OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Princezna bojovník 1. kapitola

07.04.2014 (16:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1403×

„Ty jsi nepoučitelná,“ kroutil nade mnou Nickolas svou krásnou hlavou, vlastně má pravdu, dnes jsem utekla už podruhé, ale vrátila jsem se pokaždé. Je to totiž můj únik z princeznovského světa plného šatů, korzetů, rukaviček, bot na podpatcích a hlavně otravných nápadníků. Nickolas, můj nejlepší kamarád a zároveň můj ochránce, mě našel u zřícenin našeho starého města. Chodím tam ráda, připomíná mi to matku, která zemřela při obléhání tohoto města Salveťanami.

„Tak už pojď, odvedu tě na hrad“ řekl Nick milým hlasem a vyhoupl se do sedla svého světle hnědého koně Vienta, já jsem se taky vyhoupla do sedla svého černého koně Vendala. Nick pobídl svého koně do klusu, Vendal vyrazil za ním.

„Co takhle závod k hradu?“ navrhla jsem Nickovi. Přikývl a odpočítal start. Vyrazili jsme k hradu každý svojí cestou. Nick jel přes les a vesnici. Já jsem vyrazila kolem moře a přes přístav do města. K hradu jsem dorazila první, ale Nick dorazil chvilku po mně.

„No jo, jsi lepší jezdec než já,“ uznal Nick, usmála jsem se na něj. „Musím jít na hlídku, tak mi, prosím, slib, že dnes už zůstaneš na hradě,“ řekl a zabodl se do mě psí pohled.

„No tak dobře, dneska už zůstanu na hradě,“ slíbila jsem mu a odešla do hradu.

Moje komnaty jsou nejvýše položené v celém hradě, jsou největší a zařízené v zelené barvě. Moje chůva Tamaris mi už připravila šaty. To znamená, že jsem si musela svléct své mužské oblečení. Měla jsem na sobě modré kalhoty, bílou blůzu a k tomu vysoké černé kozačky (bez podpatků, takové, jaké nosí vojáci). Tamaris stála přede mnou s těmi strašnými šaty. Otráveně jsem protočila oči a popadla ty šaty, vlezla do koupelny, abych si ty šaty mohla obléknout o samotě. Jsou rudé, s korzetem a  bez rukávů. Vrátila jsem se do své komnaty a sedla si ke stolu, od kterého je vidět na moře a na hradby, kde teď pochodovali vojáci. Byl tam i Nick. Otočil se, jako by věděl, že se na něj dívám, usmál se na mě a zase se otočil ke své práci. 

„Princezno, váš otec s vámi chce mluvit,“ řekla mi moje komorná Lema.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se.

„To nevím, Vaše Veličenstvo,“ řekla Lema. Opravdu nenávidím, když mi někdo říká Vaše Veličenstvo. Zvedla jsem se a odešla za otcem. Trůnní sál je obrovský a zlatem zdobený. U trůnu stál otec a díval se z okna. 

„Tati, děje se něco, proč jsi se mnou chtěl mluvit?" zeptala jsem se otce. Otočil se na mě se zamračeným výrazem. Ihned jsem tušila, že mám nějaký problém.

„Přijedou další nápadníci a ty si z nich jednoho vybereš za manžela, ať se ti to líbí, nebo ne,“ řekl otec a posadil se na svůj trůn. Opravdu úžasné, tak já se už rok snažím odolávat všem možným princům, lordům a rytířům, ale teď už si budu muset jednoho vybrat.

„Kolik jich bude a jak dlouho tady budou?“ zeptala jsem se otce a přišla k němu.

„Tři, a budou tady do té doby, než si jednoho z nich vybereš,“ oznámil mi přísně, já se otočila ke dveřím a odešla do svých komnat. Převlékla jsem se do modrých kalhot, bílé blůzy, černé vesty a černých vysokých bot. Přes sebe jsem si ještě přehodila plášť. Vylezla jsem ze své komnaty, seběhla schody. Na nádvoří jsem prošla kolem kašny do stájí. Osedlala jsem si Vendala a vyhoupla se do sedla. I když jsem slíbila Nickovi, že dnes už hrad neopustím, musela jsem pryč, aspoň na chvíli. Byla jsem tak naštvaná, že jsem si ani nevšimla, že se zrovna střídají stráže, takže mě Nick viděl. Nasměrovala jsem Vendala přes nádvoří do města a z města k posvátnému stromu, který rostl na ostrově.

Na ostrově jsem nechala Vendala volně běhat, věděla jsem, že mi neuteče, a vběhla jsem do dutého kmene stromu a po schodech nahoru. Po cestě do koruny stromu mi začaly téct slzy, ale bylo mi to jedno. Posvátný strom se používal při válce, schovávaly se tam děti a ženy, takže byly v koruně toho obrovského stromu malé domečky. Nahoře v největším domě jsem si sedla a brečela.

„Takže pro princeznu slib neplatí?“ ozval se za mnou Nickův hlas. Neodpověděla jsem mu. Když si všiml, že brečím, přišel ke mně a začal mi utírat slzy. „Co se stalo, někdo ti ublížil?“ zeptal se mě Nick starostlivě a objal mě kolem ramen.

„Ne, nikdo mi neublížil a...a...a...ale otec zase přivede nějaká princátka, a já už si musím jednoho z nich vzít za manžela,“ řekla jsem mu roztřeseným hlasem. Nickův výraz ztvrdl, i tak vypadal nádherně.

„Ty už něco vymyslíš, neboj,“ řekl a povzbudivě se na mě usmál.

Vím, že je to dost podobné povídce od Rominy Princezna a rytíř, ale nic jsem nekopírovala. 

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princezna bojovník 1. kapitola: