OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Portréty smrti: 34. kapitola

04.10.2010 (17:00) • Kahanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 596×

Kapitola 34

Ruby

Ztišila jsem radio a soustředila se na řízení. Už nejmíň deset zatáček nebyli přede mnou. Zrychlila jsem. Z tmavého lesa kolem se staly jenom rozmazané šmouhy, ale stále jsem je neviděla. V kabelce na sedadle spolujezdce zavibroval můj mobil.

„Dan,“ ozvalo se stručně.

„Zmizeli mi,“ řekla jsem. „Musí jet dost rychle. Asi jeden z debilních nápadů toho kluka. Ach jo.“

„Za mnou ještě nejsou.“

„Tak zpomal,“ zavrčela jsem. „Budou u tebe každou chvíli. Ale nenech se předjet!“

„Jedu asi šedesátkou, Ruby.“

Nervózně jsem zaťukala nehty o palubní desku. „Tak to jsi nám musel ujet! Říkala jsem ti přece, ať nám neujedeš!“

„Á, už něco vidím!“

„No sláva,“ odsekla jsem suše.

„Ruby?“

„Co je?“

„Vidím tebe. Ty jedeš za mnou.“

„Co?!“

Zahodila jsem mobil a vůz přede mnou začal zpomalovat. Dupla jsem na brzdu. Černý sporťáček zastavil téměř na místě. Vyskočila jsem z auta a vrhla se k tomu přede mnou. Daniel už vystupoval.

„Oni tě předjeli!“ soptila jsem.

Zmateně se rozhlížel kolem a zíral jak sůva z nudlí. „Ne... Ruby, přísahám, že ne!“

„Ne? Tak kde jsou, můžeš mi říct?! Vidíš je snad mezi náma? Já jsem je určitě nepředjela.“

Nechápavě jsme na sebe asi minutu zírali, ale pak jsem to vzdala. Opřela jsem se o kapotu a několikrát se hluboce nadechla. „Jak to jenom dělá... “

Brian

„Matte? Matte?!“ mávnul jsem rukou před jeho očima, a když nereagoval, důkladně jsem jím zatřásl.

„Co – co – co je?“ trhl sebou a překvapeně zamžikal. Oddechl jsem si a vyčerpaně jsem se opřel do sedadla. Celý ten nával adrenalinu se mnou pořádně zatřásl.

„Brian? Co tady děláš? A kde to jsme?“ Matt se zmateně rozhlížel a jeho hlava se otáčela ze strany na stranu jako pokažená hračka.

„Klid, jsme na cestě do Edmontonu. Pozval jsi na mě na výstavu, prý mě chceš představit někomu, kdo je mi hrozně podobný,“ vysvětloval jsem.

„Vážně?“ divil se.

„Ty si to nepamatuješ?“ ověřoval jsem si něco, co jsem už podvědomě dávno věděl.

„No, pamatuju si, že jsem tě potkal a vím, že jsem měl něco podobného v plánu, ale nijak jsem se nerozhodl to realizovat. Naposledy si pamatuju, že jsem šel na náměstí a měl jsem v ruce plno letáků s tou výstavou, o které mluvíš, ale na náměstí jsem už nedošel…“ kroutil zmateně hlavou.

„Matte, na tom náměstí jsi mě pozval…“ řekl jsem mu a v mém hlase se odrážela netrpělivost. Začínal jsem ho mít dost. Lezlo to z něj jako z chlupaté deky a já se nutně potřebuju dostat do Edmontonu, a jelikož nepočítám s tím, že bych najednou uměl řídit, potřebuju někoho, kdo mě tam odveze.

„Ne, nic z toho si nepamatuju,“ pokračoval tvrdošíjně dál. Měl jsem chuť praštit mu hlavou o palubní desku, aby se vzpamatoval.

„Jen to, že jsem šel jednou z těch úzkých tmavých uliček kolem náměstí a pak…“ Matt se odmlčel a v očích mu zasvitl záblesk poznání.

„Byla tam,“ vydechl.

„Kdo? Kdo kde byl?“ naléhal jsem.

„Ta holka, menší než já, blond vlasy, měla takové zvláštní oči… chvilku zelené a chvilku šedé… zastavila mě, podívala se mi do očí a to je poslední, co si pamatuju, pak už je všechno jakoby přikryté mlhou. Ale ty oči, na ty nikdy nezapomenu,“ díval se na mě a jeho oči byly stejně vykulené jako ty moje. Proč mi ten popis seděl na Liz? Její oči jsem vždy považoval za její poznávací znamení. Někdy, když se vztekala, tak se ta zeleň potáhla šedí, jako by povolila uzdy nervům a přestala se ovládat. Nevím, jak to vysvětlit.

„Každopádně se odtud musíme dostat. Nemůžeme tu v tom bahně tvrdnout na věky,“ zkonstatoval jsem a doufal jsem, že Matt převezme iniciativu a nastartuje, protože já bych to asi nezvládl. Naštěstí mu to došlo a nastartoval. Motor naskočil hladce a Matt šlápl na plyn. Nic se ale nedělo. Matt nechal nohu na plynu a vykoukl z okýnka. Okamžitě sebou ale cukl zpátky a z obličeje mu odkapávalo bláto.

„Jo, zabředli jsme tu,“ oznámil mi a vyprskl kapky bláta. Uchechtl jsem se, ale hned jsem to potlačil, protože jsem Matta nechtěl ztrapňovat. Ještě by mě tu nechal stát u silnice a stopnout si medvěda. Matt chvilku šátral na palubní desce a pak odněkud vylovil kapesník. Otřel si obličej a pak se zase obrátil ke mně.

„Musíme to něčím podložit a… nejspíš budeš muset tlačit,“ usmál se na mě a já jsem věděl, že je to malá pomsta za to uchechtnutí. Oba jsme vystoupili a hledali jsme něco, čím bychom podložili kola. Našel jsem pěkný velký placatý kámen a širokou větev. Matt přitáhl jakýsi kus plastu z nedaleké nelegální skládky a taky kus dřeva. Podložili jsme kola a Matt nasedl do auta.

„Můžeš!“ křikl na mě a nastartoval. Opřel jsem se do auta vší silou a k mému velkému překvapení se auto dalo do pohybu. Pomalu jsme auto napůl vyvezli a napůl vytlačili zpět na silnici. Kupodivu jsem se ani moc nezapatlal od bláta. Odnesly to jen nohavice. Nasedl jsem a určil jsem Mattovi směr Edmonton.

„Tak aspoň se podíváme na tu výstavu, ne?“ pokrčil jsem rameny. O mé cestě za poznáním a za dívkou ze snu jsem se raději nezmiňoval.

Jenny

Nervózně jsem přecházela po bytě a každou chvilku jsem střelila pohledem po velkých nástěnných hodinách.

„Mohli byste si prosím trochu pohnout?“ křikla jsem směrem k obýváku.

„No jo, vždyť už jdeme,“ uklidňovala mě Layla, která se objevila ve dveřích.

„Neboj se, nic ti neuteče,“ připojil se k ní vzápětí Tom.

„Já vím. Jen… nechci Matta propásnout… jestli se tam vůbec objeví,“ svěřila jsem se jim s obavami. Co když se neobjeví? Co potom? Nemůžu čekat.

„Jenny, můžem?“ vytrhl mě z mého vnitřního monologu bráška. Stál ve dveřích a Layla na mě tázavě koukala z chodby paneláku.

„Jo jasně,“ vyhrkla jsem a připojila jsem se k Layle.

***

„Zvláštní, že všechno končí tam, kde to začalo,“ vydechla Layla a odkládala si bundu na věšák u baru. Byli jsme v Sixtie’s. Stěny vymalované červeně, tmavý nábytek a horko ve vás vyvolávaly pocit, že jste v pekle.  Opravdu to tady přímo žhnulo. Spousta umělců a kritiků, díla skvostná i taková, kde se sotva dalo poznat, jestli je to obraz nebo jen plátno, na které se vám omylem vychrstla plechovka s barvou.

„Myslela jsem, že to bude ve větších prostorách,“ řekla jsem Thomasovi a on jen pokrčil rameny.

„Tady to vždy bylo jakési umělecké doupě,“ sdělil mi a mávnul na barmana, aby objednal něco k pití.

„Vidíš ho někde?“ stoupala jsem si na špičky a v moři hlav jsem hledala tu jeho. Prakticky nemožný úkol.

„Ne, nevidím,“ odpověděla mi Layla a taky se rozhlížela kolem. „Možná tu ještě není. Jsme tu brzy, ještě to není v plném proudu. Ani slavnostní uvítání ještě nebylo,“ připojil se k nám Thomas a v ruce držel tři sklenice coly a program.

„Fajn, tak tedy počkáme,“ založila jsem si ruce na prsou a sedla jsem si čelem ke vchodu odhodlaná nespustit z něj oči.

Ruby

„Slyšíš to?“ zeptala jsem se Daniela a zaposlouchala se znovu do noci.

„Slyším co?“ hleděl na mě nechápavě a já jsem ho obdařila pohlavkem.

„To auto ty idiote!“ sykla jsem a znovu jsem poslouchala. Ze zatáčky se najednou vyřítilo auto. Rychle jsem na sebe strhla Daniela, aby mě neviděli. Museli jsme vypadat jako milenecký pár, který se po měsících odloučení setkal uprostřed silnice, a teď dohánějí, co zameškali.

„To byli oni!“ vykřikla jsem a odstrčila jsem ho od sebe. „Byli pořád někde za náma! Dělej! Musíme je dohnat! Nakázala jsem mu a sama jsem už seděla za volantem svého auta. Nemůžu dopustit, aby se něco pokazilo.

„Tak pohni!“ Daniel stál na místě a vypadal trochu mimo. Přiblble se usmíval a stále civěl na mě. „Dane!“ okřikla jsem ho a on konečně přistál na zemi a nasedl do svého auta. Oba jsme přímo vystřelili do tmy před námi. V nějakém akčním filmu by po nás jistě zůstaly ohnivé čáry.

Autor: Kahanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Portréty smrti: 34. kapitola: