OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Přes písky času - 1. kapitola

V ději se přenášíme do minulosti země, kterou zdejší nazývají Nerevanie, a setkáváme se zde s hlavními hrdiny příběhu. Popisuje jednu z obvyklých náplní dne této skupiny, loupení od stoupenců koruny a posílání těchto věcí potřebným. Děj se odehrává patnáct let po prologu. Budu moc ráda za jakýkoliv názor a komentář :)

29.05.2013 (09:00) • Rouge • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 642×

Krajina vypadala jako v pohádce.

Vycházející slunce vystupovalo za zelenými kopci, stromy hrály všemi odstíny zelené a zlatavé klasy obilí se pohupovaly v poryvech vánku. Pokud jste pohledem zabloudili do lesů, mohli jste spatřit stáda srnek, jak pobíhají a hledají potravu, či veverky honící se v korunách stromů. Tato příroda vším doslova oplývala. Ale všude bylo ticho. Naprosté ticho.

 

Pokud byste však zpozorněli, zpozorovali byste několik osob skrývajících se v korunách stromu. Byly to jen tiché stíny čekající na svou příležitost. Jejich zorničky se rozšířily, tep a dech zrychlil, když uslyšely po hliněné cesty dusot koňských kopyt. Jeden z nich pozvedl ruku a napnul tětivu. Pffff. Cosi rychle proletělo vzduchem. Byl to ručně dělaný šíp s kovovým hrotem a načervenalými peříčky na konci. Zabodl se do mokré hlíny před koňmi. Ti vyděšeně zařechtali a zastavili. První šíp následoval druhý a třetí a tvořily pěknou řádku, která zabraňovala koním v průchodu. Muž, který seděl na místě vozky, nakrčil čelo a zatnul zuby. Tuto situaci velmi dobře znal.

 

„Ne, ne, znovu ne!“ procedil skrz zuby a začal se zběsile rozhlížet po okolí. Silně trhl otěžemi, až si koně nespokojeně odfrkli. Neviděl však nic, jen tichý les.

„Léto je krásné zde v Nerevanii, že?“ ozval se příjemný ženský hlas od jednoho ze stromů. Hned tam spočinuly i oči vozky. Stála tam hnědovlasá mladá dívenka s očima temně modrýma jako samo nejhlubší místo oceánu. Opírala se o strom a zlehka se usmívala. Dlouhé kaštanové vlasy měla volně spuštěné a spadaly jí až na volné hnědé šaty, které byly uzpůsobené tak, aby se v nich mohla co nejrychleji pohybovat. Její útlý pas byl přepásán koženým pásem s několika pochvami na dýku a dlouhý meč. Přes hlavu měla přetažený ručně vyřezávaný luk a na zádech toulec s šípy zakončené červenými peříčky.

„Věděl jsem, že za tím zase budeš ty,“ vydechl muž. Otěže položil na místo a hbitě seskočil z vozu. Hned vytasil jeho meč a usmíval se. Dívka se odlepila od stromu a šla pomalu k němu.

„Sluneční paprsky dopadají na naši obdařenou zemi, louky se zelenají, listí stromů ševelí ve větru… krása to na pohled, ne-li, Ethele? Jen lidé zde strádají… Ale o tom ty nic nevíš, že?“ zašeptala dívenka a nespouštěla ho z očí. Každičkým krokem se k němu přibližovala, ale stále byla klidná.

„Bylo by zde krásně, kdyby zde nebyl otravný hmyz. O tom zase nevíš nic ty, viď?“ vyštěkl Ethel a naklonil sebevědomě hlavu na stranu. Krátce sestřižené černé chmýří mu trčelo na všechny strany jak vrabčí hnízdo, prořídlá kozí bradka vzhledu také zrovna dvakrát nepřidala. Byl to v podstatě starý děda. Ale ať první zdání neklame. Měl kolem metru devadesát, zavalité postavy a v mládí si prošel těžkým vojenským výcvikem, nakonec bojoval i v několika bitvách, z nichž má nyní jen vzpomínky ve formě jizev. Dnes je z něj vysloužilý voják, bývalý generál a vojevůdce, který vždy plně podporoval a uznával Tamriela. To mu zůstalo dodnes. Za jeho zásluhy v bojích a věčném podporování panovníka byl ve stáří odměněn. Tamrielem mu byl darován obrovský statek s rozlehlými poli a spousty míst pro dobytek. On a jeho rodina však nemuseli hnout ani prstem. Lidé z okolních vesnic zde museli každodenně tvrdě pracovat až do roztrhání těla. A co za to dostávali? Jistěže nic. A že neměli na jídlo a spávali u dobytka ve špíně, aby opět za svítání mohli zpět do práce, bylo normální. Vydřené jídlo, které tito lidé viděli maximálně při sklizni a předávání právě Ethelovi, dovážel na hostiny na hrad. Tamrielovi nevadilo rozhazovat, hlavně, že se měl dobře on a jeho nejbližší. O ostatní už se nezajímal. Proč by také, nebyl to jeho problém. Když byl lid většinou tichý, ani se nesnažil protestovat, a jemu procházelo vše, co si zamanul, byl spokojený. Vlastní vojáci při výpadech ze země pustošili vlastní vesnice a lidé to museli snášet… vše pro blaho vojáků a panovníka.

„Nebudeme si tady bloumat do vědomostí. Víš, proč jsem tady,“ pronesla a konečně dívenka zastavila na místě.

„Víš, jaká je na tvou hlavu vypsaná odměna?“ pokračoval však chlapík. „Už se těším na den, až tě v bílém rouchu povedou na popraviště. Až ti navlečou oprátku a ty budeš žadonit o tvůj mrzký život… a budu si užívat, až ti ze rtů zmizí ten opovrhovačný úšklebek a z těla se ti vytratí barva. Ani poslední doušek vzduchu se ti nedostane do plic… a tak bude zakončena jedna kapitola jménem Rou,“ řekl sebejistě. Přešel teď až k dívce, div necítila jeho odporný dech na tváři. Poprvé jmenoval. Dívčina tvář konečně zvážněla. Věděla, jak tohle všechno skončí, už při prvním okamžiku, kdy s tímto začala. Ale nešlo jen nečinně přihlížet… chtěla s tím něco udělat. Najednou se opět usmála.

„To tě zklamu. Budeš si muset počkat, dnes je na pořadu něco jiného.“ Strčila do něj rukou a on zavrávoral, začala kolem něj chodit v kolečku a začala si zpívat známou melodii, která vždy zněla, když se ona s její tlupou někam připlížili.

V Ethelovi jako by cosi zcvaklo a jeho malá hlava začala rudnout vztekem. Jak on je nenáviděl, byli pro něj jen otravným hmyzem, který je třeba zašlápnout. Rychle sáhl k pásu, vytáhl odtamtud železný nožík a mrsknul ho po Rou. Naneštěstí mu uklouzla ruka, tak ho dívenka mohla s přehledem chytit kus od její hlavy. Pousmála se ještě více a začala si s ním házet.

„Poradím ti pro příště, když už máš takové ramenaté řeči. Nauč se mířit!“ řekla sladce, pohlédla na něj přes husté řasy a také hodila dýku. Ta se zapíchla do dřevěné boční nástavby vozu. To už muž opravdu zuřil a začal před sebou máchat mečem.

„Ale copak? Ruply ti nervy?“ rozesmála se hnědovláska, ale věděla, že už nebude nejlepší si zahrávat. Užívala si rýpání a hraní si s podobnými typy lidí, kteří jako poslušné ovečky šly tupě ve stádě za Tamrielem. Všichni byli uvnitř stejní. To oni měli uvnitř prázdnotu, kterou se snažili maskovat za svou sílu a moc. Byli to jen duté skořápky, kterým nezbývalo nic jen se povyšovat a neustále ukazovat svou sílu. Sáhla si k pasu a také vytáhla meč. Ještě ho jednou v ruce protočila a namířila na muže.

„Nejsi tak chytrá. Vážně si myslíš, že jsem přišel sám?“ Když to dořekl, zpoza plachty vozu začali na cestu vyskakovat další tři muži jako hory. Drželi v rukou meče a probodávali dívku pohledy.

„Rou… nejznámější dívka v království,“ začal opět svůj poučný proslov Ethel, což bylo jeho oblíbené. Rou jen protočila oči a znuděně se zašklebila. „Jen další zparchantělý sirotek, který se míchá do vyšších zájmů. Který se nezaslouží nic víc, jen šibenici a věčné pokání! Co se tím vlastně snažíš dokázat, má milá? Snažíš se snad odvděčit té nejnižší vrstvě, která tě vychovala jako vlastní? Ale vždy jsi pro ně byla jen odpad. Hladový krk navíc. Ani tímto se jim nezavděčíš. A hlavně, zpečetila jsi osud sama sobě a tolika lidem, co ti jdou za garde. Nebo je pravdou, že se tím snažíš naplnit tu prázdnotu, co ti zbyla po rodičích? Něco ti o nich řeknu, byli tu zrádci a kňučeli jak psi v jejich poslední hodince.“ Přešel k ní, nos samou pýchou až v oblacích.

Rou zatnula zuby. Je pravdou, že o svých rodičích nic neví a že se říká, že zemřeli při tom velkém panovnickém převratu, jelikož byli, jako spousty ostatních, jednoduše Tamrielovi nepohodlní. A její vzpomínky z raného dětství jako by se vypařily. Ani ťuk. Nemá tušení, odkud přišla, co je zač, a už vůbec ne, kdo byli její rodiče. Jen ví, že jí jako malou našli podchlazenou a na pokraji smrti v lese. Lidé z vesnice, kde i teď žije, se jí ujali a jedna z dvojic ji vychovala jako své dítě, které nikdy neměli. Vyrůstala v zubožené vojenské zemi, nepamatuje si na nic jiného. Ale když se jí naskytla příležitost a jejím dobrým přítelem byla ‘cvičena‘, chtěla toho naplno využít. A Ethel měl pravdu. Také chtěla lidem vynahradit, že jí tehdy nenechali zemřít. Tím, kam se se svou skupinou vypracovali, byli jistým symbolem pro zdejší lid. Jasnou hvězdou naděje i v ty nejčernější dny. Věřili jim, považovali si je a nikdy, nikdy by je nezradili. V tom jediném si mohli být jistí. V dívence to hlodalo, jen zmínka o jejích rodičích jí vždy dokázala plně rozhodit, ještě k tomu od někoho takového, kdo o tom jistě nemá ani tušení, ale snažila se být za každou cenu silná. Minimálně na povrchu.

„A? Nějaký závěr z tvé velkolepé přednášky?“ odsekla a stále se mu dívala do tmavých očí. Rysy měla tvrdší, všechny svaly zatnuté. Vítr začal silněji foukat a zvedal neudusanou hlínu z cesty. Rou si jen prohrábla vlasy a stále silně stála.

„Dovezu si tě jako suvenýr na hrad, krásko. Pamatuješ, nepřišel jsem sám,“ zašeptal spokojeně a udělal rychlý výpad mečem proti dívce. Ta se jen napřáhla a rychle to odrazila. Muž ustoupil a pohlédl na své tři poskoky, kteří teď začali dívku obklopovat v kruhu. Rou naoko vykulila oči a udělala krok zpět, přičemž se Ethel rozesmál. Po chvíli se však začala smát ona.

 

„A ty si snad myslíš, že jsem já sama přišla?“ sykla pobaveně. Z lesa se k těmto osobám začali soukat další ozbrojení lidé. Muži i ženy, v nejlepších letech se stejným zápalem jako Rou. A strhl se boj. Meče řinčely, jak do sebe s rachotem narážely. Jedna skupina v čele s Rou se postarala o ty čtyři a zbytek se vrhl na vůz. Byl to obrovský přepravník přecpaný jídlem. Přijeli se svým vlastním malým vozem a začali do něj přendávat tucty bochníků, skvělých pečínek, šunek, vajec a té nejčerstvější zeleniny. Po chvilce bylo vše přendáno a čtyři muži svázáni u jejich prázdného vozu.

„Jsme slušně vychovaní, proto děkujeme, Ethele. Může tě hřát u tvého kamenného srdce, že toto jídlo poslouží daleko lépe než pro rozmary našeho ctěného panovníka,“ ušklíbla se dívenka a udělala zlehka pukrle. Vozka už byl opět celý rudý vzteky a snažil se vysoukat z provazových pout. Marně. Plno nadávek si stále žbrblal pod vousy, ale nikdo už ho neposlouchal.

„A pozdravujte na hradě!“ křikla s úsměvem Rou a plácla jednoho z vraníků po zádi. Ten okamžitě vystřelil a už si to štrádovali i se svázanými muži na voze k hradu.

 

I druhý vůz, plný jídla, se rozjel. Jeho zastávkami bylo několik vesnic v okolí, jejíž obyvatelé budou moci této noci ulehnout s plnějšími žaludky, než obvykle. Druhá skupina, útočná, se pomalu rozdělila a každý se lesem vydal svou cestou. Rou se tiše proplétala pod větvemi stromů v lese a přemýšlela nad tím, o čem Ethel mluvil. Slýchávala to často, ale nikdy jí to nenechávalo chladnou. Měl pravdu. Měla v sobě prázdné místo a dala by všechno za to vědět, kdo vlastně ona sama je. Při průchodu pod velkou lípou zpomalila, prohrábla si rukou své husté vlasy a vzhlédla vzhůru. Skrz listy stromů sem procházelo pár ostrých paprsků od slunce, které se teď už tyčilo v pěkné výšce a jasně ozařovalo celou oblohu.

 

„Rou, počkej! Kam tak ženeš?“ ozval se brzy za dívenkou hlas. Jen se pousmála a stála stále stejně. Brzy ji zezadu objaly dvě silné paže a jeho teplý dech cítila na tváři. Stiskla jeho ruce, které jí teď ležely na břiše, a opřela se mu o rameno.

„Jsi v pohodě?“ špitl opět chlapec. Rou se pootočila, aby mu viděla do očí, a po tváři se jí rozlil známý blažený úsměv. Hleděla do úžasných oříškových očí zasazených do nádherného obličeje s výraznými lícními kostmi a delšími hnědými vlasy. Obličeje, který tak dobře znala.

„Jsem, Nathy, proč bych nebyla?“ opáčila medově. Chlapec se pousmál a zlehka ji políbil na krk. Ani jeden zrovna nebyli příkladem ctnosti. Kradli, ranili, když bylo nutné, tak i zabíjeli… a pak oni dva sami a svatební zvony v nedohlednu. Ale jejich srdce byla čistá. Život, který si vybrali, nic moc nepovoloval. Nadosmrti z nich budou štvanci.

„Jenom jsem se bál… Ethel měl zase své poučné chvilky,“ pokrčil rameny a hleděl dívce do tváře. Znali se již vcelku dlouho, jako malí spolu pásli husy, ale kdy popohánění proutky přerostlo v zalíbení a později lásku, těžko říci. Nyní by jeden pro druhého položil život.

 

Lesem se však brzy začaly rozléhat další kroky. Někdo ladně přeskakoval přes keříky a zastavil se až kousek od dvojice.

 

„Co se tady zašíváte? A tu práci za vás ve vesnici udělá kdo?“ zašvitořil hlas od vysokého dubu pobaveně. Když to Nathaniel uslyšel, jen zaúpěl a potočil se.

„Kdybys nám to nepřipomněla, jistě bychom to nevěděli, sestro,“ odsekl s úsměvem a odtáhl se od Rou.

„Já vždy posloužím,“ zasmála se zrzavá dívka, to už se otočila i Rou.

„Zdravím tě, Mono,“ usmála se Rou a šla pomalu k druhé dívce. Ta byla o trochu nižší než hnědovláska a korpulentnější postavy, ale byla rychlá jako blesk a velmi dobře ovládala střelbu z luku. To ona téhož dne vystřelila tři šípy před Ethelův vůz. Z vlasů měla spletený cop, který se

opíral o tmavě zelenou látku jejích šatů.

„Tak už pojďme!“ oběhla je oba a už je zlehka tlačila před sebou a pořád se zeširoka usmívala. Nathaniel ji dloubl loktem do žeber a už šli ti tři normálně spolu. A opravdu to byl její starší bratr. Oba pocházeli z rodiny chudých rolníků a ještě měli tři mladší sourozence. Nathy snášel špatně, když se Mona k jejich skupině také chtěla přidat, ale co mohl dělat s odhodlanou ženou. Ještě k tomu si byla zrzka velmi blízká s Rou, již od raného dětství si mezi sebou utvořily velmi silné pouto… byly holt nejbližší přítelkyně.

 

Špicovali se a blbli ještě cestou do vesnice, kde každý zašel do malého domku, odložil zbraně, převlékl se a vydal se na pole, kde pracovali s ostatními až do západu slunce. Část jídla, které dnes ukradli, se rozdělí i mezi lid této vesnice, ale až večer v hostinci.

Autor: Rouge, v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek Přes písky času - 1. kapitola:

skvela poviedka len tak dalej :)

Ahoj, zaprvé, bravo za trpělivost, nedokážu tak detailně popisovat situace ve svých povídkách, jako tady ty. Za druhé, jde vidět, že máš vše pečlivě propracované, postavy, charaktery atd. Palec nahoru.
Možná bych ti jen vytkla některé věty, moc my nedávaly smysl a odstavce. Zkus trošku oddělovat a hned to bude lepší. Jinak se mi první díl líbil a čekám, co bude dál.

Přidat komentář:

Nick:

Text: