OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Princezna bojovník 5.kapitola



Princezna bojovník 5.kapitolaSlavnost jarního měsíce se blíží. Liz a Alexandr si navzájem popovídají o svých zemích. Liz zažije dva šoky, ale nakonec z obou vyjde ve zdraví.

Vyděšeně jsem zírala na šíp zabodnutý ve kmeni stromu u mé hlavy. Princ Lukran/Tupan mě právě skoro zabil. Princové vedle mě se smáli jak pominutí. Jasně, taky bych se smála, kdyby se ten šíp zapíchl do nějakého jiného stromu, který by nebyl u mojí hlavy. Ale teď jsem se zmohla jen na tupé zírání.

„Elizabeth, přestaň tak tupě zírat, jedeme dál!“ řekl otec, ale já se ještě neprobrala z toho šoku.

„Princezno j… já se vám moc omlouvám,“ řekl Lukran/Tupan.

„T… to nic,“ zmohla jsem se na pár slov, ale pohnout se mi ještě nedařilo.

„Elizabeth, no tak,“ naléhal na mě otec znova.

„Ale Výsosti, je to pro ni šok. Vždyť ji náš drahý princ Lukran málem zabil,“ chránil mě princ Antonio. Byla jsem mu za to vděčná. Pomalu jsem se probírala z šoku. Ale vážně pomalu. Už jsem zvládala normálně mluvit. S hýbáním to bylo o něco horší. Princ Alexandr mě chytl kolem pasu a vyzvedl mě k sobě do sedla. „Můžeme jet,“ řekl svým tvrdým hlasem a pobídl svého koně. Mě držel pevně kolem pasu, abych nespadla. Otec i družina vyrazili za námi. Vjeli jsme na velkou paseku, kde se vršily vatry dřeva na zítřejší oslavu Jarního Měsíce. Alexandr znovu popohnal koně a vjeli jsme zase do hlubokého lesa. Lovci trefili už dva jeleny, osm srn a několik bažantů. Když jsem vzhlédla nahoru, z lesa vyčníval Velký Most. Alexandr vzhlédl taky.

„To je ten Velký Most?“ zeptal se. Přikývla jsem. Byla jsem trochu nervózní z toho, jak je u mě blízko.

 

 

Vrátili jsme se na hrad s bohatými úlovky. Čtyři jeleni, tři divočáci, deset srn a několik bažantů. Okamžitě jsem zamířila pryč z hradu. Šla jsem na val ke vzducholodi. Vojáci tam drželi hlídku. Byl tam úžasný výhled na moře, les za hradem a i na mrtvé skály. Bílé skály se tyčily do výšky. Chodilo tam hodně málo lidí. Žila tam divoká zvěř. Vlci, medvědi a rysi.

„Mrtvé skály, že?“ ozval se za mnou tvrdý hlas. Otočila jsem se a uviděla Alexandra.

„Ano. Jak to víte?“ zeptala jsem se a sešla schody k Alexandrovi.

„Hodně jsem o vaší zemi četl,“ řekl, jako by to bylo jasné. To jako vážně? On umí číst? napadlo mé horší já. Sklapni, je to princ, jasně že umí číst, napomenula jsem sama sebe. „Prý v nich žije divoká zvěř. Našlo se tam hodně mrtvých lidí,“ pokračoval Alexandr a já musela uznat, že jsem ho hodně podcenila.

„Ano, to je všechno pravda. Je i v Mergolenu takové místo?“ zajímala jsem se, protože na rozdíl od Alexandra jsem o jeho zemi věděla jen to, že tam žijí nejlepší bojovníci na světě.

„Máme jich víc než jedno. Prokletá rokle, Divoký hvozd, Diamantové jezero, Starý důl. No, to jsou ta nejhorší. Potom jsou ještě další dvě,“ vyjmenovával mi ta místa a já si je připsala na můj pomyslný seznam míst, kam se nikdy nechci podívat. O Prokleté rokli a Diamantovém jezeru už jsem slyšela. No, nebyly to moc hezké příběhy.

„Na to, jak je Mergolen velký, máte těch míst docela málo,“ řekla jsem a zřejmě ho vytrhla ze zamyšlení. Vypadal, jako by přemýšlel, jestli mi má říct to, na co právě myslel.

„Je zvláštní, že ta místa tvoří takový trojúhelník. Jako by to byla přesná hranice něčeho. Kdybyste z každého místa vedla kolmou přímku, všechny ty čáry by ukazovaly k nejvyšší hoře Heriolu,“ řekl se zamyšleným výrazem. Vážně to znělo magicky. Trojúhelník tvořený z nejhorších míst v zemi. Čáry by směřovaly k nejvyšší hoře.

„Dnes ráno jste říkala něco o slavnosti Jarního měsíce. Co to znamená?“ zeptal se mě, určitě chtěl změnit téma.       

„Je to slavnost, při které jsou lidé z okolí přes noc v Ohnivém hvozdu. Ta velká paseka, kterou jsme projížděli, vzpomínáte si na ty vatry dřeva připravené k zapálení?“ Přikývl. „Tam kolem nich lidé tančí, aby tak zahnali zlé duchy z měsíce, kteří jsou tu noc nejsilnější. Je to noc tanců, ohně, medoviny, jídla a hudby. Královská rodina tu noc ztrácí své postavení. Z krále je normální muž, z princezny normální holka. I z vás bude zítra v noci normální muž. A na ten den i noc by se nikdo neměl mračit, jinak by ho mohli napadnout ti duchové z měsíce. Tak se moc nemračte, ať se vám nic nestane,“ řekla jsem s úsměvem - nemohla jsem se totiž dočkat zítřejší noci - Alexandr mi úsměv oplatil.

„Vynasnažím se,“ ujistil mě a zadíval se na obzor. K Mrtvým skalám.

Na chvíli jsem se tak zabrala do svých myšlenek, že jsem zapomněla na to, že Alexandr stojí jen kousek ode mě.

„To bych vám asi zítra neměl říkat princezno?“ zeptal se a já sebou škubla.

„Co a... ano, to byste neměl. Ani králi nebo princi Antoniovi a nebo princi Tupanovi.“ Opravdu hloupěji jsem to říct nemohla. „Tedy Lukranovi,“ opravila jsem se rychle. Chvíli si mě měřil pohledem. Pak se naštěstí rozesmál.

„To nebylo jen přeřeknutí, co?“ Ani mě nenechal odpovědět. „Věřte mi, nejradši bych mu tak říkal taky,“ řekl a já se jen křečovitě usmála. Když ho přešel záchvat smíchu, zeptal se: „Jak vám mám tedy říkat?“ Přemýšlela jsem.

„Můžete mi říkat Liz a já vám bude říkat Alexandře. Ne, to zní moc vznešeně, pro zítra budete Alex. Souhlasíte?“ zeptala jsem se raději.

„To nezní špatně, ale opravdu by mě zajímalo, co vymyslíte Antoniovi a Lukranovi,“ uvažoval. „Co takhle Luk?“ V hlavě jsem si přemítala všechna možná zlehčení Lukranova jména, ale pak jsem usoudila něco jiného.

„Pro Lukrana nemusím vymýšlet nic, s ním se bavit vůbec nebudu,“ prohlásila jsem rázně.

„Taky dobrý nápad,“ schválil mi to. Pak jako by ho někdo praštil, napřímil se a pozorně poslouchal. Zkusila jsem to taky, ale nic jsem neslyšela. Nechápavě jsem se na něj podívala, začal s vysvětlováním: „Slyším pochodovat vojsko.“ Polil mě studený pot. Vběhla jsem do malé vzducholodi, která byla připoutaná na kopci a ze které byl výborný výhled na celé město. Alexandr šel za mnou trochu opatrněji než já. Asi měl víc vyvinutý pud sebezáchovy. Snad podvědomě jsem se poprvé podívala k přístavní bráně. Nic se tam nedělo, lodě se poklidně pohupovaly na větších vlnách. Nahoru po schodech vytesaných v kopci jel nějaký jezdec. Ihned jsem sáhla po meči. Naštěstí jsem ho měla u sebe.

Pak jsem uviděla i tu armádu. Spadla mi ze srdce snad celá hora. Je to tři čtvrtina našeho vojska, která byla na jihu až daleko za Mrtvými skalami. Byl tam problém s barbary. Jezdec vyjel až nahoru k valu a vzducholodi. Byl to mladý muž ve světle hnědé kožené vestě, černých kalhotách a přes to měl navlečený zelený náprsní krunýř. Na hlavě měl posazenou stříbrnou helmu. Přes záda měl přehozený plášť s kápí. Takže z něj byly vidět jen svalnaté, hodně opálené ruce. V tom zeleném brnění mohli sedět jen tři lidi. Můj otec, Nick nebo Lionel. Král Takron to být nemohl, není to mladík, a svého otce bych poznala vždy. Nick to taky nebyl, ten není tak opálený. Takže zbývala jediná možnost. Naštvaně jsem došla k Lionelovi a do ucha mu zaječela: „Musíš mě tak děsit?!“ Škubnul sebou, jako bych mu vrazila facku. Popravdě jsem o ní taky chvíli uvažovala.

„Sakra, holka…“ Pak se zarazil, když uviděl, že to jsem já. Sundal si helmu. Okamžitě se do mě zabodl pohledem. Viděla jsem ho naposledy, když mu bylo osmnáct. Vypadal teď mnohem dospělejší, než když odjížděl. Vlasy měl kratší než předtím. Oči už nebyly tak přátelské. „Liz, musíš na mě ječet hned po tom, co se vrátím domů?“ zeptal se unaveně.

„Promiň, ale já mám dnes nervy vážně na nic. Jeden princ mě totiž málem zastřelil,“ opáčila jsem mu.

„Vážně? Co je to nemehlo? Víš o tom, že jsi o dost vyrostla?“ ptal se mě.

„Jistěže vím, že jsem vyrostla, a přestaň,“ strčila jsem do něj, ani se nehnul. Alexandr si stoupl vedle mě a vražedným pohledem probodával Lionela.

„A ty jsi jako kdo?“ zeptal se drze můj dobrý kamarád. Zabodla jsem se do něj varovným pohledem. Vůbec totiž nestojím o to, aby se Alexandr naštval. I když se usmíval, působil nebezpečně. Ale kdyby se naštval, no, ani jsem nechtěla vědět, jak by to dopadlo. 

„Lioneli, tohle je mergolenský princ Alexandr. Tak se laskavě chovej slušně,“ napomenula jsem ho.

 

Blížil se večer a s ním i slavnost. Oblékla jsem si sukni nad kolena, sešitou z cárů všemožných látek, tvarů a barev, k tomu jsem si vzala světle modrý živůtek. Typické oblečení ženy na tuhle slavnost. Ještě vysoké hnědé boty a kabát. Ten poslouží jenom na cestu, protože tancováním kolem ohně se zahřeje i Eskymák. Vběhla jsem do stájí a osedlala Vendala. Byl vyhřebelcovaný a nakrmený, takže plně připravený na cestu. Utahovala jsem popruhy u ohlávky, když do stájí vešli Nick s Lionelem. Oba dva byli oblečení v hnědých kalhotách. Nick v modré košili a černé vestě, Lionel jenom v bílé košili. Když si mě všimli, prohlíželi si mě s udiveným výrazem, co to mám na sobě. Hodila jsem po nich seno.

„Ty jsi oblečená jak… jako holka,“ řekl Nick, který došel ke mně a shazoval si seno z vesty. Já se jen uraženě nafoukla.

„Nech ji, vždyť to naší Liz moc sluší,“ bránil mě Lionel, který už stál taky u mě. Nick nevypadal na to, že by mě chtěl nechat na pokoji. Nakonec si jen osedlal Vienta a vyhoupl se do sedla. Lionel si taky osedlal koně. Jak že se ten jeho kůň jmenuje? Trovao, myslím, ale jistá si nejsem. Můj Vendal znamená v překladu ze starého jazyka Divoch. Viento je vichřice. U Trovaa jsem si nebyla jistá, co to znamená.

Všichni tři jsme dorazili na paseku, kde už hořely vatry, kolem kterých tancovali lidé, medovina tekla proudem a jídla tady bylo požehnaně. Seskočila jsem z Vendala.

„Smím prosit?“ zeptal se mě Lionel. Přikývla jsem a zavěsila se do něj. Odvedl mě k nejbližšímu ohni a společně jsem začali tančit. Rozhodně to nebyl takový ten tanec, co se tančí na plesech. Byl velice rychlý, skákavý. Když jsme dotančili, byli jsme oba zpocení. Lionel mě opustil se slovy, že musí najít Nicka, který se nám někam ztratil. Nějak jsem si nevšimla, že dorazil otec i s princi. Ne, dnes to nejsou princové, ani já nejsem princezna. Zjistila jsem to, až když jsem narazila na Alexandra, jak se opírá o strom. Pozoroval měsíc. Měl na sobě hnědé kalhoty, vysoké černé jezdecké boty a bílou košili. V bílé jsem ho ještě neviděla. Musela jsem uznat, že takhle vypadá míň nebezpečně. Konečně si mě všiml.

„Nepočkala jsi na nás,“ snažil se mnou mluvit, jako bych neměla žádné postavení.

„Nepočkala, nemohla jsem se dočkat večera,“ řekla jsem a opřela jsem o strom vedle něj. Taky jsem se zadívala na měsíc. Byl úplněk. Nejlepší den pro slavnost Jarního měsíce.

„Nechceš si jít zatancovat“ zeptala jsem se a taky musela trochu bojovat s vykáním a tykáním.

„Proč ne? Ale ten tanec, co jsi tancovala s Lionelem, neumím,“ oznámil mi a trochu zaskočeně na mě zíral, když jsem ho chytla za ruku a vedla k ohni.

„To přece nevadí, povedu tě,“ řekla jsem mu a dali jsme se do tance. 


 


Děkuji za komentáře u minulých kapitol. Vždycky moc potěší. Zajímalo by mě která z postav vám zatím přirostla k srdi nejvíc. Takže můžete hlasovat v komentářích.

a) Liz

b) Nick

c) Alexandr

d) Antonio

e)Lukran


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Princezna bojovník 5.kapitola:

2. simapj přispěvatel
01.05.2014 [10:24]

simapjTheSinna: Jo já ho mám taky nejradši a děkuju. Emoticon

1.
Smazat | Upravit | 01.05.2014 [10:10]

Samozřejmě že Nick!!!!!! Jinak úžasná kapitola :D Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!