OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Princezna bojovník 21. kapitola

06.08.2014 (13:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 843×

Liz

To, co mi nalilo do žil novou sílu, byla nejspíš zlost. Ne, obrovský vztek. Nikdy by mě ani nenapadlo, že bych mohla být na otce tak naštvaná, ale skutečně jsem mohla. Stráže před jeho pracovnou mi otevřely dveře a já vstoupila do té honosné místnosti. Otec stál u okna a díval se na zasněženou krajinu.

„Co potřebuješ, Elizabeth?“

„Proč jsi to udělal?!“

„Co?“

„Nemůžeš nechat Nicka zbičovat,“ zařvala jsem na něj.

„Ale ano, můžu. Už jsem to udělal,“ usmál se na mě ďábelským úsměvem.

„Tak to zase zruš!“ ječela jsem na něj a snažila jsem se uklidnit svoje zrychleně bijící srdce.

„Proč ti na něm tak záleží?“

„Vždyť je jako můj bratr a navíc je to syn tvého nejlepšího přítele,“ vychrlila jsem na něj a tu hlavní část jsem si nechala pro sebe.

„Bohužel ne, Elizabeth, i tak dostane svůj trest,“ rozhodl a ve mně se začala vařit krev. Otočila jsem se k odchodu.

„Stůj. Za dva dny máš narozeniny, bude se konat velký ples a bylo by dobré, kdyby sis konečně vybrala svého budoucího manžela. Hned následující den si Nickolas odbude svůj trest a Irian bude popraven,“ oznámil mi.

„Nestojím o žádný pitomý ples ani o manžela, otče,“ zakřičela jsem a odešla z pokoje. Nezapomněla jsem přitom pořádně třísknout dveřmi. Nick bude zbičovaný, Irian bez hlavy a já zasnoubená. A ke všemu Salveťani. Musela jsem vědět víc o jejich plánech. Seběhla jsem schody až do přízemí a pak se postranní chodbou vydala až ke schodům do vězení. Občas jsem zahlédla nějakého vojáka, ale naštěstí tady nebyli Nick s Lionelem. Moc by se jim to nelíbilo. Poklekla jsem před jednou celou. Opravdu to chci slyšet? Chci.

„Iriane,“ zašeptala jsem a dotyčný otevřel oči. Ušklíbl se na mě, posadil se blíž k mřížím.

„Copak?“

„Pověz mi víc o Salveťanech.“

„Co chceš vědět?“

„Chci vědět víc o jejich plánech.“

„Nic ti nepovím. Nemůžu,“ dokončil a znovu se vrátil ke stěně. Zaskočeně jsem na něj zírala, pak jsem se konečně odebrala k odchodu. Kdyby tak otec věděl, že jsem byla už dvakrát ve vězení.

Moje narozeniny a ples. Doufala jsem, že ten den nikdy nepřijde. Jako obvykle přišel a hodně rychle. Otec mi nechal ušít šaty. Byly docela hezké. Rudé se zlatými ornamenty a stříbrným prošíváním na korzetu. Sukně byla nabíraná. Seděla jsem na židli v rohu místnosti a pozorovala jsem všechny ty šťastné lidi, co tancovali, smáli se. Byla to tak trochu ironie, že se na vlastním plese, který se konal kvůli mým narozeninám, tvářím jako ten nejotrávenější člověk, který na světě je. Prostě jsem neviděla důvod žádný důvod, proč být šťastná a veselá. Snad protože jsem zase o rok starší?

„Co je ti?“ zeptal se mě Lionel. Měl účast na plese povinnou, i když se mu to moc nelíbilo.

„Mám divný pocit,“ svěřila jsem se mu. Zabodl se do mě pohledem.

„Mám pocit, že se dnes něco stane. Něco, co možná rozpoutá válku,“ vysvětlila jsem.

„Ale jsi jenom nervózní ze Salveťanů. Dneska máš narozeniny, tak si to užívej,“ usmál se na mě a stiskl mi ruku. Podívala jsem se z okna na zasněženou krajinu. Nemohla jsem se zbavit pocitu ledových prstů, které jako by mi přejížděly po zádech a krku.

„Pojď si zatancovat,“ vyzval mě Lionel. Neměla jsem důvod nesouhlasit. Aspoň si vyčistím hlavu. Došli jsme do středu místnosti. Lionel mě chytil kolem pasu a… Obrovské okno, které zabíralo skoro celou zadní stěnu, se roztříštilo a teď se barevná sklíčka válela po zemi. Kousek od nás ležel na podlaze obrovský kámen. Přiběhlo dvanáct stráží a postavilo se k oknu. Co to je? I přesto, že jsem měla ten divný pocit, tak jsem si to představovala jinak. Rozhodně jsem neočekávala, že nám někdo rozbije okno. Pak jsem uslyšela ten smích. Ďábelský smích. U vchodu do velké síně stáli dva muži.

Jednoho z nich jsem znala už od narození. Byl to otcův rádce. Ten druhý. Byla jsem si jistá, že jsem ho už viděla, ale kde? Mohl být tak o rok nebo dva starší než já. Měl světlé vlasy, které mu padaly do tmavě modrých očí. Nad jedním obočím se mu táhla jizva. Viděla jsem ho, určitě. Tak si vzpomeň! Najednou mi to došlo, viděla jsem ho ve snu. To je salvetský princ. Přestal se smát a zabodl se pohledem do mého otce. Vyrazilo k němu všech dvanáct stráží, ale král je zadržel.

„Co tady děláte? Nikdo vás sem nezval!“ zvolal otec, princ se na něj jen usmál.

„Ano, a to byla chyba. Nemusíte se trápit. Nestojím o to být pozvaný na nějaký nudný ples. Přišel jsem si vyzvednout své přátele. Měl by sis lépe vybírat, komu budeš věřit, králi. Třeba tvůj rádce, králi, už od naší první války je na naší straně. Nebo můj oblíbený Irian. A pak, ach ano, to bude bolet. Tvůj nejlepší přítel, otec tvého generála. Ale netrap se, králi, z jejich rodiny ti zůstal někdo věrný. Ten, kterému věříš nejmíň. Přiznej to, kdyby mu nevěřila princezna, tak by neměl šanci být generálem.“ Přímo se králi vysmíval. Zachytila jsem Nickův pohled. Byl dost zaskočený. Za princem se vynořily další tři postavy. Irian, jeho otec a toho třetího jsem neznala.

„Předpokládám, že jste nepoznali prince Lukrana, jak byste mohli, bylo mistrně sehrané divadélko. No, ale teď proč jsme přišli. Králi, už víte o našem plánu. Ano, to jsme vám taky šikovně podstrčili. Máte týden na rozmyšlenou, jestli nám princeznu vydáte dobrovolně, nebo jestli chcete, abychom si ji vzali sami,“ dokončil a odešel. Jeho čtyři společníci za ním.

„Otče, to za nimi ani nepošleš stráže?“ zeptala jsem se, když jsem k němu došla. Jenom zavrtěl hlavou.          

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princezna bojovník 21. kapitola: