Co chce víc než mé schopnosti? Zmuchlala jsem dopis a pevně jej stiskla v dlani. Skrz prsty mi začalo prosvítat stříbrné světlo. Za chvíli mi celou ruku pohltilo stříbrné světlo. Počkala jsem, až světlo pohasne, pak jsem otočila ruku dlaní vzhůru a rozevřela jsem ji. Měla jsem dlaň plnou bílého prášku. Foukla jsem do dlaně a sledovala, jak prášek letí pryč z mé dlaně. Otřela jsem si dlaň o tričko. Po tvářích se mi koulely slzy. Ona věděla, co ji čeká… 

Autor: zelva, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Polibky měsíce - Kapitola druhá: