OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Portréty smrti: 38. kapitola

30.10.2010 (17:00) • Kahanka • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 626×

Kapitola 38

Jenny

„Tušili jsme, že to bude zrovna ona,“ přesvědčoval mě šeptem Thomas a přes mé rameno si Ruby zkoumavě přeměřil. „S Danielem ho znali, těžko bys našla lepší kandidáty,“ usoudil.

„Já vím,“ odsekla jsem. „Musíme to pořád řešit?“ zeptala jsem se otráveně, protože náš soukromý rozhovor na chodbě trval už nějakou chvíli. „Řekla jsem, že to chápu.“

„Ale nechováš se tak. Nemůžu vás se Stevem pořád hlídat a vůbec se nesnažíte mi to usnadnit,“ zavrčel a chytil mě za ruku. „Dneska tady žádná facka nepadne, je to jasné?“

Ušklíbla jsem se. To říkal ten pravý, který se celý večer mračil na Matta a trousil jednu narážku za druhou ohledně Danielovy věrnosti a charakteru. A teď bude moralizovat.

„Jo, neboj, chápu to,“ zasyčela jsem a vytrhla se mu. „Snaž se mi být vzorem,“ zašeptala jsem se a vracela se do místnosti s krbem. Byl čas konečně začít.

Steve už čekal, tázavě na mě hleděl a kýval hlavou směrem k Brianovi.

„Briane?“ řekla jsem tiše a položila jsem ruku na rameno. Celou dobu seděl zahleděný do ohně v krbu a na čele měl svůj typický zamračený stín. Vytrhl se ze zamyšlení a otočil na mě hlavu s otázkou v očích.

„Je čas,“ řekla jsem prostě. Brian jen přikývnul a ztěžka se zvedl z křesílka a vydal se ke Stevovi, který na něj mávnul. Když kolem něj Brian prošel, poplácal ho po zádech a následoval. Potom jsme šli všichni. Místnost, která podle mě měla být ložnicí, se ložnici ani zdaleka nepodobala. Člověk by tu čekal pokoj  o pár metrech čtverečních a ona tu místo toho byla místnost jako hangár. Tak teď přeháním, ale byla rozhodně větší, než se celá chata jevila zvenčí. Stěny i celá podlaha byly z hrubě otesaného tmavého kamene a ve stěnách byla světla, která vypadala jako zdařilé napodobeniny loučí. Nemám páru, k čemu ta místnost asi slouží a popravdě to raději nechci vědět. Doufala jsem, že k ničemu strašnějšímu, než co zde nyní hodláme udělat my. Steve měl už vše dokonale připravené. Obstaral si cosi jako obřadní oltář v podobě velkého masivního stolu. Všude na něm byly svíčky a uprostřed byl rozprostřený svitek, který Steve získal.

„No, jestli tohle bude fungovat, tak to bude ten největší div, který jsem kdy viděl,“ ušklíbl se Daniel. „A že jsem toho viděl hodně... Svíčky! Bohové!“

„Buď zticha,“ řekl mu Thomas.

„Nemáme hasičáky,“ pokrčil rameny Daniel. „Rybníček je sice nedaleko...“

„Je to jezero,“ protočila Ruby panenky, „ne rybníček.“

„Brčálník, haha...“

„Vyhoďte ho,“ zasyčel Steven. „Musím se soustředit,“ řekl.

„Tak jdeme," pousmál se potěšeně Thomas a chytil Daniela pod ramenem. „Ty jdeš s náma Laylo,“ zavolal na moji kamarádku, která ani nedutala a s vyvalenýma očima pozorovala Stevovo počínání. „Stejně jako Matt. Bude tu bohatě stačit Jenny, Steve a Ruby.“

Matt se zatvářil nespokojeně, doufal, že ho v tomhle zmatku přehlédnou, ale poslechl a podržel Layle dveře. „Od takových věcí radši dál,“ mrkl na ni. „Můžeme si jít posedět k jezeru,“ zašeptal a usmál se na ni.

„Mám lepší nápad,“ zavrčel Thomas.

„Tome!“ zavolala jsem na brášku, „něco jsme si slíbili...“

„No tak už jděte,“ zavrčela Ruby, „nemáme zase tolik času. Briane, pojď sem.“

Brian jenom nasucho polkl a ohlédl se za zvukem zapadajících dveří. Bylo na něm vidět, že by si to s nimi s chutí vyměnil.

Brian

Všechno se seběhlo nad očekávání rychle. Vždycky jsem si tyhle tajemné rituály představoval dlouhé, nebezpečné a tak trochu šílené.

Ruby se opírala o zeď ve stínu, ale všechno opatrně pozorovala. Zadoufal jsem, že kdyby se mi rozhodli udělat něco špatného, přece jen se v ní někde probudí ta stará známá usměvavá Elizabeth a nedovolí mi odejít. Jen jsem si nebyl moc jistý.

Posadili mě na nepohodlnou dřevěnou židli přímo před oltář a připoutali. Trochu jsem se mračil, když jsem Jenny pozoroval, jak mi s omluvou ve tváři přitahuje zápěstí k opěrátku uzlem, který bych nerozmotal ani za týden. Výsledkem jejich snažení bylo, že jsem se nemohl pohnout ani o píď.

„Dobře,“ řekl potichu Steven a Ruby se zablýsklo v očích. „Vy dvě teď budete stát za ním a budete mlčet. Briane? Potřebuju trochu tvé krve,“ pokrčil rameny.

Přikývl jsem. I kdybych k tomu nedal souhlas, stejně by mi to přivázanému nebylo nic platné. Připadal jsem si jako obří klubko vlny.

Na zápěstí jsem ucítil jenom malé škrábnutí, ale i tak jsem odvrátil pohled. Jenny odněkud vytáhla vysoký pohár neurčité zašlé barvy lemovaný řetězem tmavě rudých kamenů.

„Červená,“ prohlásil Steve překvapeně, když se podíval na špičku nože. „Občas jsem si myslel, že máš modrou krev...“

„Na tebe si taky vzpomenu, jestli si vzpomenu?“ zavrčel jsem otráveně, ale Steva nedokázalo vykolejit nic.

„Doufám,“ mrkl na mě. „Máme totiž společnou šťavnatou minulost,“ zašeptal hraně, aby to Jenny neslyšela, a protočil panenky.

Potom popadl pohár a nechal několik kapek spadnout dovnitř. Jak jsem si všiml, pohár nebyl prázdný, ale naplněný nějakou tekutinou. Raději jsem nepřemýšlel čím.

S nápojem v levé a svitkem ve druhé ruce začal šeptem předčítat text, kterému jsem nerozuměl. Zdál se povědomý a cítil jsem v něm podivnou soudržnost ve výslovnosti i melodii hlasu, jako by se jednalo o dokonalou báseň. Nebyla dlouhá. Než jsem se nadál, podal mi Steve pohár.

„Pij,“ řekl.

Poslechl jsem ho.

Jenny

Po malé chvíli otevřel oči. Všimla jsem si, že se mu ruka trochu chvěje, ale nápoj vypil až do dna. Nikdo se ani nepohnul, dokonce i Stevenova tvář nejevila žádné stopy po úsměvu. Zamračeně sledoval každé Brianovo mrknutí.

Nevydržela jsem to. Stály jsme s Ruby za Brianem, takže k nám seděl zády a já jsem mu prostě musela vidět do očí. Nejistě jsem obešla židli a klekla si k jeho nohám.

Pozorovaly mě oči, které připomínaly ranní mlhu přetékající přes klidnou hladinu jezera, ve kterém se zrcadlí měsíc. Byly chladné a podivně klidné.

Autor: Kahanka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Portréty smrti: 38. kapitola: