OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Příběh o modrovlasém chlapci - 1. část

09.10.2012 (11:00) • Gracewhite • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1127×

Už dlouhé dny mám zvláštní sen. Nikdy jsem se s ním nikomu nesvěřila, pokládali by mě za blázna, ale mám pocit, že vám (tobě) můžu. Je vždy o tom samém... o chlapci s modrými vlasy a ledově modrýma očima.

Lidé ve městě se této témy – o něm – vyhýbají. Prý je pro nás prokletím.

V den, kdy k nám do města přišla jeho rodina a on se narodil, na Zemi sedlo neštěstí a odmítalo odejít. Prý on za toto všechno může. Za to, jak jsme na tom dnes. Prý je jiný…

Z vyprávění od své babičky vím, že neměl opravdové rodiče. Prý nebyli lidmi. Nikdo je ani jeho neznal. Bydlel v polorozpadlém domě v jedné tmavé a špinavé ulici, kde se setkávali jen outsideři.

Byl velice zlý a s nikým se nekamarádil.

Dvacátého čtvrtého června, myslím, že to byl ten den, se střecha polorozpadlého domu zřítila a tak celý dům lehl. Někdo tvrdí, že to přežil, jiní, že ne… kdo ví. Vždy ale, když někdo vyslovil jeho jméno nebo se jen okrajově o něm nebo o jeho rodině zmínil, vždy se něco stalo. Něco zlého.

Myslím si, že tohle vše je jen povídačka, ale proč ho tedy stále vídávám ve svých snech?

Když se on narodil, já ještě nebyla na světě.

Stalo se to přesně před osmnácti lety…

 •  •  •

„Byla to věčnost. Věčnost, která jim byla určená po zbytek jejich života.“

Nevím, jestli to byl už alespoň týden, ale mrtvých v našem městě stále přibývalo. Nebylo to nemocemi, které řádili městem jako šílené ani masovými zabijáky, ale… vlastně nikdo nevěděl odpověď nešťastných úmrtí, při kterých měla vždy mrtvá těla vytržený hrtan z krku.
Za poslední dobu jich bylo šest.

My zbylý v tomto městě, jsme se báli kdykoliv a kamkoliv vycházet. Jen outsideři neměli co ztratit, pokud by to nebyl jejich bídný život. Smrt si vzala celý svět do svých spárů. Naše životy do její rukou. Byla pro nás každodenní kosou.

Už ani já jsem neměla své rodiče. Třetí světová válka mi je vzala - to spíše roboti – proto jsem bydlela u rodičů své nejlepší kamarádky. Každý den jsem jim děkovala zato, že jsem mohla u nich být. Nechtěla jsem být sama.

I když jsme se bála, tak jsem se ráda chodila procházet kolem cesty u vody.

Zapomněla jsem vám ještě říci, že po válce byla veškerá naše Země, jakoby Bůh její strukturu odfláknul. Země měla různé propadliny, stromy rostly opačným směrem. Vše kolem bylo zkrátka naopak. 

(Pozn.: Kdo zná svět World of Warcraft – The Cataclysm)

Klid, který jsem si u řeky vždy užívala, narušil nějaký ruch a křik. Přidala jsem tedy do kroku a šla směrem k polorozpadlému mostu. I když mu chyběly části konstrukce, lidé se přes něj mohli dostat na druhý břeh řeky bez problémů, díky poletujícím kamenům uprostřed. Kamennou cestu držela jaká si energie.

Nesnažili jsme se vše kolem chápat, prostě jsme už brali věci tak, jak byly.

Rychlým krokem jsme přišla do místa dění a uviděla, jak se další z domů rozpadl. Oddechla jsem si. Už jsme myslela, že by to mohl být třeba ten – no nic…

„I jen pouhým pomyšlením k sobě přivoláváme toho, jenž naše srdce svírá v pevný kámen.
Děkuji ti, Nathaly…“

V řece netekla čistá voda, ale jaká si černá bublavá kapalina.

Dala jsem si sluchátka do uší a skákavě jsem most přešla. Vždy jsem šla tudy, potom po polní cestě, přes široké tmavé pole a zase nazpět. Dnes se mi tady ale opravdu něco nelíbilo. Něco zlého bylo ve vzduchu.
 Zakloněnou hlavou jsem pozorně sledovala tmavé mraky nade mnou a uviděla čtyři zlatavé záblesky. Cukla jsem sebou a hned na to zaostřila v dáli na něco… K čertu! Co to má být?!

Ohromný černý kouř se táhl přes pole, stromy a domy rovnou na mě. Vše pod sebou ničil.
Rychle jsem se otočila a přeběhla most na druhou stranu. Musela jsem se co nejrychleji dostat domů.

Lidé běželi s křikem na různé strany. Všimla jsem si ale, že nebyli vystrašení z toho, že se sem na nás valí jaký si ničivý kouř, ale bylo to zcela z něčeho jiného. Nechtěla jsem to vědět, neměla jsem na to čas. Nic horšího než ten ničivý kouř, by nás přece nemohl zasáhnout nebo jsem se mýlila?

Byla jsem jen kousek za mostem, když jsem zakopla a upadla. Rychle jsem se rozhlížela kolem a chtěla vstát, když v tom mě cosi velkého přeskočilo a skočilo po jedné dívce. Vrazilo ji to tak silně, že ji to rozdrtilo čelist na dva kusy.
To děvče jsem znala, kdysi jsme byly kamarádky, ale… 

„Je to on, utíkejte!!!“ zakřičel jeden starý muž a i jeho neznámá bytost rozedrala na kusy. Okamžitě jsem vstala, ale nemohla jsem se z místa ani hnout. Lidé kolem stále utíkali, ale já se zastavila jako čas kolem nás. Postava se na mě ohlédla a zmizela.
V hlavě jsem ucítila bodavou bolest. Přimělo to mé ruce, chytit ji. Dlouhé bílé vlasy mi padly do obličeje a já padla opět na kolena.

„Jsi tak mladá a nevinná, je tě tu škoda…“

Znovu jsem uslyšela ten hlas  ze svého snu. Proč se ale ozval teď? Bolest přestala.
Když jsem otevřela oči, kdosi přede mnou stál. Byl celý od krve a třásl se.

„Co se ti stalo? Neboj se, pomůžu ti,“ řekla jsem s úsměvem a z obličeje jsem mu stáhla jeho šedou kapuci.
 Kousíček po kousíčku se začaly objevovat chlapcovy modré vlasy. Když jsem kapuci zcela stáhla jen jsem zaraženě stála a hleděla do jeho překrásných křišťálově azurových očí.

„Ne… To já pomůžu tobě…“

Ozval se sladký hlas znovu a modrovlasý chlapec mě objal dřív, než nás stihla oba zahalit černá ničivá mlha.

Autor: Gracewhite (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Příběh o modrovlasém chlapci - 1. část: