OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Princezna bojovník 25.kapitola



Princezna bojovník 25.kapitolaLiz se pokusí utéct. Neúspěšně. Čeká jí seznámení s králem a taky výlet v tajných chodbách Salvetského hradu.

                                                   Liz

Loď zakotvila v přístavu, o kterém se dalo říct, že je obrovský. Vlastně celé město bylo obrovské. Bylo postavené na rovině, na severní straně ho ohraničovaly mírné kopce. A právě na jednom z těch kopců, možná na tom největším, byl hrad. O Salvetu jsem nic nevěděla, ale teď s jistotou můžu říct, že rozhodně nejsou skromní. Všechny domy byly přinejmenším dvoupatrové, bohatě zdobené všemožnými ornamenty. Cesty byly vydlážděné žulovými kameny, které byly všechny stejného tvaru a velikosti. Rychle jsem odvrátila pohled od města a vydala se ke spuštěnému můstku. Seběhla jsem dolů, rozhlédla se kolem, a když jsem viděla, že si mě nikdo nevšímá, hledala jsem tu nejrychlejší cestu pryč. Zahlédla jsem postraní uličku, která vedla hlouběji do města. Protože se všichni zajímali o vykládání nákladu z lodi a o mě nezavadili ani pohledem, rozběhla jsem se tam. Zapadla jsem za roh a opřela se o kamennou stěnu jednoho z domů. Vydýchala jsem se a pak zamířila hlouběji do města. Trochu mě překvapilo, že ta ulička vypadá tak opuštěně a hlavně postrádala přepych ostatních ulic.

A dost! Jestli se odtud chci dostat, tak musím přestat přemítat nad okolím. Rychle jsem se nadechla a odlepila od stěny domu. Rozhlédla jsem se a pak se vydala ulicí svažující se mírně z kopce dál. Úzkostlivě jsem se rozhlížela všude kolem. Ty budovy na mě působily trochu děsivě, bylo to asi tím, že vypadaly, jakoby se měly každou chvílí zřítit. Zrovna jsem procházela kolem dřevěné chatrče, která měla střechu ze slámy. Neměla okna a dveře vypadaly, jakoby je měl brzo sežrat červotoč. A právě v tu chvíli, se ty dveře otevřely a z nich vystoupil nějaký mladý muž. Podíval se na mě.

„Co tady děláš?“ houkl na mě s úšklebkem na tváři. Instinktivně jsem od něj couvla.

„Prohlížím si město,“ odpověděla jsem jednoduše. Zašklebil se na mě ještě víc, pak naklonil hlavu na stranu a pozorně si mě prohlédl. Cítila jsem, jak mi putuje pohledem snad po celém těle.

„Ty nejsi odsud, že ne? Vypadáš jako naše mrtvá královna,“ ozval se znovu pobaveným hlasem. Co mu mám říct? A proč se s ním vůbec vybavuji?

„Nejsem,“ zamumlala jsem a pohledem hledala nějakou možnost útěku.

„Tak proč vypadáš jako královna Eliziana?“ zeptal se a najednou byl o dost blíž než předtím. Vůbec se mi to nelíbilo. Rozhodla jsem se využít toho, že se ptá na mojí matku.

„Protože jsem její dcera,“ odsekla jsem a povýšenecky zvedla bradu. Čekala jsem všemožné reakce, ale smích ne. A právě smíchem mě muž obdaroval.

„To jako vážně? Děláš ze mě hlupáka, děvče, ale já ti na to neskočím. Jak bys asi mohla být její dcera, když vypadáš jako nějaký bezdomovec,“ zamumlal mezi smíchem. Už jsem mu chtěla pěkně od plic odpovědět, že on taky nevypadá zrovna vábně, ale dostalo se mu trochu jiné, pro oba dva neočekávané odpovědi. Ozval se křik a řinčení zbroje. Pak do uličky vešel Irian a jen co si mě všiml, bleskurychle ke mně vyrazil. Rozběhla jsem se pryč. Přitom jsem vůbec nevěděla, kam mířím. Poháněla mě zoufalá snaha zachránit se.

„Elizabeth!“ zařval na mě rozzuřeně. Už mě skoro chytil, tak jsem ještě zrychlila. V boku mě bolestivě píchalo a dech mi docházel neuvěřitelně rychle. Nohy mě najednou přestaly poslouchat, zakopla jsem a skácela se k zemi. Měla jsem úplně zrosolovatělá kolena, a když jsem se pokoušela postavit, stavěla se silně na odpor. Tak jsem jen zůstala ležet a čekala jsem až ke mně dojde. Prohrála jsem! Prohrála jsem boj o lepší budoucnost. Ucítila jsem na krku ruku, která mě otočila na záda. Hned na to mě dotyčný vyzvedl do náručí. Alespoň to se mu muselo nechat. Věděl, že bych už nedokázala udělat ani krok. Vydal se zpět na hlavní ulici.

„Liz, proč si pořád ubližuješ?“ zamumlal vyčerpaně a přitiskl si mě ještě blíž k tělu. Nevnímala jsem ho ani tu bolest v nohou.

„Chci zemřít,“ zachrčela jsem na pokraji sil.

„Cože?!“ zděsil se a málem mě upustil na zem. Zastavil se a jenom na mě zíral.

„Slyšel jsi dobře…“ odpověděla jsem slabým hlasem.

„Takhle nemluv… Liz… Máš celý život před sebou,“ odvětil zaskočeně a postavil mě na nohy. Přitom mě držel za zápěstí, abych nespadla a taky abych nemohla utéct.

„Právě že nemám. Lépe řečeno mám celý život za sebou. Teď už mě čeká jenom utrpení,“ odsekla jsem a zavrtěla hlavou. Hrát si na chudinku mi celkem šlo. Irian si vůbec nevšiml, že mu celou dobu lžu. Sice v tom, co jsem řekla byla trocha pravdy, ale umřít opravdu nechci. Ne dokud se pořádně nepomstím. Pak ať mě klidně upálí, ale budou trpět za to, že si zotročili Weleydiamynii. O to se postarám…

„Přestaň s tím! Jenom začíná nová etapa tvého života. Tvůj život ve Weleydiamynii je minulost. Za tou se neohlížej, důležitá je budoucnost,“ zavrčel podrážděně, opřela jsem se o něj. Nohy už mě zase neposlouchaly.

„Tobě se to mluví…“ zasyčela jsem popuzeně. Samozřejmě, že takhle mluví. Zrádce! Ale neboj se, Iriane, i ty jsi na seznamu lidí, kteří budou trpět. Zvedl mi bradu, abych se mu musela dívat do očí. Do těch krásným očí, které mi akorát připomínaly ty Nickovi. Už dost, přestaň s tím. Zase ho uvidíš, ale teď není na prvním místě.

„Co jsi to řekla?“

„Nic,“ zalhala jsem už nejmíň po sté. Jenom nade mnou zavrtěl hlavou, stiskl mojí ruku a táhl mě pryč. Ještě předtím, než jsme zmizeli z uličky, jsem se otočila a zahlédla překvapený pohled toho muže ze dřevěné chatrče. Vrátili jsme se k princi, Irian mě musel celou cestu podpírat. Čekala jsem další várku bolesti v podání několika ran od prince, ale ten jen kývl na Iriana. Odešel od nás a vyšvihl se do sedla velkého hnědáka. Irian mě dostrkal ke kočáru a společně se mnou si nastoupil dovnitř.      

 

Kočár se asi o půl hodiny později zastavil před hradem. Ta cesta byla neuvěřitelně nepříjemná. Cesta po dlážděných kostkách a navíc v kočáře. Nebylo to jako jízda na koni, na kterém bych tam byla mnohem dřív. Vystoupila jsem z kočáru a… A ten pohled, který se mi naskytl byl téměř neuvěřitelný. Ten hrad byl obrovský a nádherný. Postavený z tmavého kamene se spoustou věžiček. I nádvoří bylo veliké. Nemohla jsem se tomu výhledu věnovat dál, protože ke mně přišel princ. Chytl mě za ruku a strkal mě k hradu. Ani jsem se nepokoušela bránit, bylo by mi to stejně zbytečné. Vešli jsem dovnitř. Princ mě vedl hlouběji do hradu. Brzo jsme narazili na velikou skupinu lidí. Stáli v řadě a hlasitě nadávali. Zpoza velkých dveří se ozývali hlasy.

„Můj pane, to je poslední, co mám. Buďte milosrdný, nechte nám alespoň jeden zlaťák!“ promluvil první hlas. Spíš musel řvát, protože ty dveře byly zavřené a i tak jsem ho slyšela.             

„Jak to mluvíš se svým králem, lůzo?!“ ozval se další hlas. Princ mě táhl blíž ke dveřím a tím upoutal pozornost lidí okolo. Mumlali si mezi sebou něco ve smyslu: „To je ona?“ „Moc jako princezna nevypadá.“ „Vypadá jako děvečka od krav.“ Ani jsem se na sebe nemusela dívat. Věděla jsem, že vypadám žalostně. Byla jsem celá od krve, špinavá a v roztrhaném oblečení. Princ došel až ke dveří. Dva vojáci na stráži se mu uklonili a pustili nás dovnitř. První, co jsem v místnosti viděla, byl muž, který klečel na podlaze a hystericky řval.

„Odveďte toho šílence!“ rozkázal král na trůnu. Byl to vysoký muž s prošedivělými vlasy a stejně jiskřivýma očima, jako měl jeho syn. Upřel na nás pohled.

„Můj syn se vrátil,“ zvolal s neskrývanou radostí. Vyrazil k nám a přitom si mě měřil nevraživým pohledem.

„I s nevěstou,“ dodal zvučným hlasem a znovu mě sjel kritickým pohledem.

„Otče,“ pokývl hlavou Veragin na pozdrav. Král kolem mě kroužil jako sup. Byla jsem z něj trochu nervózní, ale nedala jsem to na sobě znát. Král zabloudil pohledem k mému oblečení, podíval se na syna s pozvednutým obočím.

„Co to má na sobě?“ zeptal se s kyselým úsměvem. Popuzeně jsem se nafoukla. Oblečení! Teď do místnosti vešel i Irian a v těsném závěsu za ním další mladý muž. Oba se uklonili králi.

„Iriane, Williame,“ pozdravil je. Znovu se otočil na mě. S úsměvem zavrtěl hlavou, čímž mě neskutečně rozčiloval.

„Veragine, odveď jí do komnaty, ať se sebou něco udělá. Aby ti ve společnosti nedělala ostudu,“ rozkázal, otočil se a posadil se na trůn. Princ mi pevně sevřel ruku a vydal se ke dveřím. Já šla poslušně za ním, Irian také. Odvedli mě do třetího patra hradu, ve kterém se nacházela moje komnata. Princ přede mnou otevřel dveře a Irian mě dostrkal dovnitř. Opravdu sehraná dvojka. Vstoupili za mnou. Rozhlížela jsem se po komnatě. Byla bohatě zařízená. Obrovská postel s nebesy pod velkými okny, spousta truhel. A obrazy mojí matky. Ty byly po celé komnatě.

„To je mojí…“

„Tvojí matky,“ dokončil za mě Irian. Princ se na nás oba podíval a pak zmizel.

„To je kruté,“ zamumlala jsem jedovatě. Jen se záludně usmál a i on zmizel. Přešla jsem ke zdi. Opřela jsem se o ní a já skončila na zemi v úzké chodbičce. Do mojí komnaty čouhaly jenom moje nohy. Ohromeně jsem se postavila. Protože se moje nohy dostaly pryč z komnaty, i otvor, kterým jsem se sem dostala zmizel. Byla tady naprostá tma. Rukama jsem přejížděla po vlhkých stěnám. V dálce jsem zahlédla světlo. Rozběhla jsem se k němu, ale v čas jsem se zastavila. Tu pochodeň, od které světlo vycházelo, nesl Irian. Zapálil pochodeň na zdi a kráčel dál. Zahnul doleva, já se konečně rozhoupala k pohybu. Doběhla jsem k pochodni, sebrala ji a vydala se vstříc prozkoumávání tajných chodeb. Chvíli jsem bloudila, než jsem zase narazila do jedné zdi, ta se přede mnou otevřela. Ocitla jsem se ve zbrojnici. Ve vylidněné zbrojnici. To se mi náramně hodilo. Moje jediná zbraň, kterou byla dýka, teď plavala někde v moři. Rychle jsem sebrala jeden meč v pochvě a připnula jsem si ho k pasu. Uslyšela jsem nějaké blížící se hlasy, tak jsem se zase rychle vrátila do chodby.

Chtěla jsem se vrátit zpět do komnaty, jenže jsem se ztratila. Po chvíli bloudění jsem narazila na křižovatku chodeb. Jedna vedla rovně, druhou jsem přišla. Třetí zahybala napravo a ta poslední doleva. Vlastně tam byly schody, které vedly někam do hloubky. Moje zvědavost si usmyslela, že si pro dnešek nedá pauzu a dokope mě až ke schodům. Sešla jsem prvních deset schodů a světlo pochodně přede mnou osvětlovalo deset dalších. Tak jsem znovu sestoupila a znovu se přede mnou objevilo deset schodů. Pokračovalo to ještě asi třikrát, než jsem se dostala úplně dolů. Nohama jsem šoupala po kamenné podlaze a rozhlížela se všude, kde svítilo světlo ohně. Vlastně jsem tu pochodeň nepotřebovala, protože stěny tohohle sálu jimi byly posázené. Bylo tady tak hrobové ticho, že když dopadla na zem kapka vody, znělo to tak hlasitě, třeba jako rána kladivem. Najednou jsem zaslechla hlasy.

„Můj pane, mohla by se nám ještě hodit, bylo by lepší nechat ji naživu,“ promluvil první hlas. Irian.

„Má pravdu, Veličenstvo,“ přidal se hlas, který jistě patřil nějaké stařeně.

„Vy jste se proti mně spikli?! Dobře, Iriane, nech ji na živu. A teď pojď,“ ozval se třetí hlas, ten patřil princi Veraginovi. Teď už jsem je u viděla. Kráčeli přímo ke mně. Rychle jsem se rozběhla do schodů. Vydala jsem se chodbou vedoucí západním směrem. Doufala jsem, že najdu vstup do mojí komnaty a taky, že mě ti dva neobjeví. Když za mnou utichly jejich hlasy i dusot bot, konečně jsem se donutila zmírnit ten šílený běh. Opřela jsem se o vlhkou stěnu a vydýchala se. Svezla jsem se na podlahu. Bylo toho na mě nějak moc. Zase jsem se zvedla.

Tady to znám! Blesklo mi hlavou, když jsem se skoro po hodině bloudění dostala do povědomé chodby. Došla jsem až ke konci chodby a zatlačila do stěny. Skutečně se otočila a vytvořil se tak vstup do mojí komnaty. Pochodeň jsem nechala na držáku ve zdi a vkročila jsem do komnaty. Ještě předtím, než jsem zalehla do postele, jsem uložila nový meč do jedné z truhel. Zavřela jsem jí a posadila se na postel. Sundala jsem si boty, vestu a plášť, který už se dal považovat za kusy hadrů a jenom v košili a kalhotách jsem si zalezla pod peřinu. Nestačila jsem ani zamhouřit oči a ozvala se strašná rána, jak se dveře rozrazily. Vylétla jsem do sedu a držela se za místo, kde teď zrychleně tlouklo moje srdce. dovnitř vtrhli dva vojáci, princ a nějaká služka, která nesla rudé šaty. Veragin přejel pohledem po místnosti a zastavil se u mě. Otočil se na služku.

„Máš ten pocit, že by princezna nebyla ve své komnatě?!“ zařval na ní.

„Můj pane, já… já,“ koktala zaskočeně. Jeden z vojáků k ní přistoupil a popadl za vlasy. Zatáhl za ně, takže služka zaklonila hlavu.

„Potrestat, nebo rovnou popravit?“ zeptal se voják.

„Ne!“ zakřičela jsem na něj. Princ i ten voják se na mě rychle otočili. Veragin přikývl.

„Ne, slyšel jsi svojí paní. Teď zmizte,“ rozkázal vojákům a sám taky odešel, zavřel za sebou ebenové dveře.

„Má paní, děkuji vám. Dlužím vám svůj život,“ promluvila služka a hluboce se mi uklonila. Zvedla jsem se z postele a přešla k ní. Převyšovala jsem ji skoro o hlavu.

„To by byl zbytečně obětovaný život,“ zamumlala jsem zachmuřele.

„Jak se jmenuješ?“

„Nia, má paní,“ odpověděla, z tváře jí nezmizel ten vděčný výraz.

„Nechám vám připravit koupel a spravit vaše oblečení,“ prohlásila Nia a přeběhla k hromádce odloženého oblečení. Městem se rozezvonily zvony a já se znovu lekla. 

„Co to znamená?“

„To znamená, že začal trh s otroky, paní,“ vysvětlila mi Nia a přebírala se v mém oblečení. Trh s otroky? Jako i s Nickem?

„Koupel počká! Potřebuji teď něco jiného,“ zvolala jsem okamžitě a dívka ke mně upřela překvapený pohled.

„A co tedy potřebujete?“ zeptala se.

„Půjdeš na ten trh a najdeš jednoho muže. Zjistíš, co se s ním stane a kam se dostane.“

„Ale jak toho muže poznám, má paní?“ zeptala se a znovu se začala přehrabovat v mém oblečení, nejspíš už plánovala jakou použije niť na danou část oblečení. Zakroutila jsem nad ní hlavu.

„Znáš Iriana? Tak tenhle muž vypadá přesně jako on.“                        


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Princezna bojovník 25.kapitola:

4. simapj přispěvatel
19.10.2014 [21:22]

simapjMajka587, děkuji ti za komentář. Moc mě těší, že si myslíš, že je úžasná. Pokračování? Tak to nevím, ale mohlo by se tady objevit do konce příštího týdne. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. majka587
18.10.2014 [21:05]

Kedy bude pokračovanie poviedky? Popravde som ju začala čítať až dnes aleje proste úžasná Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. simapj přispěvatel
16.10.2014 [21:16]

simapjAhoj, Luci. Neflákám? Ale jo, flákám a jak. Emoticon No asi tě nepotěším, nepůjdu, ale to zvládneš i beze mě. Máš přece ještě Míšu, ne? A o co vůbec jde? Matika?

Liz má plán, jenže ho ještě tolikrát změní, že ani nevím, jak to napsat. Ale pravdu máš, ďábelský bude. Vždyť mě znáš. Nick bude v další kapče. Vlastně měl být i tady, ale už mě přemohla lenost, tak jsem ho trošku vypustila. Pardon, ale já jsem vážně líná. Otrokem bude nějaký čas, dokud... A pak kdo je ďábelský. Takhle to ze mě tahat, máš talent, všimla jsem si toho až teď. Budeš si muset počkat na další, kde se zase něco nového dozvíš. Emoticon Emoticon

1. LuciS
16.10.2014 [16:24]

Wau! Ty jsi se zase rozepsala. No je vidět, že se doma neflákáš, když nechodíš do školy. Ale zítra už půjdeš, že jo? Píšeme test a jestli tam nebudeš, tak vážně nevím od koho to opíšu.

A teď ke kapitole. Opravdu by mě zajímalo, jak se Liz pomstí. Ale nejspíš máš vymyšlení nějaký ďábelský plán, tak se nechám překvapit. Jo a taky mi řekni, kde je Nick! Co si s ním udělala? Otroka? No to ne! Ať jsou zase spolu, prosím!
Už přestanu otravovat, ale další musí být brzo. Slibuješ?
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!