OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Princezna bojovník 8. kapitola

15.05.2014 (10:00) • simapj • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 945×

Nick

„Proč se tváříš tak, jak se tváříš?“ zeptal se mě Lionel, když jsem dorazil za ním na val. Opravdu jsem se tvářil otráveně a hlavně smutně. Ještě ráno a v poledne jsem se tvářil spokojeně. Ale nehodlal jsem kamarádovi vypravovat o svých trápeních.

„Já se tvářím úplně normálně,“ namítl jsem a nasadil tvrdý výraz generála. Naštěstí nebyl Lionel jako Liz. Ta by hned poznala, že se mnou není něco v pořádku.

„No, když myslíš,“ řekl mi Lionel a pokračoval v pozorování města. Bylo vidět všechno, hrad, katedrála, dvě náměstí, přístav, vodopád, který vytékal kousek od nás ze skály, vysoké hradby se špičatými věžemi a taky přístav. Nebyl moc velký, ale dnes v něm kotvilo nejméně dvacet lodí. Teď jsem neměl náladu na pozorování města, protože moje pochmurné myšlenky mi zatemňovaly i pohled na tu krásu.

„Co tady vůbec děláš?“ zeptal se mě Lionel. Jistě neměl jsem tady být, protože jsem měl být s Liz ve starém městě Karolisu, ale po tom rozhovoru s ní mě opustila dobrá nálada i poslední naděje.

„To ti nemůžu dělat společnost? A navíc já jsem vyhrál, takže to neřeš,“ řekl jsem mu a dál stěží udržoval generálskou masku.

„Jistě, pane generále,“ řekl a usmíval se na mě. Pak ho zřejmě přestala bavit moje nepřístupnost.

„Kdybys nebyl generál a můj dobrý přítel, nechal bych tě shodit z Velkého mostu,“ oznámil mi a já se proti svojí vůli musel usmát.

„Nechal bys mě shodit z Velkého mostu tak jako tak, takže není co řešit,“ odpověděl jsem mu a ušklíbl se na něj. Uraženě se nafoukl.

„Měj trochu úcty ke starší osobě,“ napomenul mě otcovským způsobem. S pravdou, že je o tři měsíce starší, mě otravuje už dost dlouho.

„No, tak dobře, ty starý páprdo,“ odvětil jsem a začal se znovu zaobírat svými myšlenkami.

„Cs, ty zmetku jeden mrňavej,“ znovu se uraženě nafoukl a praštil mě do ramene.

„Půjdu se projít po městě, tak si užij hlídkování,“ řekl jsem a rozběhl jsem se ke schodům, které byly nedaleko vzducholodi. Letěl jsem s ní jen jednou, ale víckrát jsem si to opakovat nechtěl. Liz se létání vždy moc líbilo. Už zase myslím jenom na ni. Jak se zbavit těch otravných citů? To byla otázka, nad kterou jsem přemýšlel poslední dobou nejčastěji. Pak mě napadl plán, který by mohl fungovat nebo taky úplně zkazit moje a Liziino přátelství. Za zkoušku nic nedáš.

Sešel jsem schody a prošel kolem jezírka, do kterého vtékal vodopád a z jezírka zase vytékala řeka, která se asi o dva kilometry dál vlévala do Křišťálového moře a z něj potom do Tialinského oceánu. Došel jsem k hradu. Jeho masivní bílé zdi se na slunci krásně leskly, nádvoří je vyskládané z kostek mramoru, i cestičky v zahradách jsou z mramoru nebo nějakého bílého kamene. Všemu vévodí obrovské, zlaté vstupní dveře do hradu. Za nimi byly ještě jedny zlaté dveře. Královské město Lirianis vzniklo teprve před dvanácti lety. Král si vybral pro své nové hlavní město krásné údolí, kterým protékala řeka a které bylo z jedné strany chráněno vysokými horami. Z druhé to byly hluboké lesy a hvozdy. Kdyby byla válka, bylo tohle místo prakticky nedobytné, ale pro jistotu nechal král postavit na vrcholcích hor val. To znamenalo, že z jihu se k městu nikdo dostat nemohl. Ze severu to mohly být jen tři země, co by nás útočily, a to jsou Mergolen, Rosilandrie a Tarsilské království. Ani jsem nevěděl, proč se mi na mysl valí takovéhle myšlenky. Vešel jsem do hradu a uviděl krále, jak přechází po hlavní a nadává.

„Hm, Vaše Veličenstvo, stalo se něco?“ zeptal jsem se, když jsem vstoupil a zavřel za sebou druhé zlaté dveře v hradu. Král se na mě otočil.

„Ne, vůbec nic se neděje, jenom to, že se moje drahá dceruška promenáduje po hradě v mužském oblečení a ani před princi si neobleče šaty, které by odpovídaly jejímu postavení, a teď ke všemu, někam zmizela. Zrovna teď, když to vypadá, že se po naší zemi potulují Salveťané,“ řekl král Takron naštvaně.

„Tak s tím vám asi moc nepomůžu, Výsosti,“ řekl jsem a chtěl odejít.

„Ale mohl bys mi pomoci, přiveď mi Liz zpět na hrad a do večera, já vím, že se na tebe mohu spolehnout,“ řekl král a já jen přikývl a mlčky opustil sál. Zavřel jsem za sebou velké vstupní dveře a usmál se. Moje milovaná princezna se snaží udělat ze života svého otce hotové peklo a zatím se jí to dost daří.

Ve stájích jsem si osedlal svého Vienta. Vyhoupl jsem se do sedla a chvíli přemýšlel, kam se vydám, k tomu mi moc nepomáhalo Liziino nadání na to, že vždy byla tam, kde ji člověk nejmíň čekal. A já bohužel neoplýval schopností odhadovat místa, na kterých se právě vyskytuje. Pobídl jsem Vienta, aby vyjel ze stájí a já jsem se musel sehnout u dveří, jinak bych schytal dost silnou ránu do hlavy od futra. Vyrazil jsem k Velkému mostu. Ani jsem nevěděl proč zrovna tam.   

Liz

Můj život mě otravoval čím dál tím víc. Odmítla jsem se nechat namalovat s princi. Zamítnuto. Moje mužské oblečení. Zamítnuto. Moje volnost. Myslím si, že ta je prozatím povolená. A ke všemu mám jen půl hlasu. To je hrozné. Otec úplně utlačuje moje práva. To mě štvalo ze všeho nejvíce. Proto jsem taky odešla k Velkému mostu. Vendala jsem nechala ve stájích. Můj milovaný koníček potřeboval odpočinek a já mu ho chtěla dopřát. Byla jsem na půlce cesty, když jsem za sebou uslyšela koňská kopyta. Nějak obzvlášť mě nezajímalo, kdo to je. Zjistila jsem to, když mi do cesty skočil statný, světle hnědý kůň.

„Poslal tě otec?“ zeptala jsem se, když Nick seskočil z Vienta.

„Kdo jiný. Máš se hned vrátit na hrad,“ řekl a tvářil se kamenně. Ale já jsem neměla sebemenší chuť se na hrad vracet.

„Teď ne,“ řekla jsem a pokračovala v cestě. Nick mi zastoupil cestu.

„Hned se vrať na hrad,“ trval na svém, ale nebyl jediný, kdo je tvrdohlavý.

„Řekla jsem, že teď ne,“ namítla jsem a znovu popošla, i když jen o krok, než mi znovu zastoupil cestu.

„Co to s tebou je?“ zeptala jsem se ho naštvaně. Neodpověděl, jen si založil ruce na hrudi.

„Vraťte se na hrad, princezno,“ řekl a teď jsem pro změnu zírala já na něj. Nikdy mi neříkal princezno. Rozhodla jsem se, že teď s ním rozhodně nepůjdu.

„Nikam nejdu,“ zasyčela jsem na něj, ale než jsem se stihla dát do pohybu, vrazil mi facku, která mě povalila na zem. Zírala jsem na něj. Ztěžka dýchal, ale povedlo se mu přes zuby procedit pár slov.

„Hned se vraťte na hrad,“ řekl a nějak podivně na mě zíral. Teď už jsem se neodvážila odporovat. Zvedla jsem se ze země a změřila si Nicka zlostným pohledem. Pak jsem došla až k Vientovi a na něm odjela k hradu.  

Nick

Zůstal jsem jen zaraženě zírat, jak můj kůň mizí i s princeznou v lese. Ale to nebylo nejhorší. Já Liz praštil a ona spadla na zem. Netušil jsem, jestli se mnou bude po tomhle vůbec mluvit. Potřeboval jsem se jí co nejrychleji omluvit.  

Autor: simapj (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princezna bojovník 8. kapitola: