OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Poslední šance - 6. kapitola

16.09.2012 (15:00) • anamor8 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1298×

Edit: Článek neprošel korekcí!

Unaveně jsem se opřela o stěnu vedle dveří do bytu a byla šťastná, že jsem konečně tu. Ten den byl moc dlouhý. Z oběda se stal zbytek dne u Michaelovy rodiny, nemohli jsme se dostat pryč a Mike se snažil, jak jen to šlo, ale jeho máma vždy uměla jeho nápad blesku rychle rozmetat.

Byla jsem unavená a venku byla už tma. Malá Angela si chtěla neustále hrát, její máma mi zase pořád podstrkovala to roztomilé mimčo, ale já s ním byla nejistá, bála jsem se, že bych mu mohla nechtíc ublížit. A ty nenápadné poznámky okolo dětí neustaly ani trochu. Judie naštěstí vždy změnila téma a za to jsem byla vděčná, přesto to bylo vysilující a to chyběl ještě Michaelův mladší bratr, který studoval, jak nezapomněla Anna podotknout, je blíže mému věku.

Klíč v zámku zarachotil a jen co bylo odemčeno, vrhala jsem se dovnitř jako o život, chtěla jsem už jen klid. Padla jsem na sedačku a vydechla, jako bych celý den stála na ulici a házela písek lopatou, asi bych to dělala raději než tohle.

„Omlouvám se,“ vydechl Michael a padl vedle mě na sedačku.

„V pořádku, chtějí pro tebe to nejlepší a já jsem evidentně moc mladá a nezkušená. Prosím, ale už nikdy,“ zasténala jsem a víc se položila do pohodlných polštářů sedačky, až jsem se hlavou dotýkala Michaelova ramene.

„To ti slíbit nemůžu,“ zamumlal, vypadal taky ztrhaně ani on se nevyhnul otázkám a útokům malé Angely. Podívala jsem se na něj. Hlavu zakloněnou, opřenou o vrh horního opěradla sedačky a oči zavřené. Sledovala jsem ho a musela jsem si přiznat, že jsem na něj koukala moc ráda, hlavně v takových chvílích, kdy měl vyrovnaný klidný výraz a zavřené oči.

„Nezírej,“ ozval se a já se lekla a provinile sebou trhla. Sklopila jsem pohled a raději se opřela o jeho rameno a zavřela na chvíli oči.

„Jen jsem kontrolovala, jestli jsi stejně unavený jako já,“ zamumlala jsem mu nazpátek. Jen zabručel a nic neříkal ani nedělal a já se přidala.

„Phie, probuď se. Já vím, že bych měl být pohostinný, ale polštář si ze mě dělat nemusíš,“ bručel mi do ucha. Ohnala jsem se rukou po tom otrapovi a přitiskla se k tomu teplu.

„No tak Phie,“ nedal pokoj a tak jsem se začala opravdu probouzet a otevřela jsem oči. Poznala jsem okamžitě Michaelův obývák i tu světle modrou košili, na které jsem ležela a jednou rukou svírala v pěsti. Nohu přehozenou přes jeho a z hrudníku jsem si udělala polštář.

Lekla jsem se té pozice a blízkosti k němu a škubla sebou, až jsem zapadla víc do mezery mezi Michaelem a opěradlem sedadla, kde jsem byla natisknutá.

 „Klid,“ zamumlal ke mně potichu a lehce se protáhl, stále se nezvedal a já nemohla, protože mi bránil a tak jsem zaklonila hlavu a zadívala se na něj.

Díval se do stropu, prohrábl si vlasy a promnul oči, až se na mě podíval a lehce se usmál, stydlivě jsem mu to vrátila, netušila jsem, co mám dělat a kam se koukat.

„Ještě, že ta sedačka je tak velká,“ vydechl, a pak se opatrně, tak aby mě nějak nezasedl, zvedl ze sedačky.

Přetočila jsem se na záda a chvíli pozorovala strop, opravdu měl bílou barvu, nikdy jsem ho ještě nezkoumala.

„Kafe?“ Ohlédla jsem se za Michaelem, stál u kuchyně a čekal na mou odpověď.

„Klidně.“ Znovu jsem se přetočila na druhý bok a zavřela oči, stále jsem ještě napůl spala a nechtěla nic dělat. Slyšela jsem cinkání hrnků, lžičky, jen okrajově a soustředila se na pohodlí a černo pod mými víčky.

„Phie, nespi,“ napomínal mě.

„To bys tu nesměl hlučet,“ neodpustila jsem si a protáhla se s dalším přetočením na druhou stranu, abych na něj viděla. Koukala jsem se na něj přes okno, štrachal ve skřínkách a něco ještě hledal. Než mi zmizel z výhledu, jak druhou stranou prošel dál do bytu, zamračila jsem se a znovu zavřela oči.

„Phie, snídaně,“ zatřásl mi s ramenem. Zmateně jsem otevřela oči a podívala se na něj. Měl triko a obyčejné černé tepláky, musela jsem ještě spát, nic jiného by nevysvětlovalo, jak to že má na sobě něco takového.

„Určitě si dáš koblihy, tak se neválej.“ Zvedla jsem zrak k jeho obličeji, vypadal moc svěže a probuzeně, odkráčel si znovu do kuchyně. Trvalo to pár minut, než jsem byla schopná se postavit a koordinovat pohyby a mohla dojít ke stolu, kde byly dva plné hrnky vonící kávy a koblihy.

„Kde se tu vzali,“ ukázala jsem na talíř s koblihami. Zakřenil se na mě a nasadil výraz, co používal při vysvětlování, za těch pár dní jsem si ho zprotivila.

„Zatím, co jsi spinkala, já skočil do obchodu.“ Popadl jednu dobře vyhlížející koblihu a pustila se do ní. Posadila jsem se a nejdřív vypila půl hrnku kofeinu, abych se probudila, ještě že chvíli počkal s mým probuzením, mohla jsem si snadno a rychle spálit pusu, nic příjemného.

„Plánuješ jít někam?“ Narušil příjemné ticho u jídla a ke všemu dost nečekanou otázkou.

„Myslím, že bude lepší, když budu vevnitř a ty?“ Ukousla jsem si další kousek té dobroty.

„Mám nějakou práci,“ pokrčil rameny a zaměřil svou pozornost do novin. Připomínal mi velkého podnikatele, tak jak je líčili ve filmech s kávou a novinami u snídaně, jen pečující manželka a nezbedné děti tu chyběly, aby byl obraz dokonalý, ale poznámku jsem si nechala pro sebe, už jsem věděla, jak je na tohle téma citlivý, nechtěla jsem ho pokoušet.

Kofein pomohl, přesto to nebylo ono, stále jsem byla jak praštěná a nesoustředěná a to jsem se jen přesouvala do pokoje. Musela jsem zkusit další pomocnou sílu v podobě sprchy, to už bylo o hodně účinnější a já se hned cítila svěží.

Následovala jsem Michaelova příkladu a oblékla se pohodlně na doma s notebookem a pár papíry jsem se přesunula do obýváku ke stolu. Překvapivě jsem byla sama a po nějaké době mi to nedalo. Zvedla jsem se a šla ho hledat, vzpomněla jsem si na ten osamocený pokoj mezi tím mým a jeho, byl tam jen psací stůl a pár polic.

Byl tam, seděl za velkým dřevěným stolem, před sebou otevřený notebook a v klidu si ťukal do kláves.

„Co že se tu schováváš?“ Opřela jsem se o rám dveří, tak jak to on s radostí dělal mně a založila si i stejně ruce na hrudníku. Odklonil pohled od monitoru na mě a zaměřil se na můj postoj, zacukalo mu v koutku.

„Rád pracuju v klidu sám a tys už byla v obýváku,“ poučil mě. Marie přeci říkala, že nemá rád vyrušování u práce.

„A předchozí dny ti to nevadilo,“ připomněla jsem mu. Neustále byl nakvartýrovaný v obýváku, zapnutou televizi a bylo mu jedno, jak moc se okolo něj ochomýtám. Opřel se víc do křesla, až se trochu zhouplo dozadu a udělal půl kolečko otočnou židlí.

„Musel jsem tě hlídat.“

„Už ne?“ divila jsem se a přesunula se blíž k němu. Zapřela jsem se rukama o stůl a trochu se sklonila, byla jsem mu blíž.

„Už ne tak moc.“ Pochopila jsem to díky tomu lesku v očích a koutku, co se líně zhoupnul, hrál si se mnou. Chtěl se škádlit. Usmála jsem se na něj.

„Mohu opustit pracovnu a jít pracovat do obýváku?“ zeptala jsem se ho zcela vážně, jako by mě tu držel.

„Když je to kvůli práci, tak musíš.“ Zakroutila jsem hlavou, nebyla jsem v takové duševní kondici dnes, abych se s ním mohla přít a rýpat do něj. Zastavila jsem se ve dveřích a ještě se na něj ohlédla.

„Až ti tu bude smutno, přijď.“ Mrkla jsem ještě a zavřela za sebou dveře, aby měl dostatečný klid na svou práci.

Chápala jsem, že má toho dost. Ropa vládla světem a ten kdo ji měl, byl král. Ellington Corporation se tím mohla celkem pyšnit, přesto tu musel být někdo jako Michael, aby dával na všechno pozor. Dohlížel na prodej, kurzy a jiné, bylo toho tolik, že jsem ani já sama nevěděla, co vše má vlastně dělat jen on sám. Jeho práce se musela stát jeho prokletím, nemohl toho nechat a sbalit se, pokud chtěl mít stále tak dobrou práci.

Možná to je důvod proč nemá přítelkyni. Spousty žen si přeje bohatého podnikatele, ale neuvědomuje si, co to přináší, jak získává ty peníze. Dlouhé večery v práci, neustálé telefonáty, málo času a myšlenek na něco jiného. Určitě ne čas na to, aby ji mohl brát každý druhý den do kina, i když na to měl finanční prostředky, čas už ale ne. Daň za to kolik měl peněz.

Pohodlně jsem se usadila, pustila si jako kulisu televizi a začala znovu zkoumat, co to po mně vlastně Gregory chce.

Překvapivě rychle jsem se ve všech těch grafech a číslech zorientovala a dokonce jsem v tom našla takový systém, který mi byl nápomocen při práci.

Seděla jsem u počítače tak dvě hodiny a pilně plnila své povinnosti, udělala jsem si ještě jednu kávu a znovu se do toho pustila, chtěla jsem to mít co nejrychleji a zase se válet. Bohužel to chtěl mít Gregory do pondělí, odkládat to nešlo.

Nevšimla jsem si že přišel dokud nepromluvil: „A bude něco k jídlu, paní chytrá?“ ozval se znovu po deseti minutách.

„Ale tobě zachutnalo?“ pozvedla jsem výsměšně obočí.

„Trochu i jo,“ připustil, nepodíval se přímo na mě, hrál zaujetí tím, co měl v notebooku.

Potřebovala jsem i odreagovaní od všech grafů a ostatního. Udělala jsem k obědu něco chutného a zdravého, pochutnal si a hltal jako předešlý večer. Pohled na něj byl plně uspokojující s plným břichem a spokojená jsem konečně po další hodině dodělala práci.

Rozhodla jsem se dnes využít tu velkou vanu, co tu měl, a lákala mě k sobě. Potřebovala jsem být na pondělní pracovní den připravená se vším všudy. Minimálně hodinu jsem se válela v teploučké vodě, než mě Michael neustálým klepáním vystrnadil pryč. Chvíli společného koukání na televizi a odpadla jsem.

Děkuju za komentáře, opravdu potěší i krátké.

Tak a pro vaší představu - POSTAVY

Autor: anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední šance - 6. kapitola: