OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Příběh naděje 10. kapitola - 2. část



Příběh naděje 10. kapitola - 2. částManu se Wyattovi, pro jeho uvolnění, rozhodl ukázat okolí zahrad, ve které si i zahrají hru plnou barev. Díky tomu i u oběda vyvrcholý menší hádka mezi Staříkem a Manuem, která bude mít ještě dosti bolestivou dohru.

Ve městě - na tržnici:

Miriel je pěkně naštvaná… „Co si ten Manu myslí, že dělá?! Jen tak nám může  pořád rozkazovat! Tohle mu už ale tolerovat nebudu!“ rozkřikuje se na celé kolo Miriel. „Kdo si myslí, že je?! Někdy bych ho vážně…“ Miriel vší silou bouchne rukou do rohu domu a rozbije ho… Kousek od ní stojí malý chlapec a je uchvácený z toho, co právě viděl.

„Páni, jak jsi to udělala? Taky to vyzkouším!“ Miriel na něho ale okamžitě zakřičí.

„Ne, počkej! Ty nemáš takovou sílu jako já!“ Než to ale stačí doříct, tak chlapec vší silou udře pěstí do zdi a už je jen slyšet hlasité křupnutí. Zlomil si totiž ruku.
Hned na to začne pochopitelně křičet bolestí na všechny strany… Doběhne k němu jeho maminka.

„Bože, co se ti to stalo ty můj chudáčku?“ Začne ho litovat maminka, otočí se na Miriel hrozivým pohledem a ukáže na ni prstem. „To jsi mu udělala zaručeně ty!“

„No dovolte?!“ začne se obhajovat Miriel. „Udělal si to sám!“ odfoukne si naštvaně. „Máte si ho více hlídat!“ pronese k ní naštvaně.

Maminka chytne chlapečka za druhou ruku a jde s ním pryč. Miriel je celá zlostí bez sebe…

„To snad není možný, jak jsou lidé zlí! A prý, že člověk je boží nejdokonalejší dílo, hovno leda! Kuari!“ okřikne ho. „Podej mi prosím tě ten seznam, ať vím, co máme všechno koupit!“
„Na. Tady je!“ Vytáhne si ho z kapsy a roztáhne ho před sebou. Seznam je dlouhý až na zem. Má celkově asi pět metrů… Překvapivě první, kdo si začal stěžovat, byl Kirke.

„No super! To chce Manu dělat oběd, pro celý město nebo co? Takhle tady budeme do večera!“

„Ne, když si to rozdělíme!“ řekne Miriel a roztrhá seznam na tři části. Každému dá jednu část. „Máte na to třicet minut, potom se zase sejdeme na tomto místě!“

„Dobře!“ odpoví souhlasně K+K.

Trojice se rozdělí. Miriel si  v duchu říká: „Kruci! Mám divnej pocit,  jako by mě pořád někdo sledoval!“ Po chvilce do Miriel vrazí nějaký chlápek

„Ach, promiňte!“ Ihned se ji omluví.

„Ehm, to je v pořádku!“ omluví se i ona. Zarazí se. „Co? Jeho duchovní energie je až příliš moc vysoká na člověka!“ Podívá se na čas. „Kruci! Musím si pohnout, jinak to nestihnu!“

 

O třicet minut později:

„Kde ti dva zase jsou?“ rozčiluje se Miriel. „Na ty dva je ale vážně spoleh!“
K+K jsou kde si ještě u obchodů.

„Na co Manuovi budou všechny tyhle věci?“ Kirke si pečlivěji přečte poslední věc, která mu na seznamu chybí ještě koupit. „Tohle ovoce snad ani neexistuje!“

„Kirke, dělej! Pohni! Miriel už na nás určitě čeká!“

„Jo!“ Kirke se začne rozhlížet všude kolem sebe. „Támhle je ten obchod!“ Náhle vykřikne a rozběhne se k němu. „Tak a je to!“ Se slovy vloží do tašky poslední zbývající věc. O pár minut později dojdou k Miriel.

„Kde jste tak dlouho byli?“ okřikne je naštvaně Miriel.

„Trvalo nám než jsme ty všechny věci našli!“ začne je obhajovat Kirke.

„No hlavně, že máte všechno!“

 

Mezitím Manu, Daaé a Stařík zase diskutujou v pracovně:
„Takže, jak už jsem říkal...“ Staříkův proslov ale přeruší sluha, který vtrhne do pracovny.

„Pane, omlouvám se, že vás ruším, ale ten chlapec se právě probudil…“

„No konečně! Už bylo na čase!“ pronese radostně Manu.

 

Daaé :

„Jane, odvěď Manua ke chlapci do pokoje!“

„Jistě…“

„Díky! Můžeš odejít!“ pronesl Manu ke sluhovi, když vstoupil do pokoje. Wyatt sedí na posteli a je opřený zády o zeď.

„Ehm, Manu?“

„Jak si se vyspal?“ To, byla první otázka, na kterou se mě Manu zeptal. „ Co se ti vlastně vůbec stalo, že jsi omdlel?“ Nemůžu mu říct pravdu…

„Nic! Zakopl jsem a odřel si hlavu!“

Hloupější výmluvu sis vážně nemohl vymyslet!!“ Cože? Do rozhovoru se ozve v mé hlavě, hlas mého druhého já…
Na Manuově tváři jde ale vidět, že mi to moc nevěří. S úsměvem na rtech mi odpoví…

„Aha… To je pochopitelné, když tam byla ještě ke všemu rovná podlaha, že ano?“

„Ano!“ odpovím sebejistě.

No tak! Nelži mu! Řekni mu o mně!“ začne na mě druhý hlas naléhat. „Ta holka mě možná bude umět rozpoznat!“

„Víš, že Miriel zjistí, co se ti stalo..." řekl Manu.
A je to tady… co jsem ti říkal!“

„Dokáže přece číst myšlenky – komukoli…“ Manu náhle ode mě odtrhl zrak. „No nic, jak vidím, tak jsi celý bez nálady, ale tohle ti ji zajisté zcela napraví, pojď!“

Kam Manu chce, abych s ním šel? Au! Všechno mě bolí…

Jako mrtvola se zvednu z postele a půjdu za ním… Celým domem projdeme až do zadní části – do obrovské zahrady.

Všude kolem nás jsou různé chodníčky. Spíše to tady připomíná nějaké herní prostředí – pole – i díky všem těm prolízačkám, horolezeckým stěnám… Manu se ke mě otočil.

„I když se nad Staříkem dneska vznáší zlověstný mrak, tak si stále rád hraje jako malé dítě! Tohle všechno kolem je toho důkazem.“ Rozhlížel jsem se všude kolem sebe a vdáli za námi byl jaký si další dům.

„Co je to támhle vzadu za dům?“ zeptal jsem se a ukázal rukou za Manua.

„To? To je něco jako škola. Chceš se tam jít podívat?“ Nabídl mi.

„Ano…“

Došli jsme ke škole. Manu ihned spustil. „Kdysi jsem si rád hrával s bytostmi tady. Tuto školu nikdo nevede. Démoni si zde pouze zdokonalují své síly a učí se nová kouzla. Je tady taky spoustu učitelů, ale ani jeden z nich neví, co znamená slovo učit. Každý si tady prostě dělá, co jen chce…

Vzal jsem tě sem, aby jsi tady přišel na jiné myšlenky…“

„A jak?“ Nechápal jsem.

„No přece hraním!“ pronesl Manu radostně… Ach, ne! Už zase má na tváři ten jeho ďábelský úsměv… jak já ho nesnáším. Nikdy nevím, co z toho vyplyne. „Zatím se tady ale poprocházej. Musím jít zkontrolovat, jestli se už ti tři nevrátili!“

„Nevrátili?“

„Poslal jsem je, pro jisté věci do města.“

„Dobře.“ Hmm, zase jsem tady sám…

Kráčel jsem cestou přede mnou a procházel kolem všech těch bytostí..

Achjoo… Kdy se už konečně nebudeš řídit tím, co ti řeknou ostatní a začneš si dělat, co ty chceš?“ Překvapeně jsem si oddechl. Hlas v mé hlavě se opět ozval a nepřestával. „I když teda musím přiznat, že v jeho šílenství je metoda…“
„Přestaň,“ okřikl jsem ho, „nechci tě poslouchat. Ty by jsi mi taky pořád jen nařizoval, co mám dělat, takže to vyjde nastejno! A navíc, tím, čím jsem se stal, jsem se nerozhodl být dobrovolně!“ Hlas si zklamaně odfouknul.

Můžeš být rád, že tu sílu máš právě ty! Jak ti říkal už Manu, tak v tobě zůstalo ještě spousta lidských emocí - vlastností - a ty ti jen škodí!“

„Hm…“ I já jsem si otráveně povzdechl.

Mezitím v domě:

Kirke, Kuari a Miriel jsou už nastoupeni uprostřed síně. Jako náhodou na ně Manu narazí. „No skvěle! Jak vidím, tak jste sehnali  všechno, co jsem chtěl…“

„Ano!“ potvrdí mu to Kuari.

„A co ty Miriel?“ osloví ji Manu. Kuari ale opět odpoví i za ni.

„Ano! Koupili jsme všechno kromě těch obchodů!“ zasměje se.

„Skvěle!“ zasměje se i Manu. „Odneste to do kuchyně a přijďte za námi ven. Pohrajeme si  trochu s barvami…“

„Super!“ vykřikne nadšeně Kirke.

 

V zahradách:
Stále se procházím kolem dokola. Plocha, která je všude kolem mě, je opravdu obrovská…

„Wyatte, na! Vem si to!“

„Ehm?“ otočím se a uvidím za sebou přicházet Manua s různými věci v rukou. Podá mi bundu, kalhoty, brýle a pistoli…

„Na co to je?“ zeptal jsem se ho překvapivě.

„Zahrajeme si paintball… Ty rány by tě asi bez oblečení trochu bolely!“ zasmál se. „Obleč si je!“

„Dobře…“

O něco později k nám došla i Miriel s Kuarim.

„A kde je Kirke?“ zeptal se jich Manu. Zamyslel se. „Hm, už vím...“ Dva metry nad námi náhle praskla větev. Kirke!

Když Kirke uviděl, že ho Manu zahlídl, tak vystřelil okamžitě z koruny stromu, rovnou k němu, žlutou barvu. Manu ale stihl uskočit.

Pár kroků jsem si poodstoupil od Manua a trefil ho do zad červenou barvou.

„Dávej si pozor na všechny své protihráče.“ Pronesl jsem k němu se smíchem v hlase a usmál se.

„No jak chcete!“ zasmál se také Manu a vytáhl si odněkud druhou zbraň. Kirkemu se to samozřejmě tato výhoda ani trochu nelíbila.

„Tohle je ale proti pravidlům!“ začal okamžitě Kirke namítat.

„No a? Nikdy jsem žádná pravidla nedodržoval a ani s tím nehodlám začínat,“ odpověděl Manu. „Takže zavři pusu a radči utíkej!“  Bylo opravdu strašidelný, jakým stylem se Manu zasmál.

 

Prostředí  - příroda - kolem nás začínala mít plno různých barev, dýmu…

Za tebou!!!“

„Cože?“ ozval se mi hlas v hlavě? Otočil jsem se a stál tam za mnou Manu. Okamžitě jsem proti němu namířil pistoli. Manu se ale zasmál a pronesl ke mně.

„Tohle ti dvakrát nevyjde playboy!“

„Mně možná ne, ale jemu určitě jo!“ řekl jsem a smál se, protože jsem uviděl za Manuem stát Kirkeho.

Kirke zmáčkl spušť a střelil Manua do zad. Ten se tomu ale jen zase zasmál. „Hm, je opravdu šílený!“ pomyslel jsem si.

„Měli jste jen štěstí, ale já se na rozdíl od vás trefím na první pokus!“ řekl a namířil ke každému z nám jednu zbraň a stiskl spoušť. Kirke to dostal přesně do čela a já přímo do srdce. Oba dva jsme spadli k zemi… „Ach ano, čistá to práce!“ pochválil se Manu. Manu ale nedává z vychutnávání své výhry pozor, takže ho má šanci teď kdokoliv zasáhnout… Toho využila Miriel. Zvedl jsem hlavu a uviděl jsem, jak se Miriel k Manuovi vynořovala pár stromů za ním. Natáhla před sebe pistoli a zmáčkla spoušť. Trefila Manua do krku.
„Máš pravdu zlato, je to čistá práce,“ řekla a zasmála se. Miriel jako jediná byla bez jakékoli skvrny. „Manu! Ty máš jako jediný nejvíce barvy na sobě a já jediná, jsem opět bez tečky,“ začala ho škodolibě Miriel podpichovat. „Takže jsem vyhrála, zase!“

Do centra toho všeho dění vstoupil, pro mě neznámý sluha.  „Pane… Mám vás i vaše přátele zavolat na oběd!“

„Ano, už jdeme!“ odpověděl Manu.

Hmm, přátele…“ ozval se znovu hlas v mé hlavě.

Já a Kirke jsme vstali a připojili se ke zbytku skupiny, která už pomalu následovala sluhy. Když Manu cestou míjel Miriel, tak ji políbil.

„Jsi vážně dobrá!“ uznal.

„Díky, ale to přece už dávno vím…“ řekla namyšleně. Kirke zvedl hlavu k nebi a hlasitě pronesl.

„Cítím, jakoby tady něco smrdělo,“ nikdo z nás nechápal, co tím Kirke sleduje, „že by to byla samochvála, Miriel?“ zasmál se. Miriel se ale otočila a střelila do něj. Kuari se začal hned na to smát, tak schytal i on jednu.

Já jsem si mezi nima jen provokativně prošel a nic neříkal, abych taky jednu nedostal.


Domem se už od prahu dveří linula nádherná vůně jídla.

„Jsem tak hladový!“ pronesl Kirke.

„Věci si prosím nechte zde…“ promluvil k nám sluha a ukázal na veliký stůl vpravo od nás u zdi. Odložili jsme si oblečení a pistole, ale každý z nás byl dost barevný i bez ochranného oblečení, které jsme měli – hlavně různě ve vlasech a na obličeji – teda všichni až na Miriel.

 

Vešli jsme všichni společně do obrovské jídelny. Stařík tam už seděl v čele u stolu a čekal na nás.

„Posaďte se!“ řekl a mile se na nás usmál.
Hned po pravé straně si sedl Manu, vedle něho Miriel a nakonec já, no a Kirke s Kuarim si sedli naproti nám…

Kirke se jako první hnedka pustil s plnou chutí do jídla.
Na stole před námi byli různé dortíčky, polévky, různé druhy masa, jaké jen znáte… „Co jste vlastně dělali tam venku?“ zeptal se nás Stařík a dál pokračoval. „Jak vás tak vidím, tak jste asi hráli zase nějakou z těch Manuových přihlouplých her, nemám pravdu?!“

„Přihlouplých? Zato spíš pokládám ty tvoje hry!“ zareagoval Manu na Staříkovu útočnou poznámku. Miriel si zase jen povzdechla a řekla:

„Ale ne! Už je to zase tady!“ Vůbec jsem nechápal to, o co tady šlo… Manu se zvedl ze židle a dlaněmi udeřil do stolu před ním. Předklonil se před Staříka.

„Dobře, tak co, kdybychom si to rozdali mezi sebou… Jen ty a já!“ Stařík s ďábelským, stejně tak ďábelským pohledem v očích, jaký jsme viděl u Manua, odpověděl.

„Výzvu přijímám!“ Spolu s těmito slovy se Stařík zvedl a společně s Manuem odcházeli. I ostatní u stolu se zvedli a šli také. Miriel hlavou pokývla i na mě…  Procházeli jsme rovnou chodbou kam si, vlastně ani jsem netušil kam.

„Kdyby se tě Manu zeptal, jestli chceš hrát taky, tak řekni, že ne!“ pošeptala ke mně důrazně.

„Proč?“ zeptal jsem se nechápavě.

„Protože je riziko se jen dívat a ne ještě hrát! Na diváky to mívá taky někdy menší účinek. Však sám to uvidíš, teda pocítíš!“ Pocítím? Hm...

Začínal jsem se pomalu bát. O co v té hře půjde? Znepokojovalo mě to...



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Příběh naděje 10. kapitola - 2. část:

1. Gracewhite přispěvatel
08.12.2011 [9:35]

GracewhiteI když vidím, že PN je několikrát zobrazený, tak nwm, jestli si to někdo čte.
Proto se vác chci zeptat, jestli sem mám dávat další kapitoly a nebo Příběh naděje stáhnout, protože je fakt každá kapitola víc složitější a náročnější na čtení, protože se tam furt proplítají různý věci. Tak se ptám, jestli mám PN nechat být nebo ne? Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!